14. února 2018

V HRANIČNÍM PÁSMU A ZA ŽELEZNOU OPONOU

Revolverová story publikovaná v Lidových novinách.

Čtěte a názor si učiňte sami. Bývalí vojáci Pohraniční stráže budou patrně nevěřícně hledět na text, který pan Pavel Machálek předkládá k uvěření a i ti, kdož na vojně nebyli,ale znají reálie tehdejšího pohraničí, budou asi také na pochybách. 

Počátkem 70. let minulého století si pořídil chatu nedaleko rakouských hranic. Nový Vojířov, vzdálený pár stovek metrů od železné opony, navštěvoval Pavel Machálek každý víkend. V rozhovoru pro Lidovky.cz odpůrce tehdejšího režimu líčí, jak ho členové pohraniční stráže nechávali rybařit v zakázané, ostře střežené zóně a přibližuje život na vesnici plné „fízlů“.  

Hraniční pásmo, území pro běžné československé obyvatele v dobách reálného socialismu nepřístupné. Vstup do něj byl povolen pouze starousedlíkům nebo majitelům rekreačních chalup. A to navíc jen k výstražným cedulím se zákazem.

V jedné z obcí nedaleko státních hranic si před zhruba padesáti lety pořídil roubenku i Pavel Machálek. A tak má bohaté zkušenosti s tím, jak to tehdy v přísně hlídané části republiky vypadalo.

„Bylo skličující, jak téměř všichni lidé na vesnici na sebe donášeli nebo byli nějakým způsobem zaháčkovaní v noční hlídací službě,“ říká Machálek v rozhovoru pro Lidovky.cz o vesnici se zhruba dvěma stovkami obyvatel poblíž Jindřichova Hradce.

*Lidovky.cz: Jaký byl život nedaleko železné opony?

Téměř 90 procent mužské osádky obce byli dobrovolní pomocníci při ochraně hranice. Snad v každém baráku byl alespoň jeden z nich napojený na Pohraniční stráž. Stáli u silnice, nebo chodili ve dvojicích. Uvedu příklad. Stáli jsme u polorozbořeného stavení, bavili se ve skupině s místními rodáky. Naši skupinku v dálce míjel nějaký civil. Jeden místní se najednou omluvil, že si musí pro něco skočit domů. Za deset minut se vrátil, pokračovali jsme v rozhovoru. Hodinu nato přijel z posádky důstojník, potřásl mu rukou a poděkoval za ohlášení. Neznámý civil byl ve skutečnosti provokatér, který testoval bdělost obyvatel obce v režimu všedního dne. Takto se odehrával život v příhraničních vsích.

*Lidovky.cz: Proč jste tam tedy zůstával?

V průběhu let se přirozená averze proměnila v rozpačitou toleranci. Nemyslete si ale, že nás za těch 40 let přijali za starousedlíky. Měl jsem tam i pár přátel, dokonce i skvělých kamarádů. Můj kamarád, říkejme mu Ota, byl také pomocníkem. Podával hlášení, co se v obci vrtlo. Ale jinak - a to se dalo pochopit - byl, jak se říká, takový kamarád do deště. Oba jsme navíc byli rybáři, on byl rovněž nimrod, takže jsme spolu chodívali rybařit a on mě brával na posed při lovu divokých prasat.

Jednoho dne za mnou přišel a říkal, že získal od majora povolení zachytat si ryby na Staňkovském rybníku, který tvoří svým vnějším okrajem část česko-rakouské hranice. Jeho vnitřní část byla směrem do vnitrozemí důmyslně chráněna chatovou oblastí, kterou tvořili výhradně estébáci a příslušníci policejních sborů, kteří tam jistili neproniknutelný a spolehlivý ochranný val. Soustava tří rybníků tvořila hranici státu. Spolu s Otou a doprovodným důstojníkem - pochopitelně také rybářem - jsme byli na rakouské straně rybníků.

*Lidovky.cz: Chcete říct, že jste se jako civilisté dostali za plot do přísně střežené zóny u hranic, kde hrozilo riziko vašeho útěku z Československa, a ještě s přispěním pohraničníků?

Když toto budu dnes komukoliv vyprávět, řekne, že lžu, že si vymýšlím. Přeci není možné, aby šéf tamní posádky dovolil civilům vstup na území, které je chráněno plotem a střeženo důmyslným systémem bezpečnostních prvků. Skutečně ale tomu tak bylo.

*Lidovky.cz: To mi vysvětlete. Co jste pro to museli udělat?

Nic. Prostě jsem se během těch let u toho majora zapsal dobrým způsobem, bez podbízení. Až na jednoho křiváka byli vesměs všichni důstojníci rozumní, vycházeli jsme spolu. S náčelníkem, tehdy majorem, nás pojilo dlouholeté přátelství, podobně tomu bylo i s kamarádem Otou. Oba již delší dobu nežijí.

*Lidovky.cz: Přátelství? To vám ani trochu nevadila náplň jejich práce?

My jsme se spolu o politice nebavili. Nechci tím nějak majora dehonestovat. Naopak se domnívám, že jeho čin poodhalil roušku zrůdnosti systému, ve kterém musel celý národ žít. To, co se dělo, zavinil zlomyslný režim, který nás 40 let usurpoval a dbal na to, aby hranice nebyla propustná.

*Lidovky.cz: Pořád mi nejde do hlavy, proč by členové Pohraniční stráže takto riskovali.

Oni si pravděpodobně ověřovali informace o mně, mém životě a co jsem dělal. A když zjistili, že jsem se o našich výletech nezmínil a nevytahoval se, tak mě nechávali. Jednou jsme se ale s tím jedním už trochu „ovíněni“ bavili. Ptal jsem se ho, když jsme seděli u té vody, co by dělal, kdybych mu řekl, že jdu do Rakous. Odpověděl, že by mě musel zastavit.

*Lidovky.cz: Jak vůbec v praxi vaše „výlety“ vypadaly?

