7. prosince 2016

VÝZVA ČTENÁŘŮM WEBLOGU POHRANIČNÍK


Kamarádi, kolegové, spolubojovníci, vážení čtenáři !

Obracím se na vás, nyní,na sklonku roku 2016, s následující výzvou. 

Pokud máte nějaké vzpomínky z dob služby u PS, zajímavou příhodu, neobvyklý zážitek, nebo legrační "story" a chcete se o ni podělit s ostatními, sepište ji a pošlete na adresu: pohranicnik@gmail.com



Nabídka platí i pro bývalé vojáky ČSLA, zejména hláskaře od PVOS, jenž sloužili v blízkosti státní hranice se Spolkovou republikou Německo, nebo s Rakouskem. Příběhy z "modré" hranice mohou být stejně zajímavé, jako ty z hranice "zelené".

Rovněž by bylo přínosem, pokud by se ozvali i bývalí příslušníci Oddělení OSH, kteří sloužili na státní hranici se socialistickými zeměmi na tzv."východní hranici" (NDR, PLR, MLR a SSSR).
Stejně jako zaměstnanci Oddělení pasové kontroly (OPK) z hraničních přechodů, nebo letišť. Neboť i zde se odehrálo mnoho zajímavých událostí, které by neměly být zapomenuty.

Pokud sepíšete článek, do přílohy mailu můžete přidat i dobové fota, pokud mají vztah k danému příběhu. Nelamte si hlavu s pravopisem, nebo slohem, článek mohu upravit do "přijatelné kvality", byť ani já nejsem žádný Alois Jirásek.

Když budete chtít, nebudu zveřejňovat vaše jméno, identita zůstane skryta, diskrétnost je samozřejmostí, ne každý chce být zveřejněn jako autor plným jménem. Iniciály, nebo přezdívka je úplně vyhovující.

Váš příběh pak bude publikován,s vašim svolením, na webstránce POHRANIČNÍK
Nabídka platí trvale, záleží jen na vás, zda se budete chtít rozdělit o své vzpomínky s ostatními a přispět tak k vylepšení webu Pohraničník, který v podstatě jako jediný se zabývá výše uvedenou formou o tuto tématiku.

Děkuji.
Zdeněk - admin weblogu.


6. prosince 2016

VÁNOCE NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR

  V době, kdy píšu tenhle článek, je prosinec 2016, adventní čas v plném běhu a Vánoce jsou skoro za dveřmi. A jak už to tak bývá, muži, jenž byli na vojně, si mnohdy v tomto období vzpomenou na ty své vojenské Vánoce. Ani já nejsem vyjímkou. 

  Letos mě ale došlo, že doposud na weblogu Pohraničník psali o svých vzpomínkách na Vánoce jiní pamětníci, rekrutující se z řad pravidelných čtenářů blogu. Proto jsem se rozhodl, že tentokrát nebudu nikoho o článek na vánoční téma žádat, ale zhostím se toho sám. Nejsem ovšem Jirásek ani Viewegh, takže omluvte můj sloh, slovosled i krasopis :-)  Dále musím upozornit milovníky akčních příběhů z čáry za dob studené války, že tentokrát nebudou v textu rachotit uzávěry samopalů, ani nebude kvílet siréna pohraničního poplachu. Hodlám mírumilovně rozjímat o státní hranici v čase vánočním, tak, jak si ji vybavuji já. 

  Rok 1985, kdy jsem nastoupil jako velitel čety na 1.rPS Trojmezí (Ašský výběžek), byl i prvním rokem, kdy jsem trávil poprvé Vánoce mimo domov. Čerstvý absolvent vojenské školy PS v Holešově, důstojnické embryo v hodnosti rotmistra - to vše ve věku 18-ti let. Takže mladší než i ten nejposlednější "bažant" na rotě a ze všeho také patřičně vykulený. Na pohraniční rotu jsem nastoupil v létě a ještě v zimě jsem nebyl tak úplně zorientován v problematice služby, neznal jsem terén tak dobře jako ostřílení mazáci, nebo délesloužící důstojníci z tzv."velitelského hloučku". Ale snažil jsem se to nějak vstřebat a moc v tom nelítat. Ostatně, každý, kdo nastoupil jako mlaďoch na čáru,ví, o čem to píšu a je úplně fuk, zda se jedná o záklaďáka, nebo důstojníka.

  Jak už to tak ve vojenských či policejních jednotkách bývá, tak jsem jako "mladé ucho" vyfasoval službu přes vánoční svátky. V mém případě se jednalo o službu Dozorčího důstojníka roty (tzv."operák") a nějaké ty noční Prověrkové hlídky v terénu (přezdívané našimi pohraničníky z roty "čmuchy", nebo také "výběry"). 

  Nijak mě to nestresovalo, rodičům doma v Ostravě jsem telefonoval, že na svátky nepřijedu, takže s tím byli srozuměni (a asi s tím počítali už před mým telefonátem, naši tušili,že služba u PS není ten typ profese, kdy se o svátcích neslouží a v létě bere celozávodní dovolená). 
  
  Žádné slzičky ani dojímání se u mě nekonalo, cítil jsem se v těch okamžicích děsně dospělý, odvážný, hrdý a ve chvílích, kdy jsem se zasnil, jsem si připadal skoro jako poručík Kot z filmu Král Šumavy :-) Ano,až takhle jsem byl zblblý z prožívané první zimní OSH, kombinované s dojmy z výše uvedeného filmu. 
Vždyť to píšu, "důstojnické embryo"... 

  V té době jsem ještě neměl vlastní bydlení, ubytovna pro vojáky z povolání v Hranicích, ani Aši samozřejmě nebyla, nejbližší se nacházela až v Chebu, což bylo docela z ruky a tak jsem bydlel ve svém "separé" přímo v objektu pohraniční roty.  
  
