26. srpna 2016

ŽOFÍN VČERA A DNES

Do "redakce" weblogu Pohraničník přišel 20.8.2016 tento e-mail. Cituji: 

Zdravím jak nejlépe dovedu vaši redakci!

Po více než 50 letech (letos již je tomu 55 let) opakovaně jsem navštívil Novohradské hory. Byla to hlavně místa, kde jsem jako voják základní služby přechodně pobýval a sloužil vlasti. Prošel jsem regiony jak bývalé 13. roty Žofín, tak i sousedních rot Pohoří na Šumavě a úsek Šejby. Kromě toho jsem prošel různé obce a osady od Malont, Pohorské Vsi, Benešova nad Černou, Klení, Dobré a Hojné Vody, Černé Údolí... včetně Žofínského pralesa a Pralesa Hojná Voda. Pořídil jsem přitom více než 1.100 snímků.

Se zájmem navštěvuji portál "vojensko.cz", který se mi zamlouvá a pročítám si zde různé příspěvky veteránů 15. bPS Č.B. Je mi trochu líto, že z mého ročníku vaše stránky nenavštěvují také moji vrstevníci a kamarádi, se kterými jsem na loveckém zámečku Žofín v letech 1959 - 1961 sloužil, a se kterými bych se mohl podělit o společné voj.  vzpomínky a prožitky ve službě na státní hranici. Bylo by určitě velmi zajímavé  setkat se např. na srazu v Hotelu u Pralesa, kde se v r. 1974 žofíňáci přestěhovali do nově postaveného objektu.

V příloze zasílám pár řádků pro ilustraci, jak je nyní zde na různých informačních tabulích popisovaná situace za panování šlechty Buquoyů do konce II. sv. války a na druhé straně pozdější pobyt pohraničníků od 50. let.

Dále viz příloha.
Vladimír J. ze Zlína.


V příloze e-mailu byl poměrně obsáhlý text s dvěma obrázky. 
Vladimírovi (jeho plné jméno je v redaci weblogu) chci tímto poděkovat za zaslání zajímavého článku a rozhodl jsem se jej publikovat kompletně celý, bez jakýchkoliv korektur, zkracování či úprav.
Věřím, že článek zaujme nejen pohraničníky "Žofiňáky", ale i další čtenáře blogu Pohraničník.

*  *  *


Takových a podobných turistických poutačů se zvýrazněním „zásluh“ Buquoyů za „rozvoj“ Novohradských hor a vedle toho s hanlivým textem na adresu pohraničníků je možno spatřit v oblasti Žofína a jeho okolí více. Nikde jsem přitom nenarazil na zveřejněné informace, kdy a jakým způsobem Buquoyové takový rozsáhlý majetek v Jižních Čechách nabyli. Všiml jsem si toho již při mé návštěvě v Novohrádkách v roce 2013, pak vloni a také letos v červenci.
Např. už jenom zdůvodnění, že uměle vytvořené vodní nádrže (7 x klauzy) sloužily pro plavení polomového dřeva je zavádějící a absurdní. V té době to byl nejjednodušší způsob, jak dostat vykácené a vytěžené dřevo z lesů (ne jenom polomy) k dalšímu zpracování jak do Černého Údolí, tak i na pilu Gabrielku v Německém Benešově. Z dobových dokumentů vyplývá, že vodní vorařská cesta při obchodování s dřevem z lesů Novohradských hor vedla dále přes Kaplice až do Českých Budějovic. Převoz pokácených dlouhých a zvláště silných kmenů z oblasti Žofína zajišťovali pak místní formani se svým koňským spřežením.
K pobytu pohraničníků na bývalém loveckém zámečku Žofín se vyjadřuji v další části tohoto mého sdělení.




Také jsem zaregistroval v posledních letech množení různých pomníčků jako vzpomínka na mrtvé „kamarády“ sudetských Němců na místech zaniklých obcí, kteří padli v době II. světové války, konkrétně v letech 1939-1945. Instalují je zde různá Sudetoněmecká krajanská sdružení. Přitom není patrné, zda padlí sudeťáci ve II. sv. válce byli příslušníci elitních jednotek SS, nebo zda zemřeli v ozbrojené složce německého wehrmachtu na východní frontě. Nedá se předpokládat, že tito položili životy při osvobozování Československa od Německé okupace. Vždyť již ve 30. letech min. století henleinovci unisono velmi hlasitě provolávali, že chtějí DOMŮ DO ŘÍŠE a je známo, že české obyvatelstvo různým způsobem terorizovali! Kolik že to dostali sudeťáci od Hitlera pamětních medailí za rozbití Československa a jaké procento hlasů získala prohitlerovská henleinova strana ještě před válkou ve volbách v r. 1938? Ne každému turistovi toto vyvstane na mysli. A tak se nenápadně přepisují dějiny.

Tyto provokace SdL v dnešní době jsou doposud z naší strany téměř bez odezvy. Zajímalo by mě zejména, proč mlčí a co nyní proti tomu dělají bývalí vysocí vojenští důstojníci z Hlavní správy PS a OSH se sídlem v hlavním městě, matičce Praze. Anebo jakým způsobem protestují proti aktivitám Sudetoněmeckých krajanských sdružení ostatní bývalí a také současní nejvyšší političtí a vládní činitelé a funkcionáři? Proč asi v médiích a na veřejnosti nevystupují radikálně na obhajobu našich českých zájmů?

V mých silách jednotlivce je pravomocí a možností málo, ale pro své známé a kamarády jsem sepsal alespoň pár řádků, abych částečně poukázal na lži a pomluvy, které jsou proti nám, bývalým příslušníkům PS - nyní veteránům ze Žofína - od sudeťáků a jejich nohsledů s narůstající gradací stále vznášeny.

Ale k věci!
Lovecký zámeček Žofín panské šlechty Buquoyů, který jsem na počátku přelomu poloviny 20. století důvěrněji poznal, stál v té době již více než 100 let. A bylo na něm to stáří také znát. Dovoluji si vyslovit osobní názor, že to byla již stará ruina! A co z dostupných dokumentů sepsaných pamětníky dále dodat o zámečku Žofín více? Dnem 06. 10. 1945 je buquoyský majetek konfiskován a propadá státu. Buquoyové jsou odsunuti a přímý potomek Karel Jiří postaven před soud jako aktivní německý kolaborant. Posléze je odsouzen a 17. května 1952 umírá ve vězení.
Dále. Na přelomu 50. a 60. let zdobila příjezdovou cestu od Černého Údolí alej vzrostlých stromů, v sousedství zámečku byly zachovány hájenka, stodola a kůlna pro uložení steliva a sena pro ustájenou jednu páru koní. Jmenovali se Drak a Dech, jimi jsme na rotu PS pravidelně vozili proviant v lehkém „platoňáku“. (Jména koňského páru se dostala i na naše mazácké album.) Ve staré kůlně byl umístěn také námi udržovaný panský černý kočár s textilním tapecírováním. Hospodářská stavení a vše kolem bylo původní, zastaralé a značně nahlodané zubem času. Pouze šindelová střecha zámečku byla nahrazena novou krytinou. Na sloupech hlavní příjezdové bráně již nebyli žádní bíle natření jeleni, jak je patrné ze starších historických snímků.

Pokud se týká vnitřního vybavení, byla zde kolem prostorného hlavního dřevěného schodiště vedoucího do vyššího patra objektu umístěna více než desítka jeleních trofejí. Jiné původní vnitřní vybavení nábytkem, tapetami nebo obrazy zde již nebylo. Pouze v I. patře zámečku, v největší (společenské) místnosti, byly na stropě rodinné erby šlechticů z rodu Buquoyů. Rodokmen Buquyoů a jelení trofeje bylo snad jediné, co zde z původní výzdoby na zámečku zůstalo.

