25. října 2017

JAK JSME RUKOVALI A ZAČÍNALI NA VOJNĚ

Pohraničářská vzpomínka na vojnu v Železné Rudě. 


  29.9.onoho roku jsem dostal od mistra v práci pracovní volno k  "... vyřízení nezbytných osobních záležitostí před nástupem na ZVS". 
   Měl jsem nárok na tři dny, ale i ten jeden jsem dostal průměrově zaplacený. Ostaní dny jsem si odpracoval. Kolem přestavovaného rodinného domu bylo stále co dělat. K večeru jsem si zašel k sousedce, která měla "pod národním výborem", jak se tenkrát říkalo, domácí holičství a kadeřnictví.      Vlasy jsem tenkrát nosil sportovně krátké, opálený krk; nemělo být neurčité zvěsti, jak nás budou na vojně kudlat, ani bych k ní nešel. Dana moji situaci odhadla více než perfektně : 
"Ten krk vezmeme krátce více do běla. Bude si Ti to tam vyjímat. Jinde dlouhé vlasy nemáš. A kdyby se to vojenským pánům nelíbilo, oni by si to upravili".

  Doma jsem si začal balit pingl - obnošené kalhoty, sešlapané polobotky, utahaná silnová bunda.. Prostě nic, v čem bych šel na Šumavu honit módu. Navíc jsem si dělal představu, že asi na vojně mají cennější oděvní součástky tendenci "... se ztrácet". Kupodivu toho nebylo moc i když jsem přihodil do tašky necesér s holicími potřebami, kartáček a pastu na zuby, mýdlo v krabičce a skleničku Pitralonu (Víme co to bylo? Pamatuje si to ještě někdo?). Starostlivá máma přihodila jen ručník. Ten podvečer byl doma hodně rozpačitý. Táta mne do žádné práce nehonil, i když jí kolem domku bylo hodně. Nikdo toho moc nenamluvil. Po večeři jsme šli všichni brzy na kutě. 
Spal jsem jako vždy normálně, brzo usnul.

  Probudilo mne až světlo za otevřenými dveřmi z chodbičky. Do mé cimerky vcházela plačící máma a za ní táta.
"Míšo, vstávej jdeš na vojnu". 
Trochu se mu klepal hlas. Nikdy jsem toho k snídani moc nebral - stačil krajíc chleba s máslem a domácí marmeládou, pár hltů čaje a bylo odbyto. Táta obřadně vycouval naší starou Oktávkou z garáže. Máma ještě měla starost, jestli mám propisovačku, abych mohl napsat. Pár kilometrů do Zdic uteklo jako voda. Rodiče museli na ranní směnu do práce. Máma pochopitelně se slzami...


  Chrchlavý amplion hlásil do nádražních prostorů na jakouže kolej přijede vlak pro povolance. Slušně jsem se tam dostavil a připletl se do cesty nějaké pracovnici ČSD. Baba jak kyrysar, modrý pletený svetr s bílými sobíky. Táhla za sebou kodrcavý čtyřkolák se spěšninami.
"Uhni, mladej!"
Uctivě jsem ji uvolnil cestu s obavou, abych neskončil pod koly šíbujích souprav. Motoráček byl příjemně vyhřátý. Dobře by se v něm pospávalo, nebýt různě hlasitých přiopilých hlasů povolanců. V Příbrami jsem jakýkoli pokus o spánek totálně vzdal. Cesta však utekla poměrně rychle; za necelou hodinu nás vítaly Volary.


  Vystupuji z vagonu a vidím na nástupišti několik pohraničníků se samopaly na zádech.
"Až tak?" ptám se sám sebe. Pak se ale utěšuji, že by to mnohem hůře vypadalo, kdyby měli ty mašinkvéry s nasazenými útočnými noži pro ti té mase povolanců v různém stupni opilosti... 

Ilustrační dobové foto: příchod povolanců do vojenských kasáren.


  "Nechceš-li si hubu pálit - musíš mlčet, nebo chválit" vzpomněl jsem si na slova Karla Havlíčka Borovského. Chválit jsem neměl co. Spíše z neznalosti. Za vstupní branou jsem odevzdal povolácí rozkaz, o pár metrů dál i občanský průkaz a za něj dostali jakousi načmáranou kratičku s našimi základními generáliemi. Pak nástup do dlouhého stanu. Tady jsem asi 6x musel opakovat svoje osobní údaje, lékaři ukázat svoji "mužskou zbraň", do papírového pytle naházet svoje svršky a spodky a za ně jsem dostal nové zelené s širokým a dlouhým rukávem, trencle.

