29. května 2012


Jak jsem způsobil mimořádnou událost v Trojmezí.

Příběh o zrušeném vozidle UAZ 469 

Říkám si,že bych po delší době měl opět přispět nějakým vlastním příběhem z mé domovské 1.rPS v Trojmezí,tentokrát půjde o story,kde jsem jejím nešťastným aktérem byl já a kdy jsem (opět) rozhodně nepotěšil své nadřízené velitele na všemožných úrovních :-)  

Ale,tak už to chodí,kdyby si všichni plnili své úkoly a nařízení přesně v souladu s vojenskými předpisy a rozkazy velitelů,nebylo by v podstatě o čem psát a na co vzpomínat.

foto1


V době,kdy se událost,o níž vám chci psát,udála,jsem sloužil na pohraniční rotě v Trojmezí,jako velitel druhé čety,mám dojem,že tenkrát jsem byl ještě nadrotmistr,na datum si nevzpomenu přesně,mám dojem,že to byla zima roku 1987 – ale,bez záruky. Pokud někdo z čtenářů blogu Pohraničník v oné době sloužil pod chebskou 5.bPS a na událost si vzpomíná,nechť mě opraví v rubrice Komentáře,dole pod článkem.
Datum si nevybavuji,zato zcela přesně vím,že na rotě v Trojmezí jsem byl z důstojníků přítomen pouze já a výkonný praporčík – staršina, nprap.Tonda Firýt. Velitel roty a politruk (ZVP) byly na nějaké poradě,kterou svolal velitel praporu pplk.Jiří M. na sousední 2.rPS Pastviny, ostatní důstojníci měli volno,nebo po službě. Takže byl klídek,pohoda, kocouři byli pryč,tak myši měli pré :-)

 Natáhl jsem se na kanape v místnosti dozorčího důstojníka roty,relaxoval (tenkrát se tomu říkalo chytat lelky) a poslouchal,jak vedle v místnosti dozorčího signálního přístroje běží z radiostanice dialogy mezi hlídkami a DSP z rot,které používaly stejnou frekvenci -1.kanál a s úsměvem jsem také zaznamenával staršinovo "kurwování" ,které se neslo od zbrojárky a které postupně utichávalo,jak výkoňák postupně mizel kdesi v hlubinách ubytovacího prostoru. Jen občas jsem zaslechl,jak nprap.Firýt "divočí" nějakého vojáka,který se před ním včas nestihnul zdekovat.

Mé trestuhodné "dolce far niente"  přerušil zvonící telefon na stole v místnosti DDR. Zvonila tzv.státní linka,což znamenalo,že volá někdo z "civilu". Přesunul jsem se z kanape k telefonu,vzal sluchátko a ohlásil se: "PS útvar Trojmezí, prosím". Na druhé straně se ozval hranický bytový podnik (OPBH či jak se tomu říkalo) s tím,že shání právě mě,neboť,jak mě oznámil hlas ve sluchátku,dovezli mě k bytu nový bojler na teplou vodu,o který jsem měl delší dobu požádáno. A že jestli nemůžu přijet,že ho namontují jinému zájemci,který je v pořadí. "Ne,ne,ať na mě počkají,za chvilku jsem tam", poděkoval jsem za zavolání,položil sluchátko a v hlavě mě začalo šrotit,jak to rychle udělat.


Bydlel jsem v této době v Hranicích http://www.mestohranice.cz/  na Husově ulici,hned vedle Hotelu Praha. Kancelář OPBH byla shodou okolností v té době hned vedle vchodu do domu,v němž jsem bydlel.

foto2

Bylo to z roty v podstatě jen kousek,coby vozidlem UAZ za pět minut dojel a zbytek došel. Avšak,bylo třeba jednat,jinak sbohem bojlere,sbohem teplá sprcho :-)
Houknul jsem na dozorčího roty,ať rychle sežene nějakého řidiče,který má volno,na jízdu do Hranic. Šel jsem shánět staršinu,aby mě podepsal jízdu do knihy provozu,kdo byl na vojně,ví o co jde. 

Ovšem,nadpraporčík Firýt jako by se do země propadnul. Jindy,když ho člověk nepotřeboval,bylo ho všude plno. V daném okamžiku po něm ovšem nebylo ani vidu a kupodivu ani slechu – jindy ho totiž bylo možné naprosto bezpečně vystopovat podle jeho neustálého nadávání ("kurwa,vojáku,co se tu zašíváte,já vás zdivočím jak sysla").
obr.

Mezitím se už u mě hlásil řidič vozidla UAZ,jistý vojín Hruška – nováček a meldoval,že vozidlo je přistavené. Podal mě Knihu provozu,ať vypíšu jízdu. A já se rozhodl,bohužel špatně. Jízdu jsem vypsal: Trojmezí – Hranice – a zpět,jako velitele vozidla napsal sebe a sám si i jízdu podepsal,což bylo špatně,neboť tak měl učinit právě staršina,který shodou okolností zmizel a nebyl k nalezení. Ále co,však jsme za chvilku zpět,mávnul jsem nad tím rukou,sedl do vozidla,dozorčí nám mezitím otevřel bránu a speciální závoru u silnice vedoucí od státní hranice,kolem roty ke křižovatce na linii hraničního pásma.

Vyjeli jsme ven,na křižovatce zahnuli doleva s tím,že to vezmeme kolem Rybníčku,okolo Siedlunku,do Hranic,což je nejkratší cesta ke kanceláři OPBH na Husově ulici. Okolo hospody u Cinka,kolem Sklárny to bylo o něco delší. Tímto mým rozhodnutím bylo zaděláno na průšvih.

U tzv.Rybníčku byla docela ostrá zatáčka doprava,což by až tak nevadilo,kdybychom nejeli příliš rychle na to,v jakém špatném a namrzlém stavu byla zasněžená vozovka. Vozidlo sebou začalo jakoby "házet" a  i když řidič kroutil volantem jak Niky Lauda, klouzali jsme stále rovně – a přímo na mohutný strom stojící vlevo od rybníku,hned vedle cesty.

Zní to neuvěřitelně,ale těch pár vteřin do nárazu mě připadalo jako věčnost. Nebyli jsme připoutáni,žádné bezpečnostní pásy v UAZu neexistovali,tak řidič jen svíral volant a já držák madla pod čelním sklem. Náraz to byl hrozný. A to jsme jeli tak třicítkou – maximálně čtyřicítkou. Zatmělo se mě před očima,pak byl nějaký chvilkový výpadek,či co.

Když jsem se vzpamatoval,vozidlo nabořené do stromu a řidič hořekoval: "Já jsem ho zabil,já jsem ho zabil". Rozhlédl jsem se opatrně kolem sebe. Nic mě nebolelo,kupodivu. Všechno kolem mě však bylo od krve,od mojí krve. Při nárazu jsem hlavou prorazil čelní sklo,koleny udělal důlky do plechu v palubovce. Na hlavě a koleně jsem měl nějaké tržné rány a zejména ta na hlavě dost krvácela a byla příčinou až hororového vzření kabiny vozidla :-)

Řekl jsem řidiči,že jsem živý a ať vypne zapalování,aby nám to tu ještě nebouchlo. Pak jsem vzal sluchátko vozidlové radiostanice a zavolal: "Zámezí,tady Zázemí 270. Měli jsme bouračku u rybníčku,jsme zranění,pošlete pro nás poplachovku". Je zvláštní,že i tenhle detail si po těch letech pamatuji.
Za okamžik přijela poplachovka a odvezla nás na rotu. Z roty nás zanedlouho odvezli na ošetřovnu,která byla na praporu PS Aš-Keller. Řidiče doktor prohlédnul a propustil zpět na rotu,neboť kromě pár oděrek nic neměl. Mě sanitka odvezla do městské nemocnice v Aši,kde mě civilní doktor pozašíval všechny tržné rány,byl to doktor "veselá kopa",neboť se mnou žertoval,že vypadám,jako bych se vrátil od výslechu na druhé straně hranice :-)

Pár dní jsem si v ašském špitále poležel,ale nechal jsem se na revers uschopnit dříve,neboť pokud bych byl ve špitále déle než sedm dní,hrozilo by vojenskému řidiči,s nímž jsme bourali,trestní stíhání za ublížení na zdraví. A ten za nic nemohl,celé to byla moje "partizánština". Ostatně,chudák šofér si jistě vytrpěl své,neboť ho pak divočili při vyšetřování dopravní nehody,velitelem družstva počínaje a vyšetřovatelem chebské brigády konče.

Já jsem za "černou jízdu" jak to bylo kvalifikováno,dostal také svoje.Škodu na nehodě pokryla pojistka,ale vyfasoval jsem od velitele praporu domácí vězení,od velitele roty majora Romana K. pojeb,že by ode mne pes kůrku chleba nevzal,orgán VKR kpt. Š. mě měl od té doby ještě více v merku a všichni silami společnými mě za trest na cca čtvrt roku odveleli do výcvikového střediska v Aši Kelleru,což bylo v podstatě i pro mé dobro,neboť za dobu,co jsem vedl výcvik nováčků v Aši se na můj přestupek pozapomělo.


Jedna perlička na závěr 
Když jsem se jakž takž zmátořil,tak mě kolegové z 2.rPS v Pastvinách vyprávěli o dramatické scéně,která se odehrála na učebně této roty,kde probíhala mnou již zmíněná porada pořádaná velitelem praporu a které se účastnili všichni velitelé a politruci 1.praporu,což byla 1.-6.rPS.

Velitel praporu pplk.Jiří M. (dvoumetrový chlap jak hora) hřímal o porušování pravidel dopravního provozu,režimových opatření,o celkovém "mrdníku" a chaosu,který,dle jeho mínění,u pohraničních rot v této oblasti vládne. A že ať si ho velitelé rot nežádají,jestli se v blízké době domákne o nějakém průšvihu na poli provozu motorových vozidel. Velitelé rot i politruci se při jeho projevu třásli hrůzou,neboť nikdo nevěděl dne ani hodiny,kdy se u jeho roty něco semele.

Monolog velitele praporu přerušilo klepání na dveře učebny. "Vstupte" zařval velitel praporu. Do učebny schlíple vklouznul dozorčí pastvinské roty PS,nešťastný z toho,že musel do jámy lvové – tzn.za velitelem praporu,jehož mohutný hlas byl slyšet i přes zavřené dveře učebny. "Co je?" zahřímal pplk.M. "Soudruhu podplukovníku,dovolte mi ohlásit" blekotal nešťastný dozorčí: "na rotě v Trojmezí měli právě dopravní nehodu,nabourali UAZ do stromu".

Jak mě kolegové se smíchem řekli,informace o tom,že od bavorského Hofu postupují vítězně na Ašsko jednotky Bundeswehru,by nezpůsobila na učebně ledovější ticho. A co se velitele roty Trojmezí týkalo,kdo si neumí představit biblické zkamenění Lotovy ženy,měl by v té chvíli pohlédnout na něj. Někteří přímí účastníci hovoří dokonce o chvilkovém stavu klinické smrti majora Romana K. – to,že se nesesunul k podlaze způsobila jen těsná naškrobená a nažehlená uniforma.
Il.foto

 

Zajímá vás více?

Služba u PS: Nemravnosti ve vojenském stanu.




(C) Autor příběhu:  Zdeněk  Pohranicnik@gmail.com

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Kolman ty závodníku .jak žiješ ahoj Petr K.

Petr Křížek řekl(a)...

ahoj sloužil jsem na 1 rotě 1987-89 rád pokecám ahoj Petr K.

Petr Křížek řekl(a)...

Ahoj toho chlapa na té fotce znám,at se ozve,rád pokecám Petr.

Petr Křížek řekl(a)...

ahoj sloužil jsem na 1 rotě 1987-89 rád pokecám ahoj Petr K.