Nejblíže pravdě budou dostupné informace, že veškeré hodnotnější vybavení zámečku bylo po 2. světové válce přemístěno do depozitáře v Českých Budějovicích nebo na historický hrad v nedalekém městě Nové Hrady.
V přízemí zkonfiskovaného zámečku podle Benešových dekretů se nacházelo zastaralé, spíše archaické sociální zařízení. Teplá voda tekla v jedné přízemní místnosti, pokud se zatopilo pod kotlem neurčitého stáří, některé sprchové růžice zde scházely a voda se musela nechat určitou dobu odtéct, protože zpočátku tekla silně zbarvená rzí. Umyvadla zde nebyla, používali jsme při běžném mytí smaltovaná kovová koryta. Na WC v přízemí byly zřízeny tzv. „turecké mísy“ a osobní potřeba se vykonávala v podřepu na nášlapných výstupcích. Proto jsme my, vojáci, více využívali venkovní dřevěné latríny, primitivně zbudované nad zámečkem (tenkrát již rotou PS) vedle psovodských kotců.

Rozdílné klima mezi přízemím a vyvýšeným patrem bylo při vstupu do prostor zámečku citelně znát.
Masivní kamenná podezdívka s mnoha místnostmi v přízemí nešla pořádně vyvětrat, vzduch zde byl těžký, s vyšším obsahem relativní vlhkosti. Ubytování nás vojáků bylo v dřevěné nadstavbě I. poschodí. Jednotlivé pokoje byly skromně vybaveny vojenskými kovovými postelemi, vedle postele měl každý svůj stolek pro uložení osobních věcí. V teplých letních dnech bylo na cimrách horko, okna jsme měli pootvírána do průvanu a stále se větralo. Museli jsme dávat dobrý pozor, aby dřevěné rámy oken při manipulaci vydržely a nepraskly. Dřevo bylo již zchátralé, resp. více méně zpráchnivělé, na pokraji rozpadu.

V chladném období se topilo v kovových kamnech, udržování ohně v noci měl na starosti zpravidla pomocník dozorčího roty, anebo do ohně přikládali sami vojáci při návratu z noční služby. V prostorách zámečku jsme se pohybovali v lehké obuvi, „půllitry“, včetně stanových dílců a dlouhé nepromokavé vojenské perelíny jsme odkládali dole v sušárně, kde každý měl svoji provzdušněnou skříňku. Podle potřeby se prostor sušárny vytápěl. Podlahy v I. poschodí byly opatřeny jednak parketami a na chodbách pak opracovanými dřevěnými fošnami. Parkety jsme pravidelně pastovali a leštili. Okolí zámečku jsme udržovali, trávu kosili a obvodové chodníky byly čas od času vysypávány pískem.

Na rozdíl od názorů lidí neznalých poměrů a bezduchých kritiků na adresu pohraničníků dovoluji si vyslovit tyto dvě otázky: - Jak by asi na počátku 60. let minulého století vypadal přestárlý lovecký zámeček šlechty Buquoyů bez běžné údržby, anebo pokud by byl bez naší přítomnosti prázdný či úplně opuštěn? - Co bylo příčinou toho, že ve druhé polovině 70. let, již v opuštěném a prázdném zámečku se nejprve krovy a střešní trámy propadly a následně celá střecha zámečku se zbortila? Tato skutečnost lze opět doložit pořízenými dobovými fotografiemi. Kdo tedy prázdný zámeček tak dokonale poničil? Na to by nejlépe odpověděl každý průměrný stavař či stavební statik. Je i pro laika evidentní, že dřevomorka a červotoči zde odvedli svoji práci.



Na západní straně pod zámečkem byla umístěna ubytovna a jídelna pro lesní dělníky, její základy pod příjezdovou cestou k Penzionu Lesovna jsou dodnes patrny. Další využívaná budova nedaleko zámečku byla „Šmoncárna“. Zde na samotě byly ubytovány mladé brigádnice z různých míst ČSR, které měly za úkol vysazovat mladé stromky na místě vykáceného lesa a to na mnoha místech ještě z doby minulé. Místo ubytování brigádnic (některé v r. 1960 pocházely ze Slovenska z obce nazývané Hačava), bylo permanentně předmětem sledování furťáků 13. rPS Žofín, kdykoli šli v nočních hodinách kolem do terénu na prověrku výkonu naší služby. Snad nejvíce je zajímalo, jestli u některé postele ubytovaných brigádnic nejsou odloženy černé vojenské „půllitry“.
Na vycházku, anebo v době hraničního volna jsme vyráželi ojediněle, zpravidla pěšky, do málo osídleného Černého Údolí. Zde byl v časově omezeném provozu hostinec, jehož historie sahala mnoho let zpět (viz dobové fotografie). Nad touto hospůdkou, na křižovatce cest, byla zastávka ČSAD. Odsud se dalo dostat autobusem do vzdálenějšího městečka Benešova nad Černou. Dnes je bývalá hospůdka opravena a přebudována na civilní bydlení.
S lítostí a odstupem času několika desetiletí si dovoluji doplnit, že jsme mnozí v této době nepoznali další okolní blízké osady a obce vzdálené vice než 5 – 7 km od Žofína. Bylo tomu asi proto, že na vycházky jsme se dostali velmi zřídka. Fungovala zde evidentní snaha velitelství roty a praporu PS držet nás vojáky na jednotce, raději dál od běžného civilizovaného světa.  

Důsledky se projevily časem, kdy některé silnější povahy mazáků pak mírně „zvlčily“ a život na rotě probíhal podle námi nepsaných pravidel. Dále nekonkretizuji, aby to někdo nezveličil a nezneužil v rámci probíhající protipohraniční propagandy (např. dnes, kdy je mistrem pravicového pera, zavilý antikomunista Navara a další jeho souputníci). To, co jsem naznačil, však nemělo vliv na výkon naší služby. Tak, jak obvykle říkal člen ve funkci staršího hlídky PS po návratu na rotu: „Po dobu naší služby na státní hranici se nic zvláštního nestalo“.

Těmito osobními vzpomínkami přispívám svojí „troškou do mlýna“. Mohlo by se o tom napsat daleko víc. Pobyt na zámečku Žofín nebyl pro nás vojáky základní služby až tak idylický, jak by se někomu mohlo zdát. Navíc pro laiky a neznalé! Nebylo každý den v Novohradských horách jasno a slunečno. Mnohdy pršelo a také v zimě mrzlo a vydatně sněžilo. A my do služby na státní hranici chodit museli.

Přesto všechno nutno objektivně přiznat, že mezi námi vojáky zde vznikly pěkné kamarádské vztahy a vzpomínky na vojenskou službu v tomto krásném přírodním prostředí Novohradských hor plné spárkaté zvěře, stále u nás přetrvávají. Stopy podzimního tzv. jeleního říjiště, rozryté země parohy, byly patrné zejména v oblasti Jeleňáku nebo na Jitronické louce, nedaleko od Huťského rybníka. Absolvovat večerní, a při jasné obloze i noční hlídku v tomto prostoru, to býval pro nás docela silný zážitek, který nesmazatelně trvá do dnešních dnů.



Také něco málo z mých vzpomínek pro pseudohistoriky.