Nebylo jich přehršel, ale rozhodně přes nějakých deset přechodů přes hranici jsem zažil. Většinou jsme chodili kolem třetí, čtvrté hodiny ranní, to bylo ještě kuropění. Naším výchozím bodem byla posádka, kam jsme přijeli autem a odtud jsme šli pěšky.

Museli jsme vždycky mít, nazvěme ho, závodčího, vyššího důstojníka, který s námi šel, voják, který měl klíče a doprovodil nás k ostnatému plotu. Přišli jsme k oplocení, v němž byla železná branka. On vzal, říkali tomu pojítko, nahlásil příchod a počet lidí, dostal souhlas a odemkl první branku. Následovala druhá dvířka, další zámek. Závodčí nás vpustil, zavřel za námi vrátka a větví rozptýlil zem oraniště, aby na ní byly vidět případné nové šlápoty.

*Lidovky.cz: Co jste si v tu chvíli pomyslel, když jste se najednou ocitl na zakázaném území?

Byl to neskutečný zážitek. Panovalo tam naprosté ticho, ranní mlha to celé rámovala do tajuplné podoby, sem tam se ozval nějaký pták. Ušli jsme asi půl kilometru podél potoka, který tam protékal, přešli lávku a ocitli se na hraně staňkovského rybníka. Od něho to bylo do Rakouska asi dvacet metrů. Hraniční kameny lemovaly okraj rakouského lesa.

Byli jsme domluveni, že u branky zpět do vlasti budeme v určenou hodinu. Toutéž cestou jsme se pak vraceli zpátky. Většinou to bylo tak, že souběžně s časem návratu se tam objevil klíčník s pojítkem. Jednou jsme se ale špatně domluvili na návratu a byli jsme nuceni tam asi hodinu čekat. Museli jsme se schovat za stromy, aby nás neviděli štěkající psi. 

*Lidovky.cz: Máte na mysli psy Pohraniční stráže?

No jistě, jak nás viděli, tak neustále zlostně štěkali. Pohraničníci měli psy, kteří s nimi drželi strážní službu a procházeli území, a pak psy, kteří byli vyloženě cvičeni k zastavení člověka i za cenu potrhání. Byli v uzavřeném prostoru kotce, který byl poset zvířecími kostmi. Vyklápěcí vrátka v případě prostříhání drátěného plotu narušitelem automaticky uvolnila západku a kotec se automaticky otevřel. Cesta k lovu byla volná. Je pochopitelné, že moje zvídavost nebo případný komentář nebyly namístě. Stávalo se, že jsme šli kolem a žádné štěkající bestie tam nebyly, nebo byly přesunuté jinam.

*Lidovky.cz: Všiml jste si na cestě ještě něčeho, co vás zaujalo?

Před plotem byly v různých výškách, natahané ostnaté dráty mezi stromy. Ve dne jsme je viděli, ale kdyby narušitel místem běžel v noci, tak se potrhá na mraky.

*Lidovky.cz: Zaregistroval jste v průběhu let, že by se někdo v okolí pokusil utéct do zahraničí a byl následně zastaven?

O žádném incidentu nebo drastickému napadení člověka v tomto úseku ani nemohu vědět. Armáda takové informace nesdělovala.

*Lidovky.cz: Střelbu jste ve vesnici neregistrovali?

Střelbu ne. Co se ale ozývalo až ve vesnici, byly rány po výbuchu min, které byly rozmístěny podél plotu. To bylo na pořadu téměř každý den, to když lesní zvěř šlápla na nastraženou past. Navíc ještě po každém výbuchu vylétla do vzduchu raketa. Měli tak zmapované místo, kde ke kontaktu došlo. Případný narušitel neměl mnoho šancí.

Jeden incident si ale přeci jen pamatuji. Tenkrát se o něm lidé dozvěděli z toho důvodu, že se jednalo přímo o starousedlíka. Jezdil s traktorem a protože pole se musí sklízet, tak zajížděl až k drátům maje průkaz, který mu to umožňoval. Vždy přijel, pokosil seno, dal do balíků a odvezl. Jednou si ale přivezl žebřík. Vylezl na žebřík, přelezl plot, žebřík si vzal na druhou stranu a sbohem Československo.


ZDROJ A FOTO:  Pavel Machálek

Pavel Machálek na dobové fotografii.

Narodil se 22. ledna 1939 ve Zlíně.
V roce 1972 si pořídil chalupu v Novém Vojířově u Jindřichova Hradec, pár stovek metrů od železné opony. Bydlí v Praze.

Pracoval jako grafik u Československých aerolinií, kterým navrhl například grafický image OK-JET. Následně se živil jako výtvarník na volné noze. Aktuálně je v důchodu.

REDAKTOR LN: Robert Sattler

PUBLIKOVÁNO (11.2.2018): https://www.lidovky.cz 

* * * * * * * * * * * * * 

Z diskuze na FB Group s tématikou Pohraniční stráže - PS OSH 
(Screenshot diskuzního fóra k článku na LN). 








ZAJÍMÁ VÁS VÍCE INFORMACÍ O POPISOVANÉ LOKALITĚ? Klikněte si: 

*** Kuriozita z dob studené války - Staňkovský rybník


29. ledna 2018

ROTY HLOUBKOVÉHO PRŮZKUMU V POHRANIČÍ

   Roty hloubkového průzkumu vševojskových divizí (dále jen RHPz) jsou tématem, o němž se v dobách jejich existence a vlastně ani dnes, moc neví. Působily v sestavě průzkumného praporu vševojskové divize. Byly rozesety podél celé západní hranice bývalého ČSSR. Obyvatelé obcí, v nichž RHPz byla dislokována, většinou měli za to, že v jejich městě sídlí jednotka běžných výsadkářů, soudili tak podle červených baretů a odznaků s padáčky, jež tito vojáci nosili. 


FOTO výsadkář v uniformě.



   Někteří příslušníci RHPz dodnes myslí, že sloužili u běžných výsadkářů, kromě baretů a odznáčků je k tomuto přesvědčení vede fakt, že všichni příslušníci RHPz povinně skákali padákem. Plnili metodickou řadu seskoků, získávali výsadkové třídnosti, byli ve stravovací normě jako výsadkáři… 


FOTO z výcviku výsadkářů.


