16. května 2017

PŘÍBĚHY Z KARLOVARSKÉ BRIGÁDY PS - 2

SLUŽEBNĚ U PŘÁTEL V NĚMECKU. 

Zima 1963 byla tak jako všechny v Krušných Horách na sníh bohatá, tak asi osmdesát cm v lednu, co přijde v únoru, to nikdo neví. Podél signálky jsou najeté lyžnice od hlídek, které provádějí kontrolu nenarušení rádoby kontrolního pásu, no spíše té lyžnice a je kolem desáté hodiny večer. 

Signálka je vypnutá, vodiče zkratuje sníh. Kontrolní hlídka na lyžích postupuje směrem od piketu, kde točila kolem Pechrovy louky, tehdy ještě beze stromů. Buřtovkami prosvěcují signálku a sníh mezi ní a lyžnicí. 
Ty vole, povídá jeden člen hlídky druhému. Tady snad projel buldozer. Dráty SiSky roztažené, ve sněhu hluboká rýha, jak se někdo protlačoval sněhem. A co je to na drátech? Papírová cedule s nápisem, Das war ich, Werner. „To jsem byl já Werner“. 

Žádné čekání, žádné prodlení. Pic, červenou, PRORYV. Velitel hlídky vyráží bez povolení z roty po čerstvé stopě, člen za ním. No ani ne za deset minut ZADRŽENÍ. Popisovat to nebudu, žádné střílení, zadržení jen na zvolání. Tak a teď zelenou, proryv zlikvidován. Teď rychle zpět k lyžnici. A v dálce už je slyšet funění poplachové hlídky. Heslo – Veslo, uf uf. Ještě větvemi zarovnat sníh u lyžnice a přesun na rotu. Hochům to jde na lyžích dobře, ale Werner je slitý potem, jak se musí prošlapávat sněhem. Na lyžnici nesmí. 

Konečně rota. Starej je už na rotě a nasraný, že hlídka opustila trasu. Seřve je, ale na konec je poplácá po zádech, že jako dobrý. A teď šup s tím sígrem do kanclu, hoši si udělají předběžný výslech. Je po půlnoci, dělám rutinu, Zápis o výslechu zadrženého, nezletilého, patnáctiletého, Wernera. Za hodinu jsem hotov. Vzrušení opadá a rota opět běží svým rytmem. Hlídky ven do terénu, hlídky do postele. Zalehám na izolaci a počkám do rána, nezletilce bude nutno vrátit do NDR. 

Je sněžné slunečné ráno, snídaně, sýro-salámová pomazánka, káva, ale ne z kostek. 
Operační brigády mi zavolá, až dorazí na velitelství velitel brigády. Je třeba domluvit způsob předání zadrženého, neboť velitel brigády je přeshraniční pověřenec, tedy on nebo jím pověřené osoby mohou překračovat hranici. Je to sice jen v rámci území naší brigády a brigády NDR pohraniční policie v Pirně. Hovořím s velitelem, posílá s pověřením kontráše, pojdeme předávat ve dvou. 

Tak za hodinku dokodrcá GAZ z brigády, tehdy ještě z Karlových Varů. Voláme na GP v Johanngeorgenstatu, nikdo se nehlásí. Volá tam operační, nikdo se nehlásí. Velitel brigády: jděte, zařiďte, vyřiďte. Dáváme u VR kafe, nakládáme Wernera, eskortu a jdeme na to. Werner má pouta, ale zbraně musí zůstat na rotě. 


Dobová fotografie - obec Potůčky v zimě.


A jedem na nádraží v Potůčkách tam je brána v SiS na kolejích. Eskorta nás opouští, procházíme branou a jsme všichni tři v NDR. Jdeme po kolejích směr nádraží v Johannu. Jaksi to začíná být trochu jiný svět. Koleje jsou sice stejné, ale to okolí, jaksi jinak uspořádané, budovy jaksi jiné.

 No jdeme s kontrášem a Wernera těsně mezi sebou, zbraně nula, jen ho držíme za pouta. Tak jsme na nádraží. Jdu rovnou tam, kde předpokládám výpravčího. Guten Tag – Dobrý den, a tak šprechtím, kdeže je ta služebna pohraniční policie. 

