KDYŽ SE URODÍ PRŮŠVIHY...  

Služba u PS – jako řada průšvihů navazujících volně na sebe.

Někdy se na pohraniční rotě urodilo – hlavně průšvihů.
Jako tehdy,když napadlo sněhu, že z něj čouhalo jen „Téčko“ – horní část příčných drátů.
U mne toto úrodné období začalo jednu noční směnu, kdy jsem v noci ve 22:00 vyjížděl na pevnou hlídku s kolegou pěšákem. Po vydání rozkazu jsem vytáhl lyže a hůlky ze sušárny, nazouvám lyže a ejhle : Nějaká duše dobrá mi bohapustě moje řemínky, které se zapínaly přes špičku lyžařských kanad, šlohla. Nezbývalo, než si jít obdobným stylem „opatřit“ nové řemínky.

Když jsem si je upínal do kandaháru, můj sapík se sklopkou se mi svezl po zádech a jéééb mě patkou kloubu opěrky do zátylku. Pověsil jsem sapík na tyč bývalé branky, dokončil ustrojení a padáme na stanoviště.  Ztrátu času jsme dohnali hravě, jelo se dobře, vcelku i lehce. Ale proč se mi jelo tak lehce jsem si uvědomil až po odjezdu staré hlídky a po dotazu mého člena hlídky :„Ty konislave, kde máš samopal?“Pozdě, ale přece jsem si uvědomil, jak asi smutně visí zavěšený za popruh na portálu branky a tiše na něj sněží.


Nezbylo, než se pro něj vrátit. Vaúúú!!! – čtyři kilometry tam, čtyři zpět. Vyzbrojen signální pistolí se dvěma šrapnelovými náboji „radostně“ pro něj. Samopal už dozorčí uklidil při vybíjení zbraní hlídky, kterou jsme střídali. Podle čísla věděl, komu patří. Strážný dozorčího zavolal a já opětovně – tentokráte řádně vyzbrojen jsem se vydal nazpět. Sledovat čas jsem neměl kdy. Na rotě byl jen velitel roty, ten sloužil dozorčího důstojníka roty, takže bylo vyloučeno, aby nám šel na kontrolu. Z nejhoršího jsem byl tedy venku.

Až za pár dní při ranním nástupu do další služby jsem byl přezkušován dotazem velitele :„Jaká je základní výstroj a výzbroj pohraniční hlídky“Odříkal jsem mu to bez závad.„No – hlavně abyste ten samopal zase nezapomněl. Více se dozvíte zítra“Kolik? Kolik mi dá a jaké? Honilo se mi v hlavě.

Ten den se měla konat profylaktická prohlídka všech zbraní roty technikem z výzbrojní služby. No to by nesmělo být moje „pověstné“ štěstíčko – potkali jsem ho na příjezdu u závory, zrovna když jsme postupovali k lyžnici. Starší, tělnatý major přijížděl v PADce (Pojízdná Automobilní Dílna – vozidlo Praga V3S).
Zastavil, otevřel dveře, představuji se mu a on jen mávl rukou. „Půjčte mi ty samopaly. A jak jste s nimi spokojeni, mají nějaké závady?“To tak! Vysvětlil jsem mu, že jsme hlídka určená s úkolem k ochraně státní hranice a samopal v žádném případě z ruky nedám ani já, ani člen hlídky.
Dobrácky mě přesvědčoval, že se jen podívá na výrobní čísla a hned nám je vrátí. Byl jsem neoblomný. Major zvýšil hlas, ale svého nedocílil. Na závěr jen nasupeně zahučel něco o tom, že se ještě uvidíme… O tom jsem nepochyboval.  Představoval jsem si popravčí četu. Zavážou mi oči? Neveselé myšlenky…

Po návratu ze služby jdeme podat hlášení z výkonu služby. A opět se na mně usmívá mé pověstné „štěstíčko“. V místnosti dédéráka sedí náš velitel roty – kapitán a u operační mapy stojí major-zbrojíř. Obracím se k němu a žádám jej o svolení podat hlášení z výkonu služby veliteli-kapitánovi. Trochu nechápavě se na mne podíval, postavil se do pozoru (hýml, ten to žere, to nedopadne dobře) a vypustil ze sebe jen „Proveďte“. Vykoktal jsem ze sebe něco v tom smyslu, že během služby hlídky na stanovišti Polská chata se nic zvláštního nestalo a začal jsem si spatra sumírovat cosi o tom, že „…jsme byli vyzváni a což jsme nesplnili…“„Už jsem slyšel. Odchod“ zavelel náš „starý“. Kdyby se alespoň tvářili krvelačně nebo řekli něco s úsměvem – nic.„Za půl hodiny se mi budete oba hlásit i se zbraněmi v prostoru pro vybíjení zbraní“ vyzval nás zbrojíř.

Celou svatou půlhodinovku jsme šňůrovali sapíky až se z nás kouřilo. Vyklepaní jak Partyzánky jsme se sešli. Major zručně a rychle rozebral a prohlédl samopaly; beze slova. V hlavě mi hučelo „Jéžišmarjá, tak se vymáčkněte majore. Co? Kolik?“ Ale on s kamennou tváří  nás poslal na oběd.„Je segedín, dobrej, já jsem si dal i nášup“.  No fajn, ale se krucináhýmlhergot, majore vyjádřete. Nic. S hlavou v dlaních po obědě sedím na kavalci a ejhle major se objevil na světnici a sotva mě zmerčil, kývl na mne„Pojďte se mnou“. Tak už je to tady. Konečně to budu mít za sebou, už jsem se nemohl dočkat… Cupitám za ním do kanceláře velitelů čet.„Čtěte“ a ukázal na psací stroj, v které byl založen už částečně popsaný papír. Díval jsem tak „chápavě“, že se mě zeptal, zda umím číst češtinu v latinských literách. „Umím“ hrdě jsem se přiznal.„Tak krucinál přečtěte si to, ať to máme za sebou. Nocovat tady kvůli vám nebudu!“ Po zádech mi stéká čůrek potu, cítím, jak postupuje mezi obě poloviny…Úhledná úprava Zápisu o provedení profylaktické prohlídky zbraní na ixté rotě… Začínalo to mým extempore při jeho příjezdu. Třemi větami obsáhl situaci i s konstatováním, že velitel hlídky jednal správně a v souladu se zákonem o OSH. „Souhlasí to?“„Souhlasí“ špitnul jsem. „Odchod“. Odcházím s pocitem omilostněného, původně k smrti odsouzeného zlosyna.
„Zpátky!“ zařval major. Otočil jsem se a šli na mne mdloby a mrákoty dohromady. Podával mi ruku. No, spíš tlapu, jak jsem zjistil, když jsem toto gesto opětoval. „No a teď už definitivně běž. A nebuď z toho tak vy….“Podotýkám, že částečně vytečkované slovo nebylo vyplašený, ani vyjukaný.

Odpoledne po přečtení rozkazu už jsem byl geroj. Dotazy nikdo neměl, tím každodenní čtení bojového rozkazu a čtení služeb končilo. A ajta, přece jenom :„Starší psovod po rozchodu do kanceláře ke mně“.Kristova noho! Tak ty muka ještě nekončí! Courám za „starým“ a přemýšlím. Jakou bych měl šanci, kdybych se teď dovolil odejít na záchod a tam se důstojně a pietně oběsil na tkalounu od spodků? No nic, udělám to, až půjdu od něj.
„Starej“ jízlivě shrnul obě mé příhody, jejichž hlavní postavou byl můj samopal. Konstatoval, že je to „… Jedna jedna“, takže si nemusím balit spacák do praporního vězení. Bylo pro mne připraveno „oko“. Zbrojíř se za mé stanovisko přimlouval ke kázeňské odměně, o níž se však můžu nechat zdát, až budu sladce spinkat – jak mi bylo doporučeno.Týden po tom po všem jsem se se studem „starému“ raději vyhýbal.
Za pár týdnů jsem potkal majora-zbrojíře na praporu. Nejbližší roh UBA baráků byl daleko, u chodníku jako z udělání zrovna nebyl žádný kanál. Za žádný strom jsem se schovat nemohl – podvyživené břízky v okolí měly kmeny v průměru s bídou 10 centimetrů. Nebylo kam utéct. Ani jsem nevěděl, jestli on věděl o mém předešlém maléru… Předpisově jsem odzdravil pět kroků před ním. On místo salutu napřahuje k pozdravu ruku.„Já si tě pamatuji. Neboj, tohle jsem pak dvakrát vyzkoušel i na jiných rotách a oni se na to chytili. No to víš, že jsem jim flastr navrhnul. Nemrkli okem, troubové…“

Mrazy a sněhem jsme byli toho roku unaveni. Uvítal jsem kontrolní hlídku hraničního pásma. VZP žádní na rotě nebyli, tak jsem si osedlal naši starou hemelku Soňu, která ovšem nebyla jezdeckým koněm, nicméně my, odvážnější, jsme se na ni čas od času svezli. Krásná tříhodinová projížďka volnou chůzí a lehkým klusem. Jenže to bych nesměl být já a moje proslulá smůla.