Po zimním období r. 1961 byla při jarním tání sněhu přeplněna hladina Huťského rybníku a hráz rybníku byla v místě výpustě poškozena. Rybník byl proto zcela prázdný. Když jsme ve službě těmito místy procházeli dál do prostoru Sklené a Stříbrné Hutě, viděli jsme, jak z rozbahněného dna čouhala různá, již nepoužitelná německá výzbroj jako např. ruční granáty, pušky, pistole, pancéřové pěsti, strojní pušky, pouzdra od plynových masek…

Bylo tam toho hafl. Tak se potvrzovalo, že zde byla jedna z únikových cest německého wehrmachtu do amerického zajetí v Rakousku na konci II. sv. války. Zde, narychlo ustupující německé vojsko před Rudou armádou na poslední chvíli odhazovalo vše, co již bylo pro ně nepoužitelné, kompromitující a na obtíž. Osobně sám, a se mnou i jiní vojáci z 13. rPS Žofín, jsme si prohlíželi a drželi v rukou některé bahnem obalené a již silně zrezivělé německé zbraně, anebo obsah schránek od plynových masek mnohdy naplněné různými vojenskými mapami a dokumenty.      

  

  (C) AUTOR ČLÁNKU:  Vladimír J. (Zlín).
  (C) FOTOGRAFIE:  archiv autora a web Vojensko.cz


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz:

Žofín - zaniklá rota PS 15.bPS



AKTUALIZOVÁNO 19.8.2016 - příspěvek autora článku. 


Uplynul měsíc od podání mého příspěvku ze dne 20. srpna t. r. a zde je moje odpověď pro všechny současné a případně další anonymní příspěvky, které byly, nebo ještě budou na těchto webových stránkách zveřejněny:

a)     zkrácená verze

…   „Ale co sleduje anonym? Především nevyjadřuje žádný názor. Jde do debaty s úmyslem napadat, urážet a škodit. Kdyby se podepsal pravým jménem, neměl by odvahu chovat se jako prase. A co kdyby se jeho jméno dočetl někdo z lidí, kteří jej osobně znají? Ta ostuda. A proto se anonym nepodepisuje, anebo používá jméno smyšlené. Na těchto stránkách jsou debaty pro neregistrované. Je to věc každého, jestli se podepíše. Nikdo ani nemá snahu pátrat po skutečné identitě pisatele (JaV: a ani se tomu sám vůbec nedivím). Ale už podle stylu příspěvku je poznat, kdo píše pod pravým jménem a kdo jen zákeřně štěká. Anonym sem vstupuje s nadávkou. Nedivte se, že takové příspěvky mažu“.     R.Sedláček

      b) standardní verze

…  „Existuje jeden druh podání, který se píše pořád. Někdy dokonce častěji než je vhodné. Písemná podání, o kterých je nyní řeč, by vlastně neměly být psány vůbec. Nikomu neudělají radost, zato téměř každého znepokojí, anebo minimálně nasadí brouka do hlavy. Jejich pisatelům jde v podstatě vždycky o to poškodit buď samotného adresáta, nebo někoho, či něco jiného.
Jedná se o tak zvané anonymy.

Odpověď na otázku, proč vlastně lidé píší anonymy, je velmi jednoduchá. Pisatel se zkrátka nechce prozradit. Naopak chce dosáhnout toho, aby se nikdo nedozvěděl, že právě on je autorem.  Anonymní sdělení by vůbec nemusely existovat, kdyby všichni lidé dokázali nebo byli ochotní řešit problémy a další záležitosti nějakým jiným, vhodnějším, lidským způsobem. Takových způsobů by se jistě našla celá řada, jenže bohužel pořád se ještě najdou takoví lidé, kterým anonymy prostě vyhovují. V mnoha případech anonymy slouží k vyřizování účtů. Pak pisatele k psaní takových dopisů vede jeho povaha deprivanta, t.j. například závist, pocit ublíženosti, vztek, či vrozená zlost. Člověk se chce tímto způsobem někomu pomstít, zastrašit nebo vyhrožovat. Stává se, že takový člověk nejdřív napíše anonym, a potom klidně pomluví, či dokonce udají sami sebe. Tohle chování má prostý důvod. Má odvrátit pozornost od skutečného pisatele. Psaní anonymních dopisů je bezesporu hrozná věc, která někdy dokáže záměrně zkomplikovat život. Přesto bychom neměli soudit jejich autory příliš přísně.
Psychika těchto lidí většinou totiž vůbec není v pořádku. Nezřídka je trápí hysterie, absence empatie, či dokonce nějaká jiná závažnější duševní nemoc. Anonymní podání považují někdy jeho pisatelé za příležitost, jak upozornit na sebe samého nebo vyděsit lidi kolem sebe a následně je pomocí anonymů ovládat.

Stejně jako například úřední dopisy a písemnosti mají svoji určenou formu a styl, tak i anonymní dopisy mají své společné charakteristické rysy. Autorovi anonymu jde v první řadě o to, aby nikdo neodhalil jeho totožnost. Anonym, který podání píše, snaží se, aby ten, kdo by snad začal zkoumat např. rukopis, nabyl dojmu, že dopis napsal nějaký nevzdělanec. Neprávem se totiž předpokládá, že schopnost k psaní anonymních dopisů mívají právě lidé buď zcela nevzdělaní, nebo málo vzdělaní. Opak bývá však v tomto případě pravdou. To znamená, že obvykle zmíněné dopisy píší lidé, kterým vzdělání nechybí. To ale neznamená, že by ve zmíněných písemnostech nebývaly gramatické chyby, nesprávné výrazy, obraty, strohá sdělení, zkomolená nebo cizojazyčná slova. Uvedené „chyby“ se naopak v anonymech vyskytují často. Pokud by se vám někdy dostal do rukou anonymní dopis, ve kterém by se pisatel vyjadřoval hrubě, oplzle, či vulgárně, nedivte se tomu. I to se stává. Běžně přitom autor takových výrazů nemusí vůbec používat.
Autor se také někdy může snažit vytvořit dojem, že je cizinec. Spoléhá pak na to, že člověk, případně lidé, kteří si dopis přečtou, si budou myslet, že cizinci mají větší sklony k psaní anonymů. V anonymním dopise lze najít i celou řadu přídavků, kudrlinek, ozdob. Sdělení, kterým je dopis napsaný, může být neobratné a křečovité. Ba co víc, často se stává, že anonym se vyjadřuje stroze, jednou nebo dvěma větami. Tím vším sleduje pisatel jediný cíl, aby všechny spletl a bylo co nejsložitější ho identifikovat.

Nechme už formu formou a písmo písmem. Zaměřme se raději na obsah anonymů, protože i ten bývá podobný. Tak tedy, při čtení takového dopisu adresát nabývá podezření, nebo dokonce přesvědčení, že pisatel v dopise napsal mnohem méně, než ve skutečnosti ví. Jedním z účelů anonymů je, aby se adresát začal zajímat o problém, kterého se jeho sdělení týká. Pisateli však zdaleka nestačí, když je zájem daného člověka, řekněme, okrajový. Chce, aby se tento problém stal jedním z jeho hlavních starostí. Aby začal pátrat po podrobnostech a po dalších informacích. Nezřídka se stává, že po odeslání anonymu jeho autor čeká, jak adresát zareaguje. V případě, že reakce je taková, jakou si přál, klidně odešle ještě jeden nebo i více takových dopisů. Myslím, že nejhorší je, když někteří lidé bohužel dokonce začnou brát psaní anonymů jako jakýsi sport, chcete-li zálibu a dělají to každý den.

