1. srpna 2017

UČITELKA SEXU - LETNÍ POHRANIČÁŘSKÝ PŘÍBĚH

🔃  ČTENÍ POUZE PRO DOSPĚLÉ ČTENÁŘE!  🔃


  Když pan Goszij v roce 2013 či 2014 označil a vyfotil budovu prvorepublikové celnice, jako 13. rPS Potůčky, v úseku 3. bPS, tedy Karlovarské brigády, tak se mě ta neznalost dotkla a současně ve mně vzbudila vzpomínky na krásné, ale namáhavé noci v tomto domě prožité. 


Dobové foto - 13.rPS Potůčky.


  A vlastně byla příčinou, která mě na tyto stránky donutila vstoupit. Nikdy jsem takovou ambici neměl. Ale mé vzpomínky jsou tak silné, že mohou i někoho oslovit. Jestli o to budete stát, tak Vám o tom povyprávím. 

  A pokud si řeknete, že jsem sexuální maniak, tak klidně stránku zavřete a hrajte hru na slušňáky. Ale já byl tehdy mladý a plný touhy po nových prožitcích. Na tento zážitek jsem nikdy ani na chvilku nezapomněl a když jedu kolem domu, do bazénu, vše vidím před sebou vnitřním zrakem, jako by se to stalo včera a to i včetně podob aktérů. 

  Bylo to někdy začátkem léta 1964 až 1966. To se v lese obžínají malé lesní stromky od trávy, aby mohly dýchat a pak následuje sázení nových sazenic lesních stromků. K této činnosti jsou samozřejmě nutné pracovní síly. A protože to nebyla práce pro chlapy, tak ji dělaly ženy. Místní i ze vzdálených míst. Lesáci je převáželi z místa na místo dle potřeby z výchozího místa, které v Potůčkách byla lesácká ubytovna, tedy dům výše zmíněný. 

  Bydlely tu v tom čase pouze ženy. Mladší, starší, hezké i nehezké, lákavé i odpudivé. Prostě všehochuť, ale všechny za výdělkem. 

  Ovšem s kulturou to bylo velmi slabé. Co měly dámy dělat, chodit do hospody Na Haldě ? To dělaly tak dvě tři, zbytek posedával na ubytovně anebo špacíroval po vesnici. Televize byla v Potůčkách problém, nebyl signál. Chytnout se dala pouze DDR Fernsehen, ale německy uměla pouze část místních. 

  A tak lesáci dohodli na brigádě PS v Karlových Varech možnost, aby dámy mohly chodit k nám, na rotu, na promítání filmů. Filmy nám chodily vlakem, tak třikrát týdně. Na promítání byla účast nízká. Ale, když byly náhodou filmy americké, nebo francouzké či italské a to bylo dost často, (Francouzi tenkrát frčeli), tak k nám do bývalého hotelového sálu, jinak kinosálu, se mohly přijít pobavit. A některé tak rády činily. To pak v kinosále bylo narváno, kluci je mohli alespoň očumovat. 


Orientační mapa - pohraniční obec Potůčky.


  Mezi těmi mladšími chodily dvě, sice věkově nerovné, ale zjevně kamarádky. Později zjištěno, že ta, asi třicítka, je Maruška a ta mladší,cca sedmnáctka, Anička. Tehdy to byla běžná jména, dnes by rodiče váhali. 
Když skončil film, kluci museli do služby, nebo po službě spát, jsme vždy pokecali. A časem to kecání bylo familiárnější, byli jsme si, my tři, bližší, až dobří známí. A holky když šly z roty, se vedly pod paždí, jako nerozlučné kamarádky. 

   Bydlel jsem,ač důstojník, v podkroví roty PS. Býval bych je pozval na pokoj, ale bylo to ve vojenském objektu. Vojáci by čuměli, byly by drby a bohvie, čo by na to velitel. Až to došlo tak daleko, že jsem dostal pozvání na mejdánek, na ubytovnu, přímo od holek. To se nedalo odmítnout, to bych byl srab. 

  S prázdnou se nechodí, tak jsem koupil litrovku červeného, polosladkého, asi to byla Frankovka. Od Milánka, našeho kuchaře, jsem si nechal nakrájet tak třicet deka turistického salámu, hodil se do civilu a byl připraven na soutěž, kdo z koho. 

  Bylo tak k osmé hodině a kráčím si to vesnicí, přes rameno chlebník lehké polní s dobrotami a těšení v duši na věci příští. A věci příští mě zcela jistě nezklamaly. 

  Jsa dříve informován, pronikám do otevřeného domu, do patra a klepu na dveře číslo osm. Trvá to jen chviličku, dveře se otvírají. Ve dveřích Maruška, nastrojená, vyšprlená, trošku macanda, halenku přes ty čtyřky napnutou k prasknutí. "Ahoj, pojď dále", přes rameno ji vidím černovlasou Aničku. Trochu ve mně hrkne, zase jsou dvě? Ale všechno dobré, když je konec dobrý. Pokoj je celkem stroze zařízený. Dvě postele, šatní skříň, dva noční stolky, stůl a dvě židle, třetí vypůjčená. Na stole tranzistorák, hraje německou muziku, české stanice zde nejsou. V pokoji je ještě umyvadlo, velké zrcadlo a to tak asi vše, no tak jako na ubytovně. V pokoji celkem pořádek, holky si daly záležet. 

  Vítám se i s Aničkou a beru pozvání ke stolu. Holky se nedaly zahanbit, ze skříně vyndávají také lahvinku, to samé i já z mé lehké polní. Tak, jaké si dáme? Navrhuji červené, to jejich bílé necháme, až budeme mít upito. Vinné skleničky nemají, ale hořčičáky taky stačí. A tak pohodlně sedíme, klábosíme, rozebíráme poslední francouzský film. 

  Rozlévám červené. První na ex, na zdraví. A mohl bych, dámy, to vaše bílé? To víš, že mohl, koumám co bude dál. Už jsme si potykali. Pilně dámám dolévám, sám se šetřím, dámy koupily ryzlink a o něm se říká, že i kyselé je veselé. Dámy pouští rádio silněji, tak na střídačku potančíme. Kurňa, ta Maruška má ale koziska, na těch se to tančí. Je po desáté, stmívá se, už na sebe tak dobře nevidíme. V protějším obchodě, u Mízlů, už svítí světla ve výkladech. I ta trocha světla ale stačí. 