Po návratu na rotu jsem zjistil, že na parkovišti stojí jeden z praporních GAZů.Čubinu jsem poslal do kotce, strážný za ní zajistí dvířka a dá jí misku s krmivem. Soňu odsedlávám a už je to tady! Nadporučík veterinární služby! A rovnou ke mně pod přístřešek stájí. Snažím se podat hlášení, ale on jen mávl rukou.  Znalecky přejíždí po srsti, Soňa jej sleduje svým jedním použitelným okem (na druhém má zelený zákal).
„Koníka neprovádějte k vydýchání, je moc velký mráz. Rovnou do maštale a vytřít do sucha“ zní jeho pokyn po té, co jí prohlídl i kopyta.„Provedu“ „Neprovádějte – odvést a vytřít“„Provedu“„Říkám – neprovádějte, jenom vytřít“„Provedu“„Znovu opakuji – neprovádět“„Provedu – neprovedu!“„Chlape, vy si ze mne budete ještě dělat legraci?! Já vás nechám potrestat!“.Pak se zarazil a hlasitě se rozesmál. Rozchechtal se i hlouček kuřáků před rotou, kteří zadržovali smích při našem inteligentním hovoru : provedu-neprovedu.
Šel se mnou do maštale a Soňu jsme slámou utřeli do sucha společně, každý z jedné strany. Někdo ze „zvoníků“ celou tuhle epizodku přednesl tak, že se dostala k „vrchnosti“ v náležitě překroucené formě. Za týden – stupidní vysvětlování s odkazem, že správnost mé verze potvrdí i veterinář. Nebylo toho úsměvného mnoho. Ale nutně to patřilo k těm péesáckým „galejím“; bylo to i to, co nám pomáhalo přežít.



(C) Autor příběhu: http://www.lide.cz/oldcanvasskin/  

Diskuzní fórum Pohraniční stráž – PS OSH:
http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&auth=&forum_ID=47832 

Komentáře

To je drahy (Vlada - Mail - WWW)
Jsem se tak smal az mam z toho pepsi v klavesnici. Dobry moc dobry :-))
jak praví... (Střelec - Mail - WWW)
... neznámý klasik: "Život je řada průserů po sobě jdoucích..."
DOBA JE TEKUTÁ (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
-konstatuje další klasik. Michale, dovol, abych vyslovil svůj názor: Příspěvek je maximální a čte se jedním dechem od začátku do konce s úsměvem a nostalgií v srdéčku. Jen takoví co prožili něco podobného si v barevných obrazech dokáží představit o čem píšeš! Rád Tě zase uvidím!
Pozdrav autorovi článku (Maťko - Mail - WWW)
Super.... pekný príbeh a dobre sa to číta. Pár prúserov sa stalo aj na našej rote ale to už patrí k vojne
Tak to je klasika.. (noveudoli - Mail - WWW)
Hezké čtení díky.Naskakuje mi to stejně při čtení,jak to byla jedna velká soutěž o "Zlatou mříž"...Naštěstí náš starej byl rozumný chlap a spoustu prúserů nechal na rotě.Potrestal to prácema kolem roty a nikdo nebrblal.Takže pokud to čte ,tak ještě jednou dík!!!!NÚ.
Hezký (Karel Runkas - Mail - WWW)
příběh s lehkou nadsázkou a humorem. Pěkné. Ale pánové, kdyby jste svým velitelům dělali jen takové " průšvihy", ubylo by jim vrásek na čele.
Letecké snímky Šumavy (Tomáš Fuk - Mail - WWW)
Omlouvám se že to sem dávám mimo dané téma ,ale našel jsem jakési Volarské stránky a je tam spousta zajímavých leteckých snímků z mnoha míst Šumavy.Je to trochu zase něco jiného než např.GoogleEart však koukněte mnozí poznají místa své ZVS http://www.pocasi-volary.cz...x.htm
Vrtulník (noveudoli - Mail - WWW)
On už ten Fousáč má i vrtulník...Se picnu z toho..NÚ
(Fousáč - Mail - WWW)
Hele Bobánci ty stránky má můj kamarád a laskavě mi dovolil že tam může být galerie zejména kvůli Vám aby jste nezapoměli kde jste strávili nejlepší týdny svého života, fotečky průběžně doplňujeme tak jal lítám, další let bude na jaře, jo každá sranda něco stojí ale je to nádhera.
Jinak dovolte mi zařadit mezi Vás, už jsem konečně v civilu
Re:Fousáč (noveudoli - Mail - WWW)
Tak Bobánku pozdravuj Chatu,Sport,Bobíka,zařaď se a pohov už navždy...
(Fousáč - Mail - WWW)
Provedu , pozdrav vyřídím v sobotu mimo Bobíku už je opět druhý rok zavřený jsou tam vymlácené okna pozůstatek prosincové nadílky
... (max přes proxy - Mail - WWW)
Jsem už z vojny 21 let, ovšem číslo samopalu si pamatuji dosud. 30427f
... (Maťko - Mail - WWW)
Ako príslušník PZ nosím samopal denne do služieb . Pri pohľade naň si vždy s nostalgiou spomenie na časy strávené u PS