27. července 2016

POHRANIČNÍ STRÁŽ V POŘADU "PRO A PROTI" NA ČRO PLUS

Pro a proti - téma Pohraniční stráž a ochrana státní hranice.


Na západních hranicích Česka stojí opět socha pohraničníka se psem. Pošle ji petice, kterou podepsaly čtyři stovky lidí, zpátky do muzea? A nakolik ovlivňují podobná gesta výklad historie? 




Veronika Sedláčková se na to v Pro a proti ptá Stanislava Kvasničky z Klubu českého pohraničí a historika Prokopa Tomka.





Audio záznam si můžete poslechnout zde:
(zhruba od 35 minuty, před záznamem je zpravodajství ČRo)
http://s3.eu-central-1.amazonaws.com/rozhlascz/audiolog/plus/2016/07/27/09.mp3  



Stáhnout záznam pořadu lze na webu Uložto.cz (29 mb dat): 
(zhruba od 35 minuty, před záznamem je zpravodajství ČRo)
https://ulozto.cz/!uE12q1yVd/pohranicni-straz-v-poradu-pro-a-proti-audio-od-35-minuty-zaznamu-mp3 


ZDROJ: Rozhlas.cz - AUDIO 

CO SE PÍŠE JINDE: Lidovky CZ



14. července 2016

MNICHOVSKÝ DIKTÁT - VERZE 2016


Polská veřejnoprávní televize TVP INFO informovala polské občany o tom, co EU, USA a NATO "upekly". Samozřejmě, hlásná trouba protektorátního režimu v Praze, ČT24, nám, občanům České republiky, "zapoměla" tuto informaci ze dne 27.6.2016 přinést.
Na setkání Visegrádské skupiny v Praze předloží Frank-Walter Steinmeier devítistránkový dokument vzniku Evropského superstátu.
Členské státy se vzdají:
1/ vlastní armády, vlastních tajných služeb, vlastního zákonodárství,vlastního daňového systému, vlastní měny
2/ kontroly nad státní hranicí, včetně systému a procedury vpouštění a relokace migrantů
3/vytvoření společného vízového systému, společnou zahraniční politiku, transformace NATO

V preambuli textu vlády Francie a Německa oznamují:
"Naše státy sdílejí společné předurčení a společný řebříček hodnot, které dávají předpoklad ještě hlubšímu sjednocení našeho obyvatelstva. Budeme tedy usilovat o politickou unii v Evropě a zveme další Evropany k připojení k projektu."
-Vznikne společná armáda „European Security Compact” na principu „ohrožení jednoho státu/ohrožení všech států“
- Rozvědka a kontrarozvědka bude podřízena jednomu centru
-Bude zvětšena pravomoc „Evropského veřejného žalobce“ a vznikne jednotný trestní zákon
- Národní státy nebudou mít právo rozhodovat o migraci a nebudou mít vlastní azylovou politiku
- Rozmístění migrantů bude povinné a bude respektovat rovnomerné rozdělování uprchlíků a národní státy to nebudou moci odmítnout
- Německo a Francie už ve jménu EU začaly jednat se severoafrickými zeměmi na nejvyšší úrovni o pravidlech migrace a rozšíření dialogu na toto téma
- Bude zavedena jednotná měna euro pro všechny členské země, otázka nezní zda, ale kdy bude přijato
- bude zaveden jednotný daňový systém a bude odstraněna konkurence v daňovém systému mezi jednotlivými zeměmi…“
To je tak ve zkratce všechno. Takže, je to tu, vážení. Když jsem to četl, vzpomněl jsem si okamžitě na Mnichovskou dohodu 1938. To je naše prostá likvidace a podle všeho evidentní příprava na válku. Je to otevřená realizace Nového světového řádu v Evropě /NWO/.

Celý text s nímž Steinmeier vystoupí v Praze si můžete přečíst tady:

Europejskie superpaństwo. Zobacz oryginalny dokument

  aktualizacja: 08:00

fot
Zobacz oryginalny dokument, do którego dotarł program „Minęła dwudziesta” (fot. Carl Court/Getty Images)

(Děkuji za info "Grizlymu B.", který jako první o tomto informoval na FB).

video
Reportáž TV Prima na dané téma.










Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.


Publikováno 25. 7. 2016
FTV Prima informuje o dokumentu EU, který má za cíl zlikvidovat samostatnost členských států.


7. července 2016

SETKÁNÍ POHRANIČNÍKŮ 1.rPS TROJMEZÍ 25.6.2016

Dnes (7.7.2016) jsem projížděl své oblíbené vojenské webstránky a na webu Vojensko.cz jsem zaznamenal zprávu, že 25.6.2016 proběhlo setkání bývalých pohraničníků z 1.rPS Trojmezí a regionální televize MVTV o tom dokonce přinesla krátkou reportáž

A protože Trojmezí bylo od léta 1985 také mojí "domovskou rotou", kde jsem sloužil jako velitel čety a v Hranicích jsem bydlel, nemohu jinak, než vás, čtenáře weblogu Pohraničník, informovat také :-) 

VIDEO ze setkání: 
video

VIDEO - publikované televizí MVTV na serveru Youtube (v HD kvalitě záznamu):






Mimochodem, jistě vám při přehrávání videa neuniknul záběr na informační panel, jenž je umístěný v prostorech, kde se nacházela původní rota PS (do roku 1985) a který je součástí vybudované turistické stezky. Přikládám několik fotografií, které pořídil pan Josef Levý z Hranic.





A malý bonus na závěr :-)
Když vzpomínám na Trojmezí, ihned se mě vybaví staršina Tonda Firýt. 
Článek o tomto svérázném muži spjatém s trojmezskou rotou byl kdysi publikován zde na weblogu: 
https://pohranicnik.blogspot.cz/2015/03/takovy-byl-tonda-firyt.html 
Shodou okolností se mě podařilo z jednoho dokumentu Fero Feniče získat i krátký videoshot, kde Tonda Firýt svým nezaměnitelným hlasem odmítá nabídku filmového štábu na "15 minutes of Fame". 

VIDEO: 
video


ZDROJ: 

MVTV - regionální internetová televize

FOTO - Josef Levý

DOKUMENT - Fero Fenič

7. června 2016

CESTA PODPORUČÍKA PS DO USA

Kdysi jsem na internetu narazil na zajímavý dokumentární krátkometrážní film, jenž svým způsobem nepochybně souvisí s tématikou Pohraniční stráže ČSSR, byť se netýká samotné ochrany státní hranice a záležitostí s tím souvisejícími. Dokument byl natočen v roce 1989, tedy ještě za časů reálného socialismu. 

