Odvážný útěk přes státní hranici.
Přelet státní hranice ČSSR do Rakouska v roce 1983.
Slovenský sportovec Robert Hutyra si sestrojil horkovzdušný balon a v roce 1983 přeletěl na Západ i s rodinou a svým závodním kolem. Odvážnému uprchlíkovi blahopřál i americký prezident Ronald Reagan.
Vystudovaný stavební technik a úspěšný sportovec Robert Hutyra z jihoslovenského Šamorína zažije v srpnu 1968 obrovské životní zklamání. Do Československa vtrhly sovětské tanky a tisíce lidí donutily k útěku ze země nebo k rezignaci. Tehdy však jeho manželka čekala dítě, tak musel zůstat. Ale myšlenka na útěk ho neopustila.
Vzor z východního Německa.
Východoněmecký technik Peter Strelzyk a jeho přítel Günter Wetzl začali koncem sedmdesátých let podnikat utajené jízdy po venkově. Objížděli prodejny s textilem a vždy nakoupili kousek balonové látky. Nákup velkého množství by totiž byl podezřelý. Než měli potřebný materiál pohromadě, najezdili asi 4000 km. Balon sestrojili ve sklepě a úspěšně se jim s ním podařilo překonat železnou oponu.
"Koncem roku 1979 se mi do rukou náhodou dostal výstřižek novin ze Západu," vzpomíná Hutyra. Zpráva popisovala útěk obou rodin a Hutyrovi myšlenka na úlet balonem začala vážně vrtat hlavou. Nevěděl, jak sestrojit koš, jak ho upevnit a jak zkonstruovat hořáky. Pak mu pomohla náhoda. Na cestě z Prahy do Bratislavy vzal stopaře z východního Německa, který věděl hodně podrobností o balonovém útěku. "Gondola byla tvořená ocelovou konstrukcí," řekl mu stopař. Byla to dobrá rada, o pár měsíců později už měl o balonu přesnou představu.
Spočítal si, že bude potřebovat 1500 metrů čtverečních látky. Začal kupoval kousky po třiceti metrech. V létě 1981 se s manželkou definitivně rozhodují pro stavbu balonu a rozdělují si práci – otec rodiny střihá látku, matka pásy sešívá na šicím stroji. Tají to i před zvídavými dětmi, takže si zaberou celý jeden pokoj ve svém domě. Na konci roku 1981 byl balon hotov. A v březnu 1982 přišla první zkouška, našel si k ní vhodné a odlehlé místo na východním Slovensku.
Byla to katastrofa.
Ukázalo se, že špatně bylo úplně všechno. Nafukovací zařízení nestačilo, hořák byl slabý a balon prodyšný, takže vzduch unikal pryč. Švy praskaly. Vztekl se a balon na místě spálil. Největší vítězství bylo tehdy opravdu hodně daleko. Balon ho přišel na 18 000 tehdejších korun, to nebyly malé peníze. Zkusil to znovu. Tentokrát na to šel vědecky. Nakoupil vzorky různých materiálů, zahříval je v kamnech, zkoušel jejich pevnost a prodyšnost. Pak našel správný materiál. Látka na nepromokavé pláště z umělého vlákna. Později budou novináři nepřesně psát, že si balon ušil z plášťů do deště. Ale zkonstruován byl důmyslně. Zvolili tentokrát pro jistotu dvojitý šev.
Nebezpečný přelet.
V době zahájení útěku byli od hranice asi deset kilometrů-v Božicích na Znojemsku, a pohraničníci jim mohli útěk ještě pořádně zkomplikovat. Když Hutyra vyráběl gondolu, udělal podlahu z tři milimetry silného ocelového plechu, aby byli chráněni před případnými střelami. Když kapesním nožem přeřezali lana, balon nahoru přímo vystřelil. Bylo to o půl jedenácté večer. O pět minut později došel plyn v první bombě a začaly problémy. Balon klesal a bylo třeba vyměnit bomby.
Hutyra byl nervózní, omylem otáčel uzávěrem na opačnou stranu. Koruny stromů se k nim nebezpečně přiblížily. Byli zase u země a zase na českém území. Naštěstí je zachránilo závodní kolo, které se zachytilo větví a zafungovalo jako kotva. Mezitím Hutyra vyměnil bombu a znovu začal zahřívat vzduch v balonu. Snad to stihne dřív, než je někdo uvidí. Stihl.
Balon se podruhé vznesl a rychle dosáhl výšky kolem dvou kilometrů. Tak si to naplánovali, aby byli v bezpečí před střelami pohraničníků. Hutyra také vsadil na moment překvapení, na to, že vojáci na hranici nebudou schopni se rychle zorientovat a radar jej zobrazí jako klidný bod, nikoli letící cíl. Taky to vyšlo. Když byli nahoře, v dostatečné výšce, dovolili si na chvíli vypnout hořák. "Nezapomenutelný okamžik přeletu pro mne a celou rodinu nastal po vystoupání nad mraky osvětlené polovičním Měsícem v úplném tichu po vypnutí hořáku. Trvalo to možná několik minut. Ty máme v paměti jako věčnost. Je to zážitek, na který rádi vzpomínáme." Ale to už o nich dole věděli...