  Na Štědrý den už byla rota slavnostně vyzdobena vánočními motivy, rajóny vydrhnuté tak,že se podlahy a schodiště leskly jako psí kulky, na PVS (vysvětlení pro civilisty vojnou nepolíbené: něco jako klubovna a zasedací místnost) se tyčil parádní stromek uříznutý za dráty (tam bylo z čeho vybírat), samozřejmě nádherně vyzdobený a celou rotou se táhla příjemná vůně připravované večeře. Vůně smažených řízků byla tak intenzivní,že ji snad museli cítit i na statku Hollerung v sousedním Bavorsku. 
  Ráno a dopoledne se podávala vánočka, kterou si každý podle libosti mohl namazat máslem a džemem, k tomu bílá káva, nebo čaj. Myslím, že se nikdo nepostil,aby viděl zlaté prasátko.  :-)  


Ilustrační foto k článku - Vojenské vánoce


  Vánoční atmosféru na rotě umocňovaly i vánoční koledy linoucí se z rozhlasového přijímače v místnosti dozorčího důstojníka a pohádky, komedie či filmy pro pamětníky vysílané Československou televizí na obou programech, hojně na PVS sledované vojáky, kteří měli buď volno, nebo před, či mezi službou v terénu. Nálada mezi mužstvem byla prostě vánoční, všichni byli tak trochu jiní, slušnější a ani ten staršina nehulákal po chodbách a nedivočil vojáky za skutečné či domnělé prohřešky jako jindy, ale byl takový zjihlý, až jsem se divil. Inu, Vánoce... 

  Společná štědrovečerní večeře se nepodávala večer, ale brzy odpoledne. Bylo to z vícero důvodů, jedním z nich bylo i to, že se na rotu v Trojmezí dostavilo pár pozvaných funkcionářů z MNV Hranice, dále zástupce jednotky trojmezských PPS a samozřejmě také důstojníci, jenž měli doma své rodiny, ale o volnu přijeli na rotu, pobýt s vojáky, ovšem večer je čekali u štědrovečerního stolu jejich blízcí. 
  
  Jídlo se podávalo v PVS, aby se všichni přítomní vešli (jídelna vedla kuchyně byla podstatně menší). Nevzpomínám si zcela přesně, zda se kromě hrachové polévky s krutony podávaly jako druhý chod pouze vepřové řízky (velké jako sloní ucho) s bramborovým salátem, nebo i rybí řízky z kapra. Opravdu, ač jsem drtil paměť jak jsem mohl, tohle si vážně nevybavím. Bramborový salát samozřejmě bez majonézy (kvůli riziku salmonely, která by mohla vyřadit komplet celou rotu "z boje"), ovšem naši kuchaři byli tak šikovní, že salát za pomoci láku z okurek a koření vyladili chuťově tak, že byl skoro jako ten od maminky. 


Ilustrační fotografie k článku - Štědrý večer na rotě PS

  
   Po slavnostní večeři odjela návštěva i důstojníci z roty domů,do Hranic a na jednotce zůstal jen dozorčí důstojník a pak já, neb jsem na rotě byl ubytován a večer mě čekaly "čmuchy" v terénu.   

  Původně jsem měl jít večer do úseku, v rámci Prověrkové hlídky, společně s rotním kynologem a měli jsme dělat aktivizace služebních psů u hlídek, které by byly v terénu. Ale nakonec si to velitel roty rozmyslel a když byly ty Vánoce, nechal kynologovi volno a měl jsem tedy prověrku vykonat sám. Pravdou je, že se velitel zeptal, jestli to zvládnu jako jednočlenná hlídka. "Pche. Já a bát se? Nikdy"!  :-) 

  Po 22.hodině večerní jsem tedy vyrazil do terénu, teple oblečen, vyzbrojen samopalem vz.61 (tzv."škorpión"), 50 ks munice ráže 7,65mm ve třech zásobnících (tato palebná síla mě dodávala pocit jistoty), malou radiostanicí Tesla PR 11 (no, malou - na tehdejší poměry, kapesní walkie-talkie Motorola měla US.ARMY, ale ne my), pojítkem pro linkové spojení a pouty. 
   Takto vymustrován vykročil jsem pravou nohou z oploceného objektu pohraniční roty, podél linie hraničního pásma, směrem k lesní cestě, po které jsem měl dojít až k signální stěně a stanovišti, kde byla hlídka (Bunkr-2, Trojmezáci vědí).

  Když jsem vešel do lesa, vytáhnul jsem z pouzdra "škorpíka", natáhnul, abych měl náboj v hlavni, vše připraveno k rychlé střelbě a zkontroloval, zda mám zbraň zajištěnou. Teprve potom jsem samopal dal zpět do pouzdra. "Jistota je jistota" - omlouval jsem sám před sebou ten fakt, že mám přeci jen trochu nahnáno, ač jsem veliteli tvrdil opak. 
  
   Ne,že by to byla moje první hlídka, kdy jsem byl v noci venku sám. Ale ve škole jsem slyšel spoustu historek o tom, jak diverzanti, narušitelé, pašeráci a jiná svoloč zkouší štěstí právě o Vánocích, protože se domnívají, že hlídek v terénu je méně a navíc jsou díky svátkům méně bdělé. 
  Hm, dalo by se to považovat za pohraničářskou latinu (nebo-li "urban legend" jak se říká dnes), kdyby ovšem stejnýma historkama neaktivizoval vojáky za mé přítomnosti na rotě i náš politruk, který, jak se dnes domnívám, slyšel podobné story rovněž během studia na vojenské škole PS v Holešově. 

Ilustrační fotografie k článku - Dozorčí signálního přístroje (DSP)


  Došel jsem na stanoviště, kde byla hlídka. Samozřejmě o mé přítomnosti v úseku všichni dávno věděli, neboť "bednista" (dozorčí signálního přístroje) jim dal echo. Vojáci na čáře nebyli žádné ořezávatka a měli propracovaný systém, jak dát avízo hlídkám, že je v terénu někdo na kontrole. O připravované prověrkové hlídce věděl i dozorčí roty, třeba jen z toho, že si u něj někdo z velitelů bral přidělenou zbraň ze zbrojárky, pokud chtěl rafinovaně udělat kontrolu hlídek tzv.z domu, bez toho, aby se předtím stavil na rotě, anebo výkon Prověrkové hlídky předem zaznamenal do plánu služeb na operační den a Pohraniční knihy.
   