Syn známého českého herce (a spolutvůrce legendárního Divadla Járy Cimrmana) Zdeňka Svěráka, Jan Svěrák, je v něm zachycen v čase výkonu své povinné vojenské základní služby, jako vysokoškolák už v hodnosti podporučíka Pohraniční stráže (připomínám,že absolventi VŠ chodili na vojnu pouze na rok), kterou vykonával (z protekčních důvodů) na Hlavní správě Pohraniční stráže a Ochrany státní hranice v Praze (PS útvar 9650)


Objekt HS PS OSH v Praze.


V době,kdy byl Jan Svěrák na vojně, byl nominován jeho film "ROPÁCI" ve Spojených státech amerických na filmovou cenu Oskar. A tak se stalo,že voják PS během vojny legálně vycestoval do USA, kde nějaký čas pobyl, převzal si cenu a opět se vrátil do ČSSR, aby zde dokončil vojenskou službu v uniformě Pohraniční stráže.

Mě osobně to celé znělo tak zvláštně,až absurdně,že jsem si řekl,že tohle prostě patří na weblog Pohraničník a že by to mohlo zaumout i další čtenáře, zejména bývalé pohraničníky. Ti,kdo byli na vojně u PS, ať už jako záklaďáci,nebo důstojníci ví, jak tam panovaly přísné režimové opatření a bylo nepředstavitelné,že by se nějaký záklaďák během vojny dostal do zahraničí,byť jen spřátelené země východního bloku, o cestě na Západ ani nemluvě. Důstojníci PS (ale i Vojsk MV, O OSH, SNB, ČSLA ad.) vědí,že i na pitomou cestu do NDR, nebo dovolenou v Bulharsku si museli podávat jakousí žádost, aby jim to nadřízení schválili. No a mladej Svěrák vycestoval do USA a nikdo ani nemrknul  :-) 

Ale, na druhé straně, musím na férovku dodat,že já jsem v dobách služby na 1.rPS v Trojmezí jezdil s jedním kolegou, technikem roty Karlem Svobodou, do NDR velmi často, na nákupy, na večeři a pivko. Nejdřív jsme si podávali písemnou žádost na 5.bPS v Chebu, jenže,tam se muselo přesně uvést,kdy chceme do NDR vycestovat. Jenže.víte,jak to na čáře chodilo. Chtěli jsme si naplánovaně vyjet do Bad Elster, nebo Plauenu, ale na rotě se něco semlelo, pohraniční poplach, narušení hranice,cokoliv a místo relaxování u přátel ve východním Německu jsme kmitali okolo "železné opony", nebo na rotě sepisovali protokoly. 




A tak jsme jednou vyrazili bez povolení, na OPK Vojtanov se nás nikdo na nic neptal, dostali jsme štempl do cestovního pasu a stejně tak jsme pořídili i na Zollamt Schoenberg DDR, cestou zpět obdobně :-) Tudíž jsme u toho zůstali. Pravdou je,že jsme se tím moc nechlubili, protože VKR byla v těch dobách stále ještě bdělá a ostražitá. A za takové flagrantní porušení režimových opatření by nás s technikem roty flastr neminul. 
Zkrátka a dobře, jak rád říkávám, byla to dynamická doba.  :-) 

Co dodat závěrem? Snad jen pár perliček. Herec a režisér Zdeněk Svěrák sloužil u Pohraniční stráže také, obdobně jako jeho syn později, si vojnu odkroutil na HS PS OSH v Praze. Z dalších známých osobností z tzv."umělecké sféry" mohu jmenovat zpívajícího bubeníka Vítězslava Vávru, ten si ale odkroutil vojnu v délce dvou let na praporu PS v Železné Rudě (sušická bPS). Pokud se politiků týče, tak například Petr Pithart (známý "budovatel dvojdomků" před rozpadem ČSFR) sloužil dokonce jako ZVP (politruk) u útvaru Pohraniční stráže v Malackách. Je příznačné,že se o tom nikde ve svých životopisech nezmiňuje, asi už na to zapomněl, ovšem pamětníci ještě žijí. 

Určitě takových osobností bude více, ale jen o nich nevíme. Pokud někdo ze čtenářů weblogu Pohraničník bude o nějaké "celebritě" jenž nosila uniformu PS vědět, tak poprosím o příspěvek do komentářů. Více hlav, více ví. Bylo by zajímavé to vědět. 

A tady je onen dokumentární pořad o němž byla v úvodu řeč: 

video 



Video (v lepší kvalitě) je též možno shlédnout na serveru Youtube:




Nebo si klikněte zde: https://www.youtube.com/watch?v=g52eRjbEJR8


Použitý zdroj: Web ČSFD CZ 


3. května 2016

HOUBIČKY (další pohraničářské Akta X)

Kdo by je neznal-někdo z doslechu, někdo z obrázku a někteří i z vlastní zkušenosti. Ano, mám na mysli halucinogenní houby, mezi jejichž nejznámější zástupce v našich zeměpisných šířkách patří kropenatce a lysohlávky.

V druhé polovině osmdesátých let byla konzumace „houbiček“ módním, i když tajeným hitem tehdejší mládeže. Jejich účinky na lidský organismus snad nejsou, pokud s nimi člověk neexperimentuje příliš často, nikterak zhoubné. Nebezpečí houbiček však spočívá v momentálních psychických poruchách, které mohou vést k naprosto nepředloženému chování konzumenta, které končívá i vážným úrazem. Na druhou stranu lze po pozření přiměřeného množství houbiček pozorovat své okolí úplně jinýma očima, než jak jsme zvyklí. Tím v žádném případě nikoho nenabádám ke konzumaci halucinogenních hub, tyto řádky jsou malým úvodem k příběhu, který se odehrál na jedné z rot Pohraniční stráže, jehož aktéry nebyl opět nikdo jiný, než zvědaví druhoročáci-pohraničníci základní vojenské služby.



V minulosti jsem občas čítával různé jízlivé poznámky, které vyjadřovaly „nespokojenost“ s realitou mnou psaných příběhů a kolikrát jsem si od různých negramotů vyslechl i nějaké to poučeníčko z krizového vývoje. Tedy na vysvětlenou: nepíši své příběhy proto, abych se komukoliv zavděčil, nebo naopak někoho poplival i když si mé řádky mohl někdo v minulosti vyložit i tímto způsobem (pokud byl v právu-bylo to jednou, dvakrát, tak jsem se i s vysvětlením omluvil, resp. jsem vše uvedl na správnou míru). 
Tvořím proto, abych popsal život na pohraničních rotách tak, jak existoval a jak jsem jej sám jakožto bývalý pohraničník poznal. Zdůrazňuji, že píši především pro zábavu, ať už svou nebo čtenářů. V žádném případě si nepřisuzuji jakékoliv zásluhy stran dějepisu a uvádění různých hovadin na správnou míru. To ponechám těm, kteří se podobnými aktivitami profesionálně zabývají, ať už na jedné nebo na druhé straně.