  Už máme upito, holky víc, od stolu sedáme na postele. Pomalu začínám Marušku objíždět rukama. Nebrání mi v tom. Anička sedí, napůl leží, na vedlejší posteli a pokukuje. Maruška opětuje moje snahy. Začínám na halence, pěkně jeden knoflíček za druhým. Už vyskočila podprsenka. Bože, to mě ochraňuj! "Kamarád" mi mocně napíná kalhoty. Kladu zásadní otázku, což jsem dělal vždy: "Maruško, nechtěla by jsi se milovat"? Odpovídá mi kývnutím hlavy. "Ale co z Aničkou", ptám se? Nic ona nebude koukat. Jdu do toho! 


Ilustrační fotografie


  Za chvilku jsme tak jak nás Pánbůh stvořil. Prsa jsou už na svobodě a radostně koukají na svět. Ruce mi na ně nestačí. Jedno je do dvou rukou. Během okamžiku je zbytek šatstva na nočním stolu. Ruka vpřed! Sjíždí do údolí stínů. Nachází radost. Hřiště je již řádně navlhčené. Už ani nic nemusím dělat, už na mě hledí nohy do V. 

  A co Anička, pořád opřená a pořád pokukuje. Ale co, to teď nehraje roli. Rozhrnu roští a během mžiku padám do hloubky těla. Nečekám, kopuluji. Na hřišti to nádherně klouže, asi se tu dlouho nikdo neproháněl. Tlačím, převalujeme se na bok. Teď, teď, to je to pravé. Ruka má přístup do místa rozkoše, hledá, nachází, usilovně laská. Doženu věc až na okraj orgasmu a ustávám. A znovu a znovu. Už nemohu vydržet, dokončuji akci, ruka zrychlí, tělo partnerky se vzpíná, obří orgasmus. Jen tak, tak jsem stačil vystoupit z rychlíku. Moje "bílá krev" letí směrem k Aničce. Anička hledí a vidí. 

  A teď chvíle odpočinku. "Vezmi si ručník, utři se Zdendo". Už jsme se vydýchali, něco žvatláme. Dopíjíme ryzlink, už nevadí, už lahodí. Pololežíme, polosedíme. 

  Maruška povídá: "víš Zdeno, my máme takový problém, potřebujeme, abys nám pomohl". Proboha co je to! Ale povídám protějšku, "problémy jsou od toho, aby se řešili, ven s tím". To, co jsem se dozvěděl, mi nebudete věřit, ale ani já jsem nevěřil svým uším, "Anička je moje kamarádka, je jí sedmnáct a ještě neměla chlapa, nepomohl by jsi nám s tím"? Do boha, jak? "No, že by jsi to s Aničkou zkusil. Jsi docela pěkný kluk, jí se líbíš. A ona ještě nemá žádné zkušenosti. Ona je ještě panna", dí Maruška. "Nemusíš mít strach já ji poradím". No jo dámy, teď jsem skončil, dejte mi chvíli pauzu. 

  Ztratil jsem iniciativu, stal jsem jen "penisem k použití". 
"My se o tebe postaráme - Aničce říká velitelka Marie, "a teď se svlékni". Netrvá to dlouho a Anička je taky jak ji Bůh stvořil. Za ruku jsem vytažen z postele k umyvadlu, před zrcadlo. Maruška mě bere do ruky, a když v zrcadle vidím ty velká prsa a kmitající ruku, ani se nemusí moc snažit. 

  A teď, všichni co jste byli na vojně a víte co je IMZ - instrukčně metodické zaměstnání. Ale v sexu jste asi žádné IMZ neabsolvovali. Vedoucím zaměstnání - Maruška. "Aničko, víš, když mužský hned nemůže tak uděláš toto". A sjíždí do pokleku, jsem vyvalený jako myš, už ho má v puse. Můj životně první orál! Názorně předvádí a povídá, "budeš to dělat tak dlouho, dokud nebude akorát". Už jsem akorát. 


Ilustrační fotografie.


   Maruš spěchá na postel a nohy tvoří opět písmeno V. "Na mě pojď!". Než se nadála jsem uvnitř, ale kopulovat mě nenechala. "Tak Ani, a teď pojď místo mě". Anička se stydí, ale uléhá, Maruška jí více roztahuje nohy a urovnává "houští". A teď pojď ty, (to jako já). Zaklekám, ale již jsem Marií uchopen a veden k cíli. Jsem nasazen na pravé místo, ale jde to jen kousek. Ruka Marie pracuje na mém penisu, je na prasknutí. "Tak a teď zatlač". Jde to ztěžka. Náhle zakvílení. Jsem v domečku. "A teď s ní dělej to co se mnou". Tak se činím. Vrchol na sebe nedal dlouho čekat, ale Anička nic. Prý hlavně, že už to má za sebou. Myjeme se. 

  A tak to trvalo dva až tři týdny, než dámy dostaly menzes. Pak už jsem se jim vyhýbal jako malý klučina, i když docházely na rotu na promítání filmů. Trvalo to tak dlouho, než skončilo sázení stromků. Anička byla ze vsi, zdravili jsme se, ale už jsme spolu nikdy nic neměli. Byla štíhlá jak proutek, teď je z ní prý pořádná hospodyně. O Marušce jsem už nikdy neslyšel. 

Tak to byly moje vzpomínky na chybně označenou 13. rotu PS, pane Gotsziji. 


Místo činu - "Dům hříchu" v současnosti.


(c) Autor: Zdeněk Holek


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE NA TÉMA  "Děvčata, slečny - prostě ženské" ? 

Klikněte si pro příběhy s obdobnou tématikou: 


"Nemravnosti ve vojenském stanu". 

"Není žena jako žena". 

"Jak jsme dostávali kopačky".  

16. července 2017

ZKRATKY A SLANG POUŽÍVANÝ U POHRANIČNÍ STRÁŽE

  Relativně často se mě ptají čtenáři weblogu Pohraničník na význam zkratek i slangu používaného oficiálně i neoficiálně v jednotkách Pohraniční stráže (případně ČSLA). 

  Před pár dny mě přišel od pana Ondřeje opět takový dotaz a tak jsem se, poté,co jsem mu v mailu odpověděl,rozhodl, že aspoň některé zkratky publikuji zde na Pohraničníkovi, aby čtenáři nemuseli tápat, nebo se dotazovat a čekat na odpověď.