Anonymní dopisy většinou neobsahují podpis. Avšak v některých anonymech, a stává se to poměrně často, že v nich podpis najdete! V tom případě se ale samozřejmě nejedná o skutečný podpis pisatele. To je logické, protože autor anonymu se celou dobu snaží o to, aby nikdo nepřišel na to, že to byl právě on, kdo dopis napsal, a kdyby se na konec podepsal svým pravým jménem, byl by sám proti sobě. Všechny jeho snahy by byly úplně zbytečné. „Slušný člověk, ten, kdo to s vámi myslí dobře“, „váš věrný zaměstnanec“ nebo třeba populární „dobrý přítel“, všechny tyto fráze, stejně jako mnoho dalších se stávají vhodným podpisem anonymního dopisu.
Může dojít ale i k tomu, že pisatel se v anonymu podepíše jménem člověk, které adresát skutečně zná nebo se s ním dokonce přátelí. I v tomto případě autorovi dopisu nezáleží na ničem jiném než na tom, aby zmíněného člověka poškodil, nebo aby v důsledku toho vznikl mezi danou osobou a adresátem konflikt, chcete-li spor. Autoři anonymů se ale také často podepisují prostřednictvím různých symbolů. Pochopitelně se nejedná o žádné symboly, na které by se člověk rád díval a které by v něm vzbuzovaly příjemné pocity. Nepočítejte tedy s tím, že na konci anonymu uvidíte třeba kytičku nebo motýlka. Takový „podpis“, vlastně symbol, má naopak adresáta vyděsit. A tak bývá na konci anonymů například dýka, lebka, pěst, černá ruka, ale také třeba hákový kříž. V tomto případě zkrátka představivost pisatele nezná mezí. Symboly jsou obvykle součástí těch anonymů, které mají sloužit k vyhrožování nebo vydírání.

Někteří to dělají tak, že když dostanou anonym, tak jej ihned po přečtení nebo po zjištění, že jde o anonym, hodí do koše a celou věc pustí z hlavy. To se mi však nezdá jako nejlepší nápad. Samozřejmě je jenom dobře, když si někdo nedělá z těchto dopisů těžkou hlavu. Na druhé straně je ale třeba pamatovat na to, že někteří lidé jsou bohužel schopní opravdu hodně ublížit a znepříjemnit život. Takové osoby v jejich touze a snaze někoho poškodit nebo zničit hned tak něco nezastaví a anonymy mohou být jen první částí jejich plánu. Někdy je tedy lepší si anonym nechat, aby mohl posloužit jako důkaz v případě, že by toho bylo zapotřebí.

Já bych vám setkání s takovými lidmi, kteří by vám chtěli ubližovat nepřeji. Pevně věřím, že ve své poštovní schránce  nikdy žádný anonym nenajdete, a že různá sdělení, dopisy a pohlednice, které budete dostávat, vám budou vždycky dělat jenom radost. Tak, jak by to mělo být“.   Krystyna Kędziorová  

c) exkluzivní verze

Tato je moje, osobní, konečná verze.
Potkat takového amorálního, zpravidla zakomplexovaného mamánka, tak mu alespoň jednu vrazit otevřenou dlaní, všemi nataženými prsty, po jeho hloupé palici, aby otisk ruky byl na jeho obličeji dlouho viditelný.  Mělo by to být varování pro ostatní v jeho okolí, že se jedná o záludného psychopata.
A to jsem prosím jinak mírumilovný člověk a milovník přírody.


JaV – veterán Pohraniční stráže, který sloužil na 13. rPS, Žofín v letech 1959 - 1961

27. července 2016

POHRANIČNÍ STRÁŽ V POŘADU "PRO A PROTI" NA ČRO PLUS

Pro a proti - téma Pohraniční stráž a ochrana státní hranice.


Na západních hranicích Česka stojí opět socha pohraničníka se psem. Pošle ji petice, kterou podepsaly čtyři stovky lidí, zpátky do muzea? A nakolik ovlivňují podobná gesta výklad historie? 




Veronika Sedláčková se na to v Pro a proti ptá Stanislava Kvasničky z Klubu českého pohraničí a historika Prokopa Tomka.





Audio záznam si můžete poslechnout zde:
(zhruba od 35 minuty, před záznamem je zpravodajství ČRo)
http://s3.eu-central-1.amazonaws.com/rozhlascz/audiolog/plus/2016/07/27/09.mp3  



Stáhnout záznam pořadu lze na webu Uložto.cz (29 mb dat): 
(zhruba od 35 minuty, před záznamem je zpravodajství ČRo)
https://ulozto.cz/!uE12q1yVd/pohranicni-straz-v-poradu-pro-a-proti-audio-od-35-minuty-zaznamu-mp3 


ZDROJ: Rozhlas.cz - AUDIO 

CO SE PÍŠE JINDE: Lidovky CZ



14. července 2016

MNICHOVSKÝ DIKTÁT - VERZE 2016


Polská veřejnoprávní televize TVP INFO informovala polské občany o tom, co EU, USA a NATO "upekly". Samozřejmě, hlásná trouba protektorátního režimu v Praze, ČT24, nám, občanům České republiky, "zapoměla" tuto informaci ze dne 27.6.2016 přinést.
Na setkání Visegrádské skupiny v Praze předloží Frank-Walter Steinmeier devítistránkový dokument vzniku Evropského superstátu.
Členské státy se vzdají:
1/ vlastní armády, vlastních tajných služeb, vlastního zákonodárství,vlastního daňového systému, vlastní měny
2/ kontroly nad státní hranicí, včetně systému a procedury vpouštění a relokace migrantů
3/vytvoření společného vízového systému, společnou zahraniční politiku, transformace NATO

V preambuli textu vlády Francie a Německa oznamují:
"Naše státy sdílejí společné předurčení a společný řebříček hodnot, které dávají předpoklad ještě hlubšímu sjednocení našeho obyvatelstva. Budeme tedy usilovat o politickou unii v Evropě a zveme další Evropany k připojení k projektu."
-Vznikne společná armáda „European Security Compact” na principu „ohrožení jednoho státu/ohrožení všech států“
- Rozvědka a kontrarozvědka bude podřízena jednomu centru
-Bude zvětšena pravomoc „Evropského veřejného žalobce“ a vznikne jednotný trestní zákon
- Národní státy nebudou mít právo rozhodovat o migraci a nebudou mít vlastní azylovou politiku
- Rozmístění migrantů bude povinné a bude respektovat rovnomerné rozdělování uprchlíků a národní státy to nebudou moci odmítnout
- Německo a Francie už ve jménu EU začaly jednat se severoafrickými zeměmi na nejvyšší úrovni o pravidlech migrace a rozšíření dialogu na toto téma
- Bude zavedena jednotná měna euro pro všechny členské země, otázka nezní zda, ale kdy bude přijato
- bude zaveden jednotný daňový systém a bude odstraněna konkurence v daňovém systému mezi jednotlivými zeměmi…“
To je tak ve zkratce všechno. Takže, je to tu, vážení. Když jsem to četl, vzpomněl jsem si okamžitě na Mnichovskou dohodu 1938. To je naše prostá likvidace a podle všeho evidentní příprava na válku. Je to otevřená realizace Nového světového řádu v Evropě /NWO/.

Celý text s nímž Steinmeier vystoupí v Praze si můžete přečíst tady:

Europejskie superpaństwo. Zobacz oryginalny dokument

  aktualizacja: 08:00

fot
Zobacz oryginalny dokument, do którego dotarł program „Minęła dwudziesta” (fot. Carl Court/Getty Images)

(Děkuji za info "Grizlymu B.", který jako první o tomto informoval na FB).

video
Reportáž TV Prima na dané téma.










Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.


Publikováno 25. 7. 2016
FTV Prima informuje o dokumentu EU, který má za cíl zlikvidovat samostatnost členských států.


