16. května 2017

PŘÍBĚHY Z KARLOVARSKÉ BRIGÁDY PS - 2

SLUŽEBNĚ U PŘÁTEL V NĚMECKU. 

Zima 1963 byla tak jako všechny v Krušných Horách na sníh bohatá, tak asi osmdesát cm v lednu, co přijde v únoru, to nikdo neví. Podél signálky jsou najeté lyžnice od hlídek, které provádějí kontrolu nenarušení rádoby kontrolního pásu, no spíše té lyžnice a je kolem desáté hodiny večer. 

Signálka je vypnutá, vodiče zkratuje sníh. Kontrolní hlídka na lyžích postupuje směrem od piketu, kde točila kolem Pechrovy louky, tehdy ještě beze stromů. Buřtovkami prosvěcují signálku a sníh mezi ní a lyžnicí. 
Ty vole, povídá jeden člen hlídky druhému. Tady snad projel buldozer. Dráty SiSky roztažené, ve sněhu hluboká rýha, jak se někdo protlačoval sněhem. A co je to na drátech? Papírová cedule s nápisem, Das war ich, Werner. „To jsem byl já Werner“. 

Žádné čekání, žádné prodlení. Pic, červenou, PRORYV. Velitel hlídky vyráží bez povolení z roty po čerstvé stopě, člen za ním. No ani ne za deset minut ZADRŽENÍ. Popisovat to nebudu, žádné střílení, zadržení jen na zvolání. Tak a teď zelenou, proryv zlikvidován. Teď rychle zpět k lyžnici. A v dálce už je slyšet funění poplachové hlídky. Heslo – Veslo, uf uf. Ještě větvemi zarovnat sníh u lyžnice a přesun na rotu. Hochům to jde na lyžích dobře, ale Werner je slitý potem, jak se musí prošlapávat sněhem. Na lyžnici nesmí. 

Konečně rota. Starej je už na rotě a nasraný, že hlídka opustila trasu. Seřve je, ale na konec je poplácá po zádech, že jako dobrý. A teď šup s tím sígrem do kanclu, hoši si udělají předběžný výslech. Je po půlnoci, dělám rutinu, Zápis o výslechu zadrženého, nezletilého, patnáctiletého, Wernera. Za hodinu jsem hotov. Vzrušení opadá a rota opět běží svým rytmem. Hlídky ven do terénu, hlídky do postele. Zalehám na izolaci a počkám do rána, nezletilce bude nutno vrátit do NDR. 

Je sněžné slunečné ráno, snídaně, sýro-salámová pomazánka, káva, ale ne z kostek. 
Operační brigády mi zavolá, až dorazí na velitelství velitel brigády. Je třeba domluvit způsob předání zadrženého, neboť velitel brigády je přeshraniční pověřenec, tedy on nebo jím pověřené osoby mohou překračovat hranici. Je to sice jen v rámci území naší brigády a brigády NDR pohraniční policie v Pirně. Hovořím s velitelem, posílá s pověřením kontráše, pojdeme předávat ve dvou. 

Tak za hodinku dokodrcá GAZ z brigády, tehdy ještě z Karlových Varů. Voláme na GP v Johanngeorgenstatu, nikdo se nehlásí. Volá tam operační, nikdo se nehlásí. Velitel brigády: jděte, zařiďte, vyřiďte. Dáváme u VR kafe, nakládáme Wernera, eskortu a jdeme na to. Werner má pouta, ale zbraně musí zůstat na rotě. 


Dobová fotografie - obec Potůčky v zimě.


A jedem na nádraží v Potůčkách tam je brána v SiS na kolejích. Eskorta nás opouští, procházíme branou a jsme všichni tři v NDR. Jdeme po kolejích směr nádraží v Johannu. Jaksi to začíná být trochu jiný svět. Koleje jsou sice stejné, ale to okolí, jaksi jinak uspořádané, budovy jaksi jiné.

 No jdeme s kontrášem a Wernera těsně mezi sebou, zbraně nula, jen ho držíme za pouta. Tak jsme na nádraží. Jdu rovnou tam, kde předpokládám výpravčího. Guten Tag – Dobrý den, a tak šprechtím, kdeže je ta služebna pohraniční policie. 

No, vysvětlování veliké, ale to hlavní jsme pochopili. A jdeme. Z nádraží přes most přes říčku, která je na našem území Hraničním potokem a Černým potokem a těsně u hranice se slévají do téhle říčky. Kolem těžební štoly na křižovatku za slévárnou a teď do prudkého kopce serpentinami kolem kostela Českých bratří a stejnojmennou ulicí. To emigrovali Češi „pod obojí“ po prohrané bitvě na Bílé hoře. 

Před námi je jakási polokruhová zeď. Přecházíme a z druhé strany, zeď plná kovových nápisů. Na chvilku zastavujeme a čtu - samí padlí a nezvěstní. Na takové městečko, které má něco přes 540 padlých v II. světové, no to je darda! To snad musel zahynout z každé rodiny někdo. 

Tam nahoře, tam za tím parkem, tam je ta služebna Grenzpolizei. Ještě se ptáme a už jsme tam. Na baráku znak "DDR" a nápis. No už jsme tu. Tisknu kliku, nic… Zaberu pořádně nic! Zamčeno! Tak couráme kolen a já poptávám lidi, kdeže bychom našli nějakého policistu. Všichni na nás koukají jako na zjevení. Až od jednoho starého pána se dozvídáme, že by mohl být ten policajt tam v té Jagdwirtshaus - lovecké hospodě, asi tři km daleko a popisuje cestu. 