   S hlídkou jsme chvilku podebatovali, služební pes, když zjistil, že se nic dít nebude, s povděkem zalezl zpět do boudy, neboť noc byla ještě mladá. Asi po deseti minutách jsem se s hlídkou na stanovišti rozloučil a vykročil po silnici vedoucí kolem "drátů" směrem z levého do pravého úseku roty. 

  Šel jsem po cestě, pod nohama mě drobně křupal sníh, bylo docela jasno a hlavně absolutní ticho. Bylo až takové ticho, že člověk mohl vnímat jak mu tluče srdce. Jen v některých místech bylo slyšet takové to bzučení drátů telefonních linek a vedení, které napájelo signální stěnu, podél které jsem šel. Ihned jsem si vybavil film Král Šumavy, jenž začíná scénou s bzučícími dráty vedení za mrazivé šumavské noci.   

  Došel jsem doprostřed linie signální stěny, na stanoviště s piketem, které ovšem v té době nebylo momentálně obsazeno. Stál jsem u vrat signálky, které rozdělovaly silnici, jenž vedla směrem k státní hranici, až k hraničnímu mezníku HM 1/1, kde se stýkaly hranice Československa, Spolkové republiky a Německé demokratické republiky. 
  Stanoviště bylo na vyvýšeném místě, státní hranice byla pod mírným svahem, kde se rozprostírala louka a hned za HM 3 byl už bavorský statek nazývaný Hollerung (podle jména majitele, místního sedláka).      
  
   Za okny statku se svítilo a mě připadalo, jako bych slyšel tóny vánoční písně "Stille Nacht, Heilige Nacht". Ale možná se mě to jen zdálo, tahle melodie na mě poslední týden útočila ze všech tří programů západoněmecké televize, na kterou jsem koukal pořád, neb z domova jsem byl zvyklý jen na československou televizi, případně polskou TVP, ale ARD, ZDF a BR - to byl prostě Tuzex  :-) 

  Mrzelo mě,že jsem si sebou nevzal i dalekohled, mohl jsem si vylézt na pozorovatelnu a tak se podívat "zblízka" jak vypadají pravé bavorské Vánoce. Při téhle myšlence se mě okamžitě vybavilo co asi naši doma. Což je pochopitelné, protože, jak už jsem uvedl dříve, byly to mé první (a ne poslední) Vánoce mimo domov. S touhle myšlenkou na své blízké jsem vykročil směrem do pravé části úseku. 


Ilustrační foto k článku - Vánoce v kasárnách Bundesgrenzschutz

  
   Čekal jsem, že uvidím za statkem, na okraji lesa, hlídkující zelené vozidlo Bundesgrenzschutzu, nebo bílozelenou policejní audinu Bayerische Grenzpolizei. Občas se stávalo, když bavorští policisté viděli pohyb na naší straně, že na nás zablikali modrým majákem a my jim na oplátku zamávali, nebo bliknuli baterkou. 
Ovšem tentokrát bylo všude ticho a klid, po západoněmeckých strážcích hranice ani stopy. "Asi všichni slaví doma vánoční svátky, když vědí,že tu hranici hlídáme i za ně", pomyslel jsem si a pokračoval v chůzi. 

  Vystoupal jsem po mírném kopci až na stanoviště Lom, kde se signální stěna prudce lomila doleva a z kopce vedla rovně dolů, až k státní hranici s Německou demokratickou republikou u HM 13/9. Pravidelní čtenáři weblogu Pohraničník už vědí, že zde končila naše "železná opona" a napojovala se na ni ta východoněmecká, která se podél hranice mezi NSR a NDR táhnula na sever, až k Baltu.


Ilustrační foto k článku - Vojenské vánoce u Grenztruppen der DDR

  
  Z Lomu bylo velmi dobře vidět na území východního Německa. Vlevo pláň, rozprostírající se mezi dvěma hraničními ploty, střežená nejen ženijně-technickým zabezpečením, ale i betonovou pozorovatelnou Pohraničních vojsk NDR, jenž se rýsovala na horizontu. Vše samozřejmě utopené ve tmě a tichu.
  Vpravo, v ostrém kontrastu k levé části, zářila světla osady Pabstleithen. Podobně jako v bavorském statku Hollerung se za okny domů svítilo, navíc u některých domů byly vánoční stromky i venku, ozdobené barevnýma žárovkama, které nádherně poblikávaly do tmy a opět v mých myšlenkách nabuzovaly pocit vánoční atmosféry. 




  Byl jsem svým způsobem i rád, že jsem takhle, na Štědrý večer, v terénu, na státní hranici. Protože to bylo úplně jiné,než všechny mé dosavadní Vánoce dříve.To ticho, klid, poletující sníh, zářicí vánoční stromy na druhé straně hranice, vyvolávalo zvláštní pocity a spoustu myšlenek, které by mě, kdybych seděl doma v křesla u televize a ládoval se cukrovím, nenapadly. 
  Těžko to nějak vysvětlovat, ale myslím, že každý, kdo prožíl Vánoce ve výkonu služby na čáře u Pohraniční stráže, ale klidně i na stráži ve službě u ČSLA, mě rozumí a chápe ty pocity a myšlenky.
  
  I když jsem mnohé další vánoční svátky pak trávil doma, v rodinném kruhu, vždy jsem si vybavil, byť jen třeba na moment, tyhle okamžiky prvních vojenský Vánoc roku 1985. A nezapomínám na ně i dnes. Tenhle text budiž toho důkazem.   

(c) Autor: Zdeněk - admin weblogu 


 
   ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA VOJENSKÉ VÁNOCE? Klikněte si pro další články. 

*1.  Moje nejkrásnější Vánoce 

*2. Štědrý večer na Divokém dvoře 

*3.  Ohňostroj na státní hranici 

*4.  Vánoční příběh z pohraniční roty

29. listopadu 2016

ZVLÁŠTNOSTI OCHRANY SH V TROJMEZÍ ČSSR-NSR-NDR


   Pro západní část Ašského výběžku měli českoslovenští pohraničníci speciální pojmenování. Říkali mu Kočičí hlava, protože jeho tvar na mapě skutečně hlavu kočky připomínal. Právě toto místo často využívali při pokusu o útěk do západního Německa utečenci z NDR. Spoléhali na to, že hranice mezi ČSSR a NSR v této oblasti je chráněna méně než hranice mezi oběma německými státy.