7. července 2016

SETKÁNÍ POHRANIČNÍKŮ 1.rPS TROJMEZÍ 25.6.2016

Dnes (7.7.2016) jsem projížděl své oblíbené vojenské webstránky a na webu Vojensko.cz jsem zaznamenal zprávu, že 25.6.2016 proběhlo setkání bývalých pohraničníků z 1.rPS Trojmezí a regionální televize MVTV o tom dokonce přinesla krátkou reportáž

A protože Trojmezí bylo od léta 1985 také mojí "domovskou rotou", kde jsem sloužil jako velitel čety a v Hranicích jsem bydlel, nemohu jinak, než vás, čtenáře weblogu Pohraničník, informovat také :-) 

VIDEO ze setkání: 
video

VIDEO - publikované televizí MVTV na serveru Youtube (v HD kvalitě záznamu):






Mimochodem, jistě vám při přehrávání videa neuniknul záběr na informační panel, jenž je umístěný v prostorech, kde se nacházela původní rota PS (do roku 1985) a který je součástí vybudované turistické stezky. Přikládám několik fotografií, které pořídil pan Josef Levý z Hranic.





A malý bonus na závěr :-)
Když vzpomínám na Trojmezí, ihned se mě vybaví staršina Tonda Firýt. 
Článek o tomto svérázném muži spjatém s trojmezskou rotou byl kdysi publikován zde na weblogu: 
https://pohranicnik.blogspot.cz/2015/03/takovy-byl-tonda-firyt.html 
Shodou okolností se mě podařilo z jednoho dokumentu Fero Feniče získat i krátký videoshot, kde Tonda Firýt svým nezaměnitelným hlasem odmítá nabídku filmového štábu na "15 minutes of Fame". 

VIDEO: 
video


ZDROJ: 

MVTV - regionální internetová televize

FOTO - Josef Levý

DOKUMENT - Fero Fenič

7. června 2016

CESTA PODPORUČÍKA PS DO USA

Kdysi jsem na internetu narazil na zajímavý dokumentární krátkometrážní film, jenž svým způsobem nepochybně souvisí s tématikou Pohraniční stráže ČSSR, byť se netýká samotné ochrany státní hranice a záležitostí s tím souvisejícími. Dokument byl natočen v roce 1989, tedy ještě za časů reálného socialismu. 

Syn známého českého herce (a spolutvůrce legendárního Divadla Járy Cimrmana) Zdeňka Svěráka, Jan Svěrák, je v něm zachycen v čase výkonu své povinné vojenské základní služby, jako vysokoškolák už v hodnosti podporučíka Pohraniční stráže (připomínám,že absolventi VŠ chodili na vojnu pouze na rok), kterou vykonával (z protekčních důvodů) na Hlavní správě Pohraniční stráže a Ochrany státní hranice v Praze (PS útvar 9650)


Objekt HS PS OSH v Praze.


V době,kdy byl Jan Svěrák na vojně, byl nominován jeho film "ROPÁCI" ve Spojených státech amerických na filmovou cenu Oskar. A tak se stalo,že voják PS během vojny legálně vycestoval do USA, kde nějaký čas pobyl, převzal si cenu a opět se vrátil do ČSSR, aby zde dokončil vojenskou službu v uniformě Pohraniční stráže.

Mě osobně to celé znělo tak zvláštně,až absurdně,že jsem si řekl,že tohle prostě patří na weblog Pohraničník a že by to mohlo zaumout i další čtenáře, zejména bývalé pohraničníky. Ti,kdo byli na vojně u PS, ať už jako záklaďáci,nebo důstojníci ví, jak tam panovaly přísné režimové opatření a bylo nepředstavitelné,že by se nějaký záklaďák během vojny dostal do zahraničí,byť jen spřátelené země východního bloku, o cestě na Západ ani nemluvě. Důstojníci PS (ale i Vojsk MV, O OSH, SNB, ČSLA ad.) vědí,že i na pitomou cestu do NDR, nebo dovolenou v Bulharsku si museli podávat jakousí žádost, aby jim to nadřízení schválili. No a mladej Svěrák vycestoval do USA a nikdo ani nemrknul  :-) 

Ale, na druhé straně, musím na férovku dodat,že já jsem v dobách služby na 1.rPS v Trojmezí jezdil s jedním kolegou, technikem roty Karlem Svobodou, do NDR velmi často, na nákupy, na večeři a pivko. Nejdřív jsme si podávali písemnou žádost na 5.bPS v Chebu, jenže,tam se muselo přesně uvést,kdy chceme do NDR vycestovat. Jenže.víte,jak to na čáře chodilo. Chtěli jsme si naplánovaně vyjet do Bad Elster, nebo Plauenu, ale na rotě se něco semlelo, pohraniční poplach, narušení hranice,cokoliv a místo relaxování u přátel ve východním Německu jsme kmitali okolo "železné opony", nebo na rotě sepisovali protokoly. 




A tak jsme jednou vyrazili bez povolení, na OPK Vojtanov se nás nikdo na nic neptal, dostali jsme štempl do cestovního pasu a stejně tak jsme pořídili i na Zollamt Schoenberg DDR, cestou zpět obdobně :-) Tudíž jsme u toho zůstali. Pravdou je,že jsme se tím moc nechlubili, protože VKR byla v těch dobách stále ještě bdělá a ostražitá. A za takové flagrantní porušení režimových opatření by nás s technikem roty flastr neminul. 
Zkrátka a dobře, jak rád říkávám, byla to dynamická doba.  :-) 

Co dodat závěrem? Snad jen pár perliček. Herec a režisér Zdeněk Svěrák sloužil u Pohraniční stráže také, obdobně jako jeho syn později, si vojnu odkroutil na HS PS OSH v Praze. Z dalších známých osobností z tzv."umělecké sféry" mohu jmenovat zpívajícího bubeníka Vítězslava Vávru, ten si ale odkroutil vojnu v délce dvou let na praporu PS v Železné Rudě (sušická bPS). Pokud se politiků týče, tak například Petr Pithart (známý "budovatel dvojdomků" před rozpadem ČSFR) sloužil dokonce jako ZVP (politruk) u útvaru Pohraniční stráže v Malackách. Je příznačné,že se o tom nikde ve svých životopisech nezmiňuje, asi už na to zapomněl, ovšem pamětníci ještě žijí. 

Určitě takových osobností bude více, ale jen o nich nevíme. Pokud někdo ze čtenářů weblogu Pohraničník bude o nějaké "celebritě" jenž nosila uniformu PS vědět, tak poprosím o příspěvek do komentářů. Více hlav, více ví. Bylo by zajímavé to vědět. 

A tady je onen dokumentární pořad o němž byla v úvodu řeč: 

video 



Video (v lepší kvalitě) je též možno shlédnout na serveru Youtube:




Nebo si klikněte zde: https://www.youtube.com/watch?v=g52eRjbEJR8


Použitý zdroj: Web ČSFD CZ 


3. května 2016

HOUBIČKY (další pohraničářské Akta X)

Kdo by je neznal-někdo z doslechu, někdo z obrázku a někteří i z vlastní zkušenosti. Ano, mám na mysli halucinogenní houby, mezi jejichž nejznámější zástupce v našich zeměpisných šířkách patří kropenatce a lysohlávky.

V druhé polovině osmdesátých let byla konzumace „houbiček“ módním, i když tajeným hitem tehdejší mládeže. Jejich účinky na lidský organismus snad nejsou, pokud s nimi člověk neexperimentuje příliš často, nikterak zhoubné. Nebezpečí houbiček však spočívá v momentálních psychických poruchách, které mohou vést k naprosto nepředloženému chování konzumenta, které končívá i vážným úrazem. Na druhou stranu lze po pozření přiměřeného množství houbiček pozorovat své okolí úplně jinýma očima, než jak jsme zvyklí. Tím v žádném případě nikoho nenabádám ke konzumaci halucinogenních hub, tyto řádky jsou malým úvodem k příběhu, který se odehrál na jedné z rot Pohraniční stráže, jehož aktéry nebyl opět nikdo jiný, než zvědaví druhoročáci-pohraničníci základní vojenské služby.