No, vysvětlování veliké, ale to hlavní jsme pochopili. A jdeme. Z nádraží přes most přes říčku, která je na našem území Hraničním potokem a Černým potokem a těsně u hranice se slévají do téhle říčky. Kolem těžební štoly na křižovatku za slévárnou a teď do prudkého kopce serpentinami kolem kostela Českých bratří a stejnojmennou ulicí. To emigrovali Češi „pod obojí“ po prohrané bitvě na Bílé hoře. 

Před námi je jakási polokruhová zeď. Přecházíme a z druhé strany, zeď plná kovových nápisů. Na chvilku zastavujeme a čtu - samí padlí a nezvěstní. Na takové městečko, které má něco přes 540 padlých v II. světové, no to je darda! To snad musel zahynout z každé rodiny někdo. 

Tam nahoře, tam za tím parkem, tam je ta služebna Grenzpolizei. Ještě se ptáme a už jsme tam. Na baráku znak "DDR" a nápis. No už jsme tu. Tisknu kliku, nic… Zaberu pořádně nic! Zamčeno! Tak couráme kolen a já poptávám lidi, kdeže bychom našli nějakého policistu. Všichni na nás koukají jako na zjevení. Až od jednoho starého pána se dozvídáme, že by mohl být ten policajt tam v té Jagdwirtshaus - lovecké hospodě, asi tři km daleko a popisuje cestu. 

A teď babo raď co. Vrátit se? To bychom byli za neschopné. Jdeme! A tak tedy jdeme. Cožpak my, my jsme zvyklí chodit podle čáry a v terénu, ale Wernerovi se to jaksi zajídá, moc se mu nechce. Už si uvědomuje v jakém je průseru. Jdeme kolem lesa, ale moc ho na náhorní planině nad Johannem není. 


Ilustrační foto - nádraží Johangeorgestadt


No konečně. Zjevně hospoda. Z komínu se kouří. Přicházíme blíže, z hospody se line typicky německý zpěv… (spíše řev). Vstupujeme. Zpěv ustal, jak když utne. Bylo by slyšet špendlík spadnout na zem. Už ho vidíme. Policistu. K padesátce. Uniforma rozepnutá, břicho trčí vpřed. Rudá tvář. Všichni mlčí. Začínám směrem k policistovi, že jsme ti a ti a že jdeme předat zadrženého občana NDR. Konečně chytnul dech a spustil, už se mu to rozleželo v hlavě. A že jako jsme narušili hranici suverénního státu a že nás musí zadržet jako narušitele. Návštěvníci hospody nás obstoupili, abychom nemohli uniknout, zřejmě to byli také pomocníci policie. 

Teď nastává vysvětlování, že jsme pohraničníci z Československa a že jsme zadrželi občana NDR a že ho chceme předat orgánům policie a strkám mu před nos pověření hraničního zmocněnce, tedy velitele brigády. Ale z Němců nikdo česky neumí. Tak to zkouším, ať zavolá nadřízené instanci. Němci brblali, brblali, až wachmajstr šel do kuchyně, my za ním, za námi kupa Němců. 

Telefonuje agresivně, ale agresivita slábne a že jako nadřízený zavolá do Pirny na brigádu. Čekáme. Telefon. Asi to nebyl přímý nadřízený, asi nějaký operační z Pirny. Wachmajstr rudne a rudne ještě víc než ze šnapsu. Po čele mu začínají téct tučné kapky potu. S úlevou pokládá telefon. Stojí. Jak mu v hlavě šrotuje, je slyšet až ven. Asi musel dostat pořádný pojeb z brigády. 

Leze to z něj jako z chlupaté deky. Co? Omluva. Jako že byl bdělý (sice ožralý) a že se hluboce omlouvá a zda bychom nehlásili událost nadřízeným. No, ale hlavně my se potřebujeme zbavit Wernera, podepsat předávací protokol. No to nám podepisuje, ale je třeba ještě razítko policie. 

Genossen, dejte si oběd na mě, já tu mám Trabanta, stavíme se pak na služebně a já vás odvezu na hranici. Němci vyměkli, snaží se komunikovat. Co jsme to jedli už nevím, ale asi zvěřinu. Nasedáme do terénního Traboše, jedem pro razítko a k bráně za nádražím. 

Auf Wiedersehen - nashledanou. 
Vyřízeno, zařízeno, můžeme k maminám. 


Hraniční tabule - Německá demokratická republika 


(C) AUTOR: Zdeněk Holek

Zajímá vás více? Klikněte si: 

* Příběh z karlovarské bPS - "Stres".