A teď babo raď co. Vrátit se? To bychom byli za neschopné. Jdeme! A tak tedy jdeme. Cožpak my, my jsme zvyklí chodit podle čáry a v terénu, ale Wernerovi se to jaksi zajídá, moc se mu nechce. Už si uvědomuje v jakém je průseru. Jdeme kolem lesa, ale moc ho na náhorní planině nad Johannem není. 


Ilustrační foto - nádraží Johangeorgestadt


No konečně. Zjevně hospoda. Z komínu se kouří. Přicházíme blíže, z hospody se line typicky německý zpěv… (spíše řev). Vstupujeme. Zpěv ustal, jak když utne. Bylo by slyšet špendlík spadnout na zem. Už ho vidíme. Policistu. K padesátce. Uniforma rozepnutá, břicho trčí vpřed. Rudá tvář. Všichni mlčí. Začínám směrem k policistovi, že jsme ti a ti a že jdeme předat zadrženého občana NDR. Konečně chytnul dech a spustil, už se mu to rozleželo v hlavě. A že jako jsme narušili hranici suverénního státu a že nás musí zadržet jako narušitele. Návštěvníci hospody nás obstoupili, abychom nemohli uniknout, zřejmě to byli také pomocníci policie. 

Teď nastává vysvětlování, že jsme pohraničníci z Československa a že jsme zadrželi občana NDR a že ho chceme předat orgánům policie a strkám mu před nos pověření hraničního zmocněnce, tedy velitele brigády. Ale z Němců nikdo česky neumí. Tak to zkouším, ať zavolá nadřízené instanci. Němci brblali, brblali, až wachmajstr šel do kuchyně, my za ním, za námi kupa Němců. 

Telefonuje agresivně, ale agresivita slábne a že jako nadřízený zavolá do Pirny na brigádu. Čekáme. Telefon. Asi to nebyl přímý nadřízený, asi nějaký operační z Pirny. Wachmajstr rudne a rudne ještě víc než ze šnapsu. Po čele mu začínají téct tučné kapky potu. S úlevou pokládá telefon. Stojí. Jak mu v hlavě šrotuje, je slyšet až ven. Asi musel dostat pořádný pojeb z brigády. 

Leze to z něj jako z chlupaté deky. Co? Omluva. Jako že byl bdělý (sice ožralý) a že se hluboce omlouvá a zda bychom nehlásili událost nadřízeným. No, ale hlavně my se potřebujeme zbavit Wernera, podepsat předávací protokol. No to nám podepisuje, ale je třeba ještě razítko policie. 

Genossen, dejte si oběd na mě, já tu mám Trabanta, stavíme se pak na služebně a já vás odvezu na hranici. Němci vyměkli, snaží se komunikovat. Co jsme to jedli už nevím, ale asi zvěřinu. Nasedáme do terénního Traboše, jedem pro razítko a k bráně za nádražím. 

Auf Wiedersehen - nashledanou. 
Vyřízeno, zařízeno, můžeme k maminám. 


Hraniční tabule - Německá demokratická republika 


(C) AUTOR: Zdeněk Holek

Zajímá vás více? Klikněte si: 

* Příběh z karlovarské bPS - "Stres".

1. května 2017

KVĚTEN 1945 - ZABÍJENÍ PO ČESKU?

Pravidelní čtenáři již vědí, že WEBLOG POHRANIČNÍK se ve své podstatě zabývá tématikou Pohraniční stráže v letech 1951-1989, systémem ochrany státní hranice Československa v dobách studené války a částečně i tématikou Československé lidové armády do roku 1989. 

Jen vyjímečně zabrousíme do jiných vod, ale pořád se jako Admin snažím o to, aby články mimo hlavní téma PS OSH aspoň trochu souvisely s vojenstvím, nebo prací policejních orgánů. 
A pokud to jen aspoň trochu jde, vyhýbám se politice, od toho jsou jiné weby. Někdy to ale nejde. 

V době, kdy píšu tento článek (květen 2017) si v Česku a Slovensku porůznu a v různých datumech (podle toho jak kdysi za WW2 šla fronta) připomínáme osvobozeníˇČeskoslovenska od hrůz německého nacismu. Třeba tady na Ostravsku jsme si osvobození sovětskou Rudou armádou připomínali již 30.dubna. Pražáci budou vzpomínat na osvobození o pár dní později. Na jihozápadě ČR a Plzeňsku si budou připomínat osvobození regionu Americkou armádou také v jiném datu.

Ale to není důvod, proč jsem se dal do psaní tohoto textu.
Mnozí z nás vnímají, že žijeme tak v trochu "divné době" - co se historie týká.