   Ovšem padákový seskok byl jen jeden ze způsobů infiltrace do sestavy nepřítele. Mezi další způsoby patřil vrtulníkový výsadek (z visu či přízemního letu), přechod fronty (pěšky či na vozidlech)´, či možnost zakopat se a vyčkat až se „převalí“ fronta. Např . jedním z úkolů 20. RHPz z Chebu bylo bezprostředně po začátku války přes pohraniční roty Svatý kříž, Dubina, Šlapany, proniknout na území tehdejší NSR.


   Jak jsem již uvedl, RHPz byly součástí průzkumných praporů vševojskové divize. RHPz tvořilo pět skupin hloubkového průzkumu (SHPz), kdy velitelem první SHPz byl důstojník. 

   SHPz tedy operovala v tomto složení: velitel skupiny, starší průzkumník, velitel RDST, průzkumník, radista, pancéřovník a řidič. Za války, v případě potřeby, bylo možno SHPz „zdvojit“ a i doplnit další výzbrojí např. UK. 
   Výzbroj byla různá, ať již to byly SA vz.58, SA vz.61, odstřelovací pušky Dragunov, pancéřovka RPG, útočný nůž, malý vystřelovač svělic… Spojení ve skupině bylo zajištěno dvěma RDST RF-10, spojení s vlastním útvarem jinou RDST (číslo již nevím, ale mám za to, že R-123). 


FOTO radiostanice RF 10 (44-53 MHz).


   Příslušníci RHPz používali osobní padáky OVP-68 a OVP-80 (to zejména), záložní padáky ZVP-80, padákové kontejnery PDK v soupravě s dopravním padákem PDMM a osobní kontejner GK-30. Výstroj byla směsí výsadkářské a vševojskové výstroje, např. byly zde jak výsadkářské oděvy vz.60, tak i vševojsková varianta tohoto oděvu. 
   
   Všichni členové RHPz nosili výsadkářské barety vz.60, později vz.85. Samozřejmostí byla rukávová nášivka tzv. „parapíča“. Člen RHPz nosil na zádech torbu výsadkáře vz.61, nikoliv vševojskovou velkou polní. Co se stravy v poli týče, na PŠ jsme fasovali vševojskové KD Nikol a na bojovém útvaru v Chebu výsadkářské KDP Vysočina. 


FOTO z vojenského útvaru 4407 Cheb


   Řada odborností v SHPz vyžadovala PŠ hloubkového průzkumu, ta byla dlouhou dobu v Prešově, za dob mé ZVS byla v Bratislavě.

   RHPz zajišťovaly průzkum pro potřeby divize do přibližně 100 km v hloubce sestavy nepřítele, pro zajímavost SHPz od 22. výsadkové brigády Prostějov, prováděly průzkum pro účely okruhu, či frontu do hloubky přes 100 km (třeba 500 km, takže výsadek padáky byl nutností). 
   
   Je třeba si uvědomit, že řada útvarů československé armády byla rámcová, což se týká i RHPz- třeba u nás v Chebu byly naplněny jen asi dvě, tři skupiny (SHPz). Většina nezasvěcených se mylně domnívá, že výraz hloubkový průzkum znamená jen vyhledávání cílů , jejich pozorování a ještě tak možná nahlášení jejich lokalizace. Omyl, SHPz prováděla i přepady popř. léčky, ovšem podle metodiky by se neměla nechat vtáhnout do boje. 
   Cílem SHPz byly zejména PJN (prostředky jaderného napadení), štáby, letiště, sklady PHM. Cílem léček pak byla zejména pohybující se nepřátelská jednotka. 


FOTO autor textu Josef Drha v časech voj.služby.



Dodatek od Stanislava K. v diskuzi na tématické Facebookové skupině: 


Screenshot z diskuze na Facebooku.



   Armáda cvičila velice konspirativním způsobem skupiny hloubkového průzkumu složené ze záložáků. Jednalo se o 3-5-ti členná komanda ve složení velitel, dva radisté, dva pozorovatelé. V případě válečného nebezpečí, ale i války měly určeny oblasti působení. Např. NSR, Francie ... 

   Záložáci byli povoláváni na cvičení každý rok na dobu cca tří týdnů, vždy pod dokonalou legendou jak pro rodiny, tak zaměstnavatele. Z velké části byly mezi nimi osoby s VŠ vzděláním, často s vyšším postavením, jazykovým vybavením. 

   Z každého cvičení byl pořizován objemný zápis s hodnocením. Hlavní zaměření, topografie, střelecký výcvik, paravýcvik. Výcvik a soustředění probíhal ve vojenských objektech zcela vyjímečně, jednalo se o konspirační byty a vojenské výcvikové prostory. 

   Není mi nic známo o tom, že by tyto skupiny přecházely na území jiného státu. Osobně jsem zažil příchod zpravodajského prostředku (osoby) ze zahraničí k nám. Nikdo z nás ale neznal přesné místo, podobu, pohlaví, dokonce ani čas. Akce probíhala více jak týden v prostoru mezi signální stěnou a demarkací (státní hranicí) bez přítomnosti vojáků základní službyS. 
Naše výzbroj: Pi 50/70 +Sa vz. 58.(60ks nábojů). 
Výcvik trval minimálně do roku 1992.


 
Screenshot z diskuze na Facebooku.



ZDROJ (Autor):  Josef Drha 

FOTO: archiv autora  a  web Semrad Page


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro článek s podobnou tématikou. 

1*  Zpravodajská služba a Vojenská kontrarozvědka u Pohraniční stráže  

2*  V pastích čs.tajné služby ("revolverový článek").


Ukázka z "paragánského" filmu COPAK JE TO ZA VOJÁKA (1987)


26. prosince 2017

SILVESTR 1972 V TROJMEZÍ

Epizoda s prezidentem Svobodou byla za námi a Silvestr před námi. 

   Také 31.12. na Silvestra bylo bojové rozdělení, které nám přečetl jediný důstojník, který zůstal na rotě a to byl nrtm.Toník Firýt, který současně vykonával službu dozorčího důstojníka roty (DDR). Vyfasoval jsem tři průzkumné služby, tu první s nástupem ihned v 17.00 hodin. 

   Tonda Firýt mne, jakožto dozorčí důstojník přesně v 17.00 vyslal na průzkum terénu, s určením trasy od roty,směrem na Cinka, dále po cestě k můstku přes potok Rokytka, kde bylo skryté strážní stanoviště. Tam se telefonicky na rotu zahlásit signalistovi (DSP) a střežit do 19.hodiny, po ukončení střežení nahlásit opět DSP průběh služby a pokračovat dál ve skrytu lesa, směrem po vytýčené trase, s návratem ve 21.00 hodin na rotu. 

   Moji průzkumnou trasu měli kluci z roty dávno nastudovanou z Plánu služeb a tak na mne počkali před rotou s tím,že až půjdu okolo hospody U Cinka, tak ať koupím pár lahví "životabudiče". Peníze mi strčily do kapsy a hotovo. Jeden z kluků na mě houknul, že počká u psích kotců, aby nám to Toník nesebral. Tašku mi nedali a protože jsem šel sám, jen se svým štěkajícím doprovodem, tak jsem přemýšlel, kam to asi dám, aby mě to nevypadlo. V kotcích jsem si vzal své psí kamarády a vyrazil do terénu (tedy k Cinkovi). Ještě jsem si všimnul, jak DDR nrtm Firýt stojí na chodbě, kouří a kouká ke kotcům, jak odcházím do té zimy. 

Ilustrační dobové foto z 1.rPS Trojmezí 1972 - služební psi.


   Dojdu k Cinkovi, svítí se ze všech oken a aby ne, chystají se na Silvestrovskou zábavu. Kouknu do lokálu, zatím tam moc lidí není. Paní hospodská mě zmerčila a hned mě odvedla bokem do kuchyně, abych nebyl na očích, kdyby přišel někdo z důstojníků. Sdělil jsem hospodské své přání a ta mě vybavila, za obdržené finance, vším potřebným. Ještě než mne vyprovodila, tak se podívala ven, aby mě nikdo nespatřil. Nechtěla, aby mě někdo načapal tam, kde nemám být.  

Pohostinství U Cinka (Jednota) - dobová fotografie.


  Dorazil jsem na skryté stanoviště za mostkem přes Rokytku, ohlásil se pojítkem signalistovi na rotě a začal jsem střežit. Zima jako na Sibiři, čtyřnohý huňatý doprovod mám na svých nohou,ale furt je zima. Říkám si, na co mám životabudič? Otevřu láhev vodky a loknu si, je to lepší, ale samotnému mě nechutná.  

  V určenou hodinu jsem se odhlásil hovorem na rotu ze stanoviště, srovnal si za pasem nakoupené flašky alkoholu tak, aby necinkaly a já mohl jít lesem potichu jako myška.V klidu jsem vyrazil po určené trase směrem k rotě. 

  Když jsem se blížil k trojmezské rotě, očekával jsem, že u kotců, kam musím dojít nejdříve, abych zavřel psi, bude někdo z kluků čekat. Ale nikdo tam nebyl. Tak jsem si řekl, že tekutý proviant uložím do skřínky, anebo si to kluci vezmou na pokoji, protože projít okolo místnosti DDR a samotného Tondy Firýta bylo,s takovým nákupem, značně riskantní. 

  Ovšem, stalo se,co jsem nečekal. Vycházím od kotců,po schodech vzhůru k rotě a na schodišti před rotou vidím nrtm.Firýta,jak tam postává a pokuřuje. 
Kamarádi koukají nenápadně z oken,co se bude dít a vůbec je v dané chvíli nezajímá Silvestrovský program v televizi. 

 
Ilustrační dobové foto z 1.rPS Trojmezí (1972).


  Tonda měl snad rentgenové oči,nebo letitou zkušenost (vyloučit se u něj nedá vůbec nic), houkl na mě: "Vojáku nejdete ňák moc brzo ze služby? A co nesete?". 
Odpovím že nic a kráčím na druhý schod naproti stojícímu dozorčímu důstojníkovi. Toník mi stroze nařizuje: "Vojáku stůjte a zvedněte ruce!". 

  Ptám se proč,ale on opakuje znovu: "Zvedněte ruce". Tak je zvedám,ale to jsem ale neměl dělat protože mi začaly z kožichu propadat ven jedna láhev za druhou na schody, kde se rozbily všechny až na jednu. Teď už Tonda dělal, že nic nevidí, neslyší a povídá: "Pojďte zahlásit konec služby a pak si vezměte koště a zameťte to, ať se nikdo nepořeže". 

  Kluci mi dali co proto, taková škoda a podobně,bla, bla, blá, ale že si nikdo z nich nepřišel do kotců pro objednaný alkohol,jak bylo domluveno, o tom ani slovo. Přes tuto ztrátu (mimochodem zrovna ta otevřená vodka se zachránila) jsme oslavily Silvestr 1972 a příchod Nového roku 1973, velice, velice slušně. Ještě, že jsme měli našetřeny světlice a "dělbuchy". 

No a takový byl Tonda Firýt. Nic nám nesebral,nikam nic nehlásil,on nám to rozbil. :-) 

(C) Autor: Miroslav 
Fotografie: Vojensko CZ

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy z Trojmezí.

Psovodské vzpomínky - 1.část

Psovodské vzpomínky - 2.část 

* Psovodské vzpomínky - 3.část 

* Takový byl Tonda Firýt  

 -------------------------------------------------------------------------------------------------- 


20. prosince 2017

KAPR PO VOJENSKU

Adventní příběh z roty PS Železná.

   Vánoce byly za dveřmi. V roce osmdesátém šestém mé druhé a poslední strávené ve stejnokroji poddůstojníka PS v základní službě. Byli jsme tehdy spolu se dvěma dalšími kolegy ze stejného ročníku - Hušinou a Máriem  taková malá partička, které mívali naši kamarádi občas plné zuby. Hlavní velení také. Velitelé čet s námi byli raději zadobře. S Hušinou jsem sdílel společnou světnici, s Máriem v civilu společné město, oba jsme byli a dosud jsme „ti Pražáci“. Společně jsme sbírali houby, které jsme sušili u Hušiny na akumulačkách v Čovce, o kterou se staral, společně jsme chodili na ryby, společně jsme tu a tam něco menšího picli,…občas jsme se i společně ožrali. Vykuřovali jsme zásadně cigarety lepších značek, zejména před ostatními a dávali jim tímto furiantským způsobem najevo, že máme všechny a všechno tak nějak na háku.

Dobové foto: rybník poblíž 6.rPS Železná.


   „Budou kapři?“ ptali jsme se proviantního pár dní před štědrovečerní hostinou. „Zajisté,“ potvrdil František, který v civilu působil jako číšník s maturitním vysvědčením v jednom z mariánskolázeňských hotelů. „Aha, a bude nějaký navíc?“ ozval se Hušina, který v sobě opět nezapřel svou rodovou příslušnost k někdejším velkým sedlákům. „No, to už se nějak dohodnem. Na co ho budete potřebovat?“ „Ále, tady Zdenál rád vaří a slíbil, že vyrobí nějakou specialitu. Tak právě proto.“ Franta se na mne podíval. „Hm, hlavně u toho buďte zase tak šikovní jako minule…“. Narážel na nedávnou událost před pár týdny nazpět, kdy se nám díky déle trvajícímu pohraničnímu poplachu podařilo malinko připéct v troubě divokou kachnu. Vše ale dobře dopadlo, kuchyň se vyvětrala a my kachnu zkonzumovali bez kůže. „Stejně je pod kůží cholesterol,“ utvrzovali jsme se, jen co jsme byli nuceni před samotnou konzumací ptáka poněkud ořezat. Kůže navíc nebyla úplně stoprocentně zbavená peří. U vaření se holt nemá spěchat. Ale vysvětlujte to nadřízeným, kteří velí.

   Ráno před Štědrým dnem mne zavolal Franta na dédéerku, kde jsem tou dobou trávíval ostatně jako měsíce před tím i potom, dost času. „Chceš ho rovnou zabít, Zdenále?“ Nevěděl jsem hned koho František myslí, ale jen co jsem se vzpamatoval, potvrdil jsem, že ano. „A rovnou ho kuchni, nemám teď na to čas.“ „Dobře, budeš ho mít v lednici.“ „Fajn,“ poděkoval jsem a slíbil Frantovi plechovku koly a krabičku amerik. Obojí z Máriových tuzexových zásob. Protože povinnosti je třeba dělit. Já kapra připravím, Mário zacvaká a Hušina sežene flašku vína, nejlépe bílé „svíce“, kterou k pochoutce společně vypijeme.



   Kapřík nebyl velký, měl něco do dvou kil, ale pro naše účely zcela dostačující, jelikož jsme neměli ve zvyku s kýmkoliv se o cokoliv dělit. Smaženého mělo být na rotě dost, byl jsem tedy požádán, abych kapra připravil tak nějak jinak. Na zelenině? Načerno? Ale fuj! Napadlo mne tedy, že bychom mohli vyzkoušet starý šumavský recept, jak jej popisuje Jaroslav Hašek v jedné ze svých povídek-kapra namodro. Nejednalo se o jakýkoliv Haškův opilecký nápad, ale jak jsem napsal, o regulérní kulinářskou specialitu, přičemž se k modření ryby používá vřelý ocet. Pokrm se konzumuje za studena.

   Jen co jsem pokrájel zeleninu, dal dohromady koření a dal vařit něco málo osolenou vodu, sáhl jsem do přihrádky po láhvi s octem. Ale ouha! Bylo jí uvnitř něco na prst. „Sakra,“ vyrazil jsem na kuchtíka, „to je vše co máte?“ „Hned se podívám,“ odběhl kuchař, ale vrátil se se zklamaným výrazem ve tváři. „ No nic, půjdu za paní Kadečkovou,“ napadlo mne. Seběhl jsem tedy se schodů a přes bránu zamířil k velitelce našich pomocníků. Zastihl jsem ji v plné práci. „Moc se omlouvám, paní Kadečková, ale nemáte alespoň půl láhve octa?“ optal jsem se s nadějí. „Ale to víš že jo. Bude kapr na modro?“ podávala mi celou, ještě uzavřenou láhev. „Zbytek nemusíš vracet. Nevadí že je z Ruska?“ „Ježiši, to né,“ odpověděl jsem pokrytecky a pomyslel na to, že na octu snad nemají ani Rusové co zkazit. „A jak jste k němu přišla?“ prohlížel jsem si na plastové láhvi nápisy psané azbukou. „Od jejich oficírů ze Zvonu, přijeli na podzim a chtěli, abych jim zavařila houby po našem. Přivezli mi k tomu jejich ocet a vodku.“ „Tu jste do hub taky přidala?“ smál jsem se a mazal pryč, aby si paní Kadečková své dobrodiní snad ještě nerozmyslela.

   Vše jsem tehdy udělal tak, jak jsem měl. Přesně podle receptu. A za asistence svých věrných přátel jsem čekal na okamžik, kdy ryba, přelévaná vřelým octem, začne modrat. K tomu ovšem nedošlo! Jakmile se ocet ocitl na kapří kůži, začaly porce zvolna zelenat, až nabraly sytě brčálovou barvu. Kapr vypadal jakoby obalený žabincem. 



   „Asi jsme uvařili vodníka,“ konstatoval Mário. Pohlédli jsme na sebe navzájem a pak začali studovat malá písmenka plastové nádoby. Tam stálo: „12% uksus“. „Myslím, že budou na vině procenta nebo že by další komponent?“ mudroval Hušina. „Náš ocet je přeci osmiprocentní.“ Kapr ale vypadal nádherně. I jeho tyrkysová zeleň byla s ohledem na situaci symbolickou. Dokončil jsem tehdy jeho přípravu, kapra jsme nechali odležet a mírně zatuhnout. Poté jsme se na něj přeci jenom vrhli.

   Musím říci, že na rybě a vínu jsme si opravdu pochutnali. Dokonce jsme porušili jednu z nepsaných tradic našeho neformálního společenství a dali ochutnat i jiným. Nikdo neprotestoval. Až na jakási zlá ústa, která nám poradila, ať si kapra necháme patentovat na velitelství Pohraniční stráže v Praze. Když to tam s Máriem máme tak blízko.

Pro čtenáře weblogu Pohraničník sepsal:

Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS.

Autor příběhu Zdeněk Nagovský u 6.roty PS Železná (07/2017).



CHCETE DALŠÍ PŘÍBĚHY OD ZDEŇKA NAGOVSKÉHO? Klikněte si. 

** Kočička 


** Studna 

** Epitaf 

** Kačer

12. prosince 2017

ZIMA, VÁNOCE A SILVESTR 1965 NA STÁTNÍ HRANICI

  Zima 1965 nezačala nijak mimořádně. Rota sídlí v údolí u okresní silnice. Na pravé straně úseku SH máme nejvyšší kopec jménem Rudná-852 metrů vysoký. Na levé straně, skoro u styku s rotou Jelení,je Hraniční hora vysoká 960 metrů. Není výjimkou, že sníh padne kolem 20. října a na kopcích už zůstane.V údolí však mizí. 

  Na čáru začátkem října přišli z výcvikáče nováčci a řada z nich ještě nestála na lyžích. Zatím to ale není tak daleko. Do prosince probíhá jelení říje. U piketu se vrata v signální stěně (SiS) netrhnou, aby tam pomalu hlídka stála trvale. Papaláši všech kalibrů, brigádou PS počínaje a vládou konče, každý si chce střelit kapitální kus. 

  Dráty ŽTZ nepouštějí naše jeleny ven a ti němečtí nemohou k nám. Tak se soustředí u kontrolního pásu (KP) a SiS a hlídky si mohou uběhat nohy, z toho jak v láskyplné touze chtějí za laněmi, tam, či sem, ale SiS jim stojí v cestě, takže signál za signálem a to i ve dne. To jsou zbraně,co si na to papaláši nosí, jen oči přecházejí!A tak v setmění a po setmění střelba jak o Vánocích. Nechodí tam sami, musí s nimi zpravodajec. No, museli být pěkně naštvaní, denně a ta samá otrava. 

   Ale vzhledem k hustotě jelenů to nikdy netrvá dlouho. Rána, jelen složen, zlomek s krví (větvička) za klobouk. Otevřít jelena, no a co s ním dál. Vozidlo GAZ z útvaru dopraví jelena na rotu. Střelec si bere trofej, jagerrecht (játra) a také jednu kýtu. Kam by zvěřinu (maso) dal? Mrazniček tehdy ještě tolik nebylo. Chudáci kuchaři, makali dlouho do noci. Stáhnout kůži, rozporcovat…, co s masem? No přece do sudů. Do láku, do soli, máme sice obří hotelový mrazák, ale tam smí být jen vepřové nebo hovězí. 
   
   Pod rotou je 80 metrů dlouhý pivní sklep. Tam odpočívalo až osm dvěstělitrových sudů masa. To maso byla vítaná pomoc, jak se ukáže později. 

   Je třeba říci, že rota byla samostatně hospodařící jednotka. Provianťák vedl, tehdy raritu, podvojné účetnictví. Jak mě to v učilišti nebavilo, ale jak se mi to po roce 1989 hodilo, velmi. Zkázy schopné potraviny se nakupovaly v obchodech, jen tvrdé potraviny zavážela brigáda. A tak jsme šetřili korunku ke korunce, blížily se Vánoce. 

   Před Vánoci už bylo penízků dost a tak výkoňák (staršina) s provianťákem po "světě jezdili a dárky nakupovali, jednoduché to neměli". I ten poslední vojáček dostal dárek v rozmezí 500 až 1000 Kčs, na tu dobu slušné peníze, když jsem měl měsíční plat 2300 Kčs. 

   A už chumelí slušně, Štědrý večer, vánoční stromek, ozdoby i purpura z NDR, která voní na klubovně. Salátu obří hrnec, řízků kolik kdo snědl. Salát se dojídal jako zpestření ještě celý příští den a to byla jelení svíčková. Kuchťáci si i vlastní majonézu vyrobili. 



   Dozorčí roty píská poplach, tehdy děda Mráz, přestrojený provianťák, přichází, má pomocníka, dva pytle plné, bude rozdávání dárků. A teď jednomu po druhém rozdává dárky a rotní bavič Venca Šebek (který později zahynul při havárii), každého vtipně komentuje nějakým průšvihem nebo „fópá“, co se přihodilo. Všichni se smějí, nikdo z těch co nemohli domů, nevěší hlavu. Kolem jedenácté se to opakuje v menším, to se vracejí hlídky z terénu. 

    Velitel roty měl rodinu a dvě děti, tak jsem služby i vše táhnul já. Na Silvera jsme si to prohodili. I nějaké pivíčko jsme vypili a štamprdlička do toho padla, kromě hlídek, co šli o jedenácté večer do služby. 

   Je silvestrovská půlnoc, čára začíná z německé strany doslova hořet. Všechny signální pistole ven, bedny se světlicemi a palba jako u Verdunu, nemůžeme zůstat za Němci pozadu. Pálím šrapnely, nízko nad zemí, aby rány byly co největší. Nabíjím, nevím co jsem dělal, asi držel spoušť. Rána, zápach spálené tkaniny, šrapnel udeřil do vrat garáže Gazu. Spálený roh saka, koule jsem si málem ustřelil… 

  Šup a už je leden, už se nedá do terénu bez lyží. Každou chvíli nějaká zlomená. Výkoňák šílí. Je plánovaný výcvik v lyžování. Táhneme nad zastávku vlaku, co je na kopci nad rotou, lyže na rameni. Stráň, to je kopec a údolí tak naproti Maxovic baráku. Jezdíme, padáme, fotíme, legrace kopec. Alespoň jsme nováčky naučili lyže správně namazat , aby to neklouzalo, chodit na lyžích a sjet kopec s holemi mezi nohama. Nikdo si nohy nepolámal a do konce března lyže nesundali. 

     V těch časech bylo v našich horách, tak polovina obyvatel, neodsunutí Němci, řemeslníci, antifašisti, jáchymovští horníci. Ti znali naše hory nejlépe. Platila tu taková pranostika, že každý rok přichází masopustní sněhová bouře a pak josefská sněhová bouře. A výraz, to se čerti žení, vůbec nevystihuje podstatu věci. Pokud přijde jenom jedna, o to je silnější. 



   A přišla. Masopustní a tak o deset dnů dříve. Sněžilo jak jsem ještě neviděl, fujavice, jít se muselo v předklonu. Kluci chodili v bílých maskáčích, beranice a na obličeji univerzální dvojitou šálu, nataženou jako masku. První den dojel pro zásoby ještě GAZ na všechny náhony, druhý den už jen PV3S, motorizace, mechanizace s dechem u konce. Dva dny ještě vozka se sáněmi a pak už měl kůň sníh až po hruď. 

   Maso bylo z jelenů, ale co chleba, salám máslo sýry, vejce? Jednoduché řešení. Deset chlapů z čety co měla mít výcvik, lyže, tlumoky plné polní a zásobování jak za polárním kruhem. Nejvíc byl naštvaný provianťák, ten musel pokaždé. Aby kluci v té bílé tmě nezabloudili, jeli kolem trati. Telefonních drátů se mohli místy přidržovat. Velitel napjatý, vrátí se zdraví, vrátí se všichni? Silnice zavátá trať zavátá, pluhy neprorazily. Tři týdny jsme byli zapadlí vlastenci. 



    Slunce už zase září, sníh je umrzlý. Přibíhá dozorčí roty (DR), něco se děje. Jdeme před rotu, slyšíme burácení. Je to nálet? Co je to? Už to od zásobovačů víme. Probíjí se k nám vlak. Ale jaký? Vpředu plochý vagon, na něm motor z tryskáče, za ním cisterna s palivem, vagon pro osádku a tlačí to lokotraktor. Z Nejdku se k nám probíjel tři týdny a to není víc jak 15 km.Už byl život veselejší. Silnici pak do týdne vyčistila fréza na Krasu z Karlovarského letiště. 

    Takže se nám spojily obě sněhové bouře v jednu. Všichni jsme ve zdraví přežili, ani doktora jsme nepotřebovali. Zima sice ještě neskončila, ale už to bylo v normě. Sníh na kopcích v lese tál až do května. 

(c) AUTOR: Zdeněk Holek 
  Fotografie: Vojensko CZ

16. listopadu 2017

TIP NA DLOUHÉ ZIMNÍ VEČERY

Nudíte se? Nekupujte si medvídka mývala, ale zahrajte si deskovou hru.

Když jsem dnes otevřel webové stránky Reflexu, nevěřil jsem vlastním očím. 
A ihned se mě vybavilo heslo "Dohnat a předehnat".  :-) 
Po něčem tak hloupém, jako byla "Pohádka o železné oponě", nebo seriálu "Svět pod hlavou", přichází mnohem vyšší level, hra s názvem "Přes železnou oponu".



Cituji z webu REFLEX: 

  Je to trochu jiná desková hra. Tahle se jmenuje „Přes železnou oponu“ a byla inspirována skutečnými příběhy lidí, kteří se v době totality pokusili dostat přes ostnaté dráty do svobodného světa. 
 "Pozvěme k té hře své přátele. A přemýšlejme, o co se hraje v této hře a o co se hrálo před takovými třiceti lety ve skutečnosti," říká jeden z tvůrců hry, publicista a spisovatel Luděk Navara, autor Příběhů železné opony. 

V tom okamžiku mě bylo vše jasné.
Vidím - Luděk Navara. Tím se vše vysvětluje.

  O revolverové články, knihy a bláboly o zlých pohraničnících již není zájem a panu Navarovi asi vyschnul zdroj příjmů. A tak opět sáhnul k osvědčenému zdroji výdělku, kterým je dřívější existence Pohraniční stráže v bývalém Československu. To se osvědčilo, z tématu PS OSH vždy L.Navara nějakou tu tisícovku vyždímal. Proč by to nevyšlo i tentokrát? Ale jinak. ("Myslete politicky, svobodník Halík. Politicky!"

 Samozřejmě, že pan Navara nemá tolik fištrónu, aby hru vymyslel a záměr realizoval. Kdepak. Opět budu citovat z článku (rozhovor s L.Navarou) v časopisu REFLEX: 

  Herní systém vytvořil mladý polský designér stolních her Karol Madaj, který je v tomto oboru již uznávaným tvůrcem ve své vlasti. Nepřirovnal bych hru k tradičnímu Člověče nezlob se, je to osobitý systém, který byl vytvořen pro toto zadání. Hra trvá asi 45 minut a může se jí zúčastnit až šest hráčů. 

  Na vzniku hry má zásadní podíl výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová. Ta dala dohromady tým.


Ecce!  :-) 
Takže, tvůrce je ve skutečnosti jakýsi Polák a prachy do toho nasypala evropská "neziskovka". Tudíž, je docela možné, že celá tahle hloupost může být placena z našich daní, které nám stát sebere, ať se nám to líbí, nebo ne. Tím se vysvětluje zbytek této záležitosti. 

  Tak či onak, pan Luděk Navara ztratnej nebude, něco mu z toho kápne a jímá mě předtucha, že si letos udělá tento "mravokárce" hezké Vánoce, nebo příští rok prima dovolenou. Inu, "po práci legraci".  

Jan Jareš · 

Za 485,00Kč je to dílo přímo zadarmo 

V diskuzi jsem se dočetl, že celou tuhle srandu si můžete údajně koupit za 485,- kč. 
To je za hubičku ne? Neberte to za tyhle peníze  :-)  

Co říci závěrem?
Budu citovat Jana Wericha: "Tohle je blbý, to se bude líbit ". 


ZDROJ:  časopis Reflex.cz
AUTORKA: Jana Bendová
FOTO:  časopis Reflex.cz


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? KLIKNĚTE SI. 

* Pohádka o železné oponě 

* Pohraniční stráž pod hlavou 

6. listopadu 2017

NOČNÍ LUMPÁRNA

Další příběh z roty PS Potůčky - pouze pro dospělé.

   Je nějaký všední den,kdesi mezi rokem 1964 až květnem 1966. Sloužím jako DDR a den po denním rozkaze uplývá svým volným tempem. Už jsme po večeři a četa, která má po službě, jako vždy v takových případech, může na vycházky. Vojíni ve všední den do 22 hod., poddůstojníci do 23 hod. a kdo má vzorňáka, o hodinu déle. První výkonnostní většinou nemá nikdo. 

   A tak se chlapi po rozkaze, aniž čekají na večeři rozprchnou. Průserů moc není, sem tam zarach za přetaženou vycházku. S tím je problém navázaný na příjezdy vlaku motoráku. Vlak přijíždí od Nejdku v 22:10 hod., to se toleruje. V sobotu a neděli, když je hraniční volno, vlak přijíždí směrem z vnitrozemí o půl druhé, takže se z toho nedělá věda. 

Dobové foto pohraniční roty.


   Toho červnového dne, žádný problém, všichni se vrátili z vycházky včas. Vysílám hlídky před půlnocí a mohu se oblečený s opaskem a pistolí v místnosti DDR natáhnout. Obyčejně tak do dvou hodin, pak odcházejí další hlídky na střídání. 

   Podřimuji, klepání, sedám si, vstupte! Vstupuje mazák, slušňák, jméno nepovím. Co potřebujete vojíne? Máme takový problém, nevím jak bych vám to pověděl. Žádný strach, ven s tím, nikdo se to nedozví. No to jsem si dal, takovým slibem. 

   Soudruhu poručíku, nechtěl by jste ženskou? Jak, jakou ženskou!? No víte, kluci přivezli vlakem z Horní Blatné ženskou, brigádnici, co dělá v lese, sází stromky, Polku. No a co? Víte, oni ji tam v psí kuchyni mají na stole... Cóóóó!? No jestli by jste si nechtěl vrznout.... 

Ilustrační dobové foto - psovodi z roty PS.


   Musím tedy říci, že to byla od kluků vysoká důvěra, se svěřit, ale obecně průser jako mraky. Jdem! 

    Holka leží na stole, zjevně cosi popila, od pasu dolů nahá, horní díl prádla pod bradou, na ní jeden z vojáčků a zadkem mydlí jako o závod. Nohy jí ve výšce drží čekatelé, už ji umdlévájí, stehna, bříško, prsa, vše pocákané "bílou tekutinou". 

   Tak a babo raď, co teď? Zatrhnout to? Holku vyhnat? Ale zas tak často si kluci nezašukali, určitě někteří z nich dnes přišli o panictví. Můžu jim to udělat? No a protože sám rád páchám nemravnosti, tak nebudu ani jiným kazit radost. 

   Chlapi, já nic nevím, já jsem tu nebyl, celou noc jsem neopustil kancl. A zkuste něco kecnout, že života vám peklo udělám! Jdu pryč, do toho "semenného rybníka" se mi vážně nechce. Do rána nespím, jsem napnutý. Kolem třetí se vraceli další hlídky, no a ty chtěly taky zemřít v náručí oné Polky. 

   Nad ránem zase klepání. Tak a je průšvih. Nebyl. Přihasil si to absík. Máme průser, ona nemůže chodit. Rychle organizuji s absíkem kontrolu na piketu, aby mohl vyjet terénní Gaz. Naložte ji, ať je z roty. 

   Dva ji podpírají ze stran a vedou do Gázu. Kde má boty? Někde je v tom tumlu ztratila. Hlavně, aby se Gazík vrátil z cesty v pořádku. Vrací se. Rychle do garáže. 

   Ten den, ti co měli po službě, spali jako zabití a ti, co šli do služby, se sotva šourali. No, chlapi, takovou noc vám nezapomenu. A nezapomněl jsem. 

   Vzal jsem za kolegy velitele čet výcvikový den. PŠM, pořadová, protichemická a zlatý hřeb: zrychlený přesun na 5 km. Takový zrychlený přesun, to nebyla legrace. Výstroj lehká polní, zbraň, lopatka, plynová maska, no prostě všechen vercajk, kromě tlumoku plné polní. 

   Třetí až čtvrtý kilometr v plynové masce. A vpřed, po silnici, směr Horní Blatná, vy kanci. Do mírného kopce. Běžíme, první kilometr celkem bez problémů. Druhý kilometr se to roztahuje. Zpomaluji, aby na třetí kilometr byli všichni pohromadě. Plyn, masky nasadit! Za mnou, poklusem klus. Kdo to nezažil běžet v masce, ten nic nezažil. Já to běhal moc a mockrát ve vojenském učilišti PS. Vlasy mokré obličej mokrý, po těle vám leje voda, i zadek vám čvachtá. 

   No, roztáhlo se to pořádně, někteří už nemohli a jen šli. Ale masku si nikdo netroufnul sundat. Zkrátil jsem to na 4 km. Masky sejmout! Za normální situace by všichni remcali. Nikdo ani nemuknul. Zpět jsme se vrátili volným krokem. 

   A aby ti,co byli ve službě, nepřišli zkrátka, tak jsme si to příští den zopakovali. Další, na tehdejší dobu novinka - skupinový sex, se, alespoň pokud vím, už na pohraniční rotě nepořádal. 

   Nikdo se nic nedozvěděl. Kluci si to odnesli do civilu, já však na to dosud nezapomněl. Kulisy jsem trochu upravil, ale příběh je pravdivý.



(c) AUTOR: Zdeněk Holek. 
FOTOGRAFIE: archív autora.

Zajímá vás více z této tématiky? Klikněte si: 

* Učitelka sexu 

* Nemravnosti ve vojenském stanu 

* Není žena jako žena