ZkratkaPlný název, význam, popis
armavojenská kantýna
BoPobojová pohotovost
bPSbrigáda Pohraniční stráže
buzerákslangové označení nástupiště útvaru
BVPbojové vozidlo pěchoty (druh pásového vozidla)
BZKbezzákluzový kanón
CScelodenní směna (24 hodinová služba)
ČOVčistička odpadních vod
ČSLAČeskoslovenská lidová armáda
ČSSRČeskoslovenská socialistická republika
ČVOčíslo vojenské odbornosti (číslo funkce v armádě)
DDRdozorčí důstojník roty
DRdozorčí roty
DSPdozorčí signálního přístroje
EZOHelektrické zařízení k ochraně hranic (druh ŽTZ)
FMVFederální ministerstvo vnitra
GAZterénní automobil (4×4, výroba SSSR)
gorodekslangové označení areálu pro výcvik (nejčastěji strážných)
HMhraniční mezník (očíslovaný kamenný blok označující státní hranici)
HVhraniční volno (pohraničník měl 24 hod. volna)
KBkuchyňský blok (místo, kde se vojáci stravují)
KSČKomunistická strana Československa
KPkontrolní pás (pruh stále zorané půdy na zachycování stop)
KVOPkrátkodobé volno k opuštění posádky (též opušťák)
MVministerstvo vnitra
NDRNěmecká demokratická republika
NSRNěmecká spolková republika (označení používané za dob ČSSR)
NZnedotknutelné zásoby (použité pouze v případě války)
OPKoddělení pasové kontroly
opušťákkrátkodobé volno k opuštění posádky (též KVOP)
OT-64obrněný transportér (8×8, výroba ČSSR)
PDpřekážková dráha pro tělesnou přípravu vojáků
PDRpomocník dozorčího roty
PHDparkhospodářský den (velký úklid, obvykle v sobotu)
PHMpohonné hmoty a maziva (benzin, nafta, oleje)
piketodloučené stanoviště PS, obvykle obsazené 24 hod. denně
prPSprapor Pohraniční stráže
přijímačzákladní vševojskový výcvik o délce 1. měsíce (též ZVV)
PSPohraniční stráž
Pskpátrací skupina
poddůstojnická škola pro vybrané vojáky ZVS o délce 3 měsíce
PV3Snákladní automobil Praga (6×6, výroba ČSSR)
PVOSprotivzdušná obrana státu
PVSpoliticko-výchovná světnice (kulturní místnost)
PZHpomocné zemědělské hospodářství
rPSrota Pohraniční stráže
SA58samopal ráže 7.62 mm (výroba ČSSR)
SHstátní hranice
signálkasignální stěna PS (též cesta vedoucí vedle signální stěny)
SSMSocialistický svaz mládeže
SSSRSvaz sovětských socialistických republik
SUPsamostatně útočící pes
služnéměsíční finační odměna vojáka (jakoby mzda, též žold)
špakstrážní věž (pozorovatelna)
TOVtechnická opravna vozidel
TP25polní telefon (jednoduchý a kvalitní, výroba ČSSR)
UAZterénní automobil (4×4, výroba SSSR)
ÚŽ-6železobetonový podzemní úkryt pro živou sílu
velitel čety
VDvelitel družstva
VKRvojenská kontrarozvědka
VPZvojenská poznávací značka (analogie k civilní značce)
VVPvojenský výcvikový prostor
výkoňákvýkonný rotmistr (hospodář roty, mohl to být i voják ZVS)
VZPvoják z povolání
VZSvoják základní služby
ZVSzákladní vojenská služba
ZVVzákladní vševojskový výcvik (též přijímač)
žoldměsíční finační odměna vojáka (jakoby mzda, též služné)
ŽTZženijně technické zabezpečení (překážka, zátaras)

   Pokud si někdo z vás vzpomene na další zkratky, nebo na slang (hantýrku) používanou vojáky PS a ČSLA, můžete je doplnit do rubriky KOMENTÁŘE pod tento článek, anebo je můžete zaslat do "redakce" weblogu Pohraničník, na adresu: pohranicnik@gmail.com   Děkuji :-) 



Použité zdroje: 

* Web: VOJENSKO 
* Foto: p.Ondřej

28. června 2017

MAĎARŠTÍ POHRANIČNÍCI BOJUJÍ I ZA NÁS.

   Na rozdíl od západních zemí Evropské unie Maďarsko nepodléhá sebedestrukčním tendencím a místo pasívního očekávání na islamizaci země tzv.imigranty a následnou genocidu původních obyvatel se Maďaři rozhodli bránit svoji zemi a styl života. 

  I přes vřískání pološílené kancléřky z Berlína a výhružky eurokomisařů z Bruselu se Maďaři rozhodli jít vlastní cestou. Jak známo, svrchovanost každé země, každého státu, začíná i končí u státní hranice. 

  Proto je dnes státní hranice Maďarska v potřebných místech technicky zajištěna a adekvátně střežena. A protože je lépe 1x vidět, než 100x slyšet, podívejte se na krátké video z maďarské hranice. 

video 

Video v lepší HD kvalitě - KLIKNĚTE ZDE.  



Náborový plakát maďarské Pohraniční policie. 


(c) Zdroj: http://www.police.hu 


 Zajímá vás více k tématu? Klikněte si pro další články.

* Můj názor na situaci v Evropě a ČR (1.srpen 2015)

* Uprchlická krize,nebo islamizace Evropy? (20.září 2015)

* Slovensko činí opatření na státní hranici. (3.březen 2016)

13. června 2017

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 3.ČÁST

  Nastoupil listopad a náš nejmladší ročník se už těšil na nováčky a aby ne, přeci jen jsme jako "mladí" odnesli většinu nepopulárních činností na rotě, jako třeba složit uhlí, nařezat dřevo na zimu, uhrabat v lese průzkumné cestičky, zarazit orientační kůly a podobně. I když ještě musím dodat, že psovodů se to týkalo minimálně, protože nevykonávali úklid, ony nepopulární "rajóny",neboť psovodi vážně šli ze služby do služby a to neustále. 

  Ještě se zmíním o režimu služby průzkumáka, což byla moje maličkost. 
Jak jsem už někde psal, měl jsem denní nepravidelnou průzkumnou službu v týlu a dvakrát do měsíce, dle rozkazu DDR, kontrolu demarkace - tedy průběhu státní hranice. Při průzkumu v týlu s dobou v terénu od dvou až pěti hodin služby a denně vysílán DDR na 3 až 5 průzkumů. Z toho dvě třetiny služeb byli brzo za svítání, nebo za soumraku, s návratem za tmy. 