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


Součinnost PS ČSSR a PV NDR (GT DDR) na hranici se Spolkovou republikou.

   V první polovině sedmdesátých let 20. století stoupl počet východoněmeckých občanů, kteří se snažili přes Československo dostat na Západ. Jedním z hlavních směrů, kudy se utečenci chtěli dostat do západního Německa, bylo okolí Trojmezí

  Tento jev ale bedlivě sledovaly i bezpečnostní orgány NDR a ČSSR. „Převážnou část narušitelů státních hranic tvořili narušitelé z řad deklasovaných občanů NDR. Předpoklady pro tuto činnost vytváří společná hranice mezi NDR a ČSSR a široký turistický ruch mezi oběma státy, který osobám majícím zájem o ilegální útěk do NSR dává možnost provádění průzkumu, získávání poznatků o systému ochrany státních hranic (i od některých našich občanů) a dále jim umožňuje získat různé formy pomoci.“ 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


  Tyto informace získaly československé bezpečnostní orgány výslechem zadržených Němců a od východoněmeckých strážců hranic. Za tím účelem byly navázány úzké služební styky mezi 5. brigádou PS Cheb (PS 8842) a 10. pohraničním plukem NDR.


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE

Tolik zhruba oficiální informace.
Nyní se pokusím spolupráci mezi československými pohraničníky z 1.rPS Trojmezí a německými pohraničníky GT DDR z jednotky Posseck vylíčit, jak jsem ji zažil já. Pokud něco opomenu, nebo budu ne zcela přesný, mohou mě ti,kdož ochranu SH v tomto úseku státní hranice ČSSR zažili, opravit. Přece jen už je to čtvrt století od doby,kdy vojsková ochrana hranic skončila. 

   Já jsem nastoupil na pohraniční rotu v Trojmezí v létě 1985 jako velitel čety v hodnosti rotmistra,krátce po absolvování vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově
Na vojenské škole mě připravili pro službu u Pohraniční stráže, ale o existenci Pohraničních vojsk Německé demokratické republiky jsem měl jen mlhavé tušení a o systému zajištění ochrany státní hranice ve východním Německu jsem nevěděl vůbec nic, ve škole o tom nikdy nepadlo ani slovo. Vlastně, možná to bylo i logické, NDR měla za souseda pouze jediná pohraniční rota v zemi - a to bylo právě Trojmezí. Všechny ostatní čs.pohraniční roty střežili čáru se Spolkovou republikou a Rakouskem. Tak proč mluvit o NDR, že?   :-)

  Krátce po nástupu v Trojmezí, v létě 1985, mě velitel 1.rPS kapitán M.Koutný tzv.zaváděl do úseku roty. Tím se rozumí,že mě vše ukázal nejen na operační mapě velitele roty, ale hlavně jsem si spolu prošli terén. Od linie hraničního pásma (HP), kontrolní body,které sporadicky střežili Pomocníci PS (PPS) přes stezky, kudy chodili pohraniční hlídky na stanoviště, až po trasu ženijně-technického zabezpečení (ŽTZ), které se nyní tak s oblibou říká Železná opona a končili jsme tím,že jsme si prošli "demarkaci",což v hantýrce pohraničníků znamenalo projít si přímo hranici, okolo jednotlivých hraničních mezníků, za kterýma už byla Spolková republika Německo.


Dobové foto - stanoviště LOM v úseku 1.rPS Trojmezí.
Cesta dolů,na konci ŽTZ dole je HM 13/9 a konec čs."železné opony" (nebo začátek,chcete-li)


  S tím vším jsem počítal. Ale do úžasu mě uvedlo,až když mě kpt.Koutný vzal do pravé strany úseku, po silnici kolem signální stěny (SiS) až k hraničnímu mezníku HM 13/9, kde naše "dráty" končily a napojovala se na ně signální stěna, jenž už byla pod kontrolou Pohraničních vojsk NDR
  
  Bylo to místo opravdu zvláštní (tedy aspoň z pohledu pohraničníka). Byl zde hraniční mezník, ale "dráty" nebyly před ním, jako kdekoliv jinde na západní či jižní hranici, ale za ním. A za touto československo-německou signální stěnou nebylo kupodivu západní Německo, ale stále ještě dlouho Československo a částečně i Německá demokratická republika :-)  
  Díky vojákům základní služby z Trojmezí, kteří tajně pořídili foto, máme zaznamenáno, jak konkrétně to u hraničního mezníku 13/9 vypadalo. 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


Představu si můžete učinit i díky této další dobové fotografii z konce 80.let. 

Je zde dobře vidět, jak končí naše signálka a napojuje se na ní ŽTZ východoněmeckých pohraničníků. Zprava doleva vidíte východoněmecký kovový plot, který je veden podél hranice ČSSR - NDR, vede k Trojmezí (Dreiländereck) u hraničního mezníku HM 1/1,kde se stýkaly hranice ČSSR - DDR - BRD a poté už pokračuje po hranici NSR - NDR až k Baltskému moři. Tento hraniční plot nebyl pod signálem.
Uprostřed,vpravo od lesa,na horizontu,je nezřetelně vidět betonová pozorovatelna pohraničníků GT DDR. Před lesem je pak už vidět signální stěna,která na rozdíl od hraničního plotu už byla pod signálem a její narušení vyvolalo poplach a zásah pohraničníků, podobně jako u PS ČSSR. 
Úplně vpravo (ne fotografii není vidět) se rozkládá východoněmecká obec Pabstleithen. (Pokud si kliknete na odkaz, otevře se vám galerie fotografií, jak místo vypadá dnes). 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE 


Ale nyní zpět k pohraniční spolupráci československých a východoněmeckých pohraničníků. 

