10. února 2017

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 1.ČÁST

  4.4.1972 jsem narukoval do chebských kasáren 5.bPS, kde nás vystrojili a ještě ten den odvezli do Aše na Keller, zde jsme byli ubytováni a rozděleni dle zařazení. Zařazen jsem byl do družstva psovodů a podle toho také vybaven výstrojí. Druhý nebo třetí den při ranním nástupu velitel výcvikové roty přečetl v rozkazu jména vojáků, které vybraly do psovodské péešky. Byl jsem vybrán také. Velitel se nás zeptal, zda máme dotaz a já se otázal, zda péešku mohu odmítnout. Velitel prohlásil, že pokud se někdo přihlásí dobrovolně, tak že pojede místo mne a jinak, že mám smůlu a platí rozkaz. Měl jsem štěstí, jeden nadšenec jel místo mé osoby.  :-) 

  Praxi ve výcvikáči jistě každý zná tak ji tady nebudu celou zmiňovat. Jen na okraj zmíním, že celá rota psovodů prodělala průzkumnický a bojový výcvik. Ten trval něco přes dva měsíce a poté nás rozdělily na roty.(jakým klíčem nás rozdělily nevím a ani jsem se o to nezajímal). I když před střelbami nás upozorňovali, že kdo nenastřílí 
limit tak na rotu jít nemůže. Tolik asi z výcvikáče v Aši.     

  Zmíním jednu perličku která bude mít dohru, za půl roku, na 2.rPS Pastviny
Před ostrými střelbami velitel roty vyhlásil,že kdo nastřílí ze tří ran třicet bodů pojede na opušták. A představte si, že se to jednomu vojákovi povedlo a nastřílel onen plný počet bodů. Byl to člen našeho psovodského družstva s přezdívkou "Johana se zlatejma zubama". Opravdu měl přední zuby zlaté. Na opušták odjel o týden později, až na Slovensko. Jméno si už nepamatuji, ale jistě by se dalo vyhledat, neboť byl odměněn velitelem Chebské brigády za odvahu při zadržení na 2.rPS. O tom zadržení někdy příště, jenom dodám, že po výcvikáči nás rozdělily jako psovody na roty, mě na 1r.PS.Trojmezí a "Johanu" na sousední 2rPS.Pastviny.




  Po výcvikáči nás rozvezli po rotách, ve spojovací chodbě roty Trojmezí nás všechny nováčky (všech zařazení) přivítal tehdejší velitel roty mjr. Jan Fedas. S památnými slovy, "vojáci tohle jsou vaše poslední dva roky, kdy se o vás bude někdo starat jako maminka. Tak si toho važte, plňte si svoje úkoly na státní hranici a budeme spolu vycházet". Moudrá slova tohoto frontáka, to víte jako osmnáctiletý jsem bral taková moudra s úsměvem. Ale kdybych potkal mjr.Fedase dnes, už bych se nesmál, ale řekl bych mu že měl doslova a do písmene pravdu. 

  Tím nechci říct že by jsme byli neschopní nebo rozmazlení, ale ten servis už mít nikdy nebudu. Vždyť dozorčí roty nás vždy třicet minut před jakoukoli služební činností upozornil, aby jsme měli čas se připravit,třeba do služby, psovody na trenýrovky se psy, taky na oběd či večeři. Jen na poplach tě nikdo nepřipraví. 

  Co mne ještě překvapilo, že na rotě jsou záložáci, kteří námi sloužili až do konce roku 1972. V dalších letech už u nás na rotě nebyli. Po velitelově proslovu se představili ostatní důstojníci roty: VR mjr. Fedas, ZVP kpt.Hokeš, kynolog roty nrtm.Toník Firýt, vel.autoparku rtm.Tobolík a výkonného praporčíka vykonával rotný Šaňo Mozeš. Ještě důstojnický sbor doplňovali základáci čet. absolventi ve funkci velitelů čet, a zároveň sloužily služby jako DDR, plus kontrolní hlídky. 

  Ještě ten den jsme nafasovali veškerou výzbroj a výstroj, včetně připravených postelí a lůžkovin. A hned si nás podle zařazení rozebrali velitelé družstev, aby nás seznámily s rotou a jejím zázemím. Co na mne ty první dny jako na nováčka nejvíce zapůsobilo nebo mne překvapilo? 

  Zejména to, že jsem neviděl známky vyvyšování nad jiné, že jsi nemusel na každém rohu salutovat jak ve výcvikáči. Řízek jsi dostal jako mazák, ne-li větší, základní potraviny v jídelně k dispozici kdykoliv, komukoliv, nonstop 24 hodin, žádné "pozor, pohov" atd. Prostě. proti výcvikáči nebe a dudy. 

 Druhý den od nástupu na rotu, si nás nováčky psovody hned ráno převzal velitel družstva desátník Michal Mihajlovič. Odvedl nás ke kuchyni a kotcům pro psy, kde nám přidělili služebního psa. 

 Já vyfasoval fenu NO jménem Evelína (v té době byli na rotě v Trojmezí služebními psi pouze fenky). Evelína byla sedmiletá, původem zasloužilá matka z chebské chovné stanice, jenž po splnění rodičovských povinností byla opět vrácena do služby na státní hranici. 


Dobové foto: služební pes Evelína rok 1972


 Jakmile jsme nasadily přiděleným psům obojky,velitel zavelel "následujte mne a udržujte odstupy, aby se vám psi neporvali". A odvedl nás přes můstek potoka Rokytky k lesu na cvičnou louku s dřevěnými překážkami pro tréning psů. Tam nás seznámil se zásadami péče o svěřeného psa - našeho opravdu nejlepšího přítele. Zároveň určil kdo bude mít službu u kotců a bude zodpovídat za čistotu a pořádek. 

 Služba v kotcích spočívala také v tom, že se muselo každé ráno vařit, aby psi měli vždy čerstvé a teplé jídlo a zároveň čistou pitnou vodu. Mytí misek a kotců už byla pro nás samozřejmost. Už jenom proto, že každá kontrola, ale i důležitá návštěva chtěla vidět naše psy. 


Dobové foto: výcvik služebních psů v Trojmezí.


  No a tím začal můj (a nejen můj) dennodenní kolotoč povinností na rotě Pohraniční stráže v Trojmezí, který byl každý den potvrzen na rotě při bojovém rozdělení v šestnáct hodin, přímo velitelem roty, nebo jiným důstojníkem. V mém případě se jednalo o dennodenní výcvik služebního psa a až poté průzkumnou službu v týlu, v předem určených okruzích a zároveň kontroly nádraží v Hranicích a přístupových cest od Hranic do hraničního pásma. 

 Služby se rozepisovaly nepravidelně po dvou až pěti hodinách na celých čtyřiadvacet hodin, aby v tom nebyla pravidelnost. Nakonec jsem mohl za to poděkovat Evelíně, protože měla služební zařazení P2 (pátrací/stopař) a jako pátrací pes musela být často v terénu (zachycovat cizí pachovou stopu) a tedy v dosahu, při případném vyhlášení pohraničního poplachu. Denně (spíše nočně) jsem měl tři až čtyři průzkumy, podle délky okruhu a o pár měsíců později mi přidali ještě kontrolu demarkace od hraničního mezníku HM 1/1 až ke styku s druhou rotou v Pastvinách. Že by mi průzkumy vadily, to rozhodně ne. Rád na ně vzpomínám i dnes, vždyť to byly procházky krásnou čistou přírodou a ještě k tomu s nerozlučným přítelem všech pohraničníků.  


Dobová fotografie z 1.rPS Trojmezí.


  Dny a noci mi na rotě hrozně utíkaly, služba plus starost o služebního psa nám, mladým, zabrala veškerý volný čas. Snad v tom byl i záměr, aby jsme neměli čas na stesk po domově, což chápu až dnes a bylo to jedině dobře. I když, samozřejmě kdo si na vojně aspoň občas nezasteskne,že? 

  Jen dodám, že psovodi nedělali úklid ani rajóny na rotě, ale pouze v psích kotcích. Jako nováček jsem chodil prvního půl roku do služby (na průzkumy HP) jedině ve dvojici s déle sloužícím vojákem a samozřejmě s Evelínou. Po bezvadné orientaci v terénu naší roty, jsem stále více chodil na průzkumy sám,jen se služebním psem. 

  Evelína byla velmi klidná a pozorná fena, černá s hnědými znaky typu Rex. S poslušností na tom byla velmi dobře, což potvrzovala u kondičních zkoušek. Pachovou stopu dokázala vypracovat bezvadně, zvlášť když přivezli cizího značkaře a i z tohoto důvodu byla zařazena jakopes do tzv. pátračky (Psk). 

  Dny a měsíce na rotě v Trojmezí ubíhaly bez jakékoliv mimořádky. Je tady polovina července já se zrovna věnuji Evelíně a vyčesávám ji, když tu náhle dozorčí důstojník vyhlásí Pohraniční poplach. 
Kdo má ruce a nohy utíká se seřadit do spojovací části roty, rychle  pro rozkazy a informace. 

  Mezitím již poplachovka PchH, v počtu tří pohraničníků se psem, vyráží na místo spatření tzv.narušitele. Já určený jako druhý psovod a člen pátrací skupiny, nasazuji Evelíně obojek s vodítkem a přibírám stopovací postroj. Běžíme spolu rovněž do spojovací chodby roty a zařazujeme se do pátrací skupiny,kde velitel pátračky přebírá informace a zároveň rozkazy od DDR k přehrazení pravděpodobného postupu narušitele státní hranice. 

  Bylo zjevné že se nejedná o cvičný poplach neboť dozorčí roty okamžitě vydává patřičnou výzbroj. Informace přišly od hlídky na stanovišti VS-1(které bylo vzdušnou čarou necelý kilometr od roty PS) s tím, že na okraji lesa, směrem k rotě, byla spatřena jedna osoba v zeleném plášti, která se po chvíli v lese ztratila. 

Pátračka již vyzbrojena a vystrojena a tak vyrazila pěšky tímto směrem a my s Evelínou s nimi.  

  Když jsme dorazili na místo kde byla naposledy spatřena neznámá osoba,tak velitel pátračky zavelel stát a nařídil nasadit psa na vyhledání stopy po neznámé osobě. První psovod nasadil své feně Alici stopovací postroj a začal okamžitě vyhledávat stopu. Psovod i jeho Alice ale byli poměrně zbrklí a rozrušení tak, že stopu nezachytily a ještě místo spatření osoby tzv.podupali. Tím znesnadnily případné vyhledání stopy druhému psovodovi,kterým jsem byl já s Evelínou. 

  Po krátké poradě velitel pátračky rozhodl že druhého psa nenasadí s tím že místo je pro další práci služebních psů znehodnocené.Nařiďil psovodům z pátračky, aby odděleně zalehli za smrčky s výhledem na louku před lesem. Ostatním členům pátrací skupiny a vojákům, kteří zatím doběhli z roty, nařídil oběhnout část lesa a vytvořit rojnici s postupem směrem k louce kterou jsme střežily. 

  První psovod ležel se služební fenou Alicí a ještě jedním vojákem (při jakékoli akci vždy psovoda zajištuje střelec) asi čtyřicet metrů od nás, ani nebyli v té trávě za smrčkem vidět, spíš jsme je pouze tušili. Já s Evelínou a druhým vojákem (mazák Rudolf Repčík, do konce života to jméno nezapomenu) jsme leželi za smrčkem, blíže k onomu prohledávanému lesu. 

  Rudolf byl nejenom fajn mazák ale i hrozný kliďas, (až později jsem pochopil z čeho pramení ta jeho jistota a klid) za což získal přezdívku Dolfi. A Dolfi mi povídá "Miro keby sa niečo dialo tak klud a nepuštaj psa, ja to vybavím". A taky že jo, Evelína se rozštěkala a z ničeho nic se tak patnáct až dvacet metrů před námi v trávě postavil chlap jak hora v kabátě a s bílou boxerskou rukavici na pravé ruce. Kráčel přímo k nám, přesto, že musel slyšet štěkat Evelínu. 

  Dolfi na mne syknul: "Miro klid a nepuštaj psa", samopal si posunul na záda, aby měl volné ruce, udělal pár kroků vpřed a stoupl si před neznámou osobu. Co jsem viděl bylo pak dílo okamžiku i když by se o tom daly psát celé stránky. 

  Jakmile neznámý muž spatřil Dolfiho, tak k němu přiskočil, napřáhl pravačku s boxerskou rukavicí, která vystřelila na Dolfiho hlavu. Dolfi jako by ten útok čekal, tak se před ranou sehnul a zatímco ta osoba šla jakoby za ranou. Dolfiho levačka vystřelila do protipohybu na bradu cizince a ten padl v dokonalém K.O na záda. A bylo po boji. 


  Tak jsem se stal účastníkem u svého prvního zadržení aniž bych na to měl jakýkoliv vliv. Dolfi mě pak povídá: "Miro, tak jsme to zvládli" a já koukal jako puk, protože se vše událo tak neuvěřitelně rychle. 

A ještě  k oné Dolfiho jistotě a klidu: později jsem zjistil, že Dolfi byl mistr Slovenska ve welterové váze, dozvěděl jsem se to na rotě v Trojmezí od jiných chlapců ze Slovenska, on sám se s tím nikdy nechlubil a ani to nikdy nezneužil. 

Jo - a ten narušitel byl Němec, občan Německé demokratické republiky,chlap jako hora, vysoký 195cm a Dolfi, při své výšce jen 170cm byl proti němu,v porovnání, opravdu, ale opravdu malý :-) 

Autor vzpomínek, Miroslav, na dobové fotografii.



AUTOR (c) - Miroslav 
FOTO - archiv autora a web Vojensko.cz

4. února 2017

ZKUŠEBNÍ KOMISE

  Motto: "Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět".

  Příběh, s kterým se chci podělit, se nestal v prvosledové pohraniční jednotce, ale v poddůstojnické škole v Zadním Chodově v březnu 1977. Blížil se závěr zimního běhu PŠ a nás čekaly závěrečné zkoušky.

  Já byl spíš vychrtlé postavy a velké svaly by na mě mnozí marně hledali, takže jsem měl dosti velké obavy ze závěrečných zkoušek z tělesné přípravy na překážkové dráze (dnes s odstupem času ovšem vím, že jsem tehdy měl nejlepší kondici v životě). Naopak mě vždy bavily společenské vědy a tak jsem v PŠM uměl okecat cokoliv.

  Velitel čety por. Benda, který byl mladým důstojníkem a byl to jeden z mála, který, když na taktické přípravě při – 10° C na proslulém cvičišti „B“ zjistil, že v četě nemá někdo rukavice – zavelel „rukavice dolů“ (pro sjednocení ústroje jednotky) a sám si kožené rukavice sundal také! S podobným smyslem pro elementární spravedlnost jsem se už potom po zbytek vojny nikdy u žádného důstojníka a praporčíka nesetkal. Pocit pro spravedlnost je ale jedná věc, a prospěch vojáků vlastní čety je věc druhá.

  Když nastal den závěrečných zkoušek, přišli za mnou právě VČ por. Benda a VD svob. Glacner a zeptali se mě, zda bych neudělal zkoušky z PŠM za vojáka z vedlejší roty, který je skvěly v tělesné přípravě a mohl by mi to oplatit. Já samozřejmě okamžitě souhlasil a ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco mohl pokazit. O podfuku věděli všichni až na hlavního zkušebního důstojníka – nějakého staršího majora z praporu.



  Zkoušky z tělesné přípravy proběhly v pořádku, a já aniž bych hnul prstem, měl známku za 5 z tělesné přípravy (Hodnocení 5 znamená u armády výtečný, podobně jako v civilu 1).

  Nyní byla řada na mě. Velitel čety mě zavedl na vedlejší rotu, řekl mi příjmení vojáka, za kterého jsem se předpisově ve zkušební místnosti zahlásil a vytáhl si otázku o tom, jak budu jako velitel pohraničního družstva prosazovat cíle SSM směrem k podřízeným. Okamžitě jsem spustil, jak to budu v praxi na pohraniční rotě realizovat. Major na mě koukal jako na zjevení a já si naivně myslel, že se mu moje odpověď líbí. Dřístal jsem páté přes deváté asi 5 minut a když se mi zdálo, že už není k danému tématu co říci, skončil jsem s pocitem dobře vykonané práce :-).

Ilustrační dobové foto (Vojensko.cz)


  Major na mě kouká a pak se mě ptá: „jak chcete prosazovat politiku a cíle SSM jako VD, když tady čtu ve vašich lejstrech, že sám vůbec nejste svazákem“? Ve mně by se krve nedořezal! Stál jsem tam jak „nahý v trní“ a bohudík mě napadlo prohlásit duchapřítomně, že jsem nestihl vstoupit do SSM v civilu, ale že je to můj celoživotní sen a také osobní závazek, stát se členem SSM právě u Pohraniční stráže. Major to „spolkl i s navijákem“ a díky Bohu a Marxovi jsme všichni v tom zimním běhu PŠ zdárně ukončili, dostali „frajtry“ (hodnost svobodníka) a rozjeli se po rotách.



   Ten příběh má však po dlouhé době své volné pokračování. Uběhlo zhruba 30 let a v televizi vidím, že v pražském Spořilově nějaký bezdomovec zachránil v zimě odhozené nemluvně z odpadkového kontejneru. Nalezené miminko tehdy dostalo jméno Vendelín Čtvrtek a z bezdomovce se stál na chvilku mediální hrdina. Dokonce se v tom osobně angažoval i pražský primátor.

  Kolem tohoto bezdomovce vznikl poté kuriózní a tehdy dobově velmi aktuální problém s dluhem vůči zdravotní pojišťovně za pobyt a regulační poplatky v bohnické psychiatrické léčebně, který se ale úředníkům záhy podařilo vyřešit plně v duchu starého Stalinova hesla: „není člověk, není problém“. Bezdomovec se v Bohnicích sám udusil kouskem salámu u snídaně.

Foto: Miroslav Szamszeli


  Onen bezdomovec maďarské národnosti pocházel z Karviné a jmenoval se Miroslav Szamszeli a byl to ten pohraničník, který spolu se mnou před léty podvedl zkušební komisi v Zadním Chodově.
  Tímto se mu chci poklonit za jeho záslužný skutek, kterým zcela jistě vykoupil své morální pochybení před mnoha lety.
   Bývalý poddůstojník Pohraniční stráže Miroslav Szamszeli jednoznačně prokázal, že společenský status mnohdy velmi klame a člověk v nouzi a bez přístřeší mnohdy prokáže neskutečnou osobní a občanskou statečnost.


Autor příběhu (C) Vladislav Lojek

25. ledna 2017

PŘÍBĚHY Z KARLOVARSKÉ BRIGÁDY PS.

Příběh první - STRES. 

  Píše se listopad roku 1965, jsme na 13. rotě PS Karlovarské brigády ,v obci Potůčky, na hranici s NDR. Hranici v obci cca. v délce 2 km, tvoří hraniční potok. Na německé straně je hned vedle potoka silnice. Na české straně silnice, na krajnici drátěná stěna vysoká cca 4 metry, na druhé straně silnice halda bývalých Jáchymovských dolů. Žádná signální stěna, žádný kontrolní pás. Tento úsek je proto od setmění do rozednění trvale silně osvětlen. Úsek v délce cca 400 metrů je střežen trvale jednočlennou hlídkou ze špačkárny. Asi 10 metrů za špačkárnou už začíná signální stěna a kontrolní pás. 

Dobové foto - Johanngeorgenstadt 1965


  Na německé straně v Johanngeorgenstatu je vlakové nádraží, koleje pokračují až k nám do Karlových Varů. Mašiny se jezdí otáčet na točnu do Německa. Na kolejích je brána, již zapojená do signální stěny. Filozofie narušitelů známá z výslechů zadržených, je následovná. Přijedu do Johannu /naše zkratka/ na nádraží, v dohledu signální stěny, nikoliv hranice, ujdu tak 2 km, překonám signálku. Na nádraží v Potůčkách do vlaku nastoupit nemohu, tam by mohly být hlídky PS (ač se tam nikdy nestavěly), dojdu tedy do Horní Blatné a tam nasednu do vlaku do Karlových Varů. Další postup si plánovali tak, že dojedou do Karlových Varů, nasednou na vlak do Chebu, poslední stanici před Chebem vysednou, dojdou k čáře, překonají hlídky a signálku a jsou v NSR. 

  Nováčci, kteří nastoupili koncem září z přijímače ve Vejprtech jsou již zacvičeni druhoročáky a prošli všemi stanovišti roty. Na pozorovatelny už chodí ve dne, na osvětlený úsek i v noci samostatně, druhý člen hlídky sedí na špačku za slévárnou, vzdálený cca 400 metrů. 

  Toho dne byl do noční směny na pozorovatelnu v místě, nazvěme ho Pod haldou, denním rozkazem určen vojín, říkejme mu Zelinec. Běžný hoch z vesnice na Oravě. Dalo by se předpokládat, že kluk z vesnice nemá v terénu problém. Přes to tu jeden ukrytý problém byl a o tom to vyprávění je. Milý hoch měl mírnou vadu řeči, trošičku zadrhával, ale žádné koktání. Je dost možné, že to byl jeho první samostatný noční, zdůrazňuji noční, posez na pozorovatelně. Denních už měl několik za sebou, je cca 23:00 hod. Potok šumí a hučí, je po podzimním několikadenním dešti. 

  Náš narušitel, nazvěme ho Klaus, se spouští z Německé strany po ohnuté břízce do potoka, proud je silný, jeho vůle je ale silná také. Potok je regulovaný žulovými kvadratickými kameny. Klaus se po nich vyškrábe na břeh. Před ním však drátěná stěna. Sundává část svršků a roztahuje oka v drátěné stěně, není to signálka. Zatím se mu daří. Vzpřimuje se a chce přejí silnici na české straně. 


  V ten okamžik ho spatřuje vojín Zelinec a chce provést to, co ho celé tři a půl měsíce učili. Zadržet narušitele. Běžný postup, výzvy, výstražný výstřel a případně použití zbraně. Čeká ho opušťák za zadržení, doma na Oravě bude hrdina. Ale.., ale ono nic. Ta maličká chybička v psychice, výše popsaná, zablokovala veškeré dění v jeho organismu. Z jeho úst nevyšel ani hlásek, ani zakvílení, prst na spoušti zcela ztuhnul a nedalo se jím ani pohnout. Na to, že má u pasu signální pistoli si ani nevzpomene… A co náš narušitel Klaus? Přejde v pohodě silnici, už se drápe po kamenech haldy, mizí v lesním porostu u železniční trati a mizí v dáli. 

Dobové foto - obec Potůčky.


  Po asi 10 minutách povolí ochrnutí vojína Zelince. Zmůže se k vyjmutí pojítka z pouzdra, napichuje se a koktavým hlasem, jen málo srozumitelně, sděluje obsluze ústředny signální stěny, k čemu došlo. Do konce vojny už nepřestal koktat a na hlídku se už nikdy nedostal. Nakonec dělal kotelníka a to velmi mizerného. Pak zůstal v dosahu roty jako lesní dělník a koktal až do své smrti. Doktoři ho bohužel špatně odhadli. U pěšáků ČSLA mohl být šťastným člověkem. 

  No a co bylo dál? Začalo hotové peklo. DDR vyhlásil hraniční poplach. Všechno na nohou, ti po službě ti před službou, ti po vycházce s pár pivy pod čepicí, vše připraveno k nasazení. Poplachovka během z roty na místo proryvu. Pokryla to poplachovka z roty, protože to bylo v dosahu a nemusela sedět na piketu nebo v zemljankách. Na drátech svetr, pro psa parádní stopa. Pes přeběhl silnici a začal se škrábat na haldu. Ale chyba lávky, kamení ujíždělo psovi pod nohama a hlídka, hlídka ta už neměla šanci vůbec. Od proryvu uběhlo tak 20 až 25 minut. To už byl Klaus cca 1 km od místa proryvu. DDR a pak VR podávají hlášení operačnímu na brigádě. Ten zvedá sousední roty do stavu připravenosti k okamžitému nasazení na clonách. 

  Velitel brigády u operačního brigády vydává rozkaz, vzhledem k možnému postupu narušitele provádět propátrávání terénu v pravděpodobném směru postupu narušitele. Jsem v čtyřčlenné hlídce postupující nejblíže pravděpodobné ose postupu narušitele. Střídavě nesu R105, vysílačku s dosahem cca 8 km. Les se spíše podobá pralesu, popadané stromy, větve. Těžba se tu prováděla naposledy za Němců. V hlídce máme psovoda se psem Míšou. Míša byl nejmladší a nehloupější pes u roty. Skákat psovodovi na koleno a hejbat zadkem uměl dobře, ale stopu udělal tak maximálně 1 hod. starou… 

Vojenská radiostanice R 105


  Tak se trmácíme terénem ve směru Potůčky - Horní Blatná a začínáme toho mít plné kecky. A hle, před námi uzavřený velký seník se senem pro jeleny. Dva jistí venku, psovod a velitel hlídky jdou do seníku. Sapy připravené ke střelbě dávkami, za krkem mrazení, nervy napjaté k prasknutí. Před dvěma roky narušitel z Německa zastřelil 4 záložáky na Přísečnici. A úplně první pes Míša, dostává povel k vyhledání, pobíhá, hledá… nenachází. 

  Mezi tím už sousední roty rozložily na předpokládaném směru první clonu. Dotrmácíme se až k ní a jsme vyřízení. Ale ani Klaus na clonu nedorazil. Předpoklad brigády je, že Klaus se někde zašil a čeká na denní světlo. Velitel roty vydává rozkaz dalším hlídkám znovu propátrat terén možného postupu narušitele se zaměřením na úkryty, kde by se narušitel mohl ukrývat. 

  A co myslíte,že se stalo? Po stejné trase co šla naše hlídka, vyrazila další hlídka. No, ale samozřejmě s jiným psem. A zde musím říci, že i psi byli mazáci a bažanti. Hlídka prohledávala všechna zákoutí, skalky, shluky padlých stromů, až dorazila kam? No přece k tomu seníku! 

  Pes už venku nastražil, pustili jej tedy dovnitř a psovod nemusel ani dávat povel a pes sám provedl zadržení. Klaus spal zahrabaný v seně. A byli jsme slavní, zadrželi jsme si narušitele sami. Ostatní roty nás jen jistily. Opušťáky a u piva v hospodě na Haldě jsme si o tom dlouho povídali. 

Poučení: služební psi byli stejní hrdinové čáry jako pohraničníci.


AUTOR (c)  Zdeněk Holek

7. prosince 2016

VÝZVA ČTENÁŘŮM WEBLOGU POHRANIČNÍK


Kamarádi, kolegové, spolubojovníci, vážení čtenáři !

Obracím se na vás, nyní,na sklonku roku 2016, s následující výzvou. 

Pokud máte nějaké vzpomínky z dob služby u PS, zajímavou příhodu, neobvyklý zážitek, nebo legrační "story" a chcete se o ni podělit s ostatními, sepište ji a pošlete na adresu: pohranicnik@gmail.com



Nabídka platí i pro bývalé vojáky ČSLA, zejména hláskaře od PVOS, jenž sloužili v blízkosti státní hranice se Spolkovou republikou Německo, nebo s Rakouskem. Příběhy z "modré" hranice mohou být stejně zajímavé, jako ty z hranice "zelené".

Rovněž by bylo přínosem, pokud by se ozvali i bývalí příslušníci Oddělení OSH, kteří sloužili na státní hranici se socialistickými zeměmi na tzv."východní hranici" (NDR, PLR, MLR a SSSR).
Stejně jako zaměstnanci Oddělení pasové kontroly (OPK) z hraničních přechodů, nebo letišť. Neboť i zde se odehrálo mnoho zajímavých událostí, které by neměly být zapomenuty.

Pokud sepíšete článek, do přílohy mailu můžete přidat i dobové fota, pokud mají vztah k danému příběhu. Nelamte si hlavu s pravopisem, nebo slohem, článek mohu upravit do "přijatelné kvality", byť ani já nejsem žádný Alois Jirásek.

Když budete chtít, nebudu zveřejňovat vaše jméno, identita zůstane skryta, diskrétnost je samozřejmostí, ne každý chce být zveřejněn jako autor plným jménem. Iniciály, nebo přezdívka je úplně vyhovující.

Váš příběh pak bude publikován,s vašim svolením, na webstránce POHRANIČNÍK
Nabídka platí trvale, záleží jen na vás, zda se budete chtít rozdělit o své vzpomínky s ostatními a přispět tak k vylepšení webu Pohraničník, který v podstatě jako jediný se zabývá výše uvedenou formou o tuto tématiku.

Děkuji.
Zdeněk - admin weblogu.


6. prosince 2016

VÁNOCE NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR

  V době, kdy píšu tenhle článek, je prosinec 2016, adventní čas v plném běhu a Vánoce jsou skoro za dveřmi. A jak už to tak bývá, muži, jenž byli na vojně, si mnohdy v tomto období vzpomenou na ty své vojenské Vánoce. Ani já nejsem vyjímkou. 

  Letos mě ale došlo, že doposud na weblogu Pohraničník psali o svých vzpomínkách na Vánoce jiní pamětníci, rekrutující se z řad pravidelných čtenářů blogu. Proto jsem se rozhodl, že tentokrát nebudu nikoho o článek na vánoční téma žádat, ale zhostím se toho sám. Nejsem ovšem Jirásek ani Viewegh, takže omluvte můj sloh, slovosled i krasopis :-)  Dále musím upozornit milovníky akčních příběhů z čáry za dob studené války, že tentokrát nebudou v textu rachotit uzávěry samopalů, ani nebude kvílet siréna pohraničního poplachu. Hodlám mírumilovně rozjímat o státní hranici v čase vánočním, tak, jak si ji vybavuji já. 

  Rok 1985, kdy jsem nastoupil jako velitel čety na 1.rPS Trojmezí (Ašský výběžek), byl i prvním rokem, kdy jsem trávil poprvé Vánoce mimo domov. Čerstvý absolvent vojenské školy PS v Holešově, důstojnické embryo v hodnosti rotmistra - to vše ve věku 18-ti let. Takže mladší než i ten nejposlednější "bažant" na rotě a ze všeho také patřičně vykulený. Na pohraniční rotu jsem nastoupil v létě a ještě v zimě jsem nebyl tak úplně zorientován v problematice služby, neznal jsem terén tak dobře jako ostřílení mazáci, nebo délesloužící důstojníci z tzv."velitelského hloučku". Ale snažil jsem se to nějak vstřebat a moc v tom nelítat. Ostatně, každý, kdo nastoupil jako mlaďoch na čáru,ví, o čem to píšu a je úplně fuk, zda se jedná o záklaďáka, nebo důstojníka.

  Jak už to tak ve vojenských či policejních jednotkách bývá, tak jsem jako "mladé ucho" vyfasoval službu přes vánoční svátky. V mém případě se jednalo o službu Dozorčího důstojníka roty (tzv."operák") a nějaké ty noční Prověrkové hlídky v terénu (přezdívané našimi pohraničníky z roty "čmuchy", nebo také "výběry"). 

  Nijak mě to nestresovalo, rodičům doma v Ostravě jsem telefonoval, že na svátky nepřijedu, takže s tím byli srozuměni (a asi s tím počítali už před mým telefonátem, naši tušili,že služba u PS není ten typ profese, kdy se o svátcích neslouží a v létě bere celozávodní dovolená). 
  
  Žádné slzičky ani dojímání se u mě nekonalo, cítil jsem se v těch okamžicích děsně dospělý, odvážný, hrdý a ve chvílích, kdy jsem se zasnil, jsem si připadal skoro jako poručík Kot z filmu Král Šumavy :-) Ano,až takhle jsem byl zblblý z prožívané první zimní OSH, kombinované s dojmy z výše uvedeného filmu. 
Vždyť to píšu, "důstojnické embryo"... 

  V té době jsem ještě neměl vlastní bydlení, ubytovna pro vojáky z povolání v Hranicích, ani Aši samozřejmě nebyla, nejbližší se nacházela až v Chebu, což bylo docela z ruky a tak jsem bydlel ve svém "separé" přímo v objektu pohraniční roty.  
  
  Na Štědrý den už byla rota slavnostně vyzdobena vánočními motivy, rajóny vydrhnuté tak,že se podlahy a schodiště leskly jako psí kulky, na PVS (vysvětlení pro civilisty vojnou nepolíbené: něco jako klubovna a zasedací místnost) se tyčil parádní stromek uříznutý za dráty (tam bylo z čeho vybírat), samozřejmě nádherně vyzdobený a celou rotou se táhla příjemná vůně připravované večeře. Vůně smažených řízků byla tak intenzivní,že ji snad museli cítit i na statku Hollerung v sousedním Bavorsku. 
  Ráno a dopoledne se podávala vánočka, kterou si každý podle libosti mohl namazat máslem a džemem, k tomu bílá káva, nebo čaj. Myslím, že se nikdo nepostil,aby viděl zlaté prasátko.  :-)  


Ilustrační foto k článku - Vojenské vánoce


  Vánoční atmosféru na rotě umocňovaly i vánoční koledy linoucí se z rozhlasového přijímače v místnosti dozorčího důstojníka a pohádky, komedie či filmy pro pamětníky vysílané Československou televizí na obou programech, hojně na PVS sledované vojáky, kteří měli buď volno, nebo před, či mezi službou v terénu. Nálada mezi mužstvem byla prostě vánoční, všichni byli tak trochu jiní, slušnější a ani ten staršina nehulákal po chodbách a nedivočil vojáky za skutečné či domnělé prohřešky jako jindy, ale byl takový zjihlý, až jsem se divil. Inu, Vánoce... 

  Společná štědrovečerní večeře se nepodávala večer, ale brzy odpoledne. Bylo to z vícero důvodů, jedním z nich bylo i to, že se na rotu v Trojmezí dostavilo pár pozvaných funkcionářů z MNV Hranice, dále zástupce jednotky trojmezských PPS a samozřejmě také důstojníci, jenž měli doma své rodiny, ale o volnu přijeli na rotu, pobýt s vojáky, ovšem večer je čekali u štědrovečerního stolu jejich blízcí. 
  
  Jídlo se podávalo v PVS, aby se všichni přítomní vešli (jídelna vedla kuchyně byla podstatně menší). Nevzpomínám si zcela přesně, zda se kromě hrachové polévky s krutony podávaly jako druhý chod pouze vepřové řízky (velké jako sloní ucho) s bramborovým salátem, nebo i rybí řízky z kapra. Opravdu, ač jsem drtil paměť jak jsem mohl, tohle si vážně nevybavím. Bramborový salát samozřejmě bez majonézy (kvůli riziku salmonely, která by mohla vyřadit komplet celou rotu "z boje"), ovšem naši kuchaři byli tak šikovní, že salát za pomoci láku z okurek a koření vyladili chuťově tak, že byl skoro jako ten od maminky. 


Ilustrační fotografie k článku - Štědrý večer na rotě PS

  
   Po slavnostní večeři odjela návštěva i důstojníci z roty domů,do Hranic a na jednotce zůstal jen dozorčí důstojník a pak já, neb jsem na rotě byl ubytován a večer mě čekaly "čmuchy" v terénu.   

  Původně jsem měl jít večer do úseku, v rámci Prověrkové hlídky, společně s rotním kynologem a měli jsme dělat aktivizace služebních psů u hlídek, které by byly v terénu. Ale nakonec si to velitel roty rozmyslel a když byly ty Vánoce, nechal kynologovi volno a měl jsem tedy prověrku vykonat sám. Pravdou je, že se velitel zeptal, jestli to zvládnu jako jednočlenná hlídka. "Pche. Já a bát se? Nikdy"!  :-) 

  Po 22.hodině večerní jsem tedy vyrazil do terénu, teple oblečen, vyzbrojen samopalem vz.61 (tzv."škorpión"), 50 ks munice ráže 7,65mm ve třech zásobnících (tato palebná síla mě dodávala pocit jistoty), malou radiostanicí Tesla PR 11 (no, malou - na tehdejší poměry, kapesní walkie-talkie Motorola měla US.ARMY, ale ne my), pojítkem pro linkové spojení a pouty. 
   Takto vymustrován vykročil jsem pravou nohou z oploceného objektu pohraniční roty, podél linie hraničního pásma, směrem k lesní cestě, po které jsem měl dojít až k signální stěně a stanovišti, kde byla hlídka (Bunkr-2, Trojmezáci vědí).

  Když jsem vešel do lesa, vytáhnul jsem z pouzdra "škorpíka", natáhnul, abych měl náboj v hlavni, vše připraveno k rychlé střelbě a zkontroloval, zda mám zbraň zajištěnou. Teprve potom jsem samopal dal zpět do pouzdra. "Jistota je jistota" - omlouval jsem sám před sebou ten fakt, že mám přeci jen trochu nahnáno, ač jsem veliteli tvrdil opak. 
  
   Ne,že by to byla moje první hlídka, kdy jsem byl v noci venku sám. Ale ve škole jsem slyšel spoustu historek o tom, jak diverzanti, narušitelé, pašeráci a jiná svoloč zkouší štěstí právě o Vánocích, protože se domnívají, že hlídek v terénu je méně a navíc jsou díky svátkům méně bdělé. 
  Hm, dalo by se to považovat za pohraničářskou latinu (nebo-li "urban legend" jak se říká dnes), kdyby ovšem stejnýma historkama neaktivizoval vojáky za mé přítomnosti na rotě i náš politruk, který, jak se dnes domnívám, slyšel podobné story rovněž během studia na vojenské škole PS v Holešově. 

Ilustrační fotografie k článku - Dozorčí signálního přístroje (DSP)


  Došel jsem na stanoviště, kde byla hlídka. Samozřejmě o mé přítomnosti v úseku všichni dávno věděli, neboť "bednista" (dozorčí signálního přístroje) jim dal echo. Vojáci na čáře nebyli žádné ořezávatka a měli propracovaný systém, jak dát avízo hlídkám, že je v terénu někdo na kontrole. O připravované prověrkové hlídce věděl i dozorčí roty, třeba jen z toho, že si u něj někdo z velitelů bral přidělenou zbraň ze zbrojárky, pokud chtěl rafinovaně udělat kontrolu hlídek tzv.z domu, bez toho, aby se předtím stavil na rotě, anebo výkon Prověrkové hlídky předem zaznamenal do plánu služeb na operační den a Pohraniční knihy.
   
   S hlídkou jsme chvilku podebatovali, služební pes, když zjistil, že se nic dít nebude, s povděkem zalezl zpět do boudy, neboť noc byla ještě mladá. Asi po deseti minutách jsem se s hlídkou na stanovišti rozloučil a vykročil po silnici vedoucí kolem "drátů" směrem z levého do pravého úseku roty. 

  Šel jsem po cestě, pod nohama mě drobně křupal sníh, bylo docela jasno a hlavně absolutní ticho. Bylo až takové ticho, že člověk mohl vnímat jak mu tluče srdce. Jen v některých místech bylo slyšet takové to bzučení drátů telefonních linek a vedení, které napájelo signální stěnu, podél které jsem šel. Ihned jsem si vybavil film Král Šumavy, jenž začíná scénou s bzučícími dráty vedení za mrazivé šumavské noci.   

  Došel jsem doprostřed linie signální stěny, na stanoviště s piketem, které ovšem v té době nebylo momentálně obsazeno. Stál jsem u vrat signálky, které rozdělovaly silnici, jenž vedla směrem k státní hranici, až k hraničnímu mezníku HM 1/1, kde se stýkaly hranice Československa, Spolkové republiky a Německé demokratické republiky. 
  Stanoviště bylo na vyvýšeném místě, státní hranice byla pod mírným svahem, kde se rozprostírala louka a hned za HM 3 byl už bavorský statek nazývaný Hollerung (podle jména majitele, místního sedláka).      
  
   Za okny statku se svítilo a mě připadalo, jako bych slyšel tóny vánoční písně "Stille Nacht, Heilige Nacht". Ale možná se mě to jen zdálo, tahle melodie na mě poslední týden útočila ze všech tří programů západoněmecké televize, na kterou jsem koukal pořád, neb z domova jsem byl zvyklý jen na československou televizi, případně polskou TVP, ale ARD, ZDF a BR - to byl prostě Tuzex  :-) 

  Mrzelo mě,že jsem si sebou nevzal i dalekohled, mohl jsem si vylézt na pozorovatelnu a tak se podívat "zblízka" jak vypadají pravé bavorské Vánoce. Při téhle myšlence se mě okamžitě vybavilo co asi naši doma. Což je pochopitelné, protože, jak už jsem uvedl dříve, byly to mé první (a ne poslední) Vánoce mimo domov. S touhle myšlenkou na své blízké jsem vykročil směrem do pravé části úseku. 


Ilustrační foto k článku - Vánoce v kasárnách Bundesgrenzschutz

  
   Čekal jsem, že uvidím za statkem, na okraji lesa, hlídkující zelené vozidlo Bundesgrenzschutzu, nebo bílozelenou policejní audinu Bayerische Grenzpolizei. Občas se stávalo, když bavorští policisté viděli pohyb na naší straně, že na nás zablikali modrým majákem a my jim na oplátku zamávali, nebo bliknuli baterkou. 
Ovšem tentokrát bylo všude ticho a klid, po západoněmeckých strážcích hranice ani stopy. "Asi všichni slaví doma vánoční svátky, když vědí,že tu hranici hlídáme i za ně", pomyslel jsem si a pokračoval v chůzi. 

  Vystoupal jsem po mírném kopci až na stanoviště Lom, kde se signální stěna prudce lomila doleva a z kopce vedla rovně dolů, až k státní hranici s Německou demokratickou republikou u HM 13/9. Pravidelní čtenáři weblogu Pohraničník už vědí, že zde končila naše "železná opona" a napojovala se na ni ta východoněmecká, která se podél hranice mezi NSR a NDR táhnula na sever, až k Baltu.


Ilustrační foto k článku - Vojenské vánoce u Grenztruppen der DDR

  
  Z Lomu bylo velmi dobře vidět na území východního Německa. Vlevo pláň, rozprostírající se mezi dvěma hraničními ploty, střežená nejen ženijně-technickým zabezpečením, ale i betonovou pozorovatelnou Pohraničních vojsk NDR, jenž se rýsovala na horizontu. Vše samozřejmě utopené ve tmě a tichu.
  Vpravo, v ostrém kontrastu k levé části, zářila světla osady Pabstleithen. Podobně jako v bavorském statku Hollerung se za okny domů svítilo, navíc u některých domů byly vánoční stromky i venku, ozdobené barevnýma žárovkama, které nádherně poblikávaly do tmy a opět v mých myšlenkách nabuzovaly pocit vánoční atmosféry. 




  Byl jsem svým způsobem i rád, že jsem takhle, na Štědrý večer, v terénu, na státní hranici. Protože to bylo úplně jiné,než všechny mé dosavadní Vánoce dříve.To ticho, klid, poletující sníh, zářicí vánoční stromy na druhé straně hranice, vyvolávalo zvláštní pocity a spoustu myšlenek, které by mě, kdybych seděl doma v křesla u televize a ládoval se cukrovím, nenapadly. 
  Těžko to nějak vysvětlovat, ale myslím, že každý, kdo prožíl Vánoce ve výkonu služby na čáře u Pohraniční stráže, ale klidně i na stráži ve službě u ČSLA, mě rozumí a chápe ty pocity a myšlenky.
  
  I když jsem mnohé další vánoční svátky pak trávil doma, v rodinném kruhu, vždy jsem si vybavil, byť jen třeba na moment, tyhle okamžiky prvních vojenský Vánoc roku 1985. A nezapomínám na ně i dnes. Tenhle text budiž toho důkazem.   

(c) Autor: Zdeněk - admin weblogu 


 
   ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA VOJENSKÉ VÁNOCE? Klikněte si pro další články. 

*1.  Moje nejkrásnější Vánoce 

*2. Štědrý večer na Divokém dvoře 

*3.  Ohňostroj na státní hranici 

*4.  Vánoční příběh z pohraniční roty

29. listopadu 2016

ZVLÁŠTNOSTI OCHRANY SH V TROJMEZÍ ČSSR-NSR-NDR


   Pro západní část Ašského výběžku měli českoslovenští pohraničníci speciální pojmenování. Říkali mu Kočičí hlava, protože jeho tvar na mapě skutečně hlavu kočky připomínal. Právě toto místo často využívali při pokusu o útěk do západního Německa utečenci z NDR. Spoléhali na to, že hranice mezi ČSSR a NSR v této oblasti je chráněna méně než hranice mezi oběma německými státy.


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


Součinnost PS ČSSR a PV NDR (GT DDR) na hranici se Spolkovou republikou.

   V první polovině sedmdesátých let 20. století stoupl počet východoněmeckých občanů, kteří se snažili přes Československo dostat na Západ. Jedním z hlavních směrů, kudy se utečenci chtěli dostat do západního Německa, bylo okolí Trojmezí

  Tento jev ale bedlivě sledovaly i bezpečnostní orgány NDR a ČSSR. „Převážnou část narušitelů státních hranic tvořili narušitelé z řad deklasovaných občanů NDR. Předpoklady pro tuto činnost vytváří společná hranice mezi NDR a ČSSR a široký turistický ruch mezi oběma státy, který osobám majícím zájem o ilegální útěk do NSR dává možnost provádění průzkumu, získávání poznatků o systému ochrany státních hranic (i od některých našich občanů) a dále jim umožňuje získat různé formy pomoci.“ 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


  Tyto informace získaly československé bezpečnostní orgány výslechem zadržených Němců a od východoněmeckých strážců hranic. Za tím účelem byly navázány úzké služební styky mezi 5. brigádou PS Cheb (PS 8842) a 10. pohraničním plukem NDR.


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE

Tolik zhruba oficiální informace.
Nyní se pokusím spolupráci mezi československými pohraničníky z 1.rPS Trojmezí a německými pohraničníky GT DDR z jednotky Posseck vylíčit, jak jsem ji zažil já. Pokud něco opomenu, nebo budu ne zcela přesný, mohou mě ti,kdož ochranu SH v tomto úseku státní hranice ČSSR zažili, opravit. Přece jen už je to čtvrt století od doby,kdy vojsková ochrana hranic skončila. 

   Já jsem nastoupil na pohraniční rotu v Trojmezí v létě 1985 jako velitel čety v hodnosti rotmistra,krátce po absolvování vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově
Na vojenské škole mě připravili pro službu u Pohraniční stráže, ale o existenci Pohraničních vojsk Německé demokratické republiky jsem měl jen mlhavé tušení a o systému zajištění ochrany státní hranice ve východním Německu jsem nevěděl vůbec nic, ve škole o tom nikdy nepadlo ani slovo. Vlastně, možná to bylo i logické, NDR měla za souseda pouze jediná pohraniční rota v zemi - a to bylo právě Trojmezí. Všechny ostatní čs.pohraniční roty střežili čáru se Spolkovou republikou a Rakouskem. Tak proč mluvit o NDR, že?   :-)

  Krátce po nástupu v Trojmezí, v létě 1985, mě velitel 1.rPS kapitán M.Koutný tzv.zaváděl do úseku roty. Tím se rozumí,že mě vše ukázal nejen na operační mapě velitele roty, ale hlavně jsem si spolu prošli terén. Od linie hraničního pásma (HP), kontrolní body,které sporadicky střežili Pomocníci PS (PPS) přes stezky, kudy chodili pohraniční hlídky na stanoviště, až po trasu ženijně-technického zabezpečení (ŽTZ), které se nyní tak s oblibou říká Železná opona a končili jsme tím,že jsme si prošli "demarkaci",což v hantýrce pohraničníků znamenalo projít si přímo hranici, okolo jednotlivých hraničních mezníků, za kterýma už byla Spolková republika Německo.


Dobové foto - stanoviště LOM v úseku 1.rPS Trojmezí.
Cesta dolů,na konci ŽTZ dole je HM 13/9 a konec čs."železné opony" (nebo začátek,chcete-li)


  S tím vším jsem počítal. Ale do úžasu mě uvedlo,až když mě kpt.Koutný vzal do pravé strany úseku, po silnici kolem signální stěny (SiS) až k hraničnímu mezníku HM 13/9, kde naše "dráty" končily a napojovala se na ně signální stěna, jenž už byla pod kontrolou Pohraničních vojsk NDR
  
  Bylo to místo opravdu zvláštní (tedy aspoň z pohledu pohraničníka). Byl zde hraniční mezník, ale "dráty" nebyly před ním, jako kdekoliv jinde na západní či jižní hranici, ale za ním. A za touto československo-německou signální stěnou nebylo kupodivu západní Německo, ale stále ještě dlouho Československo a částečně i Německá demokratická republika :-)  
  Díky vojákům základní služby z Trojmezí, kteří tajně pořídili foto, máme zaznamenáno, jak konkrétně to u hraničního mezníku 13/9 vypadalo. 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


Představu si můžete učinit i díky této další dobové fotografii z konce 80.let. 

Je zde dobře vidět, jak končí naše signálka a napojuje se na ní ŽTZ východoněmeckých pohraničníků. Zprava doleva vidíte východoněmecký kovový plot, který je veden podél hranice ČSSR - NDR, vede k Trojmezí (Dreiländereck) u hraničního mezníku HM 1/1,kde se stýkaly hranice ČSSR - DDR - BRD a poté už pokračuje po hranici NSR - NDR až k Baltskému moři. Tento hraniční plot nebyl pod signálem.
Uprostřed,vpravo od lesa,na horizontu,je nezřetelně vidět betonová pozorovatelna pohraničníků GT DDR. Před lesem je pak už vidět signální stěna,která na rozdíl od hraničního plotu už byla pod signálem a její narušení vyvolalo poplach a zásah pohraničníků, podobně jako u PS ČSSR. 
Úplně vpravo (ne fotografii není vidět) se rozkládá východoněmecká obec Pabstleithen. (Pokud si kliknete na odkaz, otevře se vám galerie fotografií, jak místo vypadá dnes). 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE 


Ale nyní zpět k pohraniční spolupráci československých a východoněmeckých pohraničníků. 

  Jak jsem na rotě posléze zjistil vyptáváním u ostatních důstojníků a pročítáním kronik 1.rPS Trojmezí, na rozdíl od živé spolupráce v 70.létech (nejen při ochraně hranic, ale i neformálním setkávání), se v roce 1985 nedělo vůbec nic. Vyjímkou bylo telefonické spojení s GT DDR Posseck pro případ nějakých incidentů v střežené oblasti, kdy se cca 1x denně spojil Dozorčí signálního přístroje (DSP) zvaný "bednista" s dozorčím kolegou v Německu a frází "Adam - gut?", "Ja, Adam-gut", prověřil, že telefonní spojení je funkční. 
Rádiové spojení s GT DDR jsme neměli, neboť naši kolegové v NDR používali zcela odlišné frekvence,než československá Pohraniční stráž, která využívala pásmo 40 MHz.   

  To bylo všechna spolupráce v té době. Žádné osobní setkávání neprobíhalo, s německými pohraničníky jsem vůbec nepřišel do styku, s vyjímkou sporadického setkání, kdy jsem byl v terénu na pravé straně úseku, v rámci Prověrkové hlídky a náhodou jsem za dráty viděl pěší hlídku GT DDR. Působí to zvláštně, ale musím říci, že vojáky US.ARMY, nebo policisty Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei či celníky ZOLL jsem potkával na čáře mnohem, mnohem častěji (a také s nimi, i přes přísný zákaz,občas vlídně pohovořil,ale,to je jiná kapitola).

  Ovšem všechno se změnilo někdy kolem roku 1988. Tehdy totiž na výše popisovaném místě u HM 13/9 utekl na Západ bývalý pohraničník GT DDR z Possecku, údajně snad i s přítelkyní. Měl místní znalost a věděl,že část "železné opony" NDR není na styku s ČSSR pod signálem. 
  Takže prostě jen někde u obce Ebmath (HM 12) přešli hranici z NDR do ČSSR a pěkně v klidu došli až HM 13/9, kde jen odšroubovali několik matic z německého hraničního plotu, kus plechu ohnuli a dírou v plotě prošli na druhou stranu. Přes území ČSSR, v oblasti tzv. Kočičí hlavy, došli až k Trojmezí a u HM 1/1 pohodlně překročili čáru a byli v západním Německu. So einfach war das, liebe Kinder.  :-) 

HM 1/1 Dreilaendereck - Trojmezí NSR-NDR-ČSSR 
Dobová fotografie je pořízena ze západoněmecké strany hranice.

   
   Samozřejmě,že z toho byl kravál, vyšetřování a převeliké mrzení nejen v Possecku, ale i na 5.bPS Cheb. Vypadalo to jeden čas, že tuhle "díru" hodí na krk nám, na logiku se mě neptejte, ale ve finále to na sebe vzali soudruzi z NDR, takže nakonec se mimořádná událost v Trojmezí nekonala. 

Ale,co čert nechtěl.
V listopadu 1988 v oblasti Trojmezí, tentokrát už na hranici NDR-NSR vzal "krovky" na Západ nějaký Andreas Schumann. Byl pověřený kontrolou čistoty vod, nebo snad jen hraničního potoka v místě Dreiländereck. Lákadlo Spolkové republiky bylo pro A.Schumanna tak silné, že i přes dohled hlídky GT DDR hopsnul v příhodném okamžiku kolem hraničního mezníku, zanechav v NDR svoji rodinu a vřelé vzpomínky na Ericha Honeckera :-)


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE

  To už byla pro nejvyšší velitele v Chebu i Possecku poslední kapka. Bylo domluveno a nařízeno provádět pravidelné společné součinnostní cvičení pohraničníků z Trojmezí a Possecku, v oblasti vymezené hraničním mezníkem HM 13/9 až HM 1/1. 
  
  Na signál "ECKE" byl vyhlášen v Trojmezí a Possecku pohraniční poplach. Naši pohraničníci zaujímali postavení za signální stěnou, na linii tzv.Skupiny překrytí, kdy se jednotka pohraničníků, v síle jedné čety, rozmístila podél silnice v oblasti Kočičí hlavy, přetínajíce tak pravděpodobný směr narušitele státní hranice, který by se vydal z NDR, kolem HM 13/9 do NSR ve směru k trojstátí u HM 1/1. 
  Kromě toho byla vyslána i hlídka na pozorovatelnu u HM 13/9, viz foto. Poplachová hlídka se služebním psem průchodem poblíž HM 13/9 přešla za dráty a vydala se pronásledovat narušitele hranice ve směru jeho předpokládaného postupu. 
  Činnost GT DDR byla obdobná, východoněmečtí pohraničníci dělali podobné opatření,jen ve svém střeženém prostoru. 
  Na zaujetí a plné rozběhnutí československo-německé pohraniční akce byl limit 20 minut od vyhlášení pohraničního poplachu. Viz operační mapa velitele roty. 


Obrázek ve větším rozlišení: KLIKNĚTE ZDE


  Pokud si ale dobře vzpomínám, kromě několika sporadických nácviků, nebyla součinnost na signál ECKE nikdy rozjeta naostro. Což nikomu až tak nevadilo, zvláště, když se díky služební spolupráci mezi pohraničníky obou států rozjel i neformální "Freundschaft" mezi důstojníky PS z Trojmezí a Possecku, na důkaz čehož bylo vypito i mnoho piva a velejemné pálenky či schnaps, ať už na území ČSSR, nebo u přátel v Německé demokratické republice :-)  O tom se ale můžete dočíst v jiných článcích, které jsem zde už v minulosti publikoval.    


Ilustrační foto. Pro zvětšení KLIKNĚTE ZDE


  

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s obdobnou tématikou. 




Použité zdroje k článku: http://www.mistapametinaroda.cz/ 



Dreiländereck

The Czechoslovak border guards had a special name for the western promontory of Aš promontory. The called it Kočičí hlava, (Cat's Head), as its shape on the map actually resembled the head of a cat. The local border crossing was often used by East German refugees who were trying to emigrate to West Germany. 
They took advantage of the fact that the border between Czechoslovakia and West Germany was not so heavily protected as the border between the two German states.

The cooperation of Czechoslovak and East-German border guards on the border with the West

In the first half of the 1970s, the number of East-German citizens who were trying to get across the Czechoslovak border to the West was on the rise. One of the main border regions used by the fugitives to get to West Germany, was the Tri-border area, (Trojmezí). However, this surge in escape attempts didn't escape the vigilant security authorities of the GDR and Czechoslovakia. “The majority of the intruders of the state border came from the ranks of de-classed GDR citizens. 
The prerequisite for this activity was the common border between the GDR and Czechoslovakia and a flourishing tourism between the two countries, which allowed the persons wishing to escape to the FRG to carry out a survey of the territory around the border, to get information on the protective system of barriers (even from some of our citizens) and to procure various forms of assistance.” 
The Czechoslovak security authorities learned this from the interrogations of arrested German fugitives and from East-German border guards. For this purpose close working relations were established between the 5th border-guard brigade and the 10th border regiment of the GDR.