1. května 2017

KVĚTEN 1945 - ZABÍJENÍ PO ČESKU?

Pravidelní čtenáři již vědí, že WEBLOG POHRANIČNÍK se ve své podstatě zabývá tématikou Pohraniční stráže v letech 1951-1989, systémem ochrany státní hranice Československa v dobách studené války a částečně i tématikou Československé lidové armády do roku 1989. 

Jen vyjímečně zabrousíme do jiných vod, ale pořád se jako Admin snažím o to, aby články mimo hlavní téma PS OSH aspoň trochu souvisely s vojenstvím, nebo prací policejních orgánů. 
A pokud to jen aspoň trochu jde, vyhýbám se politice, od toho jsou jiné weby. Někdy to ale nejde. 

V době, kdy píšu tento článek (květen 2017) si v Česku a Slovensku porůznu a v různých datumech (podle toho jak kdysi za WW2 šla fronta) připomínáme osvobozeníˇČeskoslovenska od hrůz německého nacismu. Třeba tady na Ostravsku jsme si osvobození sovětskou Rudou armádou připomínali již 30.dubna. Pražáci budou vzpomínat na osvobození o pár dní později. Na jihozápadě ČR a Plzeňsku si budou připomínat osvobození regionu Americkou armádou také v jiném datu.

Ale to není důvod, proč jsem se dal do psaní tohoto textu.
Mnozí z nás vnímají, že žijeme tak v trochu "divné době" - co se historie týká.

Vnímavým jedincům a pamětníkům jistě neušlo, že se v českých masmédiích vůbec nepřipomínala například Mnichovská dohoda 1938, kdy nás poprvé zradili naši západní "spojenci", Francie a Velká Británie, kteří nás doslova předhodili nacistickému Německu. Hlásná trouba režimu ČT24 mlčela a předstírala, že nikdo z redaktorů zpravodajské TV o Mnichovu 1938 nikdy neslyšel. Možná i proto, že pokud by se o tom v masmédiích mluvilo, mohl by lid v Česku zneklidnět a nějací šťouralové by třeba vyjadřovali pochybnosti o paktu NATO a o ochotě stejných spojenců, jaké jsme měli v roce 1938, pomáhat bránit naši zem, pokud by byla ohrožena.

Úplně stejná situace byla kolem 15.března, kdy, jak jistě víte, si připomínáme okupaci naší země (Čechy, Morava, Slezsko) nacistickým Německem, jenž proběhla 15.3.1939 za okázalého nezájmu výše uvedených "spojenců".

České lžimasmédia opět ticho po pěšině, snad z toho důvodu, že by nějací rejpalové mohli namítat,že 15.3.1939 proběhl první pokus o integraci naší země do Evropy a že jediný rozdíl je v tom, že tehdy vyřvával v Berlíně jistý říšský kancléř cosi na téma: "Heim ins Reich", zatímco nyní v Berlíně vykřikuje, neméně šíleně, současná kancléřka: "Wir schaffen das". Kdepak se asi kancléřka Angela Merkel inspirovala? Že by zde? 

WIR SCHAFFEN DAS - verze 1939

WIR SCHAFFEN DAS - verze 2015


Přes Mnichov 1938 a okupaci 1939, které jsem nemohl pominout, kvůli souvislostem, se dostávám k samotnému tématu, tak, jak naznačuje název tohoto článku. 

Proč zrovna KVĚTEN 1945 - ZABÍJENÍ PO ČESKU ?
Název možná zní nelogicky, ale pokusím se vysvětlit,co mě k takovému názvu vedlo. 
Tento článek už se chystám napsat několik let, ale znáte to, cesta do Pekla je dlážděna dobrými úmysly a já stále neměl čas a vždy jsem propásl vhodné období, tzn. počátek měsíce května.

A proč článek píšu?
Přivedla mě k tomu odpudivá kampaň, vedená na obrazovkách České televize (jak jinak), kde se v pořadu "Zabíjení po česku" snažili tvůrci předložit televizním divákům hraný dokument o tom, jak zlí Češi ubližovali v roce 1945 těm hodným Němcům a Sudeťákům.  

Role českého Jidáše a průvodce pořadem se zhostil jakýsi redaktor ČT David Vondráček
Aby si zasloužil svých třicet stříbrných, snažil se převelice a jeho pořad se mj.nese zhruba v tomu duchu, že německo-česká historie začíná až 9.května 1945. Nemluvme o okupaci, nemluvme o Lidicích, Ležácích, Javoříčku, nemluvme o popravených Češích za Heydrichiády, nemluvme o holokaustu českých Židů. 
Pokyn zněl jasně: historie začíná 9.května 1945. Tečka.

David "Jidáš" Vondráček si vedl tak dobře, že se mu dostalo velkého ocenění i od Sudetoněmeckého landsmanšaftu, které si osobně převzal na 64.sjezdu sudetských Němců v Augsburgu a jistě to bylo mnohem více, než oněch biblických 30 stříbrných...

FOTO - David "Jidáš" Vondráček vpravo.

Tohle samozřejmě dodalo křídla i dalším redaktorům ze lžitelevize ČT a tak jsem jednoho dne nevěřícně na obrazovce ČT1, nebo ČT24, už si nepamatuji, sledoval dokument o tom, jaké bestie byli Češi za Pražského povstání v květnu 1945, kdy (a teď se dostávám k meritu věci) česká lůza odchytila nějakého bezbranného německého vojáčka, spoutali jej, pověsili hlavou dolů na lucernu, rozdělali pod ním oheň a upálili ho, během čehož německý voják zoufale volal: "Mutti, mutti".

JENŽE ONO TO BYLO VE SKUTEČNOSTI ÚPLNĚ JINAK! 

Shodou okolností, se do mé mailové pošty dostalo písemné svědectví jedné ze čtenářek weblogu Pohraničník, nebudu ji zde jmenovat, zůstanu u jejího nickname Jennifer, která mě celé to drama popsala. nebudu text mailu přepisovat, udělal jsem tzv.screenshot a můžete si to přečíst sami a přesvědčit se, jak to bylo doopravdy. 

Screenshot si můžete zvětšit KLIKNUTÍM zde.


Taková byla realita v oněch časech. Najednou jsou ti "hodní Němci" v úplně jiném světle,že? 
Samozřejmě, toto se nikde v "nezávislém tisku" nedočtete a hlásná trouba režimu ČT24 bude také o tomhle mlčet. Tak, snad vám vzpomínka Jennifer na vyprávění její maminky otevře oči. 

Jak se chovali "hodní Němci" k českému obyvatelstvu na samém sklonku II.světové války, se můžeme dočíst i v dobových policejních dokumentech z května 1945. 

POLICEJNÍ ŘEDITELSTVÍ V PRAZE
V Praze dne 16. června 1945
č.j. 1743 pres.
Ministerstvu vnitra v Praze
K čj.Z - 254/1945 z 9.6.1945

Věc: Vraždění českého civilního obyvatelstva Němci v Praze ve dnech 5. až 8. května 1945

V Hlubočepích Na Křenkově byl zadržen dne 8. května 1945 německými vojíny Ilja Vitášek, studující, bytem v Hlubočepích, Na Žvahově čp. 100, oloupen, načež mu byly zaživa vyloupány oči, uřezány uši, uříznut pohlavní ud, a pak byl několika ranami dobit. Potom byl vhozen do hořícího domu čp. 223.

V Linecké ulici v čp. 927 bylo jisté Bosákové zabito jednoroční děcko, které nesla na ruce při vyhánění z krytu. Obyvatelstva bylo používáno jako ochranné zdi, byli voděni s místa na místo, při čemž byli tlučeni pažbami pušek, holemi a vším, co bylo po ruce. Vojíni jednotek SS tloukli na uzamčená vrata některých domů, a když jim obyvatelé přišli otevříti, byli na místě zastřeleni.

V ulici Nad Studánkou z čp.874, 1018, 1103, 1104 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytu do školy do Krče, při čemž bylo zastřeleno 2 roky staré děcko, dvě ženy a tři muži. Také tyto domy byly nejdříve vyloupeny a pak zapáleny.

V kostelíku v Kostelní ulici v Michli byl soustředěn větší počet mrtvol obojího pohlaví, mezi kterými byly též děti ve stáří jednoho až tři roky. U většiny těchto mrtvol, jak zjistil sám velitel revíru, polic. nadporučík Nejdl, bylo viděti, že tito lidé byli hrozným způsobem povražděni a zohaveni, jako uřezáním hlav, uší a propícháním bodly. Mezi nimi byly i těhotné ženy, které měly rozpárána břicha.

Před Pražským hradem v Jelením příkopě byli zajatí čeští civilisté stýráni a pak bestiálním způsobem povražděni. Stříleni byli na hořejší rampě nad Jelením příkopem, odkud spadávali na spodní rampu, na níž jsou koleje pro nouzové vozíky. Když někdo zůstal na živu, skočili z hořejší rampy SS-manni za ním a kopali a píchali do něj bajonety a často ještě smrtelně zraněné shazovali do Jeleního příkopu. Nalezené mrtvoly mají stopy po střelných ranách v týlu, mají rozpáraná břicha (s vyhřezlými střevy), bodnutí do úst, bajonetem vypíchané oči, bodné rány v krku a zádech, odkud mají vyrvány kusy masa.

Toto bestiální vraždění bezbranných zajatých civilistů bylo pozorováno a také předestřeno očitými svědky, zaměstnanci Hradu a členy policie, policejního revíru na Hradě, jejichž okna byla ve směru Jeleního příkop a odkud celé to hrozné divadlo pozorovali. Oběti byly přiváděny z ministerstva spravedlnosti a Kadetky, obsazených SS-manny. Při těchto vraždách si nejstrašlivějším způsobem počínala zaměstnankyně Gestapa č. 43 a její druh, kteří svým obětem rozparovali břicha.

9.květen 1945

Delegace Mezinárodního Červeného kříže fotografuje. Nikdo nemluví. Stisk ruky nahrazuje slova.

Přicházejí i sovětští vojáci. Jeden z důstojníků před prádelnou vypravuje, co dělali Němci u nich, v Rusku. Měl zaťatou pěst. Chápeme nyní, proč.


Děti zavražděné v Úsobské ulici č.p. 254 dne 6. května 1945
(foto: Šest let okupace Prahy, Praha 1946)

Děti zavražděné v Úsobské ulici č.p. 255 dne 6. května 1945
(foto: Šest let okupace Prahy, Praha 1946)


Nechci ale skončit svůj článek úplně beznadějně. Jsem i mírný optimista.
Ač jsou naše masmédia či politické strany a některé neziskové organizace NGO plné novodobých Jidášů a Quslingů, jsou i lidé, kteří nepodléhají této falešné hře na překrucování pravdy.

Jedním z nich je i vojenský historik, plukovník gšt. AČR Eduard Stehlík, jenž našel odvahu a řekl o této části česko-německých dějin, v pořadu Historie CS, pravdu. Byť ostatní prorežimní přikyvovači ve studiu se převelice snažili, aby se o tomto nemluvilo, anebo se vše bagatelizovalo.

VIDEO ZÁZNAM (1): 
video

  
VIDEO ZÁZNAM (2):
video


Co chci dodat na závěr? 
Nesmíme se poddávat tomu faktu, že se překrucuje historie. Nebuďme pasívní a braňme pravdu. Možná jen proto, abychom si takovou historii nemuseli prožít znova...

A nemyslete si, že lháři jsou jen v masmédiích.
I školství je jich plné. Jak ostatně dokazuje nedávný případ učitelky ŽŠ ve Veverské Bítyšce na Brněnsku, mgr.Petry Štěpánové, která se hrdě přiznala v pořadu ČT1 "MÁTE SLOVO", že učí děti o tom, jak naši zem i celý svět od hrůz německého nacismu osvobodili jen a pouze Spojené státy americké... 

Ano, i taková arogantní kakuna může učit děti a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Taková je smutná realita současné České republiky.


Učitelka ZŠ mgr Petra Štěpánová v pořadu ČT1 "Máte slovo".




VIDEO YT: "5 Minutes of  Fame" zblblé učitelky z Brněnska




POUŽITÉ ZDROJE K ČLÁNKU: 

http://www.fronta.cz/dokument/masakry-civilistu-a-zajatcu-behem-prazskeho-povstani 

http://kultura.zpravy.idnes.cz/sudetsti-nemci-chvali-dokumentaristu-vondracka-fu0-/filmvideo.aspx?c=A130518_133530_filmvideo_ob  

http://www.ceskatelevize.cz/lide/david-vondracek/ 

http://svobodnenoviny.eu/pomatena-ucitelka-stepanova-obnazila-krutou-realitu-ceskeho-skolstvi/