  Konečně se mi ozval někdo neformální, přátelským hlasem :
"Co čumíš, bažant. Když už jsi ofikanej, tak padej dál! Nezdržuj provoz!" Takže krátce přistřižený vlas na krku byl přece jen k něčemu dobrý...

 Pak jsem oblékán a obouván do vycházkové uniformy. Ženy výstrojního odboru s námi měly trpělivost. Překvapila mne otázka :
"Jak se v tom cítíte, soudruhu?". V tu chvíli mne osvítil poetický duch. Měl jsem chuť odpovědět :
"Jak bych šťovík, trnky jedl. Nahý do křovího lehl." Zdvořile jsem poděkoval. Skutečně mi vybraly ty ženy dobrou míru.


  Dostává se nám i pohoštění - segedinský guláš. Můžeme si vybrat zda k němu knedlík, či jen chleba. Volím chleba - podle něj poznáš, do jakého kraje ses dostal. Byl výborný. Jak chleba, tak guláš. Vracím použitý talíř a lžíci s poděkováním. Mladičký kuchař se jen udiveně dívá : 
"Nechceš nášup? Asi jsi měl málo, když jsi ten talíř tak vytřel" Beru ještě jednu porci guláše. Skutečně byl výborný...


  Pak jsme dostali do ruky zbrusu nový vulkanfíbrový kufr. Do něj nám byly naházeny košile podle zvolené velikosti, příslušný pár letních i zimních ponožek, spodků a dalších hadrů (správně - výstrojních součástek),které jsem neuměl ani pořádně pojmenovat. Pak nástup do aut, dostal jsem se do Železné Rudy. 


  V podvečerní pátek nás uvítalo pár poddůstojníků. Zjevně byli "unaveni" předchozí službou či nějakým dalším jiným vojenským zaměstnáním. Rozvedli nás po ubytovacích prostorech, byl nám na mapě ukázán rajon ubytovacího prostoru, který jsme nesměli opustit a naposledy přivedeni k jídelně, kde pro nás byla připravena večeře. Tu si dopřálo jen asi 10% z přítomných. Po večeři pověsit unifáč do skříně a mít k dispozici jen teplákovu soupravu, kecky, pantofle a pyžamo. Na chodbě za kouře lepších cigaret už mnozí plánovali, jak s lampasáky zatočí, jak s nimi praští o zem, jak to tady všechno srovnají, jak oni jim udělají vojnu... 

Ilustrační obrázek: ložnice mužstva, nebo-li tzv."cimra".


  V deset hodin jsme museli vyšplhat na kutě a paťatý, malý desátník, zhasl světlo, popřál dobrou noc s tím, že ráno se dozvíme více. Ze tmy se ozývaly z různých míst různé zvuky - i pláč, tlumené výhružky, nesouvislé výkřiky ze spaní.


  Ráno mne kupodivu neprobudil žádný zupácký křik. Pospíchám na "onu místnost" vybavený i do umývárky. Po cestě na ložnici se setkávám zase s tím paťatým desátníkem. Kdesi jsem četl, že tito pomenší a zakrslí dovedou být zakomplexovaní hajzlíci - tedy pozor na něj. V náručí má nějaké papíry. Rozdává nám je ještě před snídaní. Máme si je přečíst, seznámit se s jejich obsahem, listy č. 3,6 a 8 podepsané před obědem odevzdat. Jak pozoruji, značná část mých soukmenovců jsou dyslektici a dysgrafici. I čtení jednoduchých (až prostoduchých) textů jim dělá potíže a pochopení jejich obsahu i problémy. 


  "Bože dobrej! To bude spolupráce!" v duchu si myslím... Po snídani je otevřená kantína-ARMA. Dá se zde koupit káva, cukrovinky, sladkosti, pohledky se známkou. Mě přišla k chuti káva s pišingrem a nutnost napsat našim domů - dojel dobře, mám se dobře, moje adresa je... 
  
   Dopoledne se táhlo neuvěřitelně pomalu. Oběd byl jednoduchý, ale dobrý. To jsem skutečně nečekal. Po něm mne zase čekalo jen to nesmírně přiblblé povídání "vojnobijců". Raději si oblékám tepláky a kecky a jdu se projít po rajonu roty. Zejména by mne zajímalo, co že je to ten "Tělovýchovný gorodek". Nic světaborného - sešikmené lavice na procvičování sklopek, betonové činky, šplh po tyči i po provaze. Vyzkouším si od každého. Stejně už jsem z té dvoudenní nečinnosti celý "rozlámaný"...

  Byl jsem zrovna na vrcholu šplhové tyče, jal se přeručkovat k lanu, když jsem byl oslovený důrazným hlasem :
"Vojíne! Dolů!" Poslušně jsem sjel tzv. "hasičákem" po laně dolů k malému paťatému desátníkovi. Jmenoval se Šafář a rozšafně se, s rukami za zády, houpal stylem "pata-špička". Jemně mne seřval, že už mne půl hodiny hledá a co že dělám na gorodku, když tady nemám žádnou záchranu pro případ úrazu, pádu či jiné mimořádné události. Vysvětlil jsem mu, že jsem nebyl poučen o zákazu vstupu na gorodek samostaným vojskům. Zacukalo mu v koutcích.

  "Jdeme!" byl jeho úsečný rozkaz. Zatlačil mne do místnosti dozorčího, kde jsem mu měl pomáhat luštit vyplné tiskopisy. Byli jsme s tím hotovi až v neděli odpoledne. K večeři byl poctivý kus salámu, dva trojúhelníčky taveného sýra a chleba.
Znamení toho, že první víkend vojny máme za sebou.


  "Denní rozvrh zaměstnání jste dostali všichni a všichni jste ho vzali na vědomí. Zítra ráno začínáme naostro! Šetřte energii, budete ji ještě potřebovat."
Ráno mne probudilo řvaní dozorčí směny : "Budíčééék! Vstávám a jedu, jedu, jedu! Nástup na rozcvičku - ústroj sportovní!" To by mi nedělalo problém. Vybíháme z brány kasáren. 

  Po asi 400 metrech začínají odpadat první - hlavně ti vojnobijci, co lampasákům ukážou, co je to vojna. Chytají se za boky, ve kterých jim píchá.
I přes tyto zdravotní potíže se ozývají hlasy smělých, že je k tomu příště nikdo nedostane ani párem volů, že se na takovou vojnu mohou,atd. Jako ateista děkuji tomu nahoře, že mi dopřál fyzickou průpravu už před "zeleným vandrem". 

Ilustrační dobové foto: vojenský úklid, nebo-li tzv.rajóny.


  Pak nástup na úklid rajonů a snídaně. Po ní rozvod do zaměstnání. Fasujeme zbytek vojenského vybavení včetně zbraní. Dopoledne na učebně začátky střelecké přípravy, seznámit se se samopalem vzor 58, jeho sborka, rozborka, znát jeho vlastnosti, takticko technická data, pro nezasvěcené : K čemu je to dobré, co to umí, jak se s tím zachází, jak se to opatruje a ošetřuje. V lavici na učebně jsem našel perko - svinutou pružinku z propisovačky. Podstrčil jsem ji jednomu z "vojnobijcům", (který tvrdil, že: "M-16 je stejně lepší, než tenhle krám"), s tím, že mu to upadlo na podlahu :-) Další hodinu v samostudiu špekuloval, kam že se má ta pružinka zamontovat... Postupně se ptal i dalších příslušníků čety a nechápal, za co se mu dostává výsměchu. Vrchol všeho byl, když se dotazoval i samotného desátníka Šafáře. Ten jej vzal k názornému plakátu, kde byl vyobrazený samopal rozebraný i s pojmenování jednotlivých částí. Pružinka tvarově podobná té z propisovačky mezi nimi nebyla. 

  Tento vojnobijec začal řvát, že má doma dvouměsíční dítě a že on tady není od toho, aby jeho děcko vyrůstalo bez otcovy péče. Desátník mu na to jen klidně odpověděl, že pokud má dítě,tak  on sám, jako velitel družstva výcvikové roky, v tom prsty, ani jinou část těla nemá, což vyvolalo v gaudeu přítomného vojska salvu smíchu. Nemohlo být jinak. 

Ilustrační dobové foto: z vojenského výcviku nováčků v tzv."přijímači".


  Úzko mi začalo být až po obědě. Desátník si mne a dalších pět zavolal do kanceláře a vysvětlil nám, že zítřejšího dne budeme jeho pomocníci při vedení rozcvičky. Běh na jeden kilometr, činnost na tělovýchovném gorodku. To všechno předpokládalo jen maličkost - my ubozí budeme ti, kteří doběhnou první do cíle kilometru, předvedeme padesát benčpresů s dvacetikilovou činkou, třicet sklapovaček s čelem až na kolena a pak šplh po laně a po tyči bez přírazu - t.j ze sedu ze země bez využití nohou ve šplhu a pak totéž, ale v rychlejším tempu s přírazem - tedy za pomoci nohou. 

  Těch dalších pět to mělo v sobě - házenkář druhé ligy dorostu, fotbalista z krajského přeboru, pětibojař začátečník a na další sportovní disciplíny ostatních si už nevzpomínám. To odpoledne na učebně proběhlo v tichu a v klidu.


  Ranní rozcvička následujícího dne vyzněla téměř komicky - 1/4 čety neobstála. Hrdinně se vzdávala snídaně ve prospěch ostatních. Po obědě opět nástup šesti statečných. Desátník nás vzal na vycházku k překážkové dráze. Sám popsal způsob překonávání jednotlivých jejich částí a také to i předvedl. Leccos bych zvládl, ale poslední potvora - stěna z fošen vysoká 2,20 m byla pro mne dost tvrdý oříšek až ořech. Naběhnout na ni z boku se mi zdálo nelogické a vyhodit nohu, která se měla kolenem zaklesnout o její horní část bylo stupidní. 

  Ostatní to zvládali, ale já jsem se držel postupu, který jsem si osvojil u mladých dobrovolných požárníků, naběhnout z přímého běhu, silný odraz, chytit se za horní okraj, rychle a prudce se přitáhnout rukama a šup - už jsem za ní. Horní fáze připomínala, že snad nad touto bariérou dělám krátce něco jako trochu šikmou stojku. Desátník Šafář dával oči v sloup. Polemizovali jsme o tom, jestli nějaký vojenský předpis ukládá, jak se konkrétně ta překážka má překonávat. Musel uznat, že "... je možno jakýmkoliv způsobem". A pak mne poslal do... No, však víte kam. Musím přiznat, že tento rozkaz jsem nikdy nesplnil. Asi proto jsem dneska tady.

Ilustrační dobové foto: vojenská přísaha příslušníků Pohraniční stráže.



  Po přísaze jsme už mohli žádat o vycházku. Pravda jen do desáté večerní, ale i to stačilo. Jednoho sobotního odpoledne jsmpe vyrazili společně s Jirkou, už si nevzpomínám na jeho příjmeni. Prohlédli si urmlčí prkna u Kapličky barabů a obloukem se vraceli do Železné Rudy. Začínalo porchávat a zatažená obloha slibovala vydatný déšť. A skutečně ho i dodala v hojném množství. Zašli jsme na krytou verandu jakési rekreační chaty ROH, kde sundali tzv."duklapláště" a setřásli nepříjemný mokrý chlad. Neušli jsme pozornosti muže, který k nám vešel z útrob chaty. Promaštěná kuchařká halena, zástěra, v minulosti snad černobíle kostkovaná, cigareta přilíplá na spodním rtu.

"Co tady děláte?"
Slušně s omluvou vysvětlujeme, že jsme se na chvilku jen přišli schovat před deštěm.
"No to vidím. Ale proč nejdete dál?" Nechápavě jsme se po sobě všichni tři dívali. 
"No pojďte. Mám tady jen pár důchodců. Už je po prázdninách, na lyže to ještě není, tak se tady skoro nudím." Vstupujeme. Pro zahřátí si dáváme grog, pak výborný kotlíkový guláš a nakonec pivo. Cítíme se tady podstaně lépe, než pod kontrolou mužů se sokolským držení těla, kteří v jiných restauračních zařízeních svým ostřížím zrakem kontrolovali naše konzumační lístky. Ostatně - tady jsme žádné na stole ani neměli.
Zaplatíme, a loučíme se. 
"Jo, kluci, když budete mít cestu, zajděte." Velkoobchodní ceny jsou pro nás lákavé. Zvažujeme tedy i další návštěvu útulné odborářské jídelny.

Ilustrační dobové foto: vojáci na tzv.vycházce v hospodě.


  Na bráně odevzdáváme vycházkové a vojenské knížky. Pomalu se vrací i další vojska z vycházky. Občas někteří musí podpírat zmožené soudruhy. Vše je pečlivě dozorčí směnou zapisováno do nezbytné knihy. Opět moje pověstné štěstí - desátník Šafář si sundavá červenou pásku pořádkové hlídky a vizuálně zaregistruje náš příchod.
"Kdepak vy dva jste nasávali, že jsem vás nikde nepotkal?"
Moc toho z nás cítit není a tak se můžeme v pohodě vzdálit z jeho dosahu. 

  Tříměsíční výcvikáč utekl jak voda. Před Vánoci zajdeme naposledy do odborářské chaty - rozloučit se. Oba dva víme, že v Železné Rudě nezůstáváme, ale počátkem nového roku budeme přesunuti na jednotky prvního sledu. Kam, to prozatím nevíme. Stačili jsme pozvednout s kuchařem-číšníkem skleničky první rundy, když tu klika cvakla, dveří letí a - Šafář vchází do dveří. Brigadýrku pod levou paží a opět to jeho rozšafné pohupování stylem "pata - špička". Jeho tříměsíční snaha byla pro něj konečně korunována úspěchem. Bezpečně zjistil, kam že jsme se chodili občerstvovat...

  S kuchařem se asi zná - tykají si a oslovují křestními jmény.
"Mohu přisednout?" ptá se desátník obřadně.
V pohodě, v dobrém rozmaru přetřásáme zážitky předchozích měsíců. Přisedají si k nám i tři důchodci se svými vojenskými vzpomínkami. Večer uplynul v pohodě. Konec vycházky se nezadržitelně přiblížil. Končíme podáním rukou a příslibem, že se zastavíme, až budeme mít cestu do Rudy. Vracíme se k poslednímu přespání. Ne sice pořadovým krokem, ale důstojně, bez toho, že bychom budili nějaké pohoršení.

Železnou Rudu jsem pak navštívil už jen jednou - s mírně prošedivělými vlasy a po více jak pětatřiceti letech.

Jenže to to už je jiná kapitola. 
Snad se trpělivý čtenář dočká...

(c) AUTOR:  Michal

FOTOGRAFIE:  Vojensko CZ 

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nikdy jsem neslyšel: "Nástup na rozcvičku - ústroj sportovní!" - "ústroj sportovní" ??? Jen konkrétní údaj, anžto to všechno bylo "sportovní": tepláková souprava, tepláky - do půl těla (=teplákové kalhoty), trenky, trenky-tílko, tepláky-tílko. Obuv - vždy kecky. Za deště se cvičilo i na chodbách(v trenkách), za velkých mrazů procházka venku v uniformě

Zdeněk Nygrýn řekl(a)...

Zde se píše o třech měsících.Ve kterém období se tento příběh odehrává.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Anonymní + Zdeněk Nygrýn.

Nur keine Panik!
Už jsem požádal v mailu autora příběhu, Michala, aby vaše naléhavé dotazy zde, v rubrice Komentáře, odpověděl. Tak snad se ozve a zareaguje.
To samé platí i pro Facebook, kde jsem výše uvedený dotaz ze 25. října 2017 18:56 zaznamenal a pokusil se nějak reagovat, ale, nechci mluvit za autora vzpomínek, páč je to pouze jeho působnost. Děkuji za pochopení, mládenci :-)

Anonymní řekl(a)...

Stenlly - jestli je to možné , zajímalo by mne o který rok se jedná. Též jsem byl ve výcviku v Železné Rudě. Dík ..

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Anonymní 26. října 2017 19:04

Stenlly není autorem tohoto článku.
Takže vám odpoví jen těžko :-)
Na facebooku ale uvedl autor, Michal, že se jednalo o rok 1971.

Bad Company Paintball řekl(a)...

Byl jsem na vojně 1983-85(jaro)ve výcviku v Nýrsku a ten trval také 3měsíce.Co je na tom divného.U PS byl základní výcvik vždy 3.měsíce.

Radek řekl(a)...

Jj, parádní článek a navíc z Rudy, kam často jezdím. Předpokládám, že přijímač byl tehdy na praporu v dnešní Almě (dosud patří MV ČR) a okolí...? No zase jsem si ten vlastní začátek přehrál - byl podobný, akorát, že já jel tehdy do Domažlic (Západním expresem a ve vagonu imperialistů od DB). Tam ale jen nafasovat a hned Tatrou do Nýrska. Jo: Také si pamatuji, že my jsme ten první víkend furt šili. Jako špagáti jsme museli uřezat knoflíky a našít zlaté... Špagáti měli přijímač měsíc - mimo lékařů (ti žádný přijímač neměli a šli na místa určení rovnou). To byla kompenzace za dva roky vojenské katedry a měsíční závěreční soustředění u vojsk.

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Radek 30. října 2017 13:20

Děkuji za váš komentář k článku.
Je o to cennější, že ho napsal "absík", nebo-li "špagát".
Vidíte, o tom, jak to měli absolventi VŠ s výcvikáčem jsem moc nevěděl a o tom, jak to bylo s absolventy Lékařské fakulty jsem neměl ani tušení.