Vnímavým jedincům a pamětníkům jistě neušlo, že se v českých masmédiích vůbec nepřipomínala například Mnichovská dohoda 1938, kdy nás poprvé zradili naši západní "spojenci", Francie a Velká Británie, kteří nás doslova předhodili nacistickému Německu. Hlásná trouba režimu ČT24 mlčela a předstírala, že nikdo z redaktorů zpravodajské TV o Mnichovu 1938 nikdy neslyšel. Možná i proto, že pokud by se o tom v masmédiích mluvilo, mohl by lid v Česku zneklidnět a nějací šťouralové by třeba vyjadřovali pochybnosti o paktu NATO a o ochotě stejných spojenců, jaké jsme měli v roce 1938, pomáhat bránit naši zem, pokud by byla ohrožena.

Úplně stejná situace byla kolem 15.března, kdy, jak jistě víte, si připomínáme okupaci naší země (Čechy, Morava, Slezsko) nacistickým Německem, jenž proběhla 15.3.1939 za okázalého nezájmu výše uvedených "spojenců".

České lžimasmédia opět ticho po pěšině, snad z toho důvodu, že by nějací rejpalové mohli namítat,že 15.3.1939 proběhl první pokus o integraci naší země do Evropy a že jediný rozdíl je v tom, že tehdy vyřvával v Berlíně jistý říšský kancléř cosi na téma: "Heim ins Reich", zatímco nyní v Berlíně vykřikuje, neméně šíleně, současná kancléřka: "Wir schaffen das". Kdepak se asi kancléřka Angela Merkel inspirovala? Že by zde? 

WIR SCHAFFEN DAS - verze 1939

WIR SCHAFFEN DAS - verze 2015


Přes Mnichov 1938 a okupaci 1939, které jsem nemohl pominout, kvůli souvislostem, se dostávám k samotnému tématu, tak, jak naznačuje název tohoto článku. 

Proč zrovna KVĚTEN 1945 - ZABÍJENÍ PO ČESKU ?
Název možná zní nelogicky, ale pokusím se vysvětlit,co mě k takovému názvu vedlo. 
Tento článek už se chystám napsat několik let, ale znáte to, cesta do Pekla je dlážděna dobrými úmysly a já stále neměl čas a vždy jsem propásl vhodné období, tzn. počátek měsíce května.

A proč článek píšu?
Přivedla mě k tomu odpudivá kampaň, vedená na obrazovkách České televize (jak jinak), kde se v pořadu "Zabíjení po česku" snažili tvůrci předložit televizním divákům hraný dokument o tom, jak zlí Češi ubližovali v roce 1945 těm hodným Němcům a Sudeťákům.  

Role českého Jidáše a průvodce pořadem se zhostil jakýsi redaktor ČT David Vondráček
Aby si zasloužil svých třicet stříbrných, snažil se převelice a jeho pořad se mj.nese zhruba v tomu duchu, že německo-česká historie začíná až 9.května 1945. Nemluvme o okupaci, nemluvme o Lidicích, Ležácích, Javoříčku, nemluvme o popravených Češích za Heydrichiády, nemluvme o holokaustu českých Židů. 
Pokyn zněl jasně: historie začíná 9.května 1945. Tečka.

David "Jidáš" Vondráček si vedl tak dobře, že se mu dostalo velkého ocenění i od Sudetoněmeckého landsmanšaftu, které si osobně převzal na 64.sjezdu sudetských Němců v Augsburgu a jistě to bylo mnohem více, než oněch biblických 30 stříbrných...

FOTO - David "Jidáš" Vondráček vpravo.

Tohle samozřejmě dodalo křídla i dalším redaktorům ze lžitelevize ČT a tak jsem jednoho dne nevěřícně na obrazovce ČT1, nebo ČT24, už si nepamatuji, sledoval dokument o tom, jaké bestie byli Češi za Pražského povstání v květnu 1945, kdy (a teď se dostávám k meritu věci) česká lůza odchytila nějakého bezbranného německého vojáčka, spoutali jej, pověsili hlavou dolů na lucernu, rozdělali pod ním oheň a upálili ho, během čehož německý voják zoufale volal: "Mutti, mutti".

JENŽE ONO TO BYLO VE SKUTEČNOSTI ÚPLNĚ JINAK! 

Shodou okolností, se do mé mailové pošty dostalo písemné svědectví jedné ze čtenářek weblogu Pohraničník, nebudu ji zde jmenovat, zůstanu u jejího nickname Jennifer, která mě celé to drama popsala. nebudu text mailu přepisovat, udělal jsem tzv.screenshot a můžete si to přečíst sami a přesvědčit se, jak to bylo doopravdy. 

Screenshot si můžete zvětšit KLIKNUTÍM zde.


Taková byla realita v oněch časech. Najednou jsou ti "hodní Němci" v úplně jiném světle,že? 
Samozřejmě, toto se nikde v "nezávislém tisku" nedočtete a hlásná trouba režimu ČT24 bude také o tomhle mlčet. Tak, snad vám vzpomínka Jennifer na vyprávění její maminky otevře oči. 

Jak se chovali "hodní Němci" k českému obyvatelstvu na samém sklonku II.světové války, se můžeme dočíst i v dobových policejních dokumentech z května 1945. 

POLICEJNÍ ŘEDITELSTVÍ V PRAZE
V Praze dne 16. června 1945
č.j. 1743 pres.
Ministerstvu vnitra v Praze
K čj.Z - 254/1945 z 9.6.1945

Věc: Vraždění českého civilního obyvatelstva Němci v Praze ve dnech 5. až 8. května 1945

V Hlubočepích Na Křenkově byl zadržen dne 8. května 1945 německými vojíny Ilja Vitášek, studující, bytem v Hlubočepích, Na Žvahově čp. 100, oloupen, načež mu byly zaživa vyloupány oči, uřezány uši, uříznut pohlavní ud, a pak byl několika ranami dobit. Potom byl vhozen do hořícího domu čp. 223.

