5. září 2013

Nepodařený pokus o útěk na Západ s obrněným vozem

 Začátkem ledna roku 1964 počala dvojice vojínů, Jan Vejvoda (nar. 1940) a Vratislav Svoboda (nar. 1944), sloužící u 15. tankového pluku 13. tankové divize jako řidiči nákladních V3S, spřádat plány na ilegální opuštění republiky. Do svého plánu záhy zasvětili i třetího kamaráda ve zbrani, Jiřího Jiroucha (nar. 1944). Ten to uvítal, neboť pocházel z živnostenské rodiny. 


Na druhou stranu Jan Vejvoda byl postavou spíše zápornou, před vojnou byl už čtyřikrát soudně trestán za krádeže a výtržnictví (proto ty rozdíly v ročnících narození, šel na vojnu později).

Pro realizaci svého plánu si vybrali samohybné protiletadlové dělo Ještěrku, protože mělo stejné řízení jako jejich nákladní Pragy V3S, na které byli zvyklí, ale zároveň mělo větší odolnost pro proražení hraničních závor než nákladní automobil. 




Druhou uvažovanou variantou bylo použití polopásového obrněného transportéru OT-810. Proti tomu však hrála nezkušenost vojínů s jeho obsluhou, obavy z rámusu od pohybu pásů po silnici a hlavně větší spotřeba pohonných hmot. 
Jednotka byla totiž umístěna v Milovicích-Mladé, takže na západní hranici to byl kus cesty.

2.března, přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct večer, opustili uprchlíci svoji jednotku v Ještěrce, kterou v pozdním odpoledni odcizili v autoparku a schovali si ji pod stromem za kasárnami. 
Kromě plné nádrže s sebou vzali 80 litrů nafty v kanystrech, což mělo na cestu bohatě stačit a ozbrojeni byli šesti pistolemi ráže 7,62 mm. 




Nejprve zamířili do Prahy, kde se stavili pro Vejvodovu přítelkyni Dagmar Tomcovou (nar. 1933), přezdívanou Kobra. Stejně jako Vejvoda nebyla ani Tomcová žádná světice. Měla na svém kontě například krádež, podvod či nalévání alkoholu mladistvým.

Po kávě u Tomcové (Vejvoda a Svoboda) a opravě světlometu (Jirouch) vyrazila čtveřice na noční jízdu směrem k Chebu. Časně ráno třetího března se uprchlíci již blížili k hraničnímu přechodu Pomezí. Vejvoda sešlápl plynový pedál k podlaze a Ještěrka se s řvoucím motorem řítila na první hraniční závoru. 




Pohraničník, konající strážní službu, se je snažil pokynem zastavit, leč marně. Závora odlétla pod náporem Ještěrky. Nezvyklý hluk zalarmoval další pohraničníky cvičící nešťastnou náhodou poplach. Ti začali okamžitě nabíjet do svých zbraní ostrou munici a přitom běželi směrem k obrněnci.

Mezitím uprchlíci prorazili druhou závoru, když tu se před nimi nečekaně objevila ještě třetí. Ta však byla vyrobena z mohutného ocelového profilu vylitého betonem a ukotvena v betonových podstavcích. Na poslední chvíli si řidič uvědomil, že je něco špatně. Závora se rychle přibližovala a již bylo příliš pozdě na objízdný manévr, který by byl východiskem z nastalé situace. Prudký náraz otřásl obrněncem, ten ještě přední nápravou přeskočil částečně pobořenou závoru a zůstal na ni viset.




Tomcová, Vejvoda a Svoboda vyskákali z vozidla a prchali k západoněmecké hranici. Tomcová byla zasažena střelbou pohraničníků a na místě zemřela. Větší štěstí měli její kolegové. Ti byli zadrženi pohraničníky rojícími se už snad ze všech stran. 

Jirouch se z vozidla ani nedostal, zaklíněného a zraněného si ho tam pohraničníci vyzvedli. 




Zde je nutno ještě podotknout, že Vejvoda měl za úkol při posledním opušťáku obhlédnout tento hraniční přechod a zjistit jeho zabezpečení.
Celý víkend však strávil s Tomcovou v Praze, přičemž kamarádům tvrdil, že úkol splnil a že jsou na přechodu instalovány pouze dřevěné závory. 
Podle fotografií z místa činu nebyly dřevěné, ale ocelové  trubkové v obyčejném nezpevněném uložení. 




Takové závory se však příležitostně prorážely i nákladními automobily, takže pro Ještěrku nepředstavovaly žádný problém. Otázkou ovšem zůstává, zda by Vejvoda byl vůbec schopen vzhledem k tehdejšímu zabezpečení státní hranice existenci poslední mohutné závory zjistit.

Tři vojíni dezertéři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, Vejvoda dostal 9 let, Svoboda 8 let a Jirouch 6 let. Vejvoda byl zastřelen v září 1964 při pokusu o útěk z vězení v Příbrami. 
Svoboda a Jirouch byli propuštěni na svobodu předčasně v roce 1968.


(c) Autor:  Radek Folprecht 

Link + foto: http://technet.idnes.cz/  









ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?


Pokus o násilný přejezd hranice autojeřábem: 28,4.1970 OPK Petržalka

Tragický pokus o přejezd státní hranice:  14.7.1969 OPK Železná Ruda

Přehled útěků z ČSSR do NSR:  Statistika BGS v letech 1967 - 1989  
 

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nevím co je na tom pravdy ale říká se že Tomcová dostala tu kulku úplněně náhodou přes klíčovou dírku ve dveřích Ještěrky.

Anonymní řekl(a)...

Podle toho ce se říká dostala Tomcová kulku úplně náhodně přes díru pro klíč ve dveřích Ještěrky

Anonymní řekl(a)...

Stejně to byla divná doba- nebylo problémem ukrást ještěrku, odložit si ji někde poblíž, pak s ní několik hodin jet, nechat ji u bytu zaparkovanou, poté opět nasednout a přemístit se o pár set kilometrů... Tak trochu mi to připomíná dnešní časy...
Solitér

Pohranicnik řekl(a)...

Inu, Solitére,
to byly ty "zlaté šedesáté léta".
Nic nebylo nemožného :-)

Unknown řekl(a)...

Pldvk se nerušeně pohybuje několik hodin po republice a nikomu nechybí ? Přinejmenším zvláštní ! Esenbaci přece nebyli tak hloupí. Že by akce STB ??

Anonymní řekl(a)...

Co to tu píšete za blbost dveře žádnou klíčovou dírku nemají

Unknown řekl(a)...

V šedesátých ani pozdějších letech nebyly přesuny vojenské techniky po vlastní ose ničím výjimečným. Armádní vozidla spadala do kompetence TAI (Tanková a automobilní inspekce), SNB si jich v podstatě nevšímala. Dezertéři navíc museli Ještěrku "oživit" instalací čerstvého akumulátoru - zřejmě si tedy nevybrali výcvikový stroj, nýbrž záložní (možná dokonce uloženku). Ty se denně nekontrolovaly, protože se s nimi neprováděl výcvik a netvořily součást techniky v BoPo, tedy pro případ výjezdu jednotky.