  Jak jsem na rotě posléze zjistil vyptáváním u ostatních důstojníků a pročítáním kronik 1.rPS Trojmezí, na rozdíl od živé spolupráce v 70.létech (nejen při ochraně hranic, ale i neformálním setkávání), se v roce 1985 nedělo vůbec nic. Vyjímkou bylo telefonické spojení s GT DDR Posseck pro případ nějakých incidentů v střežené oblasti, kdy se cca 1x denně spojil Dozorčí signálního přístroje (DSP) zvaný "bednista" s dozorčím kolegou v Německu a frází "Adam - gut?", "Ja, Adam-gut", prověřil, že telefonní spojení je funkční. 
Rádiové spojení s GT DDR jsme neměli, neboť naši kolegové v NDR používali zcela odlišné frekvence,než československá Pohraniční stráž, která využívala pásmo 40 MHz.   

  To bylo všechna spolupráce v té době. Žádné osobní setkávání neprobíhalo, s německými pohraničníky jsem vůbec nepřišel do styku, s vyjímkou sporadického setkání, kdy jsem byl v terénu na pravé straně úseku, v rámci Prověrkové hlídky a náhodou jsem za dráty viděl pěší hlídku GT DDR. Působí to zvláštně, ale musím říci, že vojáky US.ARMY, nebo policisty Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei či celníky ZOLL jsem potkával na čáře mnohem, mnohem častěji (a také s nimi, i přes přísný zákaz,občas vlídně pohovořil,ale,to je jiná kapitola).

  Ovšem všechno se změnilo někdy kolem roku 1988. Tehdy totiž na výše popisovaném místě u HM 13/9 utekl na Západ bývalý pohraničník GT DDR z Possecku, údajně snad i s přítelkyní. Měl místní znalost a věděl,že část "železné opony" NDR není na styku s ČSSR pod signálem. 
  Takže prostě jen někde u obce Ebmath (HM 12) přešli hranici z NDR do ČSSR a pěkně v klidu došli až HM 13/9, kde jen odšroubovali několik matic z německého hraničního plotu, kus plechu ohnuli a dírou v plotě prošli na druhou stranu. Přes území ČSSR, v oblasti tzv. Kočičí hlavy, došli až k Trojmezí a u HM 1/1 pohodlně překročili čáru a byli v západním Německu. So einfach war das, liebe Kinder.  :-) 

HM 1/1 Dreilaendereck - Trojmezí NSR-NDR-ČSSR 
Dobová fotografie je pořízena ze západoněmecké strany hranice.

   
   Samozřejmě,že z toho byl kravál, vyšetřování a převeliké mrzení nejen v Possecku, ale i na 5.bPS Cheb. Vypadalo to jeden čas, že tuhle "díru" hodí na krk nám, na logiku se mě neptejte, ale ve finále to na sebe vzali soudruzi z NDR, takže nakonec se mimořádná událost v Trojmezí nekonala. 

Ale,co čert nechtěl.
V listopadu 1988 v oblasti Trojmezí, tentokrát už na hranici NDR-NSR vzal "krovky" na Západ nějaký Andreas Schumann. Byl pověřený kontrolou čistoty vod, nebo snad jen hraničního potoka v místě Dreiländereck. Lákadlo Spolkové republiky bylo pro A.Schumanna tak silné, že i přes dohled hlídky GT DDR hopsnul v příhodném okamžiku kolem hraničního mezníku, zanechav v NDR svoji rodinu a vřelé vzpomínky na Ericha Honeckera :-)


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE

  To už byla pro nejvyšší velitele v Chebu i Possecku poslední kapka. Bylo domluveno a nařízeno provádět pravidelné společné součinnostní cvičení pohraničníků z Trojmezí a Possecku, v oblasti vymezené hraničním mezníkem HM 13/9 až HM 1/1. 
  
  Na signál "ECKE" byl vyhlášen v Trojmezí a Possecku pohraniční poplach. Naši pohraničníci zaujímali postavení za signální stěnou, na linii tzv.Skupiny překrytí, kdy se jednotka pohraničníků, v síle jedné čety, rozmístila podél silnice v oblasti Kočičí hlavy, přetínajíce tak pravděpodobný směr narušitele státní hranice, který by se vydal z NDR, kolem HM 13/9 do NSR ve směru k trojstátí u HM 1/1. 
  Kromě toho byla vyslána i hlídka na pozorovatelnu u HM 13/9, viz foto. Poplachová hlídka se služebním psem průchodem poblíž HM 13/9 přešla za dráty a vydala se pronásledovat narušitele hranice ve směru jeho předpokládaného postupu. 
  Činnost GT DDR byla obdobná, východoněmečtí pohraničníci dělali podobné opatření,jen ve svém střeženém prostoru. 
  Na zaujetí a plné rozběhnutí československo-německé pohraniční akce byl limit 20 minut od vyhlášení pohraničního poplachu. Viz operační mapa velitele roty. 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


  Pokud si ale dobře vzpomínám, kromě několika sporadických nácviků, nebyla součinnost na signál ECKE nikdy rozjeta naostro. Což nikomu až tak nevadilo, zvláště, když se díky služební spolupráci mezi pohraničníky obou států rozjel i neformální "Freundschaft" mezi důstojníky PS z Trojmezí a Possecku, na důkaz čehož bylo vypito i mnoho piva a velejemné pálenky či schnaps, ať už na území ČSSR, nebo u přátel v Německé demokratické republice :-)  O tom se ale můžete dočíst v jiných článcích, které jsem zde už v minulosti publikoval.    


Ilustrační foto. Pro zvětšení KLIKNĚTE ZDE


  

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s obdobnou tématikou. 




Použité zdroje k článku: http://www.mistapametinaroda.cz/ 



Dreiländereck

The Czechoslovak border guards had a special name for the western promontory of Aš promontory. The called it Kočičí hlava, (Cat's Head), as its shape on the map actually resembled the head of a cat. The local border crossing was often used by East German refugees who were trying to emigrate to West Germany. 
They took advantage of the fact that the border between Czechoslovakia and West Germany was not so heavily protected as the border between the two German states.

The cooperation of Czechoslovak and East-German border guards on the border with the West

In the first half of the 1970s, the number of East-German citizens who were trying to get across the Czechoslovak border to the West was on the rise. One of the main border regions used by the fugitives to get to West Germany, was the Tri-border area, (Trojmezí). However, this surge in escape attempts didn't escape the vigilant security authorities of the GDR and Czechoslovakia. “The majority of the intruders of the state border came from the ranks of de-classed GDR citizens. 
The prerequisite for this activity was the common border between the GDR and Czechoslovakia and a flourishing tourism between the two countries, which allowed the persons wishing to escape to the FRG to carry out a survey of the territory around the border, to get information on the protective system of barriers (even from some of our citizens) and to procure various forms of assistance.” 
The Czechoslovak security authorities learned this from the interrogations of arrested German fugitives and from East-German border guards. For this purpose close working relations were established between the 5th border-guard brigade and the 10th border regiment of the GDR.



19. listopadu 2016

A PAK ŽE LIDÉ NEMĚLI POHRANIČNÍ STRÁŽ RÁDI.

ANEB: KDYŽ NEEXISTUJE ŽELEZNÁ OPONA, MUSÍME SI JI VYTVOŘIT  :-) 

(19.11.2016)
Bratislava v rámci vzpomínkové akce spustila železnou oponu na hranici s Rakouskem.

  Na bratislavském hraničním cyklomostu mezi Slovenském a Rakouskem to vypadá jako před listopadem 1989. V rámci vzpomínkové akce s názvem Víkend zavřených hranic se zde objevily zátarasy, ostnatý drát a proběhl také zásah proti narušitelům.




  Přímo na cyklomostu je o tomto víkendu umístěný zátaras s tabulkou „Pozor! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení“. Na rozdíl od minulosti se tento zátaras dá obejít. 
  
  Členové Klubu vojenské historie Pohraniční stráže Záhorská Ves a Klubu historie policie, armády a silových složek předvedli také zásah „proti narušitelům“.

Z DISKUZE K ČLÁNKU:


Zdeněk Páleník, Huzová

Sobota, 19. listopadu 2016, 12:07:22  | 
Souhlasím  | 
Nesouhlasím  | 
+3
Stát, který nemá střežené hranice je bezbranný!

František Dobšícek, Velké Bilovice

Sobota, 19. listopadu 2016, 11:51:11  | 
Souhlasím  | 
Nesouhlasím  | 
+11
Hodila by se oplocená republika, i Pohraniční stráž se psy a samopaly,.. migranti--teroristi by se k nám nedostaly.

Rostislav Knedla, Zlín

Sobota, 19. listopadu 2016, 11:50:17  | 
Souhlasím  | 
Nesouhlasím  | 
+8
Ty hranice ještě rádi obnovíme. Sice to už nebude proti tomu, aby lidé od nás utíkali na západ, ale proti moru z Afriky které si západ pozval jako levnou pracovní sílu…




ZDROJ: Novinky.cz

8. listopadu 2016

NEBOŽTÍK

Hovoříme li běžně o nebožtíkovi, míváme na mysli zesnulou lidskou bytost. O zvířeti lze v tomto směru uvažovat jen s nadsázkou. Pohraničník Milan Nebožtik je trochu smutným hrdinou (což už má vepsáno ve svém jméně) jednoho z příběhů, které se staly v osmdesátých letech na jednotce Pohraniční stráže bývalého Československa, na česko-německé hranici.

Milan byl obyčejný frajtr a v druhém, stejně jako v prvním, předchozím roce vojny, měl kromě častých „pochodů“ v terénu a směn v kuchyni na starosti krmení dobytka, přesněji byl ošetřovatelem vepřů v malém prasečáku. Vepříci v něm byli určeni k pravidelnému obohacení stravy věčně hladového vojska.



Milan neměl špatnou povahu. Byl tichý, milý, ale i trochu zádumčivý kamarád. A rád si přihnul. Voľačo fajnového pod zub, dobrů pálenku a pivkom len zapíť, říkal s oblibou. Vědělo se o něm, že čas od času vymění nějaký ten masný produkt za láhev lihoviny, kterou potom většinou sám kryt stěnami své skromné výkrmny, labužnicky upíjel.

Byl listopad, měsíc, kdy se okolo hraničních potoků válí chomáče husté mlhy a kdy čas od času není nouze o pohraniční poplach vyvolaný zkresleně vyhlížejícím menším stromem či útlým keřem, který na zvolání hlídky neodpoví platným heslem a veškeré její další výzvy zcela ignoruje. Právě to je ten nejlepší čas na zabíjačku, při níž se přičinlivé mužstvo zahřeje nejen prací u probublávajícího kotle s ovarem, ale občas i něčím ostřejším. Velitelský sbor má pro to v tento den pochopení a politrukovo gesto v podobě půllitru hanácké vodky „pro personál“, má svůj důvěrný význam. Nic se ale nesmí přehánět. Jde i o to, že vojenští páni mívají na podobné exekuce nos a tu se stane, že se k zabitému pašíkovi jakoby náhodou nachomýtne když ne zrovna nějaká vyšší funkce z brigády, tak určitě z praporu. Návštěvu je třeba pohostit, a to i malou výslužkou. Ony pak bývají zápisy v pohraniční knize stvrzené mastnými otisky prstů kontrolních orgánů přeci jenom vedeny v přívětivějším duchu a vše je ten den tak nějak pohodovější.



Se zabíječkou se tehdy začalo o něco dříve a to byl snad i důvod, proč se zatím neobjevila žádná návštěva. Kolem desáté bylo prase na dvě půlky a řezník z něj vysekával hřbet. Škvarky zlátly a vypraná střeva ležela na vále, aby je mistr v příštích chvílích začal se zručností jemu vlastní, z ruky plnit okořeněnou rozsekanou směsí ovaru, housky a koření. V půl třetí odpoledne bylo hotovo. Maso bylo vyloženo v příručním skladě aby vychladlo a zabíjačkové pochoutky byly připraveny ke konzumaci. Je pravda, že pár vojáků ze zabijačkového týmu již pletlo nohama. Spíše z chlastu než z vysilující práce, jelikož se milým spolubojovníkům s nohama motal i jazyk. Velitel roty si mnul ruce jak starý žid, a do kufru své stopětky ukládal něco málo z pochutin zabalených v promaštěném papíře. „Vypadá to, že už nikdo nedorazí“, přitočil se ke kapitánovi staršina. Ten jenom nerozhodně pokýval hlavou. Určitě se už viděl doma, na stole před sebou talíř jitrnic a orosenou plzeň. Nebo alespoň chodovar. Žena nebude dnes muset vařit a tím pádem budou na sebe mít více času. S plným žaludkem se povinnosti plní vždy lépe a radostněji…tedy jak komu.