V Linecké ulici v čp. 927 bylo jisté Bosákové zabito jednoroční děcko, které nesla na ruce při vyhánění z krytu. Obyvatelstva bylo používáno jako ochranné zdi, byli voděni s místa na místo, při čemž byli tlučeni pažbami pušek, holemi a vším, co bylo po ruce. Vojíni jednotek SS tloukli na uzamčená vrata některých domů, a když jim obyvatelé přišli otevříti, byli na místě zastřeleni.

V ulici Nad Studánkou z čp.874, 1018, 1103, 1104 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytu do školy do Krče, při čemž bylo zastřeleno 2 roky staré děcko, dvě ženy a tři muži. Také tyto domy byly nejdříve vyloupeny a pak zapáleny.

V kostelíku v Kostelní ulici v Michli byl soustředěn větší počet mrtvol obojího pohlaví, mezi kterými byly též děti ve stáří jednoho až tři roky. U většiny těchto mrtvol, jak zjistil sám velitel revíru, polic. nadporučík Nejdl, bylo viděti, že tito lidé byli hrozným způsobem povražděni a zohaveni, jako uřezáním hlav, uší a propícháním bodly. Mezi nimi byly i těhotné ženy, které měly rozpárána břicha.

Před Pražským hradem v Jelením příkopě byli zajatí čeští civilisté stýráni a pak bestiálním způsobem povražděni. Stříleni byli na hořejší rampě nad Jelením příkopem, odkud spadávali na spodní rampu, na níž jsou koleje pro nouzové vozíky. Když někdo zůstal na živu, skočili z hořejší rampy SS-manni za ním a kopali a píchali do něj bajonety a často ještě smrtelně zraněné shazovali do Jeleního příkopu. Nalezené mrtvoly mají stopy po střelných ranách v týlu, mají rozpáraná břicha (s vyhřezlými střevy), bodnutí do úst, bajonetem vypíchané oči, bodné rány v krku a zádech, odkud mají vyrvány kusy masa.

Toto bestiální vraždění bezbranných zajatých civilistů bylo pozorováno a také předestřeno očitými svědky, zaměstnanci Hradu a členy policie, policejního revíru na Hradě, jejichž okna byla ve směru Jeleního příkop a odkud celé to hrozné divadlo pozorovali. Oběti byly přiváděny z ministerstva spravedlnosti a Kadetky, obsazených SS-manny. Při těchto vraždách si nejstrašlivějším způsobem počínala zaměstnankyně Gestapa č. 43 a její druh, kteří svým obětem rozparovali břicha.

9.květen 1945

Delegace Mezinárodního Červeného kříže fotografuje. Nikdo nemluví. Stisk ruky nahrazuje slova.

Přicházejí i sovětští vojáci. Jeden z důstojníků před prádelnou vypravuje, co dělali Němci u nich, v Rusku. Měl zaťatou pěst. Chápeme nyní, proč.


Děti zavražděné v Úsobské ulici č.p. 254 dne 6. května 1945
(foto: Šest let okupace Prahy, Praha 1946)

Děti zavražděné v Úsobské ulici č.p. 255 dne 6. května 1945
(foto: Šest let okupace Prahy, Praha 1946)


Nechci ale skončit svůj článek úplně beznadějně. Jsem i mírný optimista.
Ač jsou naše masmédia či politické strany a některé neziskové organizace NGO plné novodobých Jidášů a Quslingů, jsou i lidé, kteří nepodléhají této falešné hře na překrucování pravdy.

Jedním z nich je i vojenský historik, plukovník gšt. AČR Eduard Stehlík, jenž našel odvahu a řekl o této části česko-německých dějin, v pořadu Historie CS, pravdu. Byť ostatní prorežimní přikyvovači ve studiu se převelice snažili, aby se o tomto nemluvilo, anebo se vše bagatelizovalo.

VIDEO ZÁZNAM (1): 
video

  
VIDEO ZÁZNAM (2):
video


Co chci dodat na závěr? 
Nesmíme se poddávat tomu faktu, že se překrucuje historie. Nebuďme pasívní a braňme pravdu. Možná jen proto, abychom si takovou historii nemuseli prožít znova...

A nemyslete si, že lháři jsou jen v masmédiích.
I školství je jich plné. Jak ostatně dokazuje nedávný případ učitelky ŽŠ ve Veverské Bítyšce na Brněnsku, mgr.Petry Štěpánové, která se hrdě přiznala v pořadu ČT1 "MÁTE SLOVO", že učí děti o tom, jak naši zem i celý svět od hrůz německého nacismu osvobodili jen a pouze Spojené státy americké... 

Ano, i taková arogantní kakuna může učit děti a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Taková je smutná realita současné České republiky.


Učitelka ZŠ mgr Petra Štěpánová v pořadu ČT1 "Máte slovo".