  Pokud jsem měl po službě a odpočíval, nebo spal, tak mi ještě přidali hlídku v poplachovce (PchH), která vyjížděla na každý podnět a aby toho nebylo ještě málo, tak se k tomu přidalo zařazení jako druhého psovoda do pátrací skupiny (Psk),ale ta naštěstí vyjížděla minimálně,nicméně musela se  držet. Aby se to všechno stihlo, tak průzkumákům byl zaveden takzvaný "přerušovaný spánek", kdy mu bylo zajištěno minimálně 6 hodin nepřerušovaného spánku, kdežto ostatní pohraničníci měli zajištěno svých 8 hodin. To samozřejmě platilo pokud nebyl vyhlášen mimořádný stav ochrany státní hranice.  


Dobové foto z archívu autora příběhu.


  S nástupem listopadu se dny velmi rychle krátily a přesto, že přes den bylo ještě hezky, v noci již občas mrzlo. V polovině listopadu konečně přivezli nováčky, kteří byli vyjevení, koukali vyplašeně asi jako každý, kdo přijde prvně na neznámé místo. S nováčky přijel neznámý důstojník, jenž odešel do kanceláře velitele roty mjr. 
Feďase. 
  
  Při odpoledním bojovém rozdělení VR.mjr.Fedas přivítal nováčky svým typický projevem: "Vojáci, toto jsou vaše poslední dva roky, kdy se o vás bude někdo starat jako maminka, tak si toho važte a plňte si svoje povinnosti ve službě na státní hranici a budeme spolu vycházet". Poté poděkoval všem pohraničníkům bez rozdílu s tím, že toto je jeho poslední den ve funkci velitele roty na Trojmezí a odchází na jinou funkci, konkrétně na prapor PS do Aše. 

  Ihned poté nám představil nového velitele roty kpt. Antonína Charváta a předal mu slovo. Nový VR poděkoval odcházejícímu veliteli a dodal, že bude velmi rád, když dokážeme spolu vycházet. Jistě už i on pochopil, že služba na hranici není to samé, jako velet výcvikové rotě v přijímači. Časem se z nového velitele stal všemi ročníky respektovaný chlap, který do kolektivu rPS Trojmezí dobře zapadnul.        

 V polovině listopadu roku 1972, s příchodem nováčků, došlo k další změně v mém životě psovoda na rotě. 

  Kynolog roty, Antonín Fyrít, přivezl z chovné stanice dvě nádherné mladé fenky (NO) Nelu a Nixu. Rotní kynolog si mě pozval do kanceláře a s vážnou tváří mi sdělil,že mě odebírá mojí Evelínu,s tím, že ji dostane náhradní psovod, s nímž budu chodit pár dní do služby, aby si na něj Evelína zvykla. Já se mám ve volnu mezi službami věnovat novým fenkám Nele a Nixe, které jsou mě tímto definitivně přiděleny. A tak jsem koncem listopadu přišel o Evelínu a na oplátku jsem dostal dvojici Nelu/Nixu. Na zařazení to zatím nemělo vliv, průzkumy mi byli přidělovány stále, pouze jsme teď chodili ve trojici.(Já + Nela a Nixa). 


Dobové foto z archívu autora příběhu.


  Listopad byl fuč a nastal začátek prosince. Sněhu bylo 10-15cm,u nás doma,díky znečištění,vydržel sníh čistý tak dva dny, zato v Trojmezí klidně i čtrnáct dní, až to bílé nadělení za slunných dnů řezalo do očí. Na Mikuláše začala vánice se sněžením a pro nás nastaly pgaleje. Ti kdož nebyli zrovna ve službě,tak neustále odhazovali přívaly sněhu v objektu a okolí roty PS. Za šest dnů napadlo skoro dva metry sněhu a protože se ani koně nedostali do města Hranice pro proviant, tak jsme byli tři, nebo čtyři dny doslova odříznutí od světa. 

  Ještě dodám, že za vánice sloužil každý,kdo byl k dispozici. Oprášily se lyže,abychom se dostali na stanoviště a hotovo. Když se k nám po čase dostala sněžná fréza, tak už bylo hej, Pravdou je, že jsem se s takovou spoustou sněhu nikdy předtím nesetkal. Potom přišly Vánoce, sněhová kalamita byla dávno zapomenuta, na rotě voněli řízky, panovala sváteční atmosféra,do toho pár balíků od rodičů, no paráda! Až na tu náročnou službu. 


  Druhý den po vánočních svátcích mě začal bolet zub. Takže šup, s provijanťákem Jirkou a jeho koňmi Táňou a Tulou, jedu k zubaři do Hranic. Jak tak sjíždíme z vršku k prvním domkům v Hranicích,koně začínají na zmrzlé dlažbě klouzat. Kočí Jirka, aby zabránil poranění koní, tak je strhl do škarpy, kvůli hrubším povrchu, což se povedlo. 

  Jenže, na kraji škarpy byly rovněž ploty zmíněných domků a jeden plot jsme nechtíc valníkem strhli. Z domu Vyběhnul dědula a hulákal, že zavolá na rotu, s tím, že si to spravíme. Znáte to, já si myslel své, a Jiří říká "čert vem plot, hlavně že koně jsou v pořádku". Šel jsem k zubaři a Jiří jel pro poštu a proviant. Stomatolog mi odvrtal zánět a zakázal službu na mrazu, kontrola za dva dny. 

Dobové foto - Hranice u Aše v zimě.


  Jeli jsme zpět na rotu, velitel nás už vyhlížel a pochlubil se, že už ví o tom plotě. Záležitost ukončil s tím, že až budeme mít společné hraniční volno, tak ten plot pojedeme spravit. Ukázal jsem pak veliteli zprávu od dentisty a VR mi na to řekl: "Když nemůžete do terénu tak dostanete stráž u roty. Tu hodinu na mrazu snad vydržíte, je mezi svátky a nejsou lidi". Ani mě nenapadlo odporovat. A skutečně,v 16.00 hodin, na bojovém rozdílení, jsem vyfasoval stráž u roty. Nu což, říkal jsem si, stráž se za mrazů střídá po hodině,tak to snad vydržím. 


Hlídka na mne vyšla také od půlnoci do jedné, nevím už, jestli to bylo 28.12.nebo 29.12.1972, ale stalo se přibližně toto. 