Ze záznamu pohraničního útvaru ve Znojmě plyne, že ještě předtím, než ho zaznamenali pohraničníci, spatřil jej náhodný chodec. "Dodatečně bylo zjištěno, že let balonu krátce předtím zpozoroval občan Toman z Dyjákovic, který poznatek nehlásil," zapsal do hlášení pohraničního útvaru Znojmo důstojník Bartůšek.
Pohraničníci zjistili poprvé "vzdušný cíl" ve 22.39, kdy ho spatřila hlídka za Dyjákovicemi a řádně o něm informovala nadřízené. Pak jej znovu uviděli pohraničníci přímo na hranici, v Hevlíně, to bylo ve 22.50.
Vzduchoplavci nahoře zatím zažívali krásný pocit z pomalého letu. Navzdory temnotě se orientují kupodivu dobře. Rakouské vesnice jsou dobře osvětlené, ty české podstatně hůř. A mezi nimi úplně temné pohraniční pásmo. Zamířili nad ně.
Vítr však slábl a balon se vlekl. Hutyra shodil dolů další bombu a balon se otřásl.
Ve 22.59 se pohraničníci vzpamatovali. Dole pod gondolou se rozsvěcují světlomety a vojáci vystřelují světelné rakety. Jedna z nich sice ozáří balon, ale nikdo po nich nestřílí. Naštěstí.
Přistání ve vinohradu.
Hutyra přesto rychle přidává plyn a balon letí vzhůru. Vystoupali až na dva a půl kilometru, tam však foukal špatný vítr a balon se začal nebezpečně otáčet zpátky. Nad špatně osvětlené české vesnice.
Tak zase museli dolů. Ale to už byli nad Rakouskem a bylo načase pomalu hledat místo k přistání. Světla televizní věže na Falkensteinu pozoroval Hutyra dříve dalekohledem z československého území. Nyní je měl prakticky na dosah. Chtěl ještě letět o kousek dál a najít vhodné místo na přistání. Instinkt mu ale říkal, aby už neriskoval. Instinkt byl správný. O kus dál vedly dráty vysokého napětí.
Takže skončili ve vinohradu a poslední pochybnosti, zda jsou skutečně v Rakousku, rozptýlily sloupky. Vinohrady na české straně hranice měly tehdy zásadně betonové sloupky a na rakouské dřevěné. Podívali se na ně. Vinohrad, v kterém přistáli, měl sloupky ze dřeva. Přistáli mezi veltlínem poblíž božích muk. Byli šťastní. Let netrval ani hodinu.
Českoslovenští pohraničníci o zdařilém útěku v té chvíli nemají ještě ani tušení. Situaci totiž vyhodnotili špatně. Ukážou to zápisy o narušení vzdušného prostoru, které byly odtajněny až po pádu komunismu. Z hlášení vyplývá, že vojáci dostali mylnou informaci, že balon letěl na rakouské straně hranice a do Československa nepronikl. Po obdržení této informace rozhodl náčelník štábu brigády pohraničního vojska ukončit všechna opatření a nadále provádět jen vzdušná pozorování.
Na hranici nepadl jediný výstřel...
Robert Hutyra's best-known means of locomotion in Czechoslovakia was a bicycle – until last week. Then the 38-year-old former member of the Czech national cycling team decided he and his family had had enough of the country's Communist regime and took an exotic way out.
Using what was at hand, the family sewed blue and gray nylon raincoats together. A balloon was born. With a platform surrounded by steel railing and a can of lighted propane to send it aloft, the hot-air balloon took Mr. Hutyra, his wife and 14- year-old daughter and 11-year-old son – and his bike – to the safety of Drasenhofen, 50 minutes away in northeastern Austria. Mr. Hutyra, who asked for asylum, told the police that during the night flight ''Czech border guards saw the flame about two and a half kilometers above them but apparently couldn't make the thing out.'' Published: September 11, 1983
Komentáře
(Hamilton - Mail - WWW)Velmi pekna retrospektiva na jeste zajimavejsi tema. Se zajmem, a pravidelne, ctu vase prispevky. Jeden problem je, ze na tyto odvazne lidi se velmi rychle zapomina..... Vi nekdo, kde jsou tito lide dnes ???
pro hamiltona (marek - Mail - WWW)
z knizky vim,ze zijou v USA,ale casto jezdej i domu.pan Hutyra se vjenuje stavarine.jestli te tyhle pribehy zajimaj tak si sezen knihu od LUDKA NAVARY- PRIBEHY ZELEZNE OPONY,tam je jich spousta.ja sem tu knizku precetl za dva dny.
Utek balonem. (Milan - Mail - WWW)
Setkal jsem se s Robertem pred mnoha lety, koncem 80tych let v Coloradu. Ani nevim zda tam dnes jeste zije. Jeho vypraveni o uteku bralo dech. Ja si myslim, ze odvaznym stesti preje. Takze Roberte mej se moc fajn. Milan z Leadville.
Žádné komentáře:
Okomentovat