„Prej by u toho měl být vždycky alespoň jeden, co to nezkusí. Jako aby moh´ na ty ostatní dávat pozor,“ sděloval mi šeptem Marek, který pocházel stejně jako já z Prahy a stal se tak pro své bydliště v hlavním městě dalším oblíbencem našeho starého pocházejícího odněkud od Vyškova. Já to měl u velitele lepší. Sice Pražák, ale řízením osudu i rodilý Hodoňák. O tom, jak jsem k této kombinaci přišel, se rozepisovat nebudu. Zbytečně bych čtenáře odváděl od podstatného.
Marek šeptal proto, protože jsme se nacházeli vedle velitelovy kanceláře, kde byla z jedné strany cimra poplachovky, ze strany druhé místnosti operačního a dozorčího signálního přístroje. A starý měl uši tenké jako netopýr-jak s oblibou říkával. Také tvrdil, že když je pohromadě víc než jeden Pražák, smrdí to průserem-částečně měl pravdu.

Pohraniční rota byla po příchodu nejmladšího ročníku konečně asi tak na dvou třetinách plánovaného stavu, což znamenalo, že jsme „jeli“ v téměř standardním četovém režimu, který sebou nesl i jednou v týdnu jednodenní hraniční volno, zvané hávéčko. Hávéčko jsme na přelomu července a srpna hodlali mimo jiné využít k houbaření. Tuto činnost starý po právu nerad viděl a na jeho straně stály i vojenské předpisy. Ale kampak na pány mazáky. Les byl po deštích zavlhlý a kolem signálky se už tu a tam draly z trávy hnědé či načervenalé klobouky hřibovitých hub, které jsme sice průběžně sbírali, ale užít si opravdové houbařiny jsme chtěli trochu jinak než s automatem na rameni.

Vymysleli jsme si tehdy, že bychom si šli o hraničním volnu zaběhat do terénu, proti čemuž nikdo nic neměl. Náčelník nás sice doprovázel trochu nedůvěřivým pohledem, ale na druhou stranu byl rád, že se mu z roty ztratí dva největší vzpurňáci. „Jen ať se chlapci proběhnou, přidej jim buzolu, staršino,“ radil starý výkonnému, „aby se nám tady v lesích nezaběhli,“ popichoval. „Tady není staroměstská promenáda, ani Václavák…“ Zcela přitom zapomněl na to, jak se kdysi sám ztratil pátračce a na rotu jej potrhaného a zabláceného přivezla hlídka armády, kterou jsme tenkrát požádali o součinnost při hledání malého záškoláka se psem. Chlapce objevila hlídka o pár hodin dříve než velitele roty. Vše dobře dopadlo, ale kapitán si následně vzal dovolenou, aby nemusel čelit pobaveným pohledům svých podřízených. Utéct pátrací skupině se dvěma psy a následně zabloudit v úseku vlastní roty, byl opravdu výkon! Ale stane se. Kdo sloužil na čáře, ví, že mlha a momentální ztráta orientace jsou svinstvo.

Ráno bylo mlhavé. Bylo to tím, jak se z porostu odpařovala voda. Půda byla vlhká a sluníčko začínalo hřát. Ideální čas na houby. Prošli jsme kolem pravé strany signálky do lesíka, který sousedil s úsekem další roty a odložili jsme větší sáčky od brambor, které nám za více jak hodinu sběru pěkně ztěžkly kozáky, křemenáči, ale i pěknými hřiby. Vzduch v lese tak voněl, že nás ani nenapadlo zamořovat jej cigaretovým dýmem. Seděli jsme na zemi, sáčky s houbami pověšené na sukovitých kmenech stromů. „Hele, myslíš, že už rostou i ty houby co jsme se o nich včera bavili?“ dotíral kamarád. „Podle všeho by už měly. Ale nerostou v lese, to bychom museli na louku nebo hledat u někoho na zahradě. I když, bejvá to tady o tejden dva, zpožděný než ve vnitrozemí. Můžeme se mrknout.“ „A už máš s těmi, no jak tomu říkáš“, „myslíš lysohlávky?“ „jo, to jsou vony! Máš s nimi nějakou zkušenost?“ „Osobní úplně ne. Ale byl jsem přitom, když se tím jeden ňouma nakrmil a pěkně sjel. Když se probral, nevěděl vůbec, co se s ním dělo. Popisoval různý obrazce, barevný siluety, postavy jak z dávnejch světů a k tomu chtěl lítat. Ale vandrovali jsme u stohu, tak v tomhle ohledu nebyl problém. Bejt ale sám nebo bejt sjetý všichni, mohlo by to blbě dopadnout.“ „Hm, to lítání je nebezpečný…“ „To je, když si dáš houbičky, nesmíš lézt na pozorovatelnu“, snažil jsem se obrátit list. „Zásadou je, pokud někdo chce s tímhle artiklem experimentovat, mít u sebe někoho, kdo bude abstinovat a může v hrozícím průseru zavolat pomoc. Nebo ji sám poskytnout.“ Má slova se Markovi asi nelíbila . Pravděpodobně si myslel, že pro svůj experiment zláká někoho dalšího. Asi aby v tom nelítal sám. U mne však narazil. „Hele, jestli tolik toužíš po houbičkách, až je někde objevíme, ukážu ti, jak vypadají. Ale v mý přítomnosti je nesbírej a už vůbec je nejez. Spíš se jim pokaždé vyhni.“ „Ale jo, dyk já sem jenom zvědavej.“ „Jo, zvědavej a vodvážnej, ty experimentátore!“ Pomalu jsme se zvedli a pokračovali přes pole zpět k rotě.


Když jsme míjeli skupinu lysohlávek kopinatých, nedalo mi to, abych jednu z nich neutrhl a nezačal Marka seznamovat s její stavbou těla a popisovat znaky, podle kterých houbu pozná. Mykologie byla a dodnes je mým koníčkem. Naivně jsem tehdy věřil, že Marka od těchto hub odradím. Nebyla to ale pravda. Marek byl zvídavější, než jsem si myslel. Přitom to byl nadmíru chytrý a sečtělý chlap. Každý ale máme nějakou tu chybičku…

Houby, které jsme donesli na rotu jsme dali do kuchyně, aby nám z nich náš kuchtík udělal něco moc dobrého. Nejlépe smažené řízky. Když se posypou trochou soli a pepře a nastrouhá se k nim čerstvě vykopaný křen, nemá toto jídlo konkurenci široko daleko. 
Na otázku operačního, jak jsme si zaběhali, jsem rotmistrovi doporučil, aby se za chvíli stavil v kuchyni, že tam najde něco na zub. Výživa našich kamarádů je nám milejší než bezúčelné běhání po lese! Hub jsme nasbírali dohromady kolem patnácti kilo a bez problému posloužily jako vítané zpestření jídelníčku pro celou jednotku.