V minulosti jsem občas čítával různé jízlivé poznámky, které vyjadřovaly „nespokojenost“ s realitou mnou psaných příběhů a kolikrát jsem si od různých negramotů vyslechl i nějaké to poučeníčko z krizového vývoje. Tedy na vysvětlenou: nepíši své příběhy proto, abych se komukoliv zavděčil, nebo naopak někoho poplival i když si mé řádky mohl někdo v minulosti vyložit i tímto způsobem (pokud byl v právu-bylo to jednou, dvakrát, tak jsem se i s vysvětlením omluvil, resp. jsem vše uvedl na správnou míru). 
Tvořím proto, abych popsal život na pohraničních rotách tak, jak existoval a jak jsem jej sám jakožto bývalý pohraničník poznal. Zdůrazňuji, že píši především pro zábavu, ať už svou nebo čtenářů. V žádném případě si nepřisuzuji jakékoliv zásluhy stran dějepisu a uvádění různých hovadin na správnou míru. To ponechám těm, kteří se podobnými aktivitami profesionálně zabývají, ať už na jedné nebo na druhé straně.

„Prej by u toho měl být vždycky alespoň jeden, co to nezkusí. Jako aby moh´ na ty ostatní dávat pozor,“ sděloval mi šeptem Marek, který pocházel stejně jako já z Prahy a stal se tak pro své bydliště v hlavním městě dalším oblíbencem našeho starého pocházejícího odněkud od Vyškova. Já to měl u velitele lepší. Sice Pražák, ale řízením osudu i rodilý Hodoňák. O tom, jak jsem k této kombinaci přišel, se rozepisovat nebudu. Zbytečně bych čtenáře odváděl od podstatného.
Marek šeptal proto, protože jsme se nacházeli vedle velitelovy kanceláře, kde byla z jedné strany cimra poplachovky, ze strany druhé místnosti operačního a dozorčího signálního přístroje. A starý měl uši tenké jako netopýr-jak s oblibou říkával. Také tvrdil, že když je pohromadě víc než jeden Pražák, smrdí to průserem-částečně měl pravdu.

Pohraniční rota byla po příchodu nejmladšího ročníku konečně asi tak na dvou třetinách plánovaného stavu, což znamenalo, že jsme „jeli“ v téměř standardním četovém režimu, který sebou nesl i jednou v týdnu jednodenní hraniční volno, zvané hávéčko. Hávéčko jsme na přelomu července a srpna hodlali mimo jiné využít k houbaření. Tuto činnost starý po právu nerad viděl a na jeho straně stály i vojenské předpisy. Ale kampak na pány mazáky. Les byl po deštích zavlhlý a kolem signálky se už tu a tam draly z trávy hnědé či načervenalé klobouky hřibovitých hub, které jsme sice průběžně sbírali, ale užít si opravdové houbařiny jsme chtěli trochu jinak než s automatem na rameni.

Vymysleli jsme si tehdy, že bychom si šli o hraničním volnu zaběhat do terénu, proti čemuž nikdo nic neměl. Náčelník nás sice doprovázel trochu nedůvěřivým pohledem, ale na druhou stranu byl rád, že se mu z roty ztratí dva největší vzpurňáci. „Jen ať se chlapci proběhnou, přidej jim buzolu, staršino,“ radil starý výkonnému, „aby se nám tady v lesích nezaběhli,“ popichoval. „Tady není staroměstská promenáda, ani Václavák…“ Zcela přitom zapomněl na to, jak se kdysi sám ztratil pátračce a na rotu jej potrhaného a zabláceného přivezla hlídka armády, kterou jsme tenkrát požádali o součinnost při hledání malého záškoláka se psem. Chlapce objevila hlídka o pár hodin dříve než velitele roty. Vše dobře dopadlo, ale kapitán si následně vzal dovolenou, aby nemusel čelit pobaveným pohledům svých podřízených. Utéct pátrací skupině se dvěma psy a následně zabloudit v úseku vlastní roty, byl opravdu výkon! Ale stane se. Kdo sloužil na čáře, ví, že mlha a momentální ztráta orientace jsou svinstvo.

Ráno bylo mlhavé. Bylo to tím, jak se z porostu odpařovala voda. Půda byla vlhká a sluníčko začínalo hřát. Ideální čas na houby. Prošli jsme kolem pravé strany signálky do lesíka, který sousedil s úsekem další roty a odložili jsme větší sáčky od brambor, které nám za více jak hodinu sběru pěkně ztěžkly kozáky, křemenáči, ale i pěknými hřiby. Vzduch v lese tak voněl, že nás ani nenapadlo zamořovat jej cigaretovým dýmem. Seděli jsme na zemi, sáčky s houbami pověšené na sukovitých kmenech stromů. „Hele, myslíš, že už rostou i ty houby co jsme se o nich včera bavili?“ dotíral kamarád. „Podle všeho by už měly. Ale nerostou v lese, to bychom museli na louku nebo hledat u někoho na zahradě. I když, bejvá to tady o tejden dva, zpožděný než ve vnitrozemí. Můžeme se mrknout.“ „A už máš s těmi, no jak tomu říkáš“, „myslíš lysohlávky?“ „jo, to jsou vony! Máš s nimi nějakou zkušenost?“ „Osobní úplně ne. Ale byl jsem přitom, když se tím jeden ňouma nakrmil a pěkně sjel. Když se probral, nevěděl vůbec, co se s ním dělo. Popisoval různý obrazce, barevný siluety, postavy jak z dávnejch světů a k tomu chtěl lítat. Ale vandrovali jsme u stohu, tak v tomhle ohledu nebyl problém. Bejt ale sám nebo bejt sjetý všichni, mohlo by to blbě dopadnout.“ „Hm, to lítání je nebezpečný…“ „To je, když si dáš houbičky, nesmíš lézt na pozorovatelnu“, snažil jsem se obrátit list. „Zásadou je, pokud někdo chce s tímhle artiklem experimentovat, mít u sebe někoho, kdo bude abstinovat a může v hrozícím průseru zavolat pomoc. Nebo ji sám poskytnout.“ Má slova se Markovi asi nelíbila . Pravděpodobně si myslel, že pro svůj experiment zláká někoho dalšího. Asi aby v tom nelítal sám. U mne však narazil. „Hele, jestli tolik toužíš po houbičkách, až je někde objevíme, ukážu ti, jak vypadají. Ale v mý přítomnosti je nesbírej a už vůbec je nejez. Spíš se jim pokaždé vyhni.“ „Ale jo, dyk já sem jenom zvědavej.“ „Jo, zvědavej a vodvážnej, ty experimentátore!“ Pomalu jsme se zvedli a pokračovali přes pole zpět k rotě.


Když jsme míjeli skupinu lysohlávek kopinatých, nedalo mi to, abych jednu z nich neutrhl a nezačal Marka seznamovat s její stavbou těla a popisovat znaky, podle kterých houbu pozná. Mykologie byla a dodnes je mým koníčkem. Naivně jsem tehdy věřil, že Marka od těchto hub odradím. Nebyla to ale pravda. Marek byl zvídavější, než jsem si myslel. Přitom to byl nadmíru chytrý a sečtělý chlap. Každý ale máme nějakou tu chybičku…

Houby, které jsme donesli na rotu jsme dali do kuchyně, aby nám z nich náš kuchtík udělal něco moc dobrého. Nejlépe smažené řízky. Když se posypou trochou soli a pepře a nastrouhá se k nim čerstvě vykopaný křen, nemá toto jídlo konkurenci široko daleko. 
Na otázku operačního, jak jsme si zaběhali, jsem rotmistrovi doporučil, aby se za chvíli stavil v kuchyni, že tam najde něco na zub. Výživa našich kamarádů je nám milejší než bezúčelné běhání po lese! Hub jsme nasbírali dohromady kolem patnácti kilo a bez problému posloužily jako vítané zpestření jídelníčku pro celou jednotku.