Jen co se za velitelem zavřela vrata, začali své saky paky balit politruk i staršina. Na rotě zůstal v pohotovosti mladý rotný coby dozorčí důstojník roty. Toho ale více než služba a zabijačka momentálně zajímaly sprosté německé časopisy, které mu vojáci druhého ročníku pravidelně přinášeli ze smetiště, které se nacházelo pár metrů za hraničními mezníky. Na rotě vládla pohoda a zdálo se, že nic nemůže narušit zajetý chod dobře organizované jednotky. Ale chyba lávky. V radiostanici se ozval Kalič. Vojskem i nižším velitelským sborem obávaný funkcionář štábu brigády.

Jakmile jeho hlas zahlaholil z reproduktorů, vyhlásil rotný pohraniční poplach. Nebylo to vůbec ze zmatku. Roťák byl bývalý četař, máza, který podepsal vojnu a znal všechny záhyby a vychytávky vojenského života. Kalič byl od roty vzdálen ještě pár kilometrů a roťák měl čas při této příležitosti shlédnout zkušeným okem manšaft s tím, že místo fasování zbraní simuloval pravidelné čtení rozkazu a rozdílení služeb, na které se v nepřítomnosti velitele či politruka kašlalo. Konečně všechny změny ve službách byly pravidelně zaznamenávány dozorčím bílou křídou na tabuli a každý věděl co má v příštím operačním dnu činit. Tohle zvládali poddůstojníci, případně další vojáci druhého ročníku dokonale. Hladký průběh služby totiž znamenal klid. Rotný s poddůstojníky naoko kontrolovali své podřízené, když se ozval zvonek signálky z brány, zakvílení brzd pověstné bílé nivy a rychlé Kaličovy kroky. Kalič vletěl do haly jako splašený, přelétl zrakem nastoupené pohraničníky a rozšafně se otázal: „Tak kde máte toho vašeho nebožtíka, soudruzi?“ Odpovědělo mu pouze ticho. „Tedy ještě jednou! Kde je nebožtík?“ optal se znovu, nyní již s mírnou dávkou netrpělivosti. „Prosím, asi v prasečáku,“ ozval se z první brázdy mladý, vyděšený vojáček, kroutící první půlrok vojenského života, aniž by se právě jeho podplukovník na cokoliv ptal. Na rozdíl od starších kamarádů byl stejně jako ostatní z jeho ročníku úplně střízlivý. Úplně střízlivý, ale nepoučený. Jak z textu patrno, účelem náčelníkovy cesty nebyla kontrola stavu jednotky, ale účast na zabijačce, která skončila dříve, než dorazil. Kalič pokynem ruky umlčel rotného a další dva mazáky, kteří celou situaci pochopili a snažili se jej přesměrovat na jinou kolej a úlisně pravil mladému: „Tak mne k tomu vašemu nebožtíkovi soudruhu vojíne doveďte.“

Foto: uvnitř PZH (vepřína) 6.rPS Železná. 


Nedopadlo to samozřejmě jinak, než že mladý vojáček se skleslými rameny zavedl podplukovníka do budovy PZH, kde mu rukou ukázal spokojeně spícího, ale namol ožralého svobodníka Nebožtika v umaštěných montérkách. Spící Nebožtik byl částečně zbuzen proudem studené vody tryskající z hadice na počišťování prasečích kójí, kterou jej Kalič dílem postřikoval a dílem mydlil přes zahnojené kanady, pokřikuje na něj své pověstné ty kujvo vstávej! Poté jej stále neschopného stát na nohou, nechal podplukovník dalšími vojíny naložit na kolečko a odvézt na rotu, kde byl dán k dispozici dozorčímu. Příjezd ožralého a zmáčeného Milana ve skřípajícím kolečku vzbudil i přes tragičnost situace nebývalé veselí. Hlavně těch jedinců, kteří již něco upili. Podplukovník si však dalších nevšímal. „Velte rozchod, soudruhu rotný!“ zahleděl se přísně na dozorčího důstojníka. „A pojďme rovnou do vaší kanceláře! Něco vám tam povím!“ 

Jako první vkročil do místnosti, vyhodil dozorčího signálního přístroje a zavelel zavřít dveře, což dozorčí za sebou poslušně a rád učinil. Kupodivu ale nenásledoval řev, a to bylo v této situaci divné. Že by se nad rotou a dozorčím důstojníkem vznášel prokurátor? Tady bylo možné všechno. Uši mazáků byly nastraženy. Přibližně po půl hodině zazvonil na dozorčím plechovém stolku telefon a za dalších pár minut se v kanceláři hlásil starší kuchař s dvěma balíčky. Chvíli nato vyšel rotný a podal pomocníkovi dozorčího padesát korun s pokynem, aby skočil naproti do konzumu pro rum. „Snad má baba ještě otevřeno.“

Foto: konzum naproti objektu 6.rPS Železná 


Kalič odjížděl něco po šesté a v dobré náladě. Na odchodu se ještě žoviálně loučil s právě přicházející hlídkou, což u něj nebylo vůbec obvyklé. Jak se vojsko od rotného a bývalého mazáka roty v jedné osobě po podplukovníkově odjezdu dozvědělo, Kalič skutečně přijel na rotu ochutnat vepřové speciality, ovšem nenadálá akce na jedné z jednotek sousedního praporu jej pár hodin zdržela a navíc dnešní den šlo na zabijačce všechno příliš hladce… „A bude mít z toho Milan nějaký problém?“ otázal se rotného jeden z poddůstojníků. „Myslíš z té opice? To ne. Padlo by to samozřejmě i na moji hlavu.“ „Ale znáš Kaliče,“ pokračoval desátník nejistě. „Znám a on už si dokonce pamatuje i moje jméno.“ Poddůstojník hleděl trochu nechápavě. „Jo“, kontroval rotný. „Tajně chodím pár měsíců s jeho dcerou a jaksi se stalo něco, co jsme ani jeden z nás nečekali. Řekli jsme si, že nebudeme nic tutlat a ona na tu událost připraví oba rodiče. Že drží s nějakým vojákem starý věděl, ale že jsem to já, ne. No a tak ještě před tím, než si to k nim oficiálně přihasím s pugétem, si mne pan tatík přijel omrknout.“ „Pojď, dopijeme tu flašku. Je tam stejně na dně“, pravil rotný pobaveně a vtáhl zkoprnělého kamaráda za rukáv služebního saka do kanceláře.


Pro čtenáře weblogu Pohraničník: Zdeněk Nagovský, bývalý četař roty PS Železná


Máte zájem i o další příběhy od Zdeňka Nagovského? Klikněte si: 




18. října 2016

POMOZTE PŘI PÁTRÁNÍ - NEOBVYKLÁ UDÁLOST



PROSBA K PAMĚTNÍKŮM INCIDENTU V BRANIŠOVSKÉM LESE (BUDĚJOVICKO)

Hledají se pamětníci neobvyklého incidentu s tragickou bilancí, ke kterému došlo ve vojenském prostoru ČSLA, u muničního skladu.

Incident se měl odehrát zřejmě v 80-tých létech (snad v roce 1983,ale bez záruky).



Podle vyprávění se v době, kdy zdejší muniční sklad hlídala vojenská posádka ČSLA, odehrála tragédie, při které zahynulo několik vojáků.

Nejrozšířenější verze příběhu hovoří o čtveřici vojáků a týká se oblasti u bývalého strážního domku. Jednu dvojici při noční stráži střídala druhá, jeden z vojáků se začal "v cosi proměňovat", případně, vojáky vystrašila „hrůza vycházející z lesa“, což vyvolalo vzájemnou střelbu. V jejím důsledku tři strážní zemřeli na místě, čtvrtý na následky poranění zemřel po převozu do nemocnice.

V lokalitě však už dříve docházelo k výskytu tzv.paranormálních jevů, mj.zde údajně došlo v 60-tých létech k časoprostorovým anomáliím,v části nazvané Bor. K takovému druhu anomálie došlo i v okolí nedalekých Čejkovic.

Tragédii se snažil objasnit i scenárista, novinář a televizní redaktor Otomar Dvořák, jenž připravoval materiály pro pořad Záhady a mystéria. 

V pražském Vojenském archivu, v záznamech z let 1969 až 1985 o případu nenašel ani zmínku. Připouští, že v případě vyšetřování případu vojenskou nebo státní policí mohou být materiály dosud tajné. 
Během shánění informací o incidentu bylo O.Dvořákovi telefonicky vyhrožováno a byl nabádán, aby "šťourání kolem událost zanechal. 

Z natáčení dílu seriálu na výše uvedené téma poté sešlo.

Pokud se najde přímý pamětník onoho incidentu ve vojenském prostoru, nebo někdo, kdo o něm slyšel během vojenské služby u ČSLA apod, poprosím, aby mě kontaktoval na E-MAIL:


pohranicnik@gmail.com

Zaručuji plnou anonymitu, identita nebude nikde zveřejněna, jedná se čistě o snahu přijít na kloub této zvláštní události, která je obestřena tajemstvím.

Své názory, nebo případné informace můžete přidávat i do diskuze pod tento článek, do rubriky KOMENTÁŘE, můžete rovněž zvolit anonymní formu, nebo se přihlásit přes váš účet u Gmail, Blogger (Google). 

Děkuji.




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE  Z ARCHIVU WEBLOGU POHRANIČNÍK? 
Klikněte si:

* Pátrání - co se stalo v Horní Plané roku 1985?   (publikováno 25.6.2013).


PÁR ZAJÍMAVÝCH INFORMACÍ.
Klikněte si: 

* O Branišovském lese. 




POHRANIČÁŘSKÁ HYPERSOMNIE

Tohle se stalo během mé vojenské služby na rotě PS v Děvínské Nové Vsi. 

   Kluci staršího ročníku odešli do civilu a já sloužil jako o život jednu službu za druhou. Většinou to byly služby dozorčího roty a celodenní služby na levé straně. Nebyl problém, večer v 18 hodin se vrátit ze služby, dát si rychle večeři, sprchu, vyglancovat kanady a 18:50 přebírat službu dozorčího roty. A po dozorčím roty převzít velitele poplachové hlídky a ráno hurá na špak na levou stranu.

     Asi po 14 dnech toho maratonu jsem skončil službu, vlítnul do sprchy, pořádně se vyčabral a zalezl jsem do spacáku a téměř okamžitě jsem tvrdě spal. 



Druhý den ráno, si kluci vyprávějí o poplachu u snídaně, a já se divil o čem to vlastně mluví. 
Chvilku poslouchám, potom mi to nedalo a ptám se kamaráda, o jakém poplachu to vůbec mluví.
   
    Dozvěděl jsem se,že v noci byl pohraniční poplach, celá rota nastoupila, dozorčí důstojník dělal prezentaci a já jsem mu chyběl. Začali hledat kde jsem, a co jsem dělal před tím. Zjistili, že jsem měl dozorčího roty a předtím v noci velitele poplachové hlídky. A předtím takový kolotoč služeb, že se o tom nikomu ani nesnilo. (Kdyby to bylo za prachy, byl bych tenkrát za odsloužené hodiny asi milionář). 



    Nakonec se tedy vydali na pokoj a našli mě spokojeně spát, žádný klakson sirény mě nevzbudil. Velitel čety nejdříve zuřil jak je možné, že voják nenastoupí na poplach, ale když viděl, že spokojeně a tvrdě spím a co je toho příčinou, nechal mě spát. Jo,jo,náš velitel čety byl kanón.

To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem zaspal pohraniční poplach.  :-)

(c) Autor článku: Jirka "Mac"
(c) Fotografie: web Vojensko.cz

Zajímá vás více z vojenské služby na 8.rPS Devinská Nová ves? 
Výběr některých vzpomínek Jiřího "Mace".

* Poslední služba na státní hranici.
* Populární zpěvačka.
* Parkohospodářský den.