Po večeři jsme si šli lehnout. Jelikož velitel z jakýchsi záhadných důvodů zůstal na rotě, nebylo ani pomyšlení otevřít jednu z našich ukrytých lahví a počastovat naše lačné útroby alkoholem. Čistil jsem si zuby v umývárně, když se ke mně Marek přitočil. „Tak mám, dneska to vozkouším.“ „Aha, pán byl ještě jednou, podotkl jsem. Ale mne do toho netahej.“ „Ty si nedáš?“ „Ne!“ Odmítl jsem kategoricky. Markovi se můj odtažitý odstup nelíbil, ale neřekl nic. Chvíli jsem si ještě četl Páralovu Profesionální ženu a pak jsem usnul. 

V noci mne vzbudilo ostré poplachové světlo. Zatřepal jsem ještě několika spáči a běžel se v rychlosti ustrojit. Na chodbě jsem si uvědomil, že Marek chybí. Vběhl jsem za staršinou na dédéerku. Starý byl poblíž. „Vem si náhradní poplachovku, Zdenále. Marek s  Chinem ti bude dělat psovoda.“ Přikývl jsem, nafasoval kliku od vrat i s knihou provozu. Staršiny jsem se chtěl původně na Marka zeptat, ale v přítomnosti velitele roty jsem tuto myšlenku zapudil. Přidal se ke mně řidič. „Hele, průser, nevím kde je psovod,“ sykl jsem koutkem úst. „Já jo. Viděl jsem ho u kotců, ale motal se.“ Řidič šel připravit auto, já jsem mazal ke psům. 

Když jsem otevřel branku vedoucí k jednotlivým kotcům, myslel jsem, že mne omyjí. Marek seděl na zemi, u sebe svého vlčáka, na kterého hovořil naprosto nesmyslnou řečí. Další psi, ani Chin na mne ani nezaštěkali. Spíš se nechápavě dívali dílem na Marka a dílem na mne. „Marku, ty jsi blázen“. Kamarád tak opravdu vypadal. Byl jenom v trenýrkách a košili a kýval se ze strany na stranu. Popadl jsem jej za loket a zdvihl ze země. Vůbec nekladl odpor, jen nesrozumitelně mumlal. Padala z něj podivná slova jako by hovořil některým z dávno zapomenutých jazyků. Za chvíli začal i s němčinou. Z jednoho kotce jsem sebral obojek a vodítko, postrojil China a s Markem z jedné strany a se psem z druhé jsem se ve tmě pomalu přibližoval k autu. „Ježiš, dyk von je úplně vožralej,“ zděsil se řidič. „Je, odpověděl jsem, sám jsi to přece naznačoval, tak se znova nediv a pojď mi pomoci.“ Z opilce táhne chlast, z Marka se kromě potu a blábolení nelinulo vůbec nic. Za pomoci řidiče jsme jej i se psem usadili na zadní sedadlo, já si sedl na místo vedle šoféra. 

Zatím jsme nikam nejeli. Poplach byl kvůli tvrdému zkratu na levém styku v oblasti Waldorfu. Podle všeho jej hlídka prověří a po nalezení příčiny, kterou bude jistojistě nějaká srna nebo jezevec, zavolá na rotu a bude po poplachu. Opak byl ale pravdou. Padl nový zkrat kousek pod právě prověřovaným úsekem. Že by jezevec cestovatel? V rádiu to zachrastilo a my se na signalistův pokyn vydali za svými kolegy. Přibližně po půl hodině blbnutí jsme s řidičem a další hlídkou zjistili, že zkraty způsobil s největší pravděpodobností veliký výr, který kolem nás několikrát přelétl, sedaje střídavě na kyvném horním zakončení signálky ve tvaru písmena T, jehož jeden z vodičů byl uvolněn. Poté, co pták odletěl, asi se mu nelíbily světelné kužely našich baterek, byl klid. Stopy v orném pásu jsme nenalezli žádné. Nicméně jsme ještě chvíli čekali, co kdyby se zkraty opakovaly. Marek seděl ve voze a ani se nehnul, jindy aktivní pes vedle něj. „Von je sťatej,“ konstatoval velitel první poplachovky a ukázal prstem na Marka. „Je,“ přitakal jsem. „A to pil sám, vždycky většinou kalíte spolu.“ „Hm, asi se nechtěl dělit,“ odvětil jsem desátníkovi. Ten zakroutil hlavou mumlaje cosi o naprosto nekolegiálním jednání a soukal se nazpět do vozu.



S operačním jsme se dohodli tak, že naše hlídka zůstane v úseku pro jistotu další hodinu, původní poplachová hlídka se vrátí. Vytáhl jsem tedy China a vzal si jej na vodítko. Byl to starý dobrák. Znal mne a když viděl, že jeho pán spokojeně usnul, několikrát se vyčural, složil své kosti vedle mých a s hlavou na mém klíně začal dřímat. Řidič i Marek chrupali v autě. Za nějakou chvíli pes zvedl hlavu. Marek se probouzel. Mnul si oči a asi mu bylo divné, že je okolo něj tma. Přistoupil jsem i se psem k vozu a otevřel dvířka. Marek na mne přihlouple civěl. „Kde to jsme? Člověče já měl sny.“ „To věřím,“ utrousil řidič. „Něco jsi přece vypil.“ „Nech ho,“ přerušil jsem šmírákův špatně maskovaný projev hladu po alkoholu. Pomohl jsem Markovi vystoupit z vozu, pes mu radostně olizoval ruku. 

Marek třepal hlavou a pomalu se rozvzpomínal. „Ty jsi na mne nedal, viď,“ rýpl jsem si do něj. „Nedal,“ odpověděl. „A bylo to celý divný,“ vzpamatovával se. „Viděl jsi hodně barevných obrázků,“ utahoval jsem si z kamaráda. „No, na to, že jsem snědl jen jeden klobouček toho bylo až dost. Dokonce jsem si zahrál i fotbal. Divný ale bylo, že s hadrákem a ti kluci co jsem s nimi hrál na mne mluvili německy, takovým huhlavým nářečím, moc jsem jim se svoji školní němčinou nerozuměl. Pamatuju si ještě, že byli bosi a měli takový veliký trenky. Ale fotbal váleli jedna radost. Zvlášť ňákej Horst. Toho si vybavuju docela přesně. Pak ale někam zmizel, jakási holka říkala, že už se nevrátí, že je daleko. Tak hrála chvíli za něj. Potom mi, ty vole, řekla, že se ještě uvidíme, někoho mi připomínala, ale teď mám v hlavě úplně prázdno.“ „To není důležitý. Hlavně, že tě u těch kotců neobjevil starej.“ „U kotců?“ podivil se Marek. „To víš, je léto,“ pravil jsem. „Houby teď mají v sobě nejvíc účinnejch látek. Lysohlávka je na ně nejbohatší v srpnu, muchomůrka v září,“ zopakoval jsem moudro šumavských dřevařů, kteří se s pomocí houbiček v minulosti při nedostatku peněz na alkohol, přiváděli do podobných stavů jako se dnes podařilo Markovi. „A kde jsou ta děcka?“ Otázal se nesouvisle Marek. „Jaká děcka, „otázal jsem se. „No ti malí Němci, co se tady motali, to byl nějaký zájezd?“ Viděl jsem, že účinek psylocibinu z Markova organismu ještě zcela nevyprchal. Nebo se rozvzpomínal na předchozí sny. 

Věděl jsem, že v minulosti byly s podobnými látkami u nás prováděny řízené pokusy na dobrovolnících a výsledky byly opravdu prapodivné. Lidem se vybavovaly dávno zapomenuté zážitky a někteří dokonce tvrdili, že viděli sami sebe v předešlých nebo budoucích životech. Dokonce různě nemocní lidé, které potkali byli viděni v různých, ale shodných barvách.Pro lékařské výzkumy se takové věci jistě hodily, pro tvrdé marxisty však podobné počínání bylo zcela proti realitě pracujícího člověka, tudíž nežádoucí. Tak tehdejší státostrana rozhodla a tím podobné pokusy skončily. 

Pomohl jsem Markovi posadit se zpět do auta a nedlouho nato jsme se všichni vrátili na rotu. Psa jsem zavřel raději sám, Marka jsem mezitím opřel o zeď zadní strany kuchyně a pak jsem jej ze všech sil podpíraje, vpašoval na rotu a uložil do postele. Pro jistotu jsem ještě šel zkontrolovat stojan se zbraní. Samopal byl na svém místě. Díkybohu, že si toho při poplachu nikdo nevšiml, koukal by z toho docela vážný problém.

Potěšilo mne, když jsem slyšel Marka pravidelně oddechovat a zanedlouho startovat velitelovu škodovku. Po chvíli jsem se vypravil na dédeerku. Mrkl jsem na staršinu a ten mi gestem naznačil, že starý je nadobro pryč. „A zejtra nepřijde,“ dodal ještě mnouce si ruce. „No a vůbec, nechceš to dospat tady? Vzal bych flintu a vyrazil ještě na pár hodin do lesa.“ Moc se mi nechtělo a staršina to na mně poznal. „Víš, já bych.“ „Zkrátím to,“ zarazil mne. „Dlužíš mi to za Marka.“ Pozdvihl jsem v hraném údivu obočí. „Za Marka?“ „Jo, za něj. Viděl jsem jej po večerce, jak se vožralej motá kolem kotců. Starý nic neví a to i proto, že jsem schoval ten jeho samopal, co si na zbrojárce zapomněl.“ Kývnutím hlavy jsem staršímu kamarádovi poděkoval a zároveň i dal na srozuměnou, aby si klidně vzal flintu a šel po zbytek služby na šoulačku, že těch pár hodin za něj klidně dotáhnu. „A ranní hlášení dáš?“ zeptal jsem se do prázdné chodby zcela zbytečně. Za chvíli zazvonila brána a staršina oděn v uniformě doplněné místo předpisové brigadýrky o zelený klobouk, ozbrojený služebním škorpionem a kulovnicí, opustil pohraniční rotu jako duch. 

 

Uběhly roky a my s Markem jsme se po převratu a odstranění drátů vydali z Prahy na jeden z výletů na naši bývalou jednotku. Vyfotili jsme si budovu pohraniční roty, kde nyní sídlila nová, demokratická a prakticky úplně zbytečná pohraniční policie. Pomalu jsme pokračovali rovně k hranici. Cestou se nám vybavovaly různé zážitky ze služby. Přišli jsme k patníkům a potkali holky ze statku odnaproti. Byly z nich pohledné ženské. Přešli jsme hranici a zavedli s nimi řeč. Kupodivu si nás oba pamatovaly. Kolikrát nás dráždily opalováním nahoře bez a my je pozorovali z baru roty silnými dalekohledy. 

Byl doma i starý sedlák, jejich dědeček, který ještě pamatoval republiku a v dětství i císaře pána. I on nás znal. Přeci jen jsme se podél hraničních kamenů, za kterými stál jeho statek, toulávali dlouho a často. A měl nás i svým způsobem rád. Vždycky nás česky zdravil a my mu německy odpovídali. Jedno slovo dalo slova další a už jsme byli zváni do bavorské seknice, kde jsme dostali něco k pití. Starý se rozpovídal dílem česky, dílem německy, zvláště o starých dobách. Těch předválečných i válečných, naštvaně zmínil Hitlera a místní nacisty a potom i naše esenbáky a komunisty. Přesto se obdivoval našim zemědělským mašinám a způsobu, jak jsme v těch „zlých časech“ hospodařili. Vytáhl i nějaké fotky. Když jsme se rozloučili, byl už pomalu večer.



„Vzpomínáš,“ oslovil jsem podivně zamlklého Marka. Podíval se na mne trochu nepřítomným pohledem „Na co?“ „No, na to, co se stalo přibližně před pěti lety?“ Kamarád působil dojmem, jako by se ho dotkla veliká studená tlapa. Na rukách mu dokonce vyskočila ,husí kůže. „To byl ten zážitek tak silný?“ ptal jsem se asi až nemistně pobaveně. Oba jsme samozřejmě měli na mysli jeho někdejší první a asi i poslední experiment s lysohlávkou. „Víš, Zdenále, ono to tehdy nebylo tak úplně jednoduché. A po tom, co jsem viděl u Šmída, jsem zase tam, kde jsem byl před pěti lety. Pamatuješ na to, jak jsem za každou cenu chtěl tu houbičku ozkoušet?“ „Pamatuji a bylo mi to divné. Víš dobře, že jsem tě od toho zrazoval.“ „No právě. A já blbec si nedal říct.“ „Mohl z toho být pěkný problém,“ opáčil jsem maje na mysli zapomenutý a staršinou před velitelem roty ukrytý samopal. 

„Pamatuješ na to, jak jsme občas vyvolávali duchy,“ pokračoval Marek. „Ale to víš že jo, odvětil jsem.“ „Právě. Na dovolené doma jsem našel nějaké časopisy z osmašedesátého, kde o duchařině docela podrobně v jednom díle psali a v dalším v té souvislosti psali i o lysohlávkách.“ „Aha, ty jsi chtěl přes houbičky proniknout do jiných dimenzí,“ rozesmál jsem se. „A podařilo se?“ „Teď už vím, že ano,“ odvětil vážně kamarád. „Vzpomínáš na ty skotačící školáky z Waldorfu, o kterých jsem ti tehdy povídal?“ „Myslíš ty, co jsi s nimi hrál fotbal, zatímco jsem lezl po kolenou mezi oranicí a signálkou?“ smál jsem se. „Právě, ty.“ „No a?“ „Dnes jsem je viděl ještě jednou.“ „A kde?“ byl jsem trochu z konceptu. „Na fotkách starýho Šmída, asi před hodinou. Ty děcka byly úplně stejný jako ty co jsem viděl v tom rauši někdy před pěti lety na Waldorfu. Na fotce byl přeci mezi nimi i Šmídův táta v dětským věku.“ „Aha,“ odvětil jsem. „Myslíš toho, co se jmenoval Horst a podle Šmídova vyprávění padl někdy před koncem první války v Itálii. Šmíd o něm říkal, že byl dobrý fotbalista.“ „Jo, přesně toho,“ odvětil kamarád. „Všiml jsi si taky na fotce těch pár holek z jejich třídy?“ „Ano, jedna z nich jako by z oka vypadla mladý Šmídový.“ „Přesně tak, pořád jsem dumal, kde jsem ji kdy jindy viděl a až dneska mi to docvaklo.“

Nevím co je osud, o náhodě kdosi říká, že jde o nepoznanou zákonitost, já si zase dnes myslím, že nic na světě se neděje náhodou. Byla tedy náhoda, že jsem za rok po tomto setkání jel na hranice znova? Tentokrát ovšem ne jako nostalgický turista, ale jako svatební host a svědek na veselce mého kamaráda Marka, který si bral za ženu jednu ze dvou Šmídových vnuček. Ne sice tu, která se navlas podobala dívce z fotografie a Markova bláznivého snu, ale její sestru.
Samozřejmě, že ještě před tím, než začala slavnostní hostina, jsem se v kuchyni u Šmídů opatrně ujistil, že podávaná jídla neobsahují žádné, ale vůbec žádné houby.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský 


27. dubna 2016

PPLK.JIŘÍ MARTÍNEK - VELITEL

Včera jsem od svého kamaráda a kolegy od PS, Standy Kvasničky, obdržel zprávu z kategorie těch smutných. Informaci, kterou bych raději nikdy nedostal.

Dozvěděl jsem se,že můj bývalý velitel 1.praporu PS Aš (Krásná) pplk.Jiří Martínek zemřel

Protože tento muž, voják a pohraničník každým coulem, již za svého života a služby tak trochu legendární velitel, zasáhl i do mého života natolik, že si dovolím o něm něco málo napsat, podobně, jako jsem učinil svého času na weblogu Pohraničník o svérázné osobě staršiny Tondy Firýta z mé domovské 1.rPS Trojmezí.

S velitelem 1.praporu v Aši-Krásné, pod nějž spadaly pohraniční roty Trojmezí, Pastviny, Újezd, Ašská, Nový Žďár a Polná (1.-6.rPS) jsem se,co by novopečený velitel čety v hodnosti rotmistra, setkal někdy krátce po svém nástupu do výkonu služby u 1.rPS Trojmezí. 
Pamatuji si,že jednoho dne přijel pplk.Martínek k nám na rotu a nechal si mě předvolat do kanceláře velitele roty, kterým tenkrát (1985) byl kapitán Miroslav Koutný.

Na první pohled na mě udělal velitel praporu dojem. Chlap jako hora, ruce jako lopaty, když mě podával ruku, zaznamenal jsem pevný stisk, který charakterizoval energického člověka. Autorita z něj čišela ještě před tím,než promluvil.

Tenhle první dojem si pamatuji, jako by to bylo včera. Želbohu,už si nevybavuji,co mě tenkrát velitel praporu řekl. Byl jsem totiž docela dost vyplašený, neboť,ač jsem byl na rotě v Trojmezí velmi krátce,už jsem o pplk.Martínkovi mnohé slyšel a z řečí o něm nevyplývalo,že by byl nějaké "ořezávátko", právě naopak. 

Také jsem se dozvěděl,že velitel praporu moc nemá rád nováčky,že pro nově příchozí důstojníky z vojenské školy PS v Holešově má svoji "chemickou tabulku prvků", kde takové důstojnické embryo patří pod prvek "dusík" - tzn.že ho velitel praporu pořádně podusí  :-)  
Samozřejmě,že to nebyla pravda,jak jsem časem poznal.

Velitel praporu pplk.Martínek byl sice přísný a nekompromisní velitel a my jsme z něj měli vítr, neboť jsme věděli,že ne všecho děláme tak,jak by se mělo,spoustu věcí jsme odfláknuli,no a když se to provalilo,tak nám velitel praporu udělal "bojové rozdílení".  :-)

Ale musím říct,že jsem ho nikdy neslyšel,že by na nějakého provinilce bohapustě řval. To nikdy nepamatuji. Já sám jsem spáchal nejedno "alotrium",byl jsem,co by ani ne dvacetiletý velitel čety dosti bujný a k nějakému průšvihu z mladické nerozvážnosti jsem neměl nikdy daleko,jako například byla tahle mimořádná událost v Trojmezí ,nebo můj incident s hlídkou US.ARMY na hranici
A protože jsem byl na koberečku u velitele praporu relativně často,vím o čem mluvím.

Podplukovník Jiří Martínek byl sice přísný,ale i férový,velmi slušný člověk a charakterní chlap, jenž uměl ocenit dobře provedenou práci a dobrý výkon služby na státní hranici. Měl pochopení, pokud se něco nedařilo,když viděl,že v tom není lajdáctví,ale třeba nepříznivá shoda okolností. A když viděl snahu,nebo fakt,že ten či onen voják,ať už záklaďák,nebo důstojník, něco umí, dokázal to ocenit

Ještě do včerejšího dne jsem mohl tajně doufat,že se mě ještě podaří se svým velitelem praporu pplk.Martínkem setkat, vím od kolegů,že jezdíval na setkání pohraničníků na Ašsku. 
Mě ale osud po XI/1989 zavál zpět na moji rodnou severní Moravu,kde jsem ještě do rozpadu ČSFR sloužil na polské hranici jako pohraniční policista a i po odchodu ze státní služby jsem zůstal doma na Ostravsku, takže jsem to měl do Aše relativně daleko. 

Dostával jsem sice pozvání na setkání pohraničníků,ale vždy mě to nějak nevyšlo a přitom tak rád bych si s velitelem praporu Jiřím Martínkem potřásl rukou a zavzpomínal na staré časy. Říkal jsem si, že jednou tam musím zajet,ale víte,jak to chodí. 

Už si s pplk.Martínkem pravicemi nepotřeseme, bohužel...

Ale i tak bude žít v mých vzpomínkách a v některých příbězích z mé domovské roty v Trojmezí,které jsem tady na weblogu publikoval. Věřím, že na něj v dobrém nebudu vzpomínat jen já, ale i ti pohraničníci,bez rozdílu hodnosti a funkce, jenž měli tu čest pod velitelem praporu podplukovníkem Jiřím Martínkem sloužit v uniformě Pohraniční stráže.    



-------------------------------------------------------------------------------------- 

(foto z roku 1979 z 6.rPS Polná - velitel Jiří Martínek ještě jako major PS).

(dobové foto - pplk.Jiří Martínek na přísaze nováčků PS v Aši).




















Mám prosbu ke čtenářům weblogu Pohraničník, zejména těm, jenž sloužili pod 5.bPS Cheb:
Nenašli by jste ve svých archívech nějaké dobové foto z časů aktivní služby u PS na němž by byl i pplk.Martínek? Pokud máte, pošlet foto/fota na můj E-MAIL pohranicnik@gmail.com
Rád bych je připojil zde k tomuto článku.
Děkuji!

24. dubna 2016

MARKO.

  Marko byl můj pes a byl mi přidělen koncem měsíce srpna v roce 1964. Na snímku zprava, na levé straně je Harry, útočník na pravé straně roty. Marko, byl v té době mladý a nezkušený, absolvoval jen základní výcvik a zřejmě ze zlomyslnosti byl u něho nacvičen reflex pro odmítání potravy, čímž bylo ztíženo naše seznamování. Co přibyl na rotu, nosil jsem mu do kotce pamlsky, on je vytrvale odmítal a zuřivě mě napadal. 

(Foto lze zvětšit kliknutím na obrázek).


  Dva dny nato byl k obědu vepřový řízek a bylo dosti zbytků. Nabral jsem jich a běžel za ním do kotce. Za dobu co se řádně nenažral, mu už značně vyhládlo a řízky byly pro něho velice lákavé. Zuřivě vrčel, slinil a po nějaké době po prvním řízku opatrně chňapl, ihned se vzdálil a hltavě sousto pozřel. Tak to pokračovalo, dokud jsem mu nedal i poslední kus a potom jsem běžel co nejrychleji pro další, cestou se utěšujíc, už je to dobrý, ale nebylo, opakovalo se to znova. Řízky došly, Marko, byl nasycený a ten den jsem ho už nechal, s tím, že zítra snad bude líp. 

  Doopravdy bylo, pes už na mne neútočil, seděl opíraje se o oplocení kotce, po očku mě sledoval, zřejmě proto, zda mu zase něco dobrého nesu. No jasně, bez kloudného sousta bych si u něj nepolepšil a proto jsem předtím od kuchaře vyškemral pro dobro věci kus voňavého salámu. Nemohu si zde odpustit poznámku, takového, co tenkrát byl k mání v každém našem uzenářství. Pes salám zhltl, pustil jsem ho z kotce ven, a aby naše seznamování mohlo lépe pokračovat, nechal jsem ho volně pobíhat. Sám jsem si sedl na trávník doprostřed plochy mezi kotci, kůlnou a seníkem. 

  Tenkrát stával napravo od kotců mohutný smrk a jeho věk, jak jsme později podle počtu let zjistili, když byl ze zvláštních důvodů odstraněn, čítal jedno sto čtyřicet pět let. Pod tím smrkem stála pozorovatelna strážného, pes pobíhal sem i tam, znenadání ke mně přiběhl, zvedl nohu a řádně si mě označil. Strážný na pozorovatelně se zachechtal ještě spíš, než jsem ucítil teplo, na svém rameni. Tím však naše sblížení bylo zpečetěno a přijmout mne za přítele se rozhodl asi proto, neboť poznal, že mu neubližuji ani tehdy když mu dávám něco dobrého k snědku.


  Marko byl plánován k výcviku útoku na volno, na stanovišti Kamenná. Proto většinou naše služby byly vedeny na levou stranu úseku roty a ihned po našem úspěšném seznámení jsme spolu chodili do služby. 

  První naše společná„ostrá“ akce se odehrála na tomto stanovišti za piketem, kde z důvodu poznatku, na nějž upozornil pes Ajax, psovoda Jana V. Hlídku se psem Ajaxem jsme před večerem střídali zde na Kamenné a na tuto hlídku, už čekal GAZ na Překopu. 

  Pes Ajax se určitě nemýlil, věděl jsem, že nikdy nereagoval na zvěř a proto jsem se snažil postupovat opatrně a myslel jsem na to, že velitel piketu tuto situaci správně neodhadl, když mě sem poslal samotného. Velikou potíž mi způsoboval můj pes, v tu dobu se už šeřilo a narazil jsem na nečekaný problém, neboť psa nebylo možné dostat ani do blízkosti křoví, natož a to už vůbec do jakékoli temné prostory. Tahal jsem ho na vodítku za sebou a takto jsme ušli mezi dvorci keřů, kterých zde bylo mnoho, prvních asi sto metrů, když jsem zaslechl hluk v protějším křoví a pak dupot běžícího člověka. Vyrušená zvěř by nejspíš ihned unikla volným prostorem a neprodírala se znovu křovinami, jak bylo nadále slyšet. 

  Pes byl vyděšený a byl mi jen na obtíž, ale zanechat ho někde samotného, jsem nemohl, a proto jsme postupovali spolu dál. Šeřilo se stále víc, a abychom se posunuli dopředu, musel jsem vybírat jen ty nejvíce otevřené prostory, už jen v blízkosti křoví pes vůbec nereagoval. V tuto chvíli jsem si pomyslel, a ujišťoval jsem se, že o tom nikomu povídat nebudu. Bylo to nepochybně tím, že mladý nezkušený pes v žádné podobné situaci ještě nikdy nebyl a musí přivyknout. 

  Zároveň s těmito úvahami jsme postoupili o dalších asi sto padesát metrů, a když jsem psa přitahoval na dlouhém vodítku k sobě, sesmekl se mi samopal z ramene a ten mu dopadl na hlavu. Pes zakňučel bolestí. Tato volnější prostora porostlá keři byla zakončena hradbou lesa a odtud bylo dále zřetelně slyšet, dupot, klopýtání a praskání větví. Táhni odsud pitomče! Já tě tady pak budu někde vytahovat z drátů? Zadupal jsem na místě a hladil Marka na hlavě, kde mu naskočila boule. Pojď, jdeme, kašlem na něho, na vola jednoho. Ulevoval jsem si a Marko, jakoby pochopil, že už ten strašný zážitek skončil, neboť celou cestu zpět, šel klidně u nohy. 

  Když jsme došli k piketu, byla už téměř tma, ve dveřích přešlapoval velitel piketu "Milunka". O tuto přezdívku se zasloužil sám, neboť každého takto oslovoval a pro všechny to nemohlo být jinak, než že Milunka je právě on. Kde jsi byl tak dlouho? Měl jsem o tebe strach, chtěl jsem už za tebou poslat kluky. Co tam bylo? Vyplašili jsme tam stádo srn. Odvětil jsem, a myslel jsem na to, že tohle neznámému vetřelci muselo stačit a první zastávku k odpočinku si asi dopřál až v obci Studánky.


  Brzy nato byl zahájen výcvik v útoku na volno a Marko, postupně získával sebedůvěru. Výcvik útoku se prováděl denně za drátěným zátarasem a to prve zadržení na vizuální kontakt za dne, s postupným zvětšováním vzdáleností na obě strany od stanoviště. Dále za šera, až nakonec za úplné tmy a na stále větší vzdálenost, až na osm set metrů. Pes se pohyboval volně kolem drátěného zátarasu, ve kterém bylo vysoké napětí, proto bylo nutné ho od vstupu do zátarasu odrazovat. 

  Prováděl jsem to tak, že jsem jej čenichem přitlačil k signální stěně SP60 a na čenich jsem mu přiložil dva dráty signální stěny. Potom jsem ho převedl za DZ, kde bývaly zpravidla dva dráty jako zábrana a k těm drátům jsem jej zase přitlačoval. Když se bránil, byla jeho reakce správná. Časem sám přišel na to, že není radno na signální stěnu ani močit, o což se asi dvakrát pokusil. 

  Do útoku jsem psa vypouštěl vždy se speciálně upraveným obojkem, na kterém bylo kožené pouzdro a v něm baterie. Po zapnutí vypínače, za zátylkem psa svítilo světlo, které bezpochyby ještě více umocňovalo psychologický účinek útočícího psa. Baterie pro svoji váhu byla na obojku, vždy v nejnižší poloze a světlo naopak. V případě, že by narušitel překonal DZ a pokračoval v útěku směrem do zahraničí, psovod měl možnost sledovat pohyb psa, při pronásledování. Zde musím s povděkem konstatovat, že se nám nikdy při útoku na volno, „nepodařilo“ žádného opravdového narušitele zadržet, ve všech případech šlo vždy jen o figuranta. 

  Během výcviku bylo nutné vyřešit též to, že Marko, nechtěl, nebo nemohl pustit rukáv při zadržení. Nepomohlo nic, než použít, zásah na nejcitlivější místo. Po povelu pro odvolání, jsem se dotkl jeho slabiny. Potom vždy stačil a to i za tmy jen nepatrný pohyb pravou rukou a pes okamžitě pustil. Pamatoval si to tak dokonale, že když jsem po čtyřech letech na vojenském cvičení s ním znova chodil do služby na jiné rotě, i tam během zadržení při útoku na volno, reagoval stejně. Bylo to na Horním Dvořišti v roce 1969. V té době jeho psovodem byl Jiří B. A suploval jsem za něj z důvodu, že byl služebně mimo.


  Znova se vrátím do roku 1964, do doby ukončení výcviku útoku na volno na rotě v Mnichovicích, který byl dovršen koncem měsíce října. K Markovi byl přidělen, jak bývalo v té době zvykem, další psovod mladšího ročníku, Ríša Z. 

  Noční stanoviště na Kamenné byl dřevem zapažený okop, kde členové hlídky seděli tváří proti sobě a každý sledoval hlavně prostor za zády kolegy. Marko, jak jsem už zmínil, byl mladý, rozverný a hravý. Když se mu zrovna nechtělo na stanovišti nečinně ležet a případně pospávat, přinášel klacky a provokoval nás, abychom se s ním o ně přetahovali. Pokud jsme na tuto hru přistoupili, tahal a cukal s námi oběma vždy tak dlouho, až nám klacek z rukou vytrhl a hned nám vždy ten samý klacek nabízel znova. Když jsme byli utahaní, ruce jsme měli odřené od klacků a nechtěli jsme se přetahovat, pofrkával a přešlapoval kolem nás. Když jsme se úplně zasekli, upustil nám klacek do okopu a šel najít další, patrně v naději, že ten co přinese, bude lepší a budeme se zase přetahovat. Někdy to dopadlo tak, že nás klacky na stanovišti doslova zaházel. 

  Jednou, když jsme po odslouženém čase na stanovišti přišli do piketu, Marko skočil na lůžko, chtěje se tam uvelebit. Vykázal jsem ho na místo za kamny a on se zklamaně přesunul. Usínal jsem, když Marko s velikou opatrností aby se mne ani nedotkl, přelézal mě na lůžku až ke stěně, tam se natáhl podél mého těla, hlavu položil na podhlavník a funěl mi do obličeje. Nedokázal jsem ho znovu vyhnat, přemítaje o tom, že pro kamarádství musí člověk přece něco obětovat. 

  Z našeho soužití, se postupně vytrácely povely, ty jsem používal jen a hlavně při útoku na volno, v jiných situacích jsem na něj mluvil. Na stopě jsem nepoužíval vodítko. Pokud se při stopování příliš vzdálil, počkal na mě a dokonce jsem ho dokázal zastavit, kdy došlo k nedopatření a na konci stopy místo na figuranta zahájil útok na jiné lidi. 

  Z důvodů, že se na piketech občas střetávalo více psů, bylo nařízeno, že pro psy musíme brát sebou do služby náhubky. Marko, si bral svůj koš sám z regálu v psovodské kuchyni, když zapomněl, po upozornění se rozběhl zpět a za chvilku byl u nás i s košem. V zimě vynášel z piketu na noční stanoviště bufy a ráno je zase nosil zpět. Dělal takové věci rád a bylo třeba mu jen ukázat, co má udělat.

  Útok na volno byla docela náročná služba a byli jsme prověřováni téměř každou noc. Jako poplachová hlídka jsme prověřovali všechny poznatky a často jsme vybíhali z piketu i v době odpočinku. Zpočátku se stávalo, že hned po vyslání do útoku, přišla na psa náhlá fyziologická potřeba. Musel jsem zakročit, neboť nebylo možné čekat, čas neúprosně běžel a velitel prověrkové hlídky vše pečlivě znamenal. Zpočátku jsem bral sebou při prověřování, zkratovací tyč, kterou jsem ho popoháněl. Byla to trubka z izolačního materiálu asi jeden a půl metru dlouhá, v ní byl zasunut kovový drát ohnutý na konci. Když jsem trubkou mlátil třeba jen o zem, drát v trubce chvěním zvučel. Marko, se časem naučil vykonávat potřebu téměř za běhu, s přidřepnutím snad jen vteřinovým. Mám několik záznamů o času prověřování a uvedu jen jeden, patrně ten nejlepší. Dne 6.5.1965, 1,45 min. Marko ze stanoviště Kamenná po Klamnou.

  Jak jsem se už zmínil, naposledy jsem se s Markem setkal v roce 1969 na rotě v Horním Dvořišti, na snímku dole. Rád bych se dozvěděl něco o jeho dalším osudu, proto prosím, kdo o Markovi a o jeho životě, cokoliv ví, uvítal bych, kdyby se připojil s komentářem k tomuto článku.

(Foto lze zvětšit kliknutím na obrázek).



 
  Na této fotce jsem já sám s Markem. Vím jistě, že vždy chodil i sedal u mé levé nohy, přičemž na této fotografii je vše obráceně i můj účes je zde na opačnou stranu. No zkrátka stává se někdy, že se nepovede všechno úplně dokonale, ale vůbec mi to nevadí.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Eduard Zelený