Po večeři jsme si šli lehnout. Jelikož velitel z jakýchsi záhadných důvodů zůstal na rotě, nebylo ani pomyšlení otevřít jednu z našich ukrytých lahví a počastovat naše lačné útroby alkoholem. Čistil jsem si zuby v umývárně, když se ke mně Marek přitočil. „Tak mám, dneska to vozkouším.“ „Aha, pán byl ještě jednou, podotkl jsem. Ale mne do toho netahej.“ „Ty si nedáš?“ „Ne!“ Odmítl jsem kategoricky. Markovi se můj odtažitý odstup nelíbil, ale neřekl nic. Chvíli jsem si ještě četl Páralovu Profesionální ženu a pak jsem usnul. 

V noci mne vzbudilo ostré poplachové světlo. Zatřepal jsem ještě několika spáči a běžel se v rychlosti ustrojit. Na chodbě jsem si uvědomil, že Marek chybí. Vběhl jsem za staršinou na dédéerku. Starý byl poblíž. „Vem si náhradní poplachovku, Zdenále. Marek s  Chinem ti bude dělat psovoda.“ Přikývl jsem, nafasoval kliku od vrat i s knihou provozu. Staršiny jsem se chtěl původně na Marka zeptat, ale v přítomnosti velitele roty jsem tuto myšlenku zapudil. Přidal se ke mně řidič. „Hele, průser, nevím kde je psovod,“ sykl jsem koutkem úst. „Já jo. Viděl jsem ho u kotců, ale motal se.“ Řidič šel připravit auto, já jsem mazal ke psům. 

Když jsem otevřel branku vedoucí k jednotlivým kotcům, myslel jsem, že mne omyjí. Marek seděl na zemi, u sebe svého vlčáka, na kterého hovořil naprosto nesmyslnou řečí. Další psi, ani Chin na mne ani nezaštěkali. Spíš se nechápavě dívali dílem na Marka a dílem na mne. „Marku, ty jsi blázen“. Kamarád tak opravdu vypadal. Byl jenom v trenýrkách a košili a kýval se ze strany na stranu. Popadl jsem jej za loket a zdvihl ze země. Vůbec nekladl odpor, jen nesrozumitelně mumlal. Padala z něj podivná slova jako by hovořil některým z dávno zapomenutých jazyků. Za chvíli začal i s němčinou. Z jednoho kotce jsem sebral obojek a vodítko, postrojil China a s Markem z jedné strany a se psem z druhé jsem se ve tmě pomalu přibližoval k autu. „Ježiš, dyk von je úplně vožralej,“ zděsil se řidič. „Je, odpověděl jsem, sám jsi to přece naznačoval, tak se znova nediv a pojď mi pomoci.“ Z opilce táhne chlast, z Marka se kromě potu a blábolení nelinulo vůbec nic. Za pomoci řidiče jsme jej i se psem usadili na zadní sedadlo, já si sedl na místo vedle šoféra. 

Zatím jsme nikam nejeli. Poplach byl kvůli tvrdému zkratu na levém styku v oblasti Waldorfu. Podle všeho jej hlídka prověří a po nalezení příčiny, kterou bude jistojistě nějaká srna nebo jezevec, zavolá na rotu a bude po poplachu. Opak byl ale pravdou. Padl nový zkrat kousek pod právě prověřovaným úsekem. Že by jezevec cestovatel? V rádiu to zachrastilo a my se na signalistův pokyn vydali za svými kolegy. Přibližně po půl hodině blbnutí jsme s řidičem a další hlídkou zjistili, že zkraty způsobil s největší pravděpodobností veliký výr, který kolem nás několikrát přelétl, sedaje střídavě na kyvném horním zakončení signálky ve tvaru písmena T, jehož jeden z vodičů byl uvolněn. Poté, co pták odletěl, asi se mu nelíbily světelné kužely našich baterek, byl klid. Stopy v orném pásu jsme nenalezli žádné. Nicméně jsme ještě chvíli čekali, co kdyby se zkraty opakovaly. Marek seděl ve voze a ani se nehnul, jindy aktivní pes vedle něj. „Von je sťatej,“ konstatoval velitel první poplachovky a ukázal prstem na Marka. „Je,“ přitakal jsem. „A to pil sám, vždycky většinou kalíte spolu.“ „Hm, asi se nechtěl dělit,“ odvětil jsem desátníkovi. Ten zakroutil hlavou mumlaje cosi o naprosto nekolegiálním jednání a soukal se nazpět do vozu.



S operačním jsme se dohodli tak, že naše hlídka zůstane v úseku pro jistotu další hodinu, původní poplachová hlídka se vrátí. Vytáhl jsem tedy China a vzal si jej na vodítko. Byl to starý dobrák. Znal mne a když viděl, že jeho pán spokojeně usnul, několikrát se vyčural, složil své kosti vedle mých a s hlavou na mém klíně začal dřímat. Řidič i Marek chrupali v autě. Za nějakou chvíli pes zvedl hlavu. Marek se probouzel. Mnul si oči a asi mu bylo divné, že je okolo něj tma. Přistoupil jsem i se psem k vozu a otevřel dvířka. Marek na mne přihlouple civěl. „Kde to jsme? Člověče já měl sny.“ „To věřím,“ utrousil řidič. „Něco jsi přece vypil.“ „Nech ho,“ přerušil jsem šmírákův špatně maskovaný projev hladu po alkoholu. Pomohl jsem Markovi vystoupit z vozu, pes mu radostně olizoval ruku. 

Marek třepal hlavou a pomalu se rozvzpomínal. „Ty jsi na mne nedal, viď,“ rýpl jsem si do něj. „Nedal,“ odpověděl. „A bylo to celý divný,“ vzpamatovával se. „Viděl jsi hodně barevných obrázků,“ utahoval jsem si z kamaráda. „No, na to, že jsem snědl jen jeden klobouček toho bylo až dost. Dokonce jsem si zahrál i fotbal. Divný ale bylo, že s hadrákem a ti kluci co jsem s nimi hrál na mne mluvili německy, takovým huhlavým nářečím, moc jsem jim se svoji školní němčinou nerozuměl. Pamatuju si ještě, že byli bosi a měli takový veliký trenky. Ale fotbal váleli jedna radost. Zvlášť ňákej Horst. Toho si vybavuju docela přesně. Pak ale někam zmizel, jakási holka říkala, že už se nevrátí, že je daleko. Tak hrála chvíli za něj. Potom mi, ty vole, řekla, že se ještě uvidíme, někoho mi připomínala, ale teď mám v hlavě úplně prázdno.“ „To není důležitý. Hlavně, že tě u těch kotců neobjevil starej.“ „U kotců?“ podivil se Marek. „To víš, je léto,“ pravil jsem. „Houby teď mají v sobě nejvíc účinnejch látek. Lysohlávka je na ně nejbohatší v srpnu, muchomůrka v září,“ zopakoval jsem moudro šumavských dřevařů, kteří se s pomocí houbiček v minulosti při nedostatku peněz na alkohol, přiváděli do podobných stavů jako se dnes podařilo Markovi. „A kde jsou ta děcka?“ Otázal se nesouvisle Marek. „Jaká děcka, „otázal jsem se. „No ti malí Němci, co se tady motali, to byl nějaký zájezd?“ Viděl jsem, že účinek psylocibinu z Markova organismu ještě zcela nevyprchal. Nebo se rozvzpomínal na předchozí sny. 