 Okolo 0.30hod. přijela černá šestsettrojka, zastavila přede mnou a zhasla světla. Z auta vystoupila vysoká postava v saku, hlava s šedivými vlasy. Přistoupil jsem blíž a posvítil do obličeje té osoby, abych se zeptal koho hledá v hraničním pásmu. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal! Poznal jsem, že přede mnou stojí sám president republiky, armádní generál Ludvík Svoboda. 

  Prezident byl zřejmě na tyto situace navyklý a klidným hlasem povídá: "vojáku klid zhasněte baterku" a podal mi ruku. Já zadrmolil něco jako: "pane presidente, já musím každou návštěvu nahlásit dozorčímu důstojníkovi". On na to povídá: "na můj rozkaz nikoho nevolejte a nikoho nebuďte,já chci jen ukázat mému šoférovi, jak je mužstvo uloženo a jak spí". A ať je provedu po rotě.  

  Vstoupily jsme do spojovací chodby a odtud k pokojům pro mužstvo, vlevo u prvních dveří vzal za kliku a pootevřel dveře, z cimry se linulo hlasité chrápání. Ludvík Svoboda potichu zavřel dveře a povídá na svého šoféra: "vidíš, to je zdravý spánek unaveného vojáka" a v tichosti jsme odkráčeli k jeho vozidlu. 


Armádní generál Ludvík Svoboda


  U auta mě prezident opět podal ruku a zeptal se jak dlouho sloužím. Odpověděl jsem, že necelý rok, ale, že budu mít teď asi velký problém, neboť jsem nenahlásil příjezd osoby v nočních hodinách na rotu. Prezident odpověděl, ať si vojnu v klidu odsloužím a dodal, že je ve Františkových Lázních na léčení, že to byl jeho rozkaz a kdyby něco, tak ať zavolám na tohle číslo a on to vyřídí. Na to mi vložil do ruky vizitku s telefonním číslem. Poté auto s prezidentem odjelo se zhasnutými světly a celá událost jako by se ani nikdy nestala.

(C) Autor: Miroslav

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro předcházející příběhy z Trojmezí.

* Psovodské vzpomínky - 1.část

* Psovodské vzpomínky - 2.část

30. května 2017

ZBĚHOVÉ OD POHRANIČNÍ STRÁŽE 1951-1989

  Pomalu se blíží Den Pohraniční stráže a tak v některé z redakcí publicistiky České televize možná usoudil jeden z odpovědných redaktůrků, že je třeba si opět tak trochu kopnout do bývalých strážců státní hranice z dob studené války, protože špiněním Pohraniční stráže nemůže v současné době nikdo šlápnout vedle. 

Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.


  A jak si na ČT1 řekli, tak i udělali. 
Kdo v úterý 30.5.2017 po 6.hodině ranní sledoval pořad Studio 6, byl krátce po přehledu zpravodajství oblažen cca 10 minuty diskuze ještě rozespalé moderátorky (tak nějak si spletla "firmu" ze které přišel pozvaný host) s Liborem Svobodou, takto historikem z USTR. 

Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.


  Abych byl fér, musím podotknout,že pan Svoboda nepodlehl pokušení brnkat na politickou strunu, ale věren své profesi historika, držel se (podlé mého dojmu) pouze faktů, byl schopen ze sebe sypat datumy, počty i konkrétní místa k probírané tématice. Na rozdíl od redaktorky ČT1 byl na diskutované téma připraven. 

Youtube VIDEO - Zběhové od PS


  Vrátím se ještě k místu, odkud ve skutečnosti čerpal výše uvedený redaktůrek ČT inspiraci.
Tím bylo Informační středisko Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Právě zde byla na 30.5.2017 odpoledne svolána přednáška s tématikou zběhů od Pohraniční stráže v letech 1951 - 1989.
Pokud se ve zpravodajství České televize dopátrám nějakých obrazových materiálů k této akci, aktualizuji tento článek a nějaké další informace se pokusím přinést. V opačném případě zůstane vše tak, jak máte před sebou nyní.

Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.


  Protože se kvapem blíží tzv."okurková sezóna" a k tomu avizovaný Den Pohraniční stráže, jistě si na bývalé pohraničníky presstituté z masmédií vzpomenou.  

Stay tuned!  :-)  




Použité zdroje: 

* Česká televize - STUDIO 6 (30.5.2017) (video záznam pořadu).

* USTR ČR - Zběhové od Pohraniční stráže 

* Youtube - Krátká videoukázka

16. května 2017

PŘÍBĚHY Z KARLOVARSKÉ BRIGÁDY PS - 2

SLUŽEBNĚ U PŘÁTEL V NĚMECKU. 

Zima 1963 byla tak jako všechny v Krušných Horách na sníh bohatá, tak asi osmdesát cm v lednu, co přijde v únoru, to nikdo neví. Podél signálky jsou najeté lyžnice od hlídek, které provádějí kontrolu nenarušení rádoby kontrolního pásu, no spíše té lyžnice a je kolem desáté hodiny večer. 

Signálka je vypnutá, vodiče zkratuje sníh. Kontrolní hlídka na lyžích postupuje směrem od piketu, kde točila kolem Pechrovy louky, tehdy ještě beze stromů. Buřtovkami prosvěcují signálku a sníh mezi ní a lyžnicí. 
Ty vole, povídá jeden člen hlídky druhému. Tady snad projel buldozer. Dráty SiSky roztažené, ve sněhu hluboká rýha, jak se někdo protlačoval sněhem. A co je to na drátech? Papírová cedule s nápisem, Das war ich, Werner. „To jsem byl já Werner“. 

Žádné čekání, žádné prodlení. Pic, červenou, PRORYV. Velitel hlídky vyráží bez povolení z roty po čerstvé stopě, člen za ním. No ani ne za deset minut ZADRŽENÍ. Popisovat to nebudu, žádné střílení, zadržení jen na zvolání. Tak a teď zelenou, proryv zlikvidován. Teď rychle zpět k lyžnici. A v dálce už je slyšet funění poplachové hlídky. Heslo – Veslo, uf uf. Ještě větvemi zarovnat sníh u lyžnice a přesun na rotu. Hochům to jde na lyžích dobře, ale Werner je slitý potem, jak se musí prošlapávat sněhem. Na lyžnici nesmí. 

Konečně rota. Starej je už na rotě a nasraný, že hlídka opustila trasu. Seřve je, ale na konec je poplácá po zádech, že jako dobrý. A teď šup s tím sígrem do kanclu, hoši si udělají předběžný výslech. Je po půlnoci, dělám rutinu, Zápis o výslechu zadrženého, nezletilého, patnáctiletého, Wernera. Za hodinu jsem hotov. Vzrušení opadá a rota opět běží svým rytmem. Hlídky ven do terénu, hlídky do postele. Zalehám na izolaci a počkám do rána, nezletilce bude nutno vrátit do NDR. 

Je sněžné slunečné ráno, snídaně, sýro-salámová pomazánka, káva, ale ne z kostek. 
Operační brigády mi zavolá, až dorazí na velitelství velitel brigády. Je třeba domluvit způsob předání zadrženého, neboť velitel brigády je přeshraniční pověřenec, tedy on nebo jím pověřené osoby mohou překračovat hranici. Je to sice jen v rámci území naší brigády a brigády NDR pohraniční policie v Pirně. Hovořím s velitelem, posílá s pověřením kontráše, pojdeme předávat ve dvou. 

Tak za hodinku dokodrcá GAZ z brigády, tehdy ještě z Karlových Varů. Voláme na GP v Johanngeorgenstatu, nikdo se nehlásí. Volá tam operační, nikdo se nehlásí. Velitel brigády: jděte, zařiďte, vyřiďte. Dáváme u VR kafe, nakládáme Wernera, eskortu a jdeme na to. Werner má pouta, ale zbraně musí zůstat na rotě. 


Dobová fotografie - obec Potůčky v zimě.


A jedem na nádraží v Potůčkách tam je brána v SiS na kolejích. Eskorta nás opouští, procházíme branou a jsme všichni tři v NDR. Jdeme po kolejích směr nádraží v Johannu. Jaksi to začíná být trochu jiný svět. Koleje jsou sice stejné, ale to okolí, jaksi jinak uspořádané, budovy jaksi jiné.

 No jdeme s kontrášem a Wernera těsně mezi sebou, zbraně nula, jen ho držíme za pouta. Tak jsme na nádraží. Jdu rovnou tam, kde předpokládám výpravčího. Guten Tag – Dobrý den, a tak šprechtím, kdeže je ta služebna pohraniční policie. 

No, vysvětlování veliké, ale to hlavní jsme pochopili. A jdeme. Z nádraží přes most přes říčku, která je na našem území Hraničním potokem a Černým potokem a těsně u hranice se slévají do téhle říčky. Kolem těžební štoly na křižovatku za slévárnou a teď do prudkého kopce serpentinami kolem kostela Českých bratří a stejnojmennou ulicí. To emigrovali Češi „pod obojí“ po prohrané bitvě na Bílé hoře. 

Před námi je jakási polokruhová zeď. Přecházíme a z druhé strany, zeď plná kovových nápisů. Na chvilku zastavujeme a čtu - samí padlí a nezvěstní. Na takové městečko, které má něco přes 540 padlých v II. světové, no to je darda! To snad musel zahynout z každé rodiny někdo. 

Tam nahoře, tam za tím parkem, tam je ta služebna Grenzpolizei. Ještě se ptáme a už jsme tam. Na baráku znak "DDR" a nápis. No už jsme tu. Tisknu kliku, nic… Zaberu pořádně nic! Zamčeno! Tak couráme kolen a já poptávám lidi, kdeže bychom našli nějakého policistu. Všichni na nás koukají jako na zjevení. Až od jednoho starého pána se dozvídáme, že by mohl být ten policajt tam v té Jagdwirtshaus - lovecké hospodě, asi tři km daleko a popisuje cestu. 

A teď babo raď co. Vrátit se? To bychom byli za neschopné. Jdeme! A tak tedy jdeme. Cožpak my, my jsme zvyklí chodit podle čáry a v terénu, ale Wernerovi se to jaksi zajídá, moc se mu nechce. Už si uvědomuje v jakém je průseru. Jdeme kolem lesa, ale moc ho na náhorní planině nad Johannem není. 


Ilustrační foto - nádraží Johangeorgestadt


No konečně. Zjevně hospoda. Z komínu se kouří. Přicházíme blíže, z hospody se line typicky německý zpěv… (spíše řev). Vstupujeme. Zpěv ustal, jak když utne. Bylo by slyšet špendlík spadnout na zem. Už ho vidíme. Policistu. K padesátce. Uniforma rozepnutá, břicho trčí vpřed. Rudá tvář. Všichni mlčí. Začínám směrem k policistovi, že jsme ti a ti a že jdeme předat zadrženého občana NDR. Konečně chytnul dech a spustil, už se mu to rozleželo v hlavě. A že jako jsme narušili hranici suverénního státu a že nás musí zadržet jako narušitele. Návštěvníci hospody nás obstoupili, abychom nemohli uniknout, zřejmě to byli také pomocníci policie. 

Teď nastává vysvětlování, že jsme pohraničníci z Československa a že jsme zadrželi občana NDR a že ho chceme předat orgánům policie a strkám mu před nos pověření hraničního zmocněnce, tedy velitele brigády. Ale z Němců nikdo česky neumí. Tak to zkouším, ať zavolá nadřízené instanci. Němci brblali, brblali, až wachmajstr šel do kuchyně, my za ním, za námi kupa Němců. 

Telefonuje agresivně, ale agresivita slábne a že jako nadřízený zavolá do Pirny na brigádu. Čekáme. Telefon. Asi to nebyl přímý nadřízený, asi nějaký operační z Pirny. Wachmajstr rudne a rudne ještě víc než ze šnapsu. Po čele mu začínají téct tučné kapky potu. S úlevou pokládá telefon. Stojí. Jak mu v hlavě šrotuje, je slyšet až ven. Asi musel dostat pořádný pojeb z brigády. 

Leze to z něj jako z chlupaté deky. Co? Omluva. Jako že byl bdělý (sice ožralý) a že se hluboce omlouvá a zda bychom nehlásili událost nadřízeným. No, ale hlavně my se potřebujeme zbavit Wernera, podepsat předávací protokol. No to nám podepisuje, ale je třeba ještě razítko policie. 

Genossen, dejte si oběd na mě, já tu mám Trabanta, stavíme se pak na služebně a já vás odvezu na hranici. Němci vyměkli, snaží se komunikovat. Co jsme to jedli už nevím, ale asi zvěřinu. Nasedáme do terénního Traboše, jedem pro razítko a k bráně za nádražím. 

Auf Wiedersehen - nashledanou. 
Vyřízeno, zařízeno, můžeme k maminám. 


Hraniční tabule - Německá demokratická republika 


(C) AUTOR: Zdeněk Holek

Zajímá vás více? Klikněte si: 

* Příběh z karlovarské bPS - "Stres".

1. května 2017

KVĚTEN 1945 - ZABÍJENÍ PO ČESKU?

Pravidelní čtenáři již vědí, že WEBLOG POHRANIČNÍK se ve své podstatě zabývá tématikou Pohraniční stráže v letech 1951-1989, systémem ochrany státní hranice Československa v dobách studené války a částečně i tématikou Československé lidové armády do roku 1989. 

Jen vyjímečně zabrousíme do jiných vod, ale pořád se jako Admin snažím o to, aby články mimo hlavní téma PS OSH aspoň trochu souvisely s vojenstvím, nebo prací policejních orgánů. 
A pokud to jen aspoň trochu jde, vyhýbám se politice, od toho jsou jiné weby. Někdy to ale nejde. 

V době, kdy píšu tento článek (květen 2017) si v Česku a Slovensku porůznu a v různých datumech (podle toho jak kdysi za WW2 šla fronta) připomínáme osvobozeníˇČeskoslovenska od hrůz německého nacismu. Třeba tady na Ostravsku jsme si osvobození sovětskou Rudou armádou připomínali již 30.dubna. Pražáci budou vzpomínat na osvobození o pár dní později. Na jihozápadě ČR a Plzeňsku si budou připomínat osvobození regionu Americkou armádou také v jiném datu.

Ale to není důvod, proč jsem se dal do psaní tohoto textu.
Mnozí z nás vnímají, že žijeme tak v trochu "divné době" - co se historie týká.

Vnímavým jedincům a pamětníkům jistě neušlo, že se v českých masmédiích vůbec nepřipomínala například Mnichovská dohoda 1938, kdy nás poprvé zradili naši západní "spojenci", Francie a Velká Británie, kteří nás doslova předhodili nacistickému Německu. Hlásná trouba režimu ČT24 mlčela a předstírala, že nikdo z redaktorů zpravodajské TV o Mnichovu 1938 nikdy neslyšel. Možná i proto, že pokud by se o tom v masmédiích mluvilo, mohl by lid v Česku zneklidnět a nějací šťouralové by třeba vyjadřovali pochybnosti o paktu NATO a o ochotě stejných spojenců, jaké jsme měli v roce 1938, pomáhat bránit naši zem, pokud by byla ohrožena.

Úplně stejná situace byla kolem 15.března, kdy, jak jistě víte, si připomínáme okupaci naší země (Čechy, Morava, Slezsko) nacistickým Německem, jenž proběhla 15.3.1939 za okázalého nezájmu výše uvedených "spojenců".

České lžimasmédia opět ticho po pěšině, snad z toho důvodu, že by nějací rejpalové mohli namítat,že 15.3.1939 proběhl první pokus o integraci naší země do Evropy a že jediný rozdíl je v tom, že tehdy vyřvával v Berlíně jistý říšský kancléř cosi na téma: "Heim ins Reich", zatímco nyní v Berlíně vykřikuje, neméně šíleně, současná kancléřka: "Wir schaffen das". Kdepak se asi kancléřka Angela Merkel inspirovala? Že by zde? 

WIR SCHAFFEN DAS - verze 1939

WIR SCHAFFEN DAS - verze 2015


Přes Mnichov 1938 a okupaci 1939, které jsem nemohl pominout, kvůli souvislostem, se dostávám k samotnému tématu, tak, jak naznačuje název tohoto článku. 

Proč zrovna KVĚTEN 1945 - ZABÍJENÍ PO ČESKU ?
Název možná zní nelogicky, ale pokusím se vysvětlit,co mě k takovému názvu vedlo. 
Tento článek už se chystám napsat několik let, ale znáte to, cesta do Pekla je dlážděna dobrými úmysly a já stále neměl čas a vždy jsem propásl vhodné období, tzn. počátek měsíce května.

A proč článek píšu?
Přivedla mě k tomu odpudivá kampaň, vedená na obrazovkách České televize (jak jinak), kde se v pořadu "Zabíjení po česku" snažili tvůrci předložit televizním divákům hraný dokument o tom, jak zlí Češi ubližovali v roce 1945 těm hodným Němcům a Sudeťákům.  

Role českého Jidáše a průvodce pořadem se zhostil jakýsi redaktor ČT David Vondráček
Aby si zasloužil svých třicet stříbrných, snažil se převelice a jeho pořad se mj.nese zhruba v tomu duchu, že německo-česká historie začíná až 9.května 1945. Nemluvme o okupaci, nemluvme o Lidicích, Ležácích, Javoříčku, nemluvme o popravených Češích za Heydrichiády, nemluvme o holokaustu českých Židů. 
Pokyn zněl jasně: historie začíná 9.května 1945. Tečka.

David "Jidáš" Vondráček si vedl tak dobře, že se mu dostalo velkého ocenění i od Sudetoněmeckého landsmanšaftu, které si osobně převzal na 64.sjezdu sudetských Němců v Augsburgu a jistě to bylo mnohem více, než oněch biblických 30 stříbrných...

FOTO - David "Jidáš" Vondráček vpravo.

Tohle samozřejmě dodalo křídla i dalším redaktorům ze lžitelevize ČT a tak jsem jednoho dne nevěřícně na obrazovce ČT1, nebo ČT24, už si nepamatuji, sledoval dokument o tom, jaké bestie byli Češi za Pražského povstání v květnu 1945, kdy (a teď se dostávám k meritu věci) česká lůza odchytila nějakého bezbranného německého vojáčka, spoutali jej, pověsili hlavou dolů na lucernu, rozdělali pod ním oheň a upálili ho, během čehož německý voják zoufale volal: "Mutti, mutti".

JENŽE ONO TO BYLO VE SKUTEČNOSTI ÚPLNĚ JINAK! 

Shodou okolností, se do mé mailové pošty dostalo písemné svědectví jedné ze čtenářek weblogu Pohraničník, nebudu ji zde jmenovat, zůstanu u jejího nickname Jennifer, která mě celé to drama popsala. nebudu text mailu přepisovat, udělal jsem tzv.screenshot a můžete si to přečíst sami a přesvědčit se, jak to bylo doopravdy. 

Screenshot si můžete zvětšit KLIKNUTÍM zde.


Taková byla realita v oněch časech. Najednou jsou ti "hodní Němci" v úplně jiném světle,že? 
Samozřejmě, toto se nikde v "nezávislém tisku" nedočtete a hlásná trouba režimu ČT24 bude také o tomhle mlčet. Tak, snad vám vzpomínka Jennifer na vyprávění její maminky otevře oči. 

Jak se chovali "hodní Němci" k českému obyvatelstvu na samém sklonku II.světové války, se můžeme dočíst i v dobových policejních dokumentech z května 1945. 

POLICEJNÍ ŘEDITELSTVÍ V PRAZE
V Praze dne 16. června 1945
č.j. 1743 pres.
Ministerstvu vnitra v Praze
K čj.Z - 254/1945 z 9.6.1945

Věc: Vraždění českého civilního obyvatelstva Němci v Praze ve dnech 5. až 8. května 1945

V Hlubočepích Na Křenkově byl zadržen dne 8. května 1945 německými vojíny Ilja Vitášek, studující, bytem v Hlubočepích, Na Žvahově čp. 100, oloupen, načež mu byly zaživa vyloupány oči, uřezány uši, uříznut pohlavní ud, a pak byl několika ranami dobit. Potom byl vhozen do hořícího domu čp. 223.

V Linecké ulici v čp. 927 bylo jisté Bosákové zabito jednoroční děcko, které nesla na ruce při vyhánění z krytu. Obyvatelstva bylo používáno jako ochranné zdi, byli voděni s místa na místo, při čemž byli tlučeni pažbami pušek, holemi a vším, co bylo po ruce. Vojíni jednotek SS tloukli na uzamčená vrata některých domů, a když jim obyvatelé přišli otevříti, byli na místě zastřeleni.

V ulici Nad Studánkou z čp.874, 1018, 1103, 1104 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytu do školy do Krče, při čemž bylo zastřeleno 2 roky staré děcko, dvě ženy a tři muži. Také tyto domy byly nejdříve vyloupeny a pak zapáleny.

V kostelíku v Kostelní ulici v Michli byl soustředěn větší počet mrtvol obojího pohlaví, mezi kterými byly též děti ve stáří jednoho až tři roky. U většiny těchto mrtvol, jak zjistil sám velitel revíru, polic. nadporučík Nejdl, bylo viděti, že tito lidé byli hrozným způsobem povražděni a zohaveni, jako uřezáním hlav, uší a propícháním bodly. Mezi nimi byly i těhotné ženy, které měly rozpárána břicha.

Před Pražským hradem v Jelením příkopě byli zajatí čeští civilisté stýráni a pak bestiálním způsobem povražděni. Stříleni byli na hořejší rampě nad Jelením příkopem, odkud spadávali na spodní rampu, na níž jsou koleje pro nouzové vozíky. Když někdo zůstal na živu, skočili z hořejší rampy SS-manni za ním a kopali a píchali do něj bajonety a často ještě smrtelně zraněné shazovali do Jeleního příkopu. Nalezené mrtvoly mají stopy po střelných ranách v týlu, mají rozpáraná břicha (s vyhřezlými střevy), bodnutí do úst, bajonetem vypíchané oči, bodné rány v krku a zádech, odkud mají vyrvány kusy masa.

Toto bestiální vraždění bezbranných zajatých civilistů bylo pozorováno a také předestřeno očitými svědky, zaměstnanci Hradu a členy policie, policejního revíru na Hradě, jejichž okna byla ve směru Jeleního příkop a odkud celé to hrozné divadlo pozorovali. Oběti byly přiváděny z ministerstva spravedlnosti a Kadetky, obsazených SS-manny. Při těchto vraždách si nejstrašlivějším způsobem počínala zaměstnankyně Gestapa č. 43 a její druh, kteří svým obětem rozparovali břicha.

9.květen 1945

Delegace Mezinárodního Červeného kříže fotografuje. Nikdo nemluví. Stisk ruky nahrazuje slova.

Přicházejí i sovětští vojáci. Jeden z důstojníků před prádelnou vypravuje, co dělali Němci u nich, v Rusku. Měl zaťatou pěst. Chápeme nyní, proč.


Děti zavražděné v Úsobské ulici č.p. 254 dne 6. května 1945
(foto: Šest let okupace Prahy, Praha 1946)

Děti zavražděné v Úsobské ulici č.p. 255 dne 6. května 1945
(foto: Šest let okupace Prahy, Praha 1946)


Nechci ale skončit svůj článek úplně beznadějně. Jsem i mírný optimista.
Ač jsou naše masmédia či politické strany a některé neziskové organizace NGO plné novodobých Jidášů a Quslingů, jsou i lidé, kteří nepodléhají této falešné hře na překrucování pravdy.

Jedním z nich je i vojenský historik, plukovník gšt. AČR Eduard Stehlík, jenž našel odvahu a řekl o této části česko-německých dějin, v pořadu Historie CS, pravdu. Byť ostatní prorežimní přikyvovači ve studiu se převelice snažili, aby se o tomto nemluvilo, anebo se vše bagatelizovalo.

VIDEO ZÁZNAM (1): 
video

  
VIDEO ZÁZNAM (2):
video


Co chci dodat na závěr? 
Nesmíme se poddávat tomu faktu, že se překrucuje historie. Nebuďme pasívní a braňme pravdu. Možná jen proto, abychom si takovou historii nemuseli prožít znova...

A nemyslete si, že lháři jsou jen v masmédiích.
I školství je jich plné. Jak ostatně dokazuje nedávný případ učitelky ŽŠ ve Veverské Bítyšce na Brněnsku, mgr.Petry Štěpánové, která se hrdě přiznala v pořadu ČT1 "MÁTE SLOVO", že učí děti o tom, jak naši zem i celý svět od hrůz německého nacismu osvobodili jen a pouze Spojené státy americké... 

Ano, i taková arogantní kakuna může učit děti a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Taková je smutná realita současné České republiky.


Učitelka ZŠ mgr Petra Štěpánová v pořadu ČT1 "Máte slovo".



VIDEO YT: "5 Minutes of  Fame" zblblé učitelky z Brněnska




POUŽITÉ ZDROJE K ČLÁNKU: 

http://www.fronta.cz/dokument/masakry-civilistu-a-zajatcu-behem-prazskeho-povstani 

http://kultura.zpravy.idnes.cz/sudetsti-nemci-chvali-dokumentaristu-vondracka-fu0-/filmvideo.aspx?c=A130518_133530_filmvideo_ob  

http://www.ceskatelevize.cz/lide/david-vondracek/ 

http://svobodnenoviny.eu/pomatena-ucitelka-stepanova-obnazila-krutou-realitu-ceskeho-skolstvi/