VIDEO YT: "5 Minutes of  Fame" zblblé učitelky z Brněnska




POUŽITÉ ZDROJE K ČLÁNKU: 

http://www.fronta.cz/dokument/masakry-civilistu-a-zajatcu-behem-prazskeho-povstani 

http://kultura.zpravy.idnes.cz/sudetsti-nemci-chvali-dokumentaristu-vondracka-fu0-/filmvideo.aspx?c=A130518_133530_filmvideo_ob  

http://www.ceskatelevize.cz/lide/david-vondracek/ 

http://svobodnenoviny.eu/pomatena-ucitelka-stepanova-obnazila-krutou-realitu-ceskeho-skolstvi/ 

17. dubna 2017

SUPOVÉ ŽELEZNÉ OPONY

 Na jedné z pohraničářských FB Group se objevila anonce na povídku "SUPOVÉ ŽELEZNÉ OPONY", jenž byla publikována 17.4.2017 na webu Neviditelný pes.

 Nevěřil jsem vlastním očím a když mě došlo, že nemám vidiny či jiné halucinace, pocítil jsem potřebu se o tento skvost podělit i s vámi, čtenáři weblogu Pohraničník. 

 Slzel jsem u čtení příběhu jako stará prostitutka. 
V té povídce je všechno: totalita, Pohraniční stráž, Vnitřní stráž, Ašský výběžek, emigrace, radostná demokracie, pravda a láska, poté biblické "Má je pomsta, já odplatím, praví Pán" a ve finále katarze a odpuštění tak nějak po katolicku. 

 Co proboha některé lidi nutí vymýšlet a psát takové obmyslnosti?
Nevím, snad literární exhibicionismus? Nebo platba od redakce za normořádek textu?

Tak či onak: Bůh žehnej Blance Kubešové!  :-)

 Myslím,že mnohé bývalé pohraničníky (a nejen je) svojí povídkou královsky pobaví.
A tak to má také o Velikonocích být. Ale i jindy - neboť platí: "Po práci legraci".


SUPOVÉ ŽELEZNÉ OPONY.
(c) Blanka Kubešová 

Celá povídka je zde:

http://neviditelnypes.lidovky.cz/povidka-supove-zelezne-opony-d24-/p_kultura.aspx?c=A170415_205252_p_kultura_wag 



SCREENSHOT: kliknutím na obrázek jej zvětšíte.

9. dubna 2017

STŘELBA JAKO U VERDUNU

  Před cca třemi lety (12.listopadu 2014) jsem zde, na weblogu POHRANIČNÍK, publikoval jednu ze svých vzpomínek na vojenskou službu u 1.rPS Trojmezí a mimo jiné se zmínil o jisté, poměrně dramatické situaci, kdy byly pohraniční hlídky z roty PS v Trojmezí a z 2.rPS Pastviny nuceny použít zbraně. Pravidelní čtenáři si možná ještě vzpomenou a ostatní mohou nalézt celý text v článku zde (klikněte si)

  Článek vzbudil poměrně velký ohlas, v komentářích se objevilo několik různých reakcí, včetně té, kdy se anonymní pisatel rozčiloval nad výsledkem onoho incidentu. Diskuze je zde (klikněte si).

  Ozvalo se i pár pohraničníků, kteří v té době sloužili, jak v Trojmezí, tak v Pastvinách a díky tomu, že odkaz na článek byl i na webu Vojensko.cz , například tady , ozval se po těch letech i jeden z přímých účastníků, který se zásahu spojeného se střelbou přímo účastnil. A onen bývalý pohraničník se rozhodl, že si dá tu práci a pro weblog Pohraničník napíše několik vět o tom, jak se onen incident, z jeho pohledu, odehrál. 

  Samozřejmě, jak je mým zvykem, pokud o to kdokoliv z přispěvatelů pro weblog Pohraničník požádá, utajím jeho identitu a uvedu jen iniciály či křestní jméno, případně přezdívku, což činím i v tomto případě. Jinak je mě identita známa, dokonce si onoho pohraničníka trochu vybavuji, znal jsem jej osobně, neboť později, po tomto incidentu, byl převelen z roty v Pastvinách k nám, do Trojmezí.

  Chci ještě upozornit, že pokud budete, vážení čtenáři, reagovat v rubrice KOMENTÁŘE pod tímto textem, neuvádějte ve svém příspěvku plné jméno výše zmíněné osoby, pokud jej znáte. Takový komentář nebude na web propuštěn a bude smazán. Děkuji za pochopení.

A nyní již samotný text "insidera", který byl zaslán do redakce Pohraničníka.



Stalo se 22.září 1989.

  Sloužil jsem na rotě v Pastvinách od konce srpna 1989 (ale upřesním, na vojnu jsem nastoupil do Aše, do výcvikového kurzu jako řidič). Naším velitelem čety byl desátník Miro M., se kterým jsem byl převelen na 2.rPS Pastviny . Velitelem roty na Pastvinách byl tehdy kpt.Kocour.

  Nastoupil jsem jako řidič. Převzal jsem vozidlo UAZ 469 a začal jezdit, jenže během měsíce jsem se dostal do ztráty pohonných hmot, chybělo 180 litrů benzínu! Co se stalo jsem zjistil, když jsem přistihl starší vojáky, jak přečerpávají benzín z mého auta do kanystru. Jeden z nich byl taky řidič, příjmení si dodnes pamatuju, jmenoval se R. a byl z Chomutova, a druhý byl Š. který chodil jako tzv.“pátrač“ do služby v civilu. 


Dobové foto - pohled na část objektu 2.rPS Pastviny (80.léta).


  Jako mladý voják jsme nemohl nic moc dělat, jenže jsem nebyl žádná bačkora, takže jsem je v rozčilení hned na místě fyzicky napadnul, přesněji řečeno, poprali jsme se jako psi.

  Celé to ale dopadlo nakonec tak, že moji mazáci řekli veliteli roty, že mě přistihli jak kradu z aut benzín a že jsem je napadl a způsobil jim pohmožděniny. Prostě to otočili proti mně.

  Velitel jim uvěřil a já byl jsem převelen z funkce řidiče na výkon služby do kontrolní hlídky, místem výkonu služby bylo hlavně Stanoviště 15, na styku s 1.rPS Trojmezí.

Ten osudový den si pamatuji docela dobře.
Od 13. hodin jsem měl hlídku na stanovišti 15 s pohraničníkem, který jinak v Pastvinách vykonával funkci tzv.staršího kuchaře . Není vůbec pravda, co se píše v článku, že jsme odpočívali a nevěnovali se ostraze úseku. Prvního ze dvou narušitelů hranice zahlédl kolega.
Okamžitě vystřelil do vzduchu varovný výstřel a zařval: „Stůj!“

  Ze sousedního stanoviště Bunkr-2 (B-2) v úseku 1.rPS Trojmezí nemohli vidět nic, protože ve výhledu jim bránil cíp lesa. My na stanovišti 15 jsme měli výhled kompletní. Narušitelé byli schovaní před začátkem louky, kde nemohla hlídka z Bunkru-2 nic vidět. Úsek mezi špaky (pozorovatelny) byl asi 1 až 1,5 kilometru dlouhý, a v polovině úseku byl jakoby výběžek. Věže byly naproti sobě.

  Střelbu tedy zahájilo naše stanoviště 15. Já osobně můžu ale potvrdit, že jsme střileli ne do narušitelů, ale vedle nich, prostě jste to tak udělali schválně. Nikdo nechtěl střílet do lidí. Narušitelé přeběhli úsek a dostali se na dohled hlídce z Bunkru-2 a trojmezští vojáci začali také pálit.

  Bohužel, jakmile vojáci z B-2 začali střílet a narušitelé se dostali na silnici vedle kontrolního pásu, kulky se odrážely od asfaltové cesty a dopadaly jak na stanoviště B-2 tak na stanoviště 15. Málem jsme sami sobě ublížili. Dodnes si pamatuju, jak kulky lítaly kolem mě, tři přímo zasáhly věž, možná 15 cm od místa, kde jsme leželi.

  Mezitím dorazila poplachovka pod vedením desátníka M., se psovodem, který byl velmi malé postavy, měřil snad jen 160 cm a s řidičem, vojínem R. Pamatuji se, že při pronásledování málem ztratil psovod samopal, ne tedy úplně ztratil, ale prasknul mu popruh u zbraně.

  Problém byl v tom, že narušitelé běželi po louce, která byla úsekem 2.rPS Pastviny, ale dráty (signální stěnu) překonali v „rajónu“ 1.rPS Trojmezí. Později pak začaly dohady o tom, čí ta „díra“ vlastně je.


Dobové foto - zásah Poplachové hlídky v úseku 1.rPS Trojmezí.

  Jak jsem zmiňoval, měl jsem s vojínem R. Konflikt, jenž jsem popsal výše. Když velitel hlídky s psovodem pronásledovali narušitele, musel jim vojín R. odemknout bránu a zůstat u ní stát. Brána byla od špaku přibližně 20 metrů. Jak jsem byl po střelbě plný emocí, zařval jsem na vojína R. „Hej, ty parchante!“ a namířil jsem na něj samopal. „Chceš ode mě taky jednu na památku?

  Vojín R. později celý incident nahlásil veliteli roty, že prý jsem ho chtěl zastřelit. Velitel roty kpt.Kocour mě nakonec po týdnu převelel do Trojmezí. Doslova mi tehdy řekl: „Tam si to užiješ, vojíne, kvůli tobě jsme měli díru, jen proto,že nedokážeš trefit posranýho narušitele.“ A s tím jsem byl převelen.


Dobové foto - Poplachová hlídka v areálu 1.rPS Trojmezí


  Musím přiznat, že jsem měl strach, že mě na Trojmezí asi nebude nic dobrého čekat. Jenže můj nový velitel major Juříček se choval velice dobře a vojáci z Trojmezí mě mezi sebe časem bez problému přijali. Major Juříček se zachoval opravdu jako chlap, řekl, ať si z toho nic nedělám, že jsem řidič, tak budu jezdit. Pak jsem ho vozil převážně já. Prostě v Trojmezí vojáci drželi při sobě. Na 1.rotě PS byla, aspoň pro mne, větší pohoda.

  Pak jsem se dostal i já do služby na stanoviště Bunkr-2 a zjistil jsem, že tenkrát vojáci z Trojmezí nic vidět nemohli, ve výhledu jim překážel onen cíp lesa. Tudíž střelba proběhla jen naoko kvůli pozdější reakci velení a vyšetřovatelů Nikdo tehdy, v září 1989, nechtěl střílet po lidech.
Když jsem mluvil s hlídkou, co na  B-2 byla při střelbě, potvrdili mi, že stříleli úplně mimo. Nikdo si neuvědomil, že kulky, co nás míjely, byly střely odražené od asfaltové cesty. To se vyjasnilo až mnohem později.

Autor  (c): Miroslav M.
Jazyková korektura textu: Hana J. (děkuji tímto za kooperaci).


Zajímá vás více? Klikněte si pro předchozí článek: 
Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS (IX.)


28. března 2017

MOJE JEDINÉ VOJENSKÉ CVIČENÍ U ČSLA

  Kde? 49.motostřelecký pluk Velká Hleďsebe – Mariánské Lázně. Do zálohy jsem odešel od jiného motostřeleckého pluku v Chebu v hodnosti podporučíka z funkce velitel čety. Byl jsem absík. Armáda na mne nezapoměla a dvakrát mě v záloze povýšila, takže jsem byl v roce 1978 v hodnosti nadporučíka a to zřejmě sehrálo svoji roli v mém příběhu. V dubnu téhož roku jsem dostal povolávací rozkaz k vykonání 6-ti týdeního vojenského cvičení, někdy od půli června. A protože sdělení přišlo v dubnu, začal jsem s vytvářením dostatečné velké finanční rezervy na páchání prostopášností. Byl jsem již ženatý a tak to měl být pro mne odpočinek od manželství. V den odjezdu jsem měl v peněžence 6.000 Kč a šest stovek mi přidala žena. To bylo v té době tak asi dva a půl průměrného platu. Měl jsem auto - žigulíka, přece nebudu jezdit domů na návštěvu vlakem.

  Přijel jsem k útvaru, evidenčák si mě zapsal, ale co se mnou? Měl jsem nárok na ubytovnu, ale tam nebylo místo. A tak jsem dal návrh, že budu bydlet na praporu s absolventy. Návrh byl s radostí přijat. Dostal jsem mundur, vak a všechno do něj, myslím výstroj a písař mě odvedl na 1. mspr. 3. msr. Výkoňák mi zařídil postel na ložnici absíků. Se mnou nás tam bylo asi sedm, samí povedení kousci. V té době mi bylo cca. 35 roků. 

  Následující den jsem byl předvolán k veliteli praporu, jména už nevím a tam se mi dostalo sdělení, že velitel 3.roty nastoupil na dovolenou a že ho po dobu jeho nepřítomnosti budu zastupovat. Technikem roty byl nadrotmistr a velitelé čet absíci. Velitelem roty musel být důstojník.

VÚ 3313 Velká Hleďsebe - novodobé foto.


  Byl to čas kdy se ještě dokončovaly přechody techniky na letní provoz, posunuté po nějakém cvičení. Prvních pár dnů napětí, přeci nějaký čas od zákl. služby uplynul, ale po týdnu vše v pohodě. Ráno rozvod do zaměstnání a pak vše do autoparku. V kanclu jsem nechal absíka, aby řešil administrativu spolu s výkoňákem a já šel s rotou do parku. V době mojí VZS jsme měli OT 64 SKOT, ale zde měli BVP 1. To ale pro mne nebyl problém, neb jsem v civilu dělal šéfa dílen velké stavební firmy a pásová technika byla mým denním chlebem.

  No a teď už bylo volněji, padla jsem měl v 16.30 po denním rozkaze, stejně jako důstojníci z povolání. Tedy, počkat na večeři ve VZK, šup do Žigulíka a na průzkum Mariánek. Bylo léto, krásné léto, a Mariánky plné krásných ženských, celé mraky. Na Hlavní třídě asi deset diskoték, paráda. Temné diskotéky duněly do dvou do tří do rána, jedna v Casinu dokonce do čtyř. A tak jsem nabral do auta absíky a vyráželi jsme den co den na taneček. Pak jsme se rozprchli a každý dal zpátečku k útvaru na vlastní triko.

Vojáci základní služby ČSLA s děvčaty - dobové foto.


  Ale ty rána, hlava těžká bolavá, honem do parku. Manšaft už mě znal: "Soudruhu nadporučíku, tam za tím bévépéčkem je hromada sítí, dejte dvacet". V poledne mě vzbudili, odvedl jsem je na oběd a po obědě ještě dvacet do rozkazu. Na buzeraci nebyl důvod, hoši pracovali v pohodě.

  Na tanečku jsem několikrát mámil jednu černovlásku tak dlouho, až jsem skončil v jejím bytečku, v paneláku naproti plochodrážnímu stadionu. Děvče bylo čilé, přemlouvat se nemuselo, šlo na věc samo. A tak jsem se taky dozvěděl, že dělá ve Vojenském lázeňském ústavu sekretářku, což se ukázalo později jako problém. 
  Tak jsme tanečkovali spolu, milovali se spolu, až do samého rána. Do kasína jsem jezdil rovnou na rozvod do zaměstnání.

  No,ale mě se líbily i jiné květinky a tahle kopretinka mě chtěla každý den. Tak jsem se jí musel začít vyhýbat. Ale ona nebyla hloupá, to ne. Najednou ve čtyři odpoledne zastavila u hlavní brány vojenská šestsettrojka, DÚ se div nezlomil, hned hlášení veliteli útvaru, ve voze generál, řidič nadpraporčík a zda by mohl uvolnit npor. Klosse. 