Věděl jsem, že v minulosti byly s podobnými látkami u nás prováděny řízené pokusy na dobrovolnících a výsledky byly opravdu prapodivné. Lidem se vybavovaly dávno zapomenuté zážitky a někteří dokonce tvrdili, že viděli sami sebe v předešlých nebo budoucích životech. Dokonce různě nemocní lidé, které potkali byli viděni v různých, ale shodných barvách.Pro lékařské výzkumy se takové věci jistě hodily, pro tvrdé marxisty však podobné počínání bylo zcela proti realitě pracujícího člověka, tudíž nežádoucí. Tak tehdejší státostrana rozhodla a tím podobné pokusy skončily. 

Pomohl jsem Markovi posadit se zpět do auta a nedlouho nato jsme se všichni vrátili na rotu. Psa jsem zavřel raději sám, Marka jsem mezitím opřel o zeď zadní strany kuchyně a pak jsem jej ze všech sil podpíraje, vpašoval na rotu a uložil do postele. Pro jistotu jsem ještě šel zkontrolovat stojan se zbraní. Samopal byl na svém místě. Díkybohu, že si toho při poplachu nikdo nevšiml, koukal by z toho docela vážný problém.

Potěšilo mne, když jsem slyšel Marka pravidelně oddechovat a zanedlouho startovat velitelovu škodovku. Po chvíli jsem se vypravil na dédeerku. Mrkl jsem na staršinu a ten mi gestem naznačil, že starý je nadobro pryč. „A zejtra nepřijde,“ dodal ještě mnouce si ruce. „No a vůbec, nechceš to dospat tady? Vzal bych flintu a vyrazil ještě na pár hodin do lesa.“ Moc se mi nechtělo a staršina to na mně poznal. „Víš, já bych.“ „Zkrátím to,“ zarazil mne. „Dlužíš mi to za Marka.“ Pozdvihl jsem v hraném údivu obočí. „Za Marka?“ „Jo, za něj. Viděl jsem jej po večerce, jak se vožralej motá kolem kotců. Starý nic neví a to i proto, že jsem schoval ten jeho samopal, co si na zbrojárce zapomněl.“ Kývnutím hlavy jsem staršímu kamarádovi poděkoval a zároveň i dal na srozuměnou, aby si klidně vzal flintu a šel po zbytek služby na šoulačku, že těch pár hodin za něj klidně dotáhnu. „A ranní hlášení dáš?“ zeptal jsem se do prázdné chodby zcela zbytečně. Za chvíli zazvonila brána a staršina oděn v uniformě doplněné místo předpisové brigadýrky o zelený klobouk, ozbrojený služebním škorpionem a kulovnicí, opustil pohraniční rotu jako duch. 

 

Uběhly roky a my s Markem jsme se po převratu a odstranění drátů vydali z Prahy na jeden z výletů na naši bývalou jednotku. Vyfotili jsme si budovu pohraniční roty, kde nyní sídlila nová, demokratická a prakticky úplně zbytečná pohraniční policie. Pomalu jsme pokračovali rovně k hranici. Cestou se nám vybavovaly různé zážitky ze služby. Přišli jsme k patníkům a potkali holky ze statku odnaproti. Byly z nich pohledné ženské. Přešli jsme hranici a zavedli s nimi řeč. Kupodivu si nás oba pamatovaly. Kolikrát nás dráždily opalováním nahoře bez a my je pozorovali z baru roty silnými dalekohledy. 

Byl doma i starý sedlák, jejich dědeček, který ještě pamatoval republiku a v dětství i císaře pána. I on nás znal. Přeci jen jsme se podél hraničních kamenů, za kterými stál jeho statek, toulávali dlouho a často. A měl nás i svým způsobem rád. Vždycky nás česky zdravil a my mu německy odpovídali. Jedno slovo dalo slova další a už jsme byli zváni do bavorské seknice, kde jsme dostali něco k pití. Starý se rozpovídal dílem česky, dílem německy, zvláště o starých dobách. Těch předválečných i válečných, naštvaně zmínil Hitlera a místní nacisty a potom i naše esenbáky a komunisty. Přesto se obdivoval našim zemědělským mašinám a způsobu, jak jsme v těch „zlých časech“ hospodařili. Vytáhl i nějaké fotky. Když jsme se rozloučili, byl už pomalu večer.



„Vzpomínáš,“ oslovil jsem podivně zamlklého Marka. Podíval se na mne trochu nepřítomným pohledem „Na co?“ „No, na to, co se stalo přibližně před pěti lety?“ Kamarád působil dojmem, jako by se ho dotkla veliká studená tlapa. Na rukách mu dokonce vyskočila ,husí kůže. „To byl ten zážitek tak silný?“ ptal jsem se asi až nemistně pobaveně. Oba jsme samozřejmě měli na mysli jeho někdejší první a asi i poslední experiment s lysohlávkou. „Víš, Zdenále, ono to tehdy nebylo tak úplně jednoduché. A po tom, co jsem viděl u Šmída, jsem zase tam, kde jsem byl před pěti lety. Pamatuješ na to, jak jsem za každou cenu chtěl tu houbičku ozkoušet?“ „Pamatuji a bylo mi to divné. Víš dobře, že jsem tě od toho zrazoval.“ „No právě. A já blbec si nedal říct.“ „Mohl z toho být pěkný problém,“ opáčil jsem maje na mysli zapomenutý a staršinou před velitelem roty ukrytý samopal. 

„Pamatuješ na to, jak jsme občas vyvolávali duchy,“ pokračoval Marek. „Ale to víš že jo, odvětil jsem.“ „Právě. Na dovolené doma jsem našel nějaké časopisy z osmašedesátého, kde o duchařině docela podrobně v jednom díle psali a v dalším v té souvislosti psali i o lysohlávkách.“ „Aha, ty jsi chtěl přes houbičky proniknout do jiných dimenzí,“ rozesmál jsem se. „A podařilo se?“ „Teď už vím, že ano,“ odvětil vážně kamarád. „Vzpomínáš na ty skotačící školáky z Waldorfu, o kterých jsem ti tehdy povídal?“ „Myslíš ty, co jsi s nimi hrál fotbal, zatímco jsem lezl po kolenou mezi oranicí a signálkou?“ smál jsem se. „Právě, ty.“ „No a?“ „Dnes jsem je viděl ještě jednou.“ „A kde?“ byl jsem trochu z konceptu. „Na fotkách starýho Šmída, asi před hodinou. Ty děcka byly úplně stejný jako ty co jsem viděl v tom rauši někdy před pěti lety na Waldorfu. Na fotce byl přeci mezi nimi i Šmídův táta v dětským věku.“ „Aha,“ odvětil jsem. „Myslíš toho, co se jmenoval Horst a podle Šmídova vyprávění padl někdy před koncem první války v Itálii. Šmíd o něm říkal, že byl dobrý fotbalista.“ „Jo, přesně toho,“ odvětil kamarád. „Všiml jsi si taky na fotce těch pár holek z jejich třídy?“ „Ano, jedna z nich jako by z oka vypadla mladý Šmídový.“ „Přesně tak, pořád jsem dumal, kde jsem ji kdy jindy viděl a až dneska mi to docvaklo.“

Nevím co je osud, o náhodě kdosi říká, že jde o nepoznanou zákonitost, já si zase dnes myslím, že nic na světě se neděje náhodou. Byla tedy náhoda, že jsem za rok po tomto setkání jel na hranice znova? Tentokrát ovšem ne jako nostalgický turista, ale jako svatební host a svědek na veselce mého kamaráda Marka, který si bral za ženu jednu ze dvou Šmídových vnuček. Ne sice tu, která se navlas podobala dívce z fotografie a Markova bláznivého snu, ale její sestru.
Samozřejmě, že ještě před tím, než začala slavnostní hostina, jsem se v kuchyni u Šmídů opatrně ujistil, že podávaná jídla neobsahují žádné, ale vůbec žádné houby.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský