29. listopadu 2016

ZVLÁŠTNOSTI OCHRANY SH V TROJMEZÍ ČSSR-NSR-NDR


   Pro západní část Ašského výběžku měli českoslovenští pohraničníci speciální pojmenování. Říkali mu Kočičí hlava, protože jeho tvar na mapě skutečně hlavu kočky připomínal. Právě toto místo často využívali při pokusu o útěk do západního Německa utečenci z NDR. Spoléhali na to, že hranice mezi ČSSR a NSR v této oblasti je chráněna méně než hranice mezi oběma německými státy.


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


Součinnost PS ČSSR a PV NDR (GT DDR) na hranici se Spolkovou republikou.

   V první polovině sedmdesátých let 20. století stoupl počet východoněmeckých občanů, kteří se snažili přes Československo dostat na Západ. Jedním z hlavních směrů, kudy se utečenci chtěli dostat do západního Německa, bylo okolí Trojmezí

  Tento jev ale bedlivě sledovaly i bezpečnostní orgány NDR a ČSSR. „Převážnou část narušitelů státních hranic tvořili narušitelé z řad deklasovaných občanů NDR. Předpoklady pro tuto činnost vytváří společná hranice mezi NDR a ČSSR a široký turistický ruch mezi oběma státy, který osobám majícím zájem o ilegální útěk do NSR dává možnost provádění průzkumu, získávání poznatků o systému ochrany státních hranic (i od některých našich občanů) a dále jim umožňuje získat různé formy pomoci.“ 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


  Tyto informace získaly československé bezpečnostní orgány výslechem zadržených Němců a od východoněmeckých strážců hranic. Za tím účelem byly navázány úzké služební styky mezi 5. brigádou PS Cheb (PS 8842) a 10. pohraničním plukem NDR.


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE

Tolik zhruba oficiální informace.
Nyní se pokusím spolupráci mezi československými pohraničníky z 1.rPS Trojmezí a německými pohraničníky GT DDR z jednotky Posseck vylíčit, jak jsem ji zažil já. Pokud něco opomenu, nebo budu ne zcela přesný, mohou mě ti,kdož ochranu SH v tomto úseku státní hranice ČSSR zažili, opravit. Přece jen už je to čtvrt století od doby,kdy vojsková ochrana hranic skončila. 

   Já jsem nastoupil na pohraniční rotu v Trojmezí v létě 1985 jako velitel čety v hodnosti rotmistra,krátce po absolvování vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově
Na vojenské škole mě připravili pro službu u Pohraniční stráže, ale o existenci Pohraničních vojsk Německé demokratické republiky jsem měl jen mlhavé tušení a o systému zajištění ochrany státní hranice ve východním Německu jsem nevěděl vůbec nic, ve škole o tom nikdy nepadlo ani slovo. Vlastně, možná to bylo i logické, NDR měla za souseda pouze jediná pohraniční rota v zemi - a to bylo právě Trojmezí. Všechny ostatní čs.pohraniční roty střežili čáru se Spolkovou republikou a Rakouskem. Tak proč mluvit o NDR, že?   :-)

  Krátce po nástupu v Trojmezí, v létě 1985, mě velitel 1.rPS kapitán M.Koutný tzv.zaváděl do úseku roty. Tím se rozumí,že mě vše ukázal nejen na operační mapě velitele roty, ale hlavně jsem si spolu prošli terén. Od linie hraničního pásma (HP), kontrolní body,které sporadicky střežili Pomocníci PS (PPS) přes stezky, kudy chodili pohraniční hlídky na stanoviště, až po trasu ženijně-technického zabezpečení (ŽTZ), které se nyní tak s oblibou říká Železná opona a končili jsme tím,že jsme si prošli "demarkaci",což v hantýrce pohraničníků znamenalo projít si přímo hranici, okolo jednotlivých hraničních mezníků, za kterýma už byla Spolková republika Německo.


Dobové foto - stanoviště LOM v úseku 1.rPS Trojmezí.
Cesta dolů,na konci ŽTZ dole je HM 13/9 a konec čs."železné opony" (nebo začátek,chcete-li)


  S tím vším jsem počítal. Ale do úžasu mě uvedlo,až když mě kpt.Koutný vzal do pravé strany úseku, po silnici kolem signální stěny (SiS) až k hraničnímu mezníku HM 13/9, kde naše "dráty" končily a napojovala se na ně signální stěna, jenž už byla pod kontrolou Pohraničních vojsk NDR
  
  Bylo to místo opravdu zvláštní (tedy aspoň z pohledu pohraničníka). Byl zde hraniční mezník, ale "dráty" nebyly před ním, jako kdekoliv jinde na západní či jižní hranici, ale za ním. A za touto československo-německou signální stěnou nebylo kupodivu západní Německo, ale stále ještě dlouho Československo a částečně i Německá demokratická republika :-)  
  Díky vojákům základní služby z Trojmezí, kteří tajně pořídili foto, máme zaznamenáno, jak konkrétně to u hraničního mezníku 13/9 vypadalo. 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


Představu si můžete učinit i díky této další dobové fotografii z konce 80.let. 

Je zde dobře vidět, jak končí naše signálka a napojuje se na ní ŽTZ východoněmeckých pohraničníků. Zprava doleva vidíte východoněmecký kovový plot, který je veden podél hranice ČSSR - NDR, vede k Trojmezí (Dreiländereck) u hraničního mezníku HM 1/1,kde se stýkaly hranice ČSSR - DDR - BRD a poté už pokračuje po hranici NSR - NDR až k Baltskému moři. Tento hraniční plot nebyl pod signálem.
Uprostřed,vpravo od lesa,na horizontu,je nezřetelně vidět betonová pozorovatelna pohraničníků GT DDR. Před lesem je pak už vidět signální stěna,která na rozdíl od hraničního plotu už byla pod signálem a její narušení vyvolalo poplach a zásah pohraničníků, podobně jako u PS ČSSR. 
Úplně vpravo (ne fotografii není vidět) se rozkládá východoněmecká obec Pabstleithen. (Pokud si kliknete na odkaz, otevře se vám galerie fotografií, jak místo vypadá dnes). 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE 


Ale nyní zpět k pohraniční spolupráci československých a východoněmeckých pohraničníků. 

  Jak jsem na rotě posléze zjistil vyptáváním u ostatních důstojníků a pročítáním kronik 1.rPS Trojmezí, na rozdíl od živé spolupráce v 70.létech (nejen při ochraně hranic, ale i neformálním setkávání), se v roce 1985 nedělo vůbec nic. Vyjímkou bylo telefonické spojení s GT DDR Posseck pro případ nějakých incidentů v střežené oblasti, kdy se cca 1x denně spojil Dozorčí signálního přístroje (DSP) zvaný "bednista" s dozorčím kolegou v Německu a frází "Adam - gut?", "Ja, Adam-gut", prověřil, že telefonní spojení je funkční. 
Rádiové spojení s GT DDR jsme neměli, neboť naši kolegové v NDR používali zcela odlišné frekvence,než československá Pohraniční stráž, která využívala pásmo 40 MHz.   

  To bylo všechna spolupráce v té době. Žádné osobní setkávání neprobíhalo, s německými pohraničníky jsem vůbec nepřišel do styku, s vyjímkou sporadického setkání, kdy jsem byl v terénu na pravé straně úseku, v rámci Prověrkové hlídky a náhodou jsem za dráty viděl pěší hlídku GT DDR. Působí to zvláštně, ale musím říci, že vojáky US.ARMY, nebo policisty Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei či celníky ZOLL jsem potkával na čáře mnohem, mnohem častěji (a také s nimi, i přes přísný zákaz,občas vlídně pohovořil,ale,to je jiná kapitola).

  Ovšem všechno se změnilo někdy kolem roku 1988. Tehdy totiž na výše popisovaném místě u HM 13/9 utekl na Západ bývalý pohraničník GT DDR z Possecku, údajně snad i s přítelkyní. Měl místní znalost a věděl,že část "železné opony" NDR není na styku s ČSSR pod signálem. 
  Takže prostě jen někde u obce Ebmath (HM 12) přešli hranici z NDR do ČSSR a pěkně v klidu došli až HM 13/9, kde jen odšroubovali několik matic z německého hraničního plotu, kus plechu ohnuli a dírou v plotě prošli na druhou stranu. Přes území ČSSR, v oblasti tzv. Kočičí hlavy, došli až k Trojmezí a u HM 1/1 pohodlně překročili čáru a byli v západním Německu. So einfach war das, liebe Kinder.  :-) 

HM 1/1 Dreilaendereck - Trojmezí NSR-NDR-ČSSR 
Dobová fotografie je pořízena ze západoněmecké strany hranice.

   
   Samozřejmě,že z toho byl kravál, vyšetřování a převeliké mrzení nejen v Possecku, ale i na 5.bPS Cheb. Vypadalo to jeden čas, že tuhle "díru" hodí na krk nám, na logiku se mě neptejte, ale ve finále to na sebe vzali soudruzi z NDR, takže nakonec se mimořádná událost v Trojmezí nekonala. 

Ale,co čert nechtěl.
V listopadu 1988 v oblasti Trojmezí, tentokrát už na hranici NDR-NSR vzal "krovky" na Západ nějaký Andreas Schumann. Byl pověřený kontrolou čistoty vod, nebo snad jen hraničního potoka v místě Dreiländereck. Lákadlo Spolkové republiky bylo pro A.Schumanna tak silné, že i přes dohled hlídky GT DDR hopsnul v příhodném okamžiku kolem hraničního mezníku, zanechav v NDR svoji rodinu a vřelé vzpomínky na Ericha Honeckera :-)


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE

  To už byla pro nejvyšší velitele v Chebu i Possecku poslední kapka. Bylo domluveno a nařízeno provádět pravidelné společné součinnostní cvičení pohraničníků z Trojmezí a Possecku, v oblasti vymezené hraničním mezníkem HM 13/9 až HM 1/1. 
  
  Na signál "ECKE" byl vyhlášen v Trojmezí a Possecku pohraniční poplach. Naši pohraničníci zaujímali postavení za signální stěnou, na linii tzv.Skupiny překrytí, kdy se jednotka pohraničníků, v síle jedné čety, rozmístila podél silnice v oblasti Kočičí hlavy, přetínajíce tak pravděpodobný směr narušitele státní hranice, který by se vydal z NDR, kolem HM 13/9 do NSR ve směru k trojstátí u HM 1/1. 
  Kromě toho byla vyslána i hlídka na pozorovatelnu u HM 13/9, viz foto. Poplachová hlídka se služebním psem průchodem poblíž HM 13/9 přešla za dráty a vydala se pronásledovat narušitele hranice ve směru jeho předpokládaného postupu. 
  Činnost GT DDR byla obdobná, východoněmečtí pohraničníci dělali podobné opatření,jen ve svém střeženém prostoru. 
  Na zaujetí a plné rozběhnutí československo-německé pohraniční akce byl limit 20 minut od vyhlášení pohraničního poplachu. Viz operační mapa velitele roty. 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


  Pokud si ale dobře vzpomínám, kromě několika sporadických nácviků, nebyla součinnost na signál ECKE nikdy rozjeta naostro. Což nikomu až tak nevadilo, zvláště, když se díky služební spolupráci mezi pohraničníky obou států rozjel i neformální "Freundschaft" mezi důstojníky PS z Trojmezí a Possecku, na důkaz čehož bylo vypito i mnoho piva a velejemné pálenky či schnaps, ať už na území ČSSR, nebo u přátel v Německé demokratické republice :-)  O tom se ale můžete dočíst v jiných článcích, které jsem zde už v minulosti publikoval.    


Ilustrační foto. Pro zvětšení KLIKNĚTE ZDE


  

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s obdobnou tématikou. 




Použité zdroje k článku: http://www.mistapametinaroda.cz/ 



Dreiländereck

The Czechoslovak border guards had a special name for the western promontory of Aš promontory. The called it Kočičí hlava, (Cat's Head), as its shape on the map actually resembled the head of a cat. The local border crossing was often used by East German refugees who were trying to emigrate to West Germany. 
They took advantage of the fact that the border between Czechoslovakia and West Germany was not so heavily protected as the border between the two German states.

The cooperation of Czechoslovak and East-German border guards on the border with the West

In the first half of the 1970s, the number of East-German citizens who were trying to get across the Czechoslovak border to the West was on the rise. One of the main border regions used by the fugitives to get to West Germany, was the Tri-border area, (Trojmezí). However, this surge in escape attempts didn't escape the vigilant security authorities of the GDR and Czechoslovakia. “The majority of the intruders of the state border came from the ranks of de-classed GDR citizens. 
The prerequisite for this activity was the common border between the GDR and Czechoslovakia and a flourishing tourism between the two countries, which allowed the persons wishing to escape to the FRG to carry out a survey of the territory around the border, to get information on the protective system of barriers (even from some of our citizens) and to procure various forms of assistance.” 
The Czechoslovak security authorities learned this from the interrogations of arrested German fugitives and from East-German border guards. For this purpose close working relations were established between the 5th border-guard brigade and the 10th border regiment of the GDR.



19. listopadu 2016

A PAK ŽE LIDÉ NEMĚLI POHRANIČNÍ STRÁŽ RÁDI.

ANEB: KDYŽ NEEXISTUJE ŽELEZNÁ OPONA, MUSÍME SI JI VYTVOŘIT  :-) 

(19.11.2016)
Bratislava v rámci vzpomínkové akce spustila železnou oponu na hranici s Rakouskem.

  Na bratislavském hraničním cyklomostu mezi Slovenském a Rakouskem to vypadá jako před listopadem 1989. V rámci vzpomínkové akce s názvem Víkend zavřených hranic se zde objevily zátarasy, ostnatý drát a proběhl také zásah proti narušitelům.




  Přímo na cyklomostu je o tomto víkendu umístěný zátaras s tabulkou „Pozor! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení“. Na rozdíl od minulosti se tento zátaras dá obejít. 
  
  Členové Klubu vojenské historie Pohraniční stráže Záhorská Ves a Klubu historie policie, armády a silových složek předvedli také zásah „proti narušitelům“.

Z DISKUZE K ČLÁNKU:


Zdeněk Páleník, Huzová

Sobota, 19. listopadu 2016, 12:07:22  | 
Souhlasím  | 
Nesouhlasím  | 
+3
Stát, který nemá střežené hranice je bezbranný!

František Dobšícek, Velké Bilovice

Sobota, 19. listopadu 2016, 11:51:11  | 
Souhlasím  | 
Nesouhlasím  | 
+11
Hodila by se oplocená republika, i Pohraniční stráž se psy a samopaly,.. migranti--teroristi by se k nám nedostaly.

Rostislav Knedla, Zlín

Sobota, 19. listopadu 2016, 11:50:17  | 
Souhlasím  | 
Nesouhlasím  | 
+8
Ty hranice ještě rádi obnovíme. Sice to už nebude proti tomu, aby lidé od nás utíkali na západ, ale proti moru z Afriky které si západ pozval jako levnou pracovní sílu…




ZDROJ: Novinky.cz

8. listopadu 2016

NEBOŽTÍK

Hovoříme li běžně o nebožtíkovi, míváme na mysli zesnulou lidskou bytost. O zvířeti lze v tomto směru uvažovat jen s nadsázkou. Pohraničník Milan Nebožtik je trochu smutným hrdinou (což už má vepsáno ve svém jméně) jednoho z příběhů, které se staly v osmdesátých letech na jednotce Pohraniční stráže bývalého Československa, na česko-německé hranici.

Milan byl obyčejný frajtr a v druhém, stejně jako v prvním, předchozím roce vojny, měl kromě častých „pochodů“ v terénu a směn v kuchyni na starosti krmení dobytka, přesněji byl ošetřovatelem vepřů v malém prasečáku. Vepříci v něm byli určeni k pravidelnému obohacení stravy věčně hladového vojska.



Milan neměl špatnou povahu. Byl tichý, milý, ale i trochu zádumčivý kamarád. A rád si přihnul. Voľačo fajnového pod zub, dobrů pálenku a pivkom len zapíť, říkal s oblibou. Vědělo se o něm, že čas od času vymění nějaký ten masný produkt za láhev lihoviny, kterou potom většinou sám kryt stěnami své skromné výkrmny, labužnicky upíjel.

Byl listopad, měsíc, kdy se okolo hraničních potoků válí chomáče husté mlhy a kdy čas od času není nouze o pohraniční poplach vyvolaný zkresleně vyhlížejícím menším stromem či útlým keřem, který na zvolání hlídky neodpoví platným heslem a veškeré její další výzvy zcela ignoruje. Právě to je ten nejlepší čas na zabíjačku, při níž se přičinlivé mužstvo zahřeje nejen prací u probublávajícího kotle s ovarem, ale občas i něčím ostřejším. Velitelský sbor má pro to v tento den pochopení a politrukovo gesto v podobě půllitru hanácké vodky „pro personál“, má svůj důvěrný význam. Nic se ale nesmí přehánět. Jde i o to, že vojenští páni mívají na podobné exekuce nos a tu se stane, že se k zabitému pašíkovi jakoby náhodou nachomýtne když ne zrovna nějaká vyšší funkce z brigády, tak určitě z praporu. Návštěvu je třeba pohostit, a to i malou výslužkou. Ony pak bývají zápisy v pohraniční knize stvrzené mastnými otisky prstů kontrolních orgánů přeci jenom vedeny v přívětivějším duchu a vše je ten den tak nějak pohodovější.



Se zabíječkou se tehdy začalo o něco dříve a to byl snad i důvod, proč se zatím neobjevila žádná návštěva. Kolem desáté bylo prase na dvě půlky a řezník z něj vysekával hřbet. Škvarky zlátly a vypraná střeva ležela na vále, aby je mistr v příštích chvílích začal se zručností jemu vlastní, z ruky plnit okořeněnou rozsekanou směsí ovaru, housky a koření. V půl třetí odpoledne bylo hotovo. Maso bylo vyloženo v příručním skladě aby vychladlo a zabíjačkové pochoutky byly připraveny ke konzumaci. Je pravda, že pár vojáků ze zabijačkového týmu již pletlo nohama. Spíše z chlastu než z vysilující práce, jelikož se milým spolubojovníkům s nohama motal i jazyk. Velitel roty si mnul ruce jak starý žid, a do kufru své stopětky ukládal něco málo z pochutin zabalených v promaštěném papíře. „Vypadá to, že už nikdo nedorazí“, přitočil se ke kapitánovi staršina. Ten jenom nerozhodně pokýval hlavou. Určitě se už viděl doma, na stole před sebou talíř jitrnic a orosenou plzeň. Nebo alespoň chodovar. Žena nebude dnes muset vařit a tím pádem budou na sebe mít více času. S plným žaludkem se povinnosti plní vždy lépe a radostněji…tedy jak komu.

Jen co se za velitelem zavřela vrata, začali své saky paky balit politruk i staršina. Na rotě zůstal v pohotovosti mladý rotný coby dozorčí důstojník roty. Toho ale více než služba a zabijačka momentálně zajímaly sprosté německé časopisy, které mu vojáci druhého ročníku pravidelně přinášeli ze smetiště, které se nacházelo pár metrů za hraničními mezníky. Na rotě vládla pohoda a zdálo se, že nic nemůže narušit zajetý chod dobře organizované jednotky. Ale chyba lávky. V radiostanici se ozval Kalič. Vojskem i nižším velitelským sborem obávaný funkcionář štábu brigády.

Jakmile jeho hlas zahlaholil z reproduktorů, vyhlásil rotný pohraniční poplach. Nebylo to vůbec ze zmatku. Roťák byl bývalý četař, máza, který podepsal vojnu a znal všechny záhyby a vychytávky vojenského života. Kalič byl od roty vzdálen ještě pár kilometrů a roťák měl čas při této příležitosti shlédnout zkušeným okem manšaft s tím, že místo fasování zbraní simuloval pravidelné čtení rozkazu a rozdílení služeb, na které se v nepřítomnosti velitele či politruka kašlalo. Konečně všechny změny ve službách byly pravidelně zaznamenávány dozorčím bílou křídou na tabuli a každý věděl co má v příštím operačním dnu činit. Tohle zvládali poddůstojníci, případně další vojáci druhého ročníku dokonale. Hladký průběh služby totiž znamenal klid. Rotný s poddůstojníky naoko kontrolovali své podřízené, když se ozval zvonek signálky z brány, zakvílení brzd pověstné bílé nivy a rychlé Kaličovy kroky. Kalič vletěl do haly jako splašený, přelétl zrakem nastoupené pohraničníky a rozšafně se otázal: „Tak kde máte toho vašeho nebožtíka, soudruzi?“ Odpovědělo mu pouze ticho. „Tedy ještě jednou! Kde je nebožtík?“ optal se znovu, nyní již s mírnou dávkou netrpělivosti. „Prosím, asi v prasečáku,“ ozval se z první brázdy mladý, vyděšený vojáček, kroutící první půlrok vojenského života, aniž by se právě jeho podplukovník na cokoliv ptal. Na rozdíl od starších kamarádů byl stejně jako ostatní z jeho ročníku úplně střízlivý. Úplně střízlivý, ale nepoučený. Jak z textu patrno, účelem náčelníkovy cesty nebyla kontrola stavu jednotky, ale účast na zabijačce, která skončila dříve, než dorazil. Kalič pokynem ruky umlčel rotného a další dva mazáky, kteří celou situaci pochopili a snažili se jej přesměrovat na jinou kolej a úlisně pravil mladému: „Tak mne k tomu vašemu nebožtíkovi soudruhu vojíne doveďte.“

Foto: uvnitř PZH (vepřína) 6.rPS Železná. 


Nedopadlo to samozřejmě jinak, než že mladý vojáček se skleslými rameny zavedl podplukovníka do budovy PZH, kde mu rukou ukázal spokojeně spícího, ale namol ožralého svobodníka Nebožtika v umaštěných montérkách. Spící Nebožtik byl částečně zbuzen proudem studené vody tryskající z hadice na počišťování prasečích kójí, kterou jej Kalič dílem postřikoval a dílem mydlil přes zahnojené kanady, pokřikuje na něj své pověstné ty kujvo vstávej! Poté jej stále neschopného stát na nohou, nechal podplukovník dalšími vojíny naložit na kolečko a odvézt na rotu, kde byl dán k dispozici dozorčímu. Příjezd ožralého a zmáčeného Milana ve skřípajícím kolečku vzbudil i přes tragičnost situace nebývalé veselí. Hlavně těch jedinců, kteří již něco upili. Podplukovník si však dalších nevšímal. „Velte rozchod, soudruhu rotný!“ zahleděl se přísně na dozorčího důstojníka. „A pojďme rovnou do vaší kanceláře! Něco vám tam povím!“ 

Jako první vkročil do místnosti, vyhodil dozorčího signálního přístroje a zavelel zavřít dveře, což dozorčí za sebou poslušně a rád učinil. Kupodivu ale nenásledoval řev, a to bylo v této situaci divné. Že by se nad rotou a dozorčím důstojníkem vznášel prokurátor? Tady bylo možné všechno. Uši mazáků byly nastraženy. Přibližně po půl hodině zazvonil na dozorčím plechovém stolku telefon a za dalších pár minut se v kanceláři hlásil starší kuchař s dvěma balíčky. Chvíli nato vyšel rotný a podal pomocníkovi dozorčího padesát korun s pokynem, aby skočil naproti do konzumu pro rum. „Snad má baba ještě otevřeno.“

Foto: konzum naproti objektu 6.rPS Železná 


Kalič odjížděl něco po šesté a v dobré náladě. Na odchodu se ještě žoviálně loučil s právě přicházející hlídkou, což u něj nebylo vůbec obvyklé. Jak se vojsko od rotného a bývalého mazáka roty v jedné osobě po podplukovníkově odjezdu dozvědělo, Kalič skutečně přijel na rotu ochutnat vepřové speciality, ovšem nenadálá akce na jedné z jednotek sousedního praporu jej pár hodin zdržela a navíc dnešní den šlo na zabijačce všechno příliš hladce… „A bude mít z toho Milan nějaký problém?“ otázal se rotného jeden z poddůstojníků. „Myslíš z té opice? To ne. Padlo by to samozřejmě i na moji hlavu.“ „Ale znáš Kaliče,“ pokračoval desátník nejistě. „Znám a on už si dokonce pamatuje i moje jméno.“ Poddůstojník hleděl trochu nechápavě. „Jo“, kontroval rotný. „Tajně chodím pár měsíců s jeho dcerou a jaksi se stalo něco, co jsme ani jeden z nás nečekali. Řekli jsme si, že nebudeme nic tutlat a ona na tu událost připraví oba rodiče. Že drží s nějakým vojákem starý věděl, ale že jsem to já, ne. No a tak ještě před tím, než si to k nim oficiálně přihasím s pugétem, si mne pan tatík přijel omrknout.“ „Pojď, dopijeme tu flašku. Je tam stejně na dně“, pravil rotný pobaveně a vtáhl zkoprnělého kamaráda za rukáv služebního saka do kanceláře.


Pro čtenáře weblogu Pohraničník: Zdeněk Nagovský, bývalý četař roty PS Železná


Máte zájem i o další příběhy od Zdeňka Nagovského? Klikněte si: 




18. října 2016

POMOZTE PŘI PÁTRÁNÍ - NEOBVYKLÁ UDÁLOST



PROSBA K PAMĚTNÍKŮM INCIDENTU V BRANIŠOVSKÉM LESE (BUDĚJOVICKO)

Hledají se pamětníci neobvyklého incidentu s tragickou bilancí, ke kterému došlo ve vojenském prostoru ČSLA, u muničního skladu.

Incident se měl odehrát zřejmě v 80-tých létech (snad v roce 1983,ale bez záruky).



Podle vyprávění se v době, kdy zdejší muniční sklad hlídala vojenská posádka ČSLA, odehrála tragédie, při které zahynulo několik vojáků.

Nejrozšířenější verze příběhu hovoří o čtveřici vojáků a týká se oblasti u bývalého strážního domku. Jednu dvojici při noční stráži střídala druhá, jeden z vojáků se začal "v cosi proměňovat", případně, vojáky vystrašila „hrůza vycházející z lesa“, což vyvolalo vzájemnou střelbu. V jejím důsledku tři strážní zemřeli na místě, čtvrtý na následky poranění zemřel po převozu do nemocnice.

V lokalitě však už dříve docházelo k výskytu tzv.paranormálních jevů, mj.zde údajně došlo v 60-tých létech k časoprostorovým anomáliím,v části nazvané Bor. K takovému druhu anomálie došlo i v okolí nedalekých Čejkovic.

Tragédii se snažil objasnit i scenárista, novinář a televizní redaktor Otomar Dvořák, jenž připravoval materiály pro pořad Záhady a mystéria. 

V pražském Vojenském archivu, v záznamech z let 1969 až 1985 o případu nenašel ani zmínku. Připouští, že v případě vyšetřování případu vojenskou nebo státní policí mohou být materiály dosud tajné. 
Během shánění informací o incidentu bylo O.Dvořákovi telefonicky vyhrožováno a byl nabádán, aby "šťourání kolem událost zanechal. 

Z natáčení dílu seriálu na výše uvedené téma poté sešlo.

Pokud se najde přímý pamětník onoho incidentu ve vojenském prostoru, nebo někdo, kdo o něm slyšel během vojenské služby u ČSLA apod, poprosím, aby mě kontaktoval na E-MAIL:


pohranicnik@gmail.com

Zaručuji plnou anonymitu, identita nebude nikde zveřejněna, jedná se čistě o snahu přijít na kloub této zvláštní události, která je obestřena tajemstvím.

Své názory, nebo případné informace můžete přidávat i do diskuze pod tento článek, do rubriky KOMENTÁŘE, můžete rovněž zvolit anonymní formu, nebo se přihlásit přes váš účet u Gmail, Blogger (Google). 

Děkuji.




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE  Z ARCHIVU WEBLOGU POHRANIČNÍK? 
Klikněte si:

* Pátrání - co se stalo v Horní Plané roku 1985?   (publikováno 25.6.2013).


PÁR ZAJÍMAVÝCH INFORMACÍ.
Klikněte si: 

* O Branišovském lese. 




POHRANIČÁŘSKÁ HYPERSOMNIE

Tohle se stalo během mé vojenské služby na rotě PS v Děvínské Nové Vsi. 

   Kluci staršího ročníku odešli do civilu a já sloužil jako o život jednu službu za druhou. Většinou to byly služby dozorčího roty a celodenní služby na levé straně. Nebyl problém, večer v 18 hodin se vrátit ze služby, dát si rychle večeři, sprchu, vyglancovat kanady a 18:50 přebírat službu dozorčího roty. A po dozorčím roty převzít velitele poplachové hlídky a ráno hurá na špak na levou stranu.

     Asi po 14 dnech toho maratonu jsem skončil službu, vlítnul do sprchy, pořádně se vyčabral a zalezl jsem do spacáku a téměř okamžitě jsem tvrdě spal. 



Druhý den ráno, si kluci vyprávějí o poplachu u snídaně, a já se divil o čem to vlastně mluví. 
Chvilku poslouchám, potom mi to nedalo a ptám se kamaráda, o jakém poplachu to vůbec mluví.
   
    Dozvěděl jsem se,že v noci byl pohraniční poplach, celá rota nastoupila, dozorčí důstojník dělal prezentaci a já jsem mu chyběl. Začali hledat kde jsem, a co jsem dělal před tím. Zjistili, že jsem měl dozorčího roty a předtím v noci velitele poplachové hlídky. A předtím takový kolotoč služeb, že se o tom nikomu ani nesnilo. (Kdyby to bylo za prachy, byl bych tenkrát za odsloužené hodiny asi milionář). 



    Nakonec se tedy vydali na pokoj a našli mě spokojeně spát, žádný klakson sirény mě nevzbudil. Velitel čety nejdříve zuřil jak je možné, že voják nenastoupí na poplach, ale když viděl, že spokojeně a tvrdě spím a co je toho příčinou, nechal mě spát. Jo,jo,náš velitel čety byl kanón.

To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem zaspal pohraniční poplach.  :-)

(c) Autor článku: Jirka "Mac"
(c) Fotografie: web Vojensko.cz

Zajímá vás více z vojenské služby na 8.rPS Devinská Nová ves? 
Výběr některých vzpomínek Jiřího "Mace".

* Poslední služba na státní hranici.
* Populární zpěvačka.
* Parkohospodářský den.



26. září 2016

REFORMA OCHRANY STÁTNÍ HRANICE ČSSR 1972 - 1973

V září 1971 se Rada obrany ČSSR zabývala efektivností zabezpečení státních hranic ČSSR a v zájmu jejího zkvalitnění doporučila opětovné převedení Pohraniční stráže do rezortu ministerstva vnitra.
Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ z 15. prosince 1971 pak byla Pohraniční stráž převedena od 1. ledna 1972 z rezortu ministerstva národní obrany do podřízenosti Federálního ministerstva vnitra.

V návaznosti na tyto skutečnosti vydal federální ministr vnitra rozkaz č. 22 ze dne 24. května 1973 o zřízení Hlavní správy Pohraniční stráže a ochrany státních hranic (HS PS OSH), které byla uložena odpovědnost za řízení ostrahy státních hranic celé republiky. Do jejích kompetencí patřilo řízení ostrahy a ve vymezeném rozsahu obrany veškerých československých hranic, včetně hranic s tehdejšími socialistickými státy.
Do podřízenosti HS PS OSH patřily:
- Pohraniční stráž (PS) – střežení hranic s Bavorskem, Rakouskem a doprovod lodí kapitalistických států na Dunaji,
- oddělení pasové kontroly (OPK) – působila na celém území státu, od roku 1975 podřízená velitelství pohraničních brigád, kromě OPK na letišti v Praze-Ruzyni,
- pohraniční oddělení ochrany státních hranic – zajišťovaly ostrahu státních hranic se socialistickými státy,
- oddělení správy státních hranic – zabezpečovalo vytýčení průběhu státních hranic,
- sekretariát hlavního hraničního zmocněnce – projednávání pohraničních záležitostí s ústředními orgány sousedních zemí,
- od roku 1976 Správa vojsk ministerstva vnitra.
Jednotný systém ochrany státních hranic byl organizován od 1. července 1973.
V souvislosti s tím byly provedeny i následující organizační změny, které se dotýkaly jednotlivých stupňů organizační struktury Pohraniční stráže.
U velitelství brigád byly sklady a dílny organizačně začleněny k jednotlivým odborným oddělením. Stavební jednotky byly vyňaty z podřízenosti brigád a začleněny do přímé podřízenosti HS PS OSH.

V Pohraniční stráži bylo obnoveno třístupňové řízení: svazek (brigáda) – prapor – pohraniční jednotka (rota). Dnem 15. června 1973 proto byly vytvořeny nové stupně velení pohraničním rotám a to pohraniční prapory (19 a 1 poříční prapor). Velitelství pohraničního praporu zahrnovalo 6 důstojníků (velitel, ZVP, zástupce velitele, 2 starší důstojníci, propagandista), 1 praporčíka (pomocník-kynolog) a 1 poddůstojníka (instruktor SSM). Velitelství pohraničního praporu zabezpečovala velitelská četa s velitelem praporčíkem, která zahrnovala střelecké družstvo (12 osob), hospodářské družstvo (6 osob) a spojovací družstvo (10 osob) s velitelem praporčíkem.

Byly zřízeny dva typy pohraničních rot s 3 četovým systémem, a to typ roty 82 a typ roty 68. U obou typu rot byli začleněni specialisté do organizace čet a netvořili již samostatnou jednotku. Jednalo se o řidiče, spojaře, ženisty a psovody. (Od roku 1979 pak tři typy 91, 82 a 68, které vydržely až do zániku PS.)
Byly zřízeny a začleněny do sestavy brigád střelecké čety (roty) OPK, které byly podřízeny náčelníkům OPK.

K zabezpečení výcviku nováčků, k vytvoření záloh pro pohraniční operace byl u každé brigády zřízen dnem 15. června 1973 záložní a výcvikový prapor, v jehož organizaci byla 1 kádrová a 2 rámcové roty.
Na základě přechodu na novou organizaci doznaly změny v plánovaných počtech i u zabezpečovacích jednotek brigád, a to velitelská rota – 92 osob, spojovací rota – 74, ženijní rota – 78, rota týlového zabezpečení – 68, sklady a dílny – 65.

V této organizační podobě z roku 1973 zůstala Pohraniční stráž s drobnými změnami, zejména dílčích počtů jednotek, prakticky až do roku 1989.





Organizace jednotek PS na hranici se Spolkovou republikou Německo.


Tabulka (zvětšit): 5.bPS Cheb  

Tabulka (zvětšit): 9.bPS Domažlice 

Tabulka (zvětšit): 7.bPS Sušice






(C) autor: Josef Šolc
Tabulky PS jednotek: web ČSLA

26. srpna 2016

ŽOFÍN VČERA A DNES

Do "redakce" weblogu Pohraničník přišel 20.8.2016 tento e-mail. Cituji: 

Zdravím jak nejlépe dovedu vaši redakci!

Po více než 50 letech (letos již je tomu 55 let) opakovaně jsem navštívil Novohradské hory. Byla to hlavně místa, kde jsem jako voják základní služby přechodně pobýval a sloužil vlasti. Prošel jsem regiony jak bývalé 13. roty Žofín, tak i sousedních rot Pohoří na Šumavě a úsek Šejby. Kromě toho jsem prošel různé obce a osady od Malont, Pohorské Vsi, Benešova nad Černou, Klení, Dobré a Hojné Vody, Černé Údolí... včetně Žofínského pralesa a Pralesa Hojná Voda. Pořídil jsem přitom více než 1.100 snímků.

Se zájmem navštěvuji portál "vojensko.cz", který se mi zamlouvá a pročítám si zde různé příspěvky veteránů 15. bPS Č.B. Je mi trochu líto, že z mého ročníku vaše stránky nenavštěvují také moji vrstevníci a kamarádi, se kterými jsem na loveckém zámečku Žofín v letech 1959 - 1961 sloužil, a se kterými bych se mohl podělit o společné voj.  vzpomínky a prožitky ve službě na státní hranici. Bylo by určitě velmi zajímavé  setkat se např. na srazu v Hotelu u Pralesa, kde se v r. 1974 žofíňáci přestěhovali do nově postaveného objektu.

V příloze zasílám pár řádků pro ilustraci, jak je nyní zde na různých informačních tabulích popisovaná situace za panování šlechty Buquoyů do konce II. sv. války a na druhé straně pozdější pobyt pohraničníků od 50. let.

Dále viz příloha.
Vladimír J. ze Zlína.


V příloze e-mailu byl poměrně obsáhlý text s dvěma obrázky. 
Vladimírovi (jeho plné jméno je v redaci weblogu) chci tímto poděkovat za zaslání zajímavého článku a rozhodl jsem se jej publikovat kompletně celý, bez jakýchkoliv korektur, zkracování či úprav.
Věřím, že článek zaujme nejen pohraničníky "Žofiňáky", ale i další čtenáře blogu Pohraničník.

*  *  *


Takových a podobných turistických poutačů se zvýrazněním „zásluh“ Buquoyů za „rozvoj“ Novohradských hor a vedle toho s hanlivým textem na adresu pohraničníků je možno spatřit v oblasti Žofína a jeho okolí více. Nikde jsem přitom nenarazil na zveřejněné informace, kdy a jakým způsobem Buquoyové takový rozsáhlý majetek v Jižních Čechách nabyli. Všiml jsem si toho již při mé návštěvě v Novohrádkách v roce 2013, pak vloni a také letos v červenci.
Např. už jenom zdůvodnění, že uměle vytvořené vodní nádrže (7 x klauzy) sloužily pro plavení polomového dřeva je zavádějící a absurdní. V té době to byl nejjednodušší způsob, jak dostat vykácené a vytěžené dřevo z lesů (ne jenom polomy) k dalšímu zpracování jak do Černého Údolí, tak i na pilu Gabrielku v Německém Benešově. Z dobových dokumentů vyplývá, že vodní vorařská cesta při obchodování s dřevem z lesů Novohradských hor vedla dále přes Kaplice až do Českých Budějovic. Převoz pokácených dlouhých a zvláště silných kmenů z oblasti Žofína zajišťovali pak místní formani se svým koňským spřežením.
K pobytu pohraničníků na bývalém loveckém zámečku Žofín se vyjadřuji v další části tohoto mého sdělení.




Také jsem zaregistroval v posledních letech množení různých pomníčků jako vzpomínka na mrtvé „kamarády“ sudetských Němců na místech zaniklých obcí, kteří padli v době II. světové války, konkrétně v letech 1939-1945. Instalují je zde různá Sudetoněmecká krajanská sdružení. Přitom není patrné, zda padlí sudeťáci ve II. sv. válce byli příslušníci elitních jednotek SS, nebo zda zemřeli v ozbrojené složce německého wehrmachtu na východní frontě. Nedá se předpokládat, že tito položili životy při osvobozování Československa od Německé okupace. Vždyť již ve 30. letech min. století henleinovci unisono velmi hlasitě provolávali, že chtějí DOMŮ DO ŘÍŠE a je známo, že české obyvatelstvo různým způsobem terorizovali! Kolik že to dostali sudeťáci od Hitlera pamětních medailí za rozbití Československa a jaké procento hlasů získala prohitlerovská henleinova strana ještě před válkou ve volbách v r. 1938? Ne každému turistovi toto vyvstane na mysli. A tak se nenápadně přepisují dějiny.

Tyto provokace SdL v dnešní době jsou doposud z naší strany téměř bez odezvy. Zajímalo by mě zejména, proč mlčí a co nyní proti tomu dělají bývalí vysocí vojenští důstojníci z Hlavní správy PS a OSH se sídlem v hlavním městě, matičce Praze. Anebo jakým způsobem protestují proti aktivitám Sudetoněmeckých krajanských sdružení ostatní bývalí a také současní nejvyšší političtí a vládní činitelé a funkcionáři? Proč asi v médiích a na veřejnosti nevystupují radikálně na obhajobu našich českých zájmů?

V mých silách jednotlivce je pravomocí a možností málo, ale pro své známé a kamarády jsem sepsal alespoň pár řádků, abych částečně poukázal na lži a pomluvy, které jsou proti nám, bývalým příslušníkům PS - nyní veteránům ze Žofína - od sudeťáků a jejich nohsledů s narůstající gradací stále vznášeny.

Ale k věci!
Lovecký zámeček Žofín panské šlechty Buquoyů, který jsem na počátku přelomu poloviny 20. století důvěrněji poznal, stál v té době již více než 100 let. A bylo na něm to stáří také znát. Dovoluji si vyslovit osobní názor, že to byla již stará ruina! A co z dostupných dokumentů sepsaných pamětníky dále dodat o zámečku Žofín více? Dnem 06. 10. 1945 je buquoyský majetek konfiskován a propadá státu. Buquoyové jsou odsunuti a přímý potomek Karel Jiří postaven před soud jako aktivní německý kolaborant. Posléze je odsouzen a 17. května 1952 umírá ve vězení.
Dále. Na přelomu 50. a 60. let zdobila příjezdovou cestu od Černého Údolí alej vzrostlých stromů, v sousedství zámečku byly zachovány hájenka, stodola a kůlna pro uložení steliva a sena pro ustájenou jednu páru koní. Jmenovali se Drak a Dech, jimi jsme na rotu PS pravidelně vozili proviant v lehkém „platoňáku“. (Jména koňského páru se dostala i na naše mazácké album.) Ve staré kůlně byl umístěn také námi udržovaný panský černý kočár s textilním tapecírováním. Hospodářská stavení a vše kolem bylo původní, zastaralé a značně nahlodané zubem času. Pouze šindelová střecha zámečku byla nahrazena novou krytinou. Na sloupech hlavní příjezdové bráně již nebyli žádní bíle natření jeleni, jak je patrné ze starších historických snímků.

Pokud se týká vnitřního vybavení, byla zde kolem prostorného hlavního dřevěného schodiště vedoucího do vyššího patra objektu umístěna více než desítka jeleních trofejí. Jiné původní vnitřní vybavení nábytkem, tapetami nebo obrazy zde již nebylo. Pouze v I. patře zámečku, v největší (společenské) místnosti, byly na stropě rodinné erby šlechticů z rodu Buquoyů. Rodokmen Buquyoů a jelení trofeje bylo snad jediné, co zde z původní výzdoby na zámečku zůstalo.

Nejblíže pravdě budou dostupné informace, že veškeré hodnotnější vybavení zámečku bylo po 2. světové válce přemístěno do depozitáře v Českých Budějovicích nebo na historický hrad v nedalekém městě Nové Hrady.
V přízemí zkonfiskovaného zámečku podle Benešových dekretů se nacházelo zastaralé, spíše archaické sociální zařízení. Teplá voda tekla v jedné přízemní místnosti, pokud se zatopilo pod kotlem neurčitého stáří, některé sprchové růžice zde scházely a voda se musela nechat určitou dobu odtéct, protože zpočátku tekla silně zbarvená rzí. Umyvadla zde nebyla, používali jsme při běžném mytí smaltovaná kovová koryta. Na WC v přízemí byly zřízeny tzv. „turecké mísy“ a osobní potřeba se vykonávala v podřepu na nášlapných výstupcích. Proto jsme my, vojáci, více využívali venkovní dřevěné latríny, primitivně zbudované nad zámečkem (tenkrát již rotou PS) vedle psovodských kotců.

Rozdílné klima mezi přízemím a vyvýšeným patrem bylo při vstupu do prostor zámečku citelně znát.
Masivní kamenná podezdívka s mnoha místnostmi v přízemí nešla pořádně vyvětrat, vzduch zde byl těžký, s vyšším obsahem relativní vlhkosti. Ubytování nás vojáků bylo v dřevěné nadstavbě I. poschodí. Jednotlivé pokoje byly skromně vybaveny vojenskými kovovými postelemi, vedle postele měl každý svůj stolek pro uložení osobních věcí. V teplých letních dnech bylo na cimrách horko, okna jsme měli pootvírána do průvanu a stále se větralo. Museli jsme dávat dobrý pozor, aby dřevěné rámy oken při manipulaci vydržely a nepraskly. Dřevo bylo již zchátralé, resp. více méně zpráchnivělé, na pokraji rozpadu.

V chladném období se topilo v kovových kamnech, udržování ohně v noci měl na starosti zpravidla pomocník dozorčího roty, anebo do ohně přikládali sami vojáci při návratu z noční služby. V prostorách zámečku jsme se pohybovali v lehké obuvi, „půllitry“, včetně stanových dílců a dlouhé nepromokavé vojenské perelíny jsme odkládali dole v sušárně, kde každý měl svoji provzdušněnou skříňku. Podle potřeby se prostor sušárny vytápěl. Podlahy v I. poschodí byly opatřeny jednak parketami a na chodbách pak opracovanými dřevěnými fošnami. Parkety jsme pravidelně pastovali a leštili. Okolí zámečku jsme udržovali, trávu kosili a obvodové chodníky byly čas od času vysypávány pískem.

Na rozdíl od názorů lidí neznalých poměrů a bezduchých kritiků na adresu pohraničníků dovoluji si vyslovit tyto dvě otázky: - Jak by asi na počátku 60. let minulého století vypadal přestárlý lovecký zámeček šlechty Buquoyů bez běžné údržby, anebo pokud by byl bez naší přítomnosti prázdný či úplně opuštěn? - Co bylo příčinou toho, že ve druhé polovině 70. let, již v opuštěném a prázdném zámečku se nejprve krovy a střešní trámy propadly a následně celá střecha zámečku se zbortila? Tato skutečnost lze opět doložit pořízenými dobovými fotografiemi. Kdo tedy prázdný zámeček tak dokonale poničil? Na to by nejlépe odpověděl každý průměrný stavař či stavební statik. Je i pro laika evidentní, že dřevomorka a červotoči zde odvedli svoji práci.



Na západní straně pod zámečkem byla umístěna ubytovna a jídelna pro lesní dělníky, její základy pod příjezdovou cestou k Penzionu Lesovna jsou dodnes patrny. Další využívaná budova nedaleko zámečku byla „Šmoncárna“. Zde na samotě byly ubytovány mladé brigádnice z různých míst ČSR, které měly za úkol vysazovat mladé stromky na místě vykáceného lesa a to na mnoha místech ještě z doby minulé. Místo ubytování brigádnic (některé v r. 1960 pocházely ze Slovenska z obce nazývané Hačava), bylo permanentně předmětem sledování furťáků 13. rPS Žofín, kdykoli šli v nočních hodinách kolem do terénu na prověrku výkonu naší služby. Snad nejvíce je zajímalo, jestli u některé postele ubytovaných brigádnic nejsou odloženy černé vojenské „půllitry“.
Na vycházku, anebo v době hraničního volna jsme vyráželi ojediněle, zpravidla pěšky, do málo osídleného Černého Údolí. Zde byl v časově omezeném provozu hostinec, jehož historie sahala mnoho let zpět (viz dobové fotografie). Nad touto hospůdkou, na křižovatce cest, byla zastávka ČSAD. Odsud se dalo dostat autobusem do vzdálenějšího městečka Benešova nad Černou. Dnes je bývalá hospůdka opravena a přebudována na civilní bydlení.
S lítostí a odstupem času několika desetiletí si dovoluji doplnit, že jsme mnozí v této době nepoznali další okolní blízké osady a obce vzdálené vice než 5 – 7 km od Žofína. Bylo tomu asi proto, že na vycházky jsme se dostali velmi zřídka. Fungovala zde evidentní snaha velitelství roty a praporu PS držet nás vojáky na jednotce, raději dál od běžného civilizovaného světa.  

Důsledky se projevily časem, kdy některé silnější povahy mazáků pak mírně „zvlčily“ a život na rotě probíhal podle námi nepsaných pravidel. Dále nekonkretizuji, aby to někdo nezveličil a nezneužil v rámci probíhající protipohraniční propagandy (např. dnes, kdy je mistrem pravicového pera, zavilý antikomunista Navara a další jeho souputníci). To, co jsem naznačil, však nemělo vliv na výkon naší služby. Tak, jak obvykle říkal člen ve funkci staršího hlídky PS po návratu na rotu: „Po dobu naší služby na státní hranici se nic zvláštního nestalo“.

Těmito osobními vzpomínkami přispívám svojí „troškou do mlýna“. Mohlo by se o tom napsat daleko víc. Pobyt na zámečku Žofín nebyl pro nás vojáky základní služby až tak idylický, jak by se někomu mohlo zdát. Navíc pro laiky a neznalé! Nebylo každý den v Novohradských horách jasno a slunečno. Mnohdy pršelo a také v zimě mrzlo a vydatně sněžilo. A my do služby na státní hranici chodit museli.

Přesto všechno nutno objektivně přiznat, že mezi námi vojáky zde vznikly pěkné kamarádské vztahy a vzpomínky na vojenskou službu v tomto krásném přírodním prostředí Novohradských hor plné spárkaté zvěře, stále u nás přetrvávají. Stopy podzimního tzv. jeleního říjiště, rozryté země parohy, byly patrné zejména v oblasti Jeleňáku nebo na Jitronické louce, nedaleko od Huťského rybníka. Absolvovat večerní, a při jasné obloze i noční hlídku v tomto prostoru, to býval pro nás docela silný zážitek, který nesmazatelně trvá do dnešních dnů.



Také něco málo z mých vzpomínek pro pseudohistoriky.

Po zimním období r. 1961 byla při jarním tání sněhu přeplněna hladina Huťského rybníku a hráz rybníku byla v místě výpustě poškozena. Rybník byl proto zcela prázdný. Když jsme ve službě těmito místy procházeli dál do prostoru Sklené a Stříbrné Hutě, viděli jsme, jak z rozbahněného dna čouhala různá, již nepoužitelná německá výzbroj jako např. ruční granáty, pušky, pistole, pancéřové pěsti, strojní pušky, pouzdra od plynových masek…

Bylo tam toho hafl. Tak se potvrzovalo, že zde byla jedna z únikových cest německého wehrmachtu do amerického zajetí v Rakousku na konci II. sv. války. Zde, narychlo ustupující německé vojsko před Rudou armádou na poslední chvíli odhazovalo vše, co již bylo pro ně nepoužitelné, kompromitující a na obtíž. Osobně sám, a se mnou i jiní vojáci z 13. rPS Žofín, jsme si prohlíželi a drželi v rukou některé bahnem obalené a již silně zrezivělé německé zbraně, anebo obsah schránek od plynových masek mnohdy naplněné různými vojenskými mapami a dokumenty.      

  

  (C) AUTOR ČLÁNKU:  Vladimír J. (Zlín).
  (C) FOTOGRAFIE:  archiv autora a web Vojensko.cz


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz:

Žofín - zaniklá rota PS 15.bPS



AKTUALIZOVÁNO 19.8.2016 - příspěvek autora článku. 


Uplynul měsíc od podání mého příspěvku ze dne 20. srpna t. r. a zde je moje odpověď pro všechny současné a případně další anonymní příspěvky, které byly, nebo ještě budou na těchto webových stránkách zveřejněny:

a)     zkrácená verze

…   „Ale co sleduje anonym? Především nevyjadřuje žádný názor. Jde do debaty s úmyslem napadat, urážet a škodit. Kdyby se podepsal pravým jménem, neměl by odvahu chovat se jako prase. A co kdyby se jeho jméno dočetl někdo z lidí, kteří jej osobně znají? Ta ostuda. A proto se anonym nepodepisuje, anebo používá jméno smyšlené. Na těchto stránkách jsou debaty pro neregistrované. Je to věc každého, jestli se podepíše. Nikdo ani nemá snahu pátrat po skutečné identitě pisatele (JaV: a ani se tomu sám vůbec nedivím). Ale už podle stylu příspěvku je poznat, kdo píše pod pravým jménem a kdo jen zákeřně štěká. Anonym sem vstupuje s nadávkou. Nedivte se, že takové příspěvky mažu“.     R.Sedláček

      b) standardní verze

…  „Existuje jeden druh podání, který se píše pořád. Někdy dokonce častěji než je vhodné. Písemná podání, o kterých je nyní řeč, by vlastně neměly být psány vůbec. Nikomu neudělají radost, zato téměř každého znepokojí, anebo minimálně nasadí brouka do hlavy. Jejich pisatelům jde v podstatě vždycky o to poškodit buď samotného adresáta, nebo někoho, či něco jiného.
Jedná se o tak zvané anonymy.

Odpověď na otázku, proč vlastně lidé píší anonymy, je velmi jednoduchá. Pisatel se zkrátka nechce prozradit. Naopak chce dosáhnout toho, aby se nikdo nedozvěděl, že právě on je autorem.  Anonymní sdělení by vůbec nemusely existovat, kdyby všichni lidé dokázali nebo byli ochotní řešit problémy a další záležitosti nějakým jiným, vhodnějším, lidským způsobem. Takových způsobů by se jistě našla celá řada, jenže bohužel pořád se ještě najdou takoví lidé, kterým anonymy prostě vyhovují. V mnoha případech anonymy slouží k vyřizování účtů. Pak pisatele k psaní takových dopisů vede jeho povaha deprivanta, t.j. například závist, pocit ublíženosti, vztek, či vrozená zlost. Člověk se chce tímto způsobem někomu pomstít, zastrašit nebo vyhrožovat. Stává se, že takový člověk nejdřív napíše anonym, a potom klidně pomluví, či dokonce udají sami sebe. Tohle chování má prostý důvod. Má odvrátit pozornost od skutečného pisatele. Psaní anonymních dopisů je bezesporu hrozná věc, která někdy dokáže záměrně zkomplikovat život. Přesto bychom neměli soudit jejich autory příliš přísně.
Psychika těchto lidí většinou totiž vůbec není v pořádku. Nezřídka je trápí hysterie, absence empatie, či dokonce nějaká jiná závažnější duševní nemoc. Anonymní podání považují někdy jeho pisatelé za příležitost, jak upozornit na sebe samého nebo vyděsit lidi kolem sebe a následně je pomocí anonymů ovládat.

Stejně jako například úřední dopisy a písemnosti mají svoji určenou formu a styl, tak i anonymní dopisy mají své společné charakteristické rysy. Autorovi anonymu jde v první řadě o to, aby nikdo neodhalil jeho totožnost. Anonym, který podání píše, snaží se, aby ten, kdo by snad začal zkoumat např. rukopis, nabyl dojmu, že dopis napsal nějaký nevzdělanec. Neprávem se totiž předpokládá, že schopnost k psaní anonymních dopisů mívají právě lidé buď zcela nevzdělaní, nebo málo vzdělaní. Opak bývá však v tomto případě pravdou. To znamená, že obvykle zmíněné dopisy píší lidé, kterým vzdělání nechybí. To ale neznamená, že by ve zmíněných písemnostech nebývaly gramatické chyby, nesprávné výrazy, obraty, strohá sdělení, zkomolená nebo cizojazyčná slova. Uvedené „chyby“ se naopak v anonymech vyskytují často. Pokud by se vám někdy dostal do rukou anonymní dopis, ve kterém by se pisatel vyjadřoval hrubě, oplzle, či vulgárně, nedivte se tomu. I to se stává. Běžně přitom autor takových výrazů nemusí vůbec používat.
Autor se také někdy může snažit vytvořit dojem, že je cizinec. Spoléhá pak na to, že člověk, případně lidé, kteří si dopis přečtou, si budou myslet, že cizinci mají větší sklony k psaní anonymů. V anonymním dopise lze najít i celou řadu přídavků, kudrlinek, ozdob. Sdělení, kterým je dopis napsaný, může být neobratné a křečovité. Ba co víc, často se stává, že anonym se vyjadřuje stroze, jednou nebo dvěma větami. Tím vším sleduje pisatel jediný cíl, aby všechny spletl a bylo co nejsložitější ho identifikovat.

Nechme už formu formou a písmo písmem. Zaměřme se raději na obsah anonymů, protože i ten bývá podobný. Tak tedy, při čtení takového dopisu adresát nabývá podezření, nebo dokonce přesvědčení, že pisatel v dopise napsal mnohem méně, než ve skutečnosti ví. Jedním z účelů anonymů je, aby se adresát začal zajímat o problém, kterého se jeho sdělení týká. Pisateli však zdaleka nestačí, když je zájem daného člověka, řekněme, okrajový. Chce, aby se tento problém stal jedním z jeho hlavních starostí. Aby začal pátrat po podrobnostech a po dalších informacích. Nezřídka se stává, že po odeslání anonymu jeho autor čeká, jak adresát zareaguje. V případě, že reakce je taková, jakou si přál, klidně odešle ještě jeden nebo i více takových dopisů. Myslím, že nejhorší je, když někteří lidé bohužel dokonce začnou brát psaní anonymů jako jakýsi sport, chcete-li zálibu a dělají to každý den.

Anonymní dopisy většinou neobsahují podpis. Avšak v některých anonymech, a stává se to poměrně často, že v nich podpis najdete! V tom případě se ale samozřejmě nejedná o skutečný podpis pisatele. To je logické, protože autor anonymu se celou dobu snaží o to, aby nikdo nepřišel na to, že to byl právě on, kdo dopis napsal, a kdyby se na konec podepsal svým pravým jménem, byl by sám proti sobě. Všechny jeho snahy by byly úplně zbytečné. „Slušný člověk, ten, kdo to s vámi myslí dobře“, „váš věrný zaměstnanec“ nebo třeba populární „dobrý přítel“, všechny tyto fráze, stejně jako mnoho dalších se stávají vhodným podpisem anonymního dopisu.
Může dojít ale i k tomu, že pisatel se v anonymu podepíše jménem člověk, které adresát skutečně zná nebo se s ním dokonce přátelí. I v tomto případě autorovi dopisu nezáleží na ničem jiném než na tom, aby zmíněného člověka poškodil, nebo aby v důsledku toho vznikl mezi danou osobou a adresátem konflikt, chcete-li spor. Autoři anonymů se ale také často podepisují prostřednictvím různých symbolů. Pochopitelně se nejedná o žádné symboly, na které by se člověk rád díval a které by v něm vzbuzovaly příjemné pocity. Nepočítejte tedy s tím, že na konci anonymu uvidíte třeba kytičku nebo motýlka. Takový „podpis“, vlastně symbol, má naopak adresáta vyděsit. A tak bývá na konci anonymů například dýka, lebka, pěst, černá ruka, ale také třeba hákový kříž. V tomto případě zkrátka představivost pisatele nezná mezí. Symboly jsou obvykle součástí těch anonymů, které mají sloužit k vyhrožování nebo vydírání.

Někteří to dělají tak, že když dostanou anonym, tak jej ihned po přečtení nebo po zjištění, že jde o anonym, hodí do koše a celou věc pustí z hlavy. To se mi však nezdá jako nejlepší nápad. Samozřejmě je jenom dobře, když si někdo nedělá z těchto dopisů těžkou hlavu. Na druhé straně je ale třeba pamatovat na to, že někteří lidé jsou bohužel schopní opravdu hodně ublížit a znepříjemnit život. Takové osoby v jejich touze a snaze někoho poškodit nebo zničit hned tak něco nezastaví a anonymy mohou být jen první částí jejich plánu. Někdy je tedy lepší si anonym nechat, aby mohl posloužit jako důkaz v případě, že by toho bylo zapotřebí.

Já bych vám setkání s takovými lidmi, kteří by vám chtěli ubližovat nepřeji. Pevně věřím, že ve své poštovní schránce  nikdy žádný anonym nenajdete, a že různá sdělení, dopisy a pohlednice, které budete dostávat, vám budou vždycky dělat jenom radost. Tak, jak by to mělo být“.   Krystyna Kędziorová  

c) exkluzivní verze

Tato je moje, osobní, konečná verze.
Potkat takového amorálního, zpravidla zakomplexovaného mamánka, tak mu alespoň jednu vrazit otevřenou dlaní, všemi nataženými prsty, po jeho hloupé palici, aby otisk ruky byl na jeho obličeji dlouho viditelný.  Mělo by to být varování pro ostatní v jeho okolí, že se jedná o záludného psychopata.
A to jsem prosím jinak mírumilovný člověk a milovník přírody.


JaV – veterán Pohraniční stráže, který sloužil na 13. rPS, Žofín v letech 1959 - 1961