  Ta potvůrka si pro mě poslala služební auto s generálem,co byl ve Vojenském lázeňském ústavu na léčení. Hned jsem stoupnul na ceně. 
I velitel praporu se ke mně začal chovat blahosklonně. Snad si myslel, že generál je můj známý. A tak šestsetrojka jezdila denně. 
  Přijel jsem jako domů, nakoupeno uvařeno, jen těch cca šest souloží jsem musel do rána odpracovat.

  Domů jsem jezdil v pátek a zpět v neděli dopoledne. Vymýšlet výmluvy na obě strany bylo těžké. Do služeb jsem nemusel, co kdyby si mě generál chtěl odvézt. Ale cvičení se chýlilo ke konci a já si říkal, že jednoho dne zmizím a bude pohoda. Ale kdežpak.

  Předvolal si mě velitel pluku a praví: "soudruhu nadporučíku vy jste technik v civilu, že ano. No jsem, já na to. Víte máme velitele ženijní roty a velmi rád by chtěl jet na zahraniční dovolenou do Jugoslávie, nechtěl by jste si prodloužit cvičení a měsíc velet ženijní rotě ? Jednalo by se také o technické záležitosti. O jaké? dím. O údržbu zařízení bunkrů. Vše bychom zařídili i včetně platu velitele roty té motostřelecké i ženijní". Léto bylo pořád hezké tak dobře. A za dva dny jsem dostal dva žoldy, paráda!

Ženijní rota byla vyvedená do vojenského prostoru Tři Sekyry, kde byl cvičák a střelnice.

Vojenská střelnice - ilustrační foto.


  Ubytování ve stanech. Já bydlel na pozorovací věži střelnice v místnosti byla i televize. Stravování ve stanové jídelně, vařili kuchaři v polní kuchyni. Pod věží stál můj Žigulík a do Mariánek cca 8 km. Pan generál už z lázní odjel, tak jsem se mohl dopravovat sám. 
  Tudíž jsem kopretinku pomalu,ale jistě začal vynechávat, až někdy koncem srpna přišly její "dny", byla v pořádku, tak jsem naše přátelství rázně zaříznul s odůvodněním , že je na mne příliš eroticky náročná. No koukala, koukala ale přežila.

Už jsem pak nasadil lehkou pauzu, abych se zotavil. Konec cvičení se již blížil.

  Moje činnost u ženijní roty spočívala v tom, že jsme jezdili s cca sedmi PV3S a dělali údržbu prvorepublikových pevnůstek, které mohly palbou pokrýt silnice směrem na Plzeň a Cheb. Odmastit lafety, filtroventilační zařízení, vyměnit filtry. Vybílit, opravit mříže, vše nakonzervovat a obalit voskovým papírem. To jsme dělali cca 14 dnů. Zbytek dnů jsem strávil při stejné činnosti v bunkrech záložního velitelského stanoviště velení 20. msd. V lesích nad Lázněmi Kynžvart.

  Když to zhodnotím, většinu času cvičení byla důležitá moje hodnost. Moje osoba však sloužila k pospávání a léčení po nočních eskapádách. Hezké vojenské cvičení.
A tím jsem měl docvičeno. Už si na mě do posledních dnů neprofesionální armády ČSLA nikdo ani nevzpoměl.


A já dodnes vzpominám...  :-)

Kampaň proti AIDS v dobách ČSSR - dobový obrázek.


(c) Autor příběhu: Milda Kloss 
Fotografie: web Vojensko CZ

9. března 2017

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 2.ČÁST

  Po zadržení narušitele, o němž jsem se zmiňoval v první části vzpomínek, které se odehrálo na konci července, byl zajištěný občan NDR odvezen na rotu v Trojmezí, kde mu byl podán čaj a něco k zakousnutí, ostatně jako každému, kdo k nám tzv."zabloudil" Mám zato, že byl i velmi překvapený, jak se s ním slušně zachází. Protože, když byl předán dál (zřejmě pohraničním orgánům NDR) k vysvětlení incidentu a odcházel z roty, tak dokonce s úlevou syknul "danke" a poté odjel v doprovodu eskortní hlídky (viděl a slyšel jsem na vlastní oči i uši). 
  Co se sním a jemu podobným dělo dál v NDR nevím a nechci spekulovat. Ale povídalo se, že pokud bylo zadržení na státní hranici bez násilí a beze zbraně ze strany narušitelů, tak to pro ně neznamenalo moc velkou katastrofu.  

  Po odjezdu eskortovaného narušitele velitel roty svolal nástup mužstva a všem poděkoval, s tím, že je rád, neboť zadržení proběhlo rychle, v klidu a bez použití zbraně - a dal rozchod. Na pohraniční rotě opět zavládl běžný služební režim (bez udělení volna či opušťáku za zadržení) a tak mě dozorčí roty vyzval, abych se i se psem opět připravil do služby. 


Dobová fotografie - kotce služebních psů 1.rPS Trojmezí.


  Byl zrovna čas večeři, mimochodem, na rotách PS nevyhlašoval dozorčí roty nástup na večeři, oběd či snídani, podle Denního řádu s tím, že voják musí okamžitě nastoupit, nic takového. Prostě kdo měl hlad a chuť, tak se šel, klidně i samostatně, v rozmