13. června 2017

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 3.ČÁST

  Nastoupil listopad a náš nejmladší ročník se už těšil na nováčky a aby ne, přeci jen jsme jako "mladí" odnesli většinu nepopulárních činností na rotě, jako třeba složit uhlí, nařezat dřevo na zimu, uhrabat v lese průzkumné cestičky, zarazit orientační kůly a podobně. I když ještě musím dodat, že psovodů se to týkalo minimálně, protože nevykonávali úklid, ony nepopulární "rajóny",neboť psovodi vážně šli ze služby do služby a to neustále. 

  Ještě se zmíním o režimu služby průzkumáka, což byla moje maličkost. 
Jak jsem už někde psal, měl jsem denní nepravidelnou průzkumnou službu v týlu a dvakrát do měsíce, dle rozkazu DDR, kontrolu demarkace - tedy průběhu státní hranice. Při průzkumu v týlu s dobou v terénu od dvou až pěti hodin služby a denně vysílán DDR na 3 až 5 průzkumů. Z toho dvě třetiny služeb byli brzo za svítání, nebo za soumraku, s návratem za tmy. 

  Pokud jsem měl po službě a odpočíval, nebo spal, tak mi ještě přidali hlídku v poplachovce (PchH), která vyjížděla na každý podnět a aby toho nebylo ještě málo, tak se k tomu přidalo zařazení jako druhého psovoda do pátrací skupiny (Psk),ale ta naštěstí vyjížděla minimálně,nicméně musela se  držet. Aby se to všechno stihlo, tak průzkumákům byl zaveden takzvaný "přerušovaný spánek", kdy mu bylo zajištěno minimálně 6 hodin nepřerušovaného spánku, kdežto ostatní pohraničníci měli zajištěno svých 8 hodin. To samozřejmě platilo pokud nebyl vyhlášen mimořádný stav ochrany státní hranice.  


Dobové foto z archívu autora příběhu.


  S nástupem listopadu se dny velmi rychle krátily a přesto, že přes den bylo ještě hezky, v noci již občas mrzlo. V polovině listopadu konečně přivezli nováčky, kteří byli vyjevení, koukali vyplašeně asi jako každý, kdo přijde prvně na neznámé místo. S nováčky přijel neznámý důstojník, jenž odešel do kanceláře velitele roty mjr. 
Feďase. 
  
  Při odpoledním bojovém rozdělení VR.mjr.Fedas přivítal nováčky svým typický projevem: "Vojáci, toto jsou vaše poslední dva roky, kdy se o vás bude někdo starat jako maminka, tak si toho važte a plňte si svoje povinnosti ve službě na státní hranici a budeme spolu vycházet". Poté poděkoval všem pohraničníkům bez rozdílu s tím, že toto je jeho poslední den ve funkci velitele roty na Trojmezí a odchází na jinou funkci, konkrétně na prapor PS do Aše. 

  Ihned poté nám představil nového velitele roty kpt. Antonína Charváta a předal mu slovo. Nový VR poděkoval odcházejícímu veliteli a dodal, že bude velmi rád, když dokážeme spolu vycházet. Jistě už i on pochopil, že služba na hranici není to samé, jako velet výcvikové rotě v přijímači. Časem se z nového velitele stal všemi ročníky respektovaný chlap, který do kolektivu rPS Trojmezí dobře zapadnul.        

 V polovině listopadu roku 1972, s příchodem nováčků, došlo k další změně v mém životě psovoda na rotě. 

  Kynolog roty, Antonín Fyrít, přivezl z chovné stanice dvě nádherné mladé fenky (NO) Nelu a Nixu. Rotní kynolog si mě pozval do kanceláře a s vážnou tváří mi sdělil,že mě odebírá mojí Evelínu,s tím, že ji dostane náhradní psovod, s nímž budu chodit pár dní do služby, aby si na něj Evelína zvykla. Já se mám ve volnu mezi službami věnovat novým fenkám Nele a Nixe, které jsou mě tímto definitivně přiděleny. A tak jsem koncem listopadu přišel o Evelínu a na oplátku jsem dostal dvojici Nelu/Nixu. Na zařazení to zatím nemělo vliv, průzkumy mi byli přidělovány stále, pouze jsme teď chodili ve trojici.(Já + Nela a Nixa). 


Dobové foto z archívu autora příběhu.


  Listopad byl fuč a nastal začátek prosince. Sněhu bylo 10-15cm,u nás doma,díky znečištění,vydržel sníh čistý tak dva dny, zato v Trojmezí klidně i čtrnáct dní, až to bílé nadělení za slunných dnů řezalo do očí. Na Mikuláše začala vánice se sněžením a pro nás nastaly pgaleje. Ti kdož nebyli zrovna ve službě,tak neustále odhazovali přívaly sněhu v objektu a okolí roty PS. Za šest dnů napadlo skoro dva metry sněhu a protože se ani koně nedostali do města Hranice pro proviant, tak jsme byli tři, nebo čtyři dny doslova odříznutí od světa. 

  Ještě dodám, že za vánice sloužil každý,kdo byl k dispozici. Oprášily se lyže,abychom se dostali na stanoviště a hotovo. Když se k nám po čase dostala sněžná fréza, tak už bylo hej, Pravdou je, že jsem se s takovou spoustou sněhu nikdy předtím nesetkal. Potom přišly Vánoce, sněhová kalamita byla dávno zapomenuta, na rotě voněli řízky, panovala sváteční atmosféra,do toho pár balíků od rodičů, no paráda! Až na tu náročnou službu. 


  Druhý den po vánočních svátcích mě začal bolet zub. Takže šup, s provijanťákem Jirkou a jeho koňmi Táňou a Tulou, jedu k zubaři do Hranic. Jak tak sjíždíme z vršku k prvním domkům v Hranicích,koně začínají na zmrzlé dlažbě klouzat. Kočí Jirka, aby zabránil poranění koní, tak je strhl do škarpy, kvůli hrubším povrchu, což se povedlo. 

  Jenže, na kraji škarpy byly rovněž ploty zmíněných domků a jeden plot jsme nechtíc valníkem strhli. Z domu Vyběhnul dědula a hulákal, že zavolá na rotu, s tím, že si to spravíme. Znáte to, já si myslel své, a Jiří říká "čert vem plot, hlavně že koně jsou v pořádku". Šel jsem k zubaři a Jiří jel pro poštu a proviant. Stomatolog mi odvrtal zánět a zakázal službu na mrazu, kontrola za dva dny. 

Dobové foto - Hranice u Aše v zimě.


  Jeli jsme zpět na rotu, velitel nás už vyhlížel a pochlubil se, že už ví o tom plotě. Záležitost ukončil s tím, že až budeme mít společné hraniční volno, tak ten plot pojedeme spravit. Ukázal jsem pak veliteli zprávu od dentisty a VR mi na to řekl: "Když nemůžete do terénu tak dostanete stráž u roty. Tu hodinu na mrazu snad vydržíte, je mezi svátky a nejsou lidi". Ani mě nenapadlo odporovat. A skutečně,v 16.00 hodin, na bojovém rozdílení, jsem vyfasoval stráž u roty. Nu což, říkal jsem si, stráž se za mrazů střídá po hodině,tak to snad vydržím. 


Hlídka na mne vyšla také od půlnoci do jedné, nevím už, jestli to bylo 28.12.nebo 29.12.1972, ale stalo se přibližně toto. 

 Okolo 0.30hod. přijela černá šestsettrojka, zastavila přede mnou a zhasla světla. Z auta vystoupila vysoká postava v saku, hlava s šedivými vlasy. Přistoupil jsem blíž a posvítil do obličeje té osoby, abych se zeptal koho hledá v hraničním pásmu. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal! Poznal jsem, že přede mnou stojí sám president republiky, armádní generál Ludvík Svoboda. 

  Prezident byl zřejmě na tyto situace navyklý a klidným hlasem povídá: "vojáku klid zhasněte baterku" a podal mi ruku. Já zadrmolil něco jako: "pane presidente, já musím každou návštěvu nahlásit dozorčímu důstojníkovi". On na to povídá: "na můj rozkaz nikoho nevolejte a nikoho nebuďte,já chci jen ukázat mému šoférovi, jak je mužstvo uloženo a jak spí". A ať je provedu po rotě.  

  Vstoupily jsme do spojovací chodby a odtud k pokojům pro mužstvo, vlevo u prvních dveří vzal za kliku a pootevřel dveře, z cimry se linulo hlasité chrápání. Ludvík Svoboda potichu zavřel dveře a povídá na svého šoféra: "vidíš, to je zdravý spánek unaveného vojáka" a v tichosti jsme odkráčeli k jeho vozidlu. 


Armádní generál Ludvík Svoboda


  U auta mě prezident opět podal ruku a zeptal se jak dlouho sloužím. Odpověděl jsem, že necelý rok, ale, že budu mít teď asi velký problém, neboť jsem nenahlásil příjezd osoby v nočních hodinách na rotu. Prezident odpověděl, ať si vojnu v klidu odsloužím a dodal, že je ve Františkových Lázních na léčení, že to byl jeho rozkaz a kdyby něco, tak ať zavolám na tohle číslo a on to vyřídí. Na to mi vložil do ruky vizitku s telefonním číslem. Poté auto s prezidentem odjelo se zhasnutými světly a celá událost jako by se ani nikdy nestala.

(C) Autor: Miroslav

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro předcházející příběhy z Trojmezí.

* Psovodské vzpomínky - 1.část

* Psovodské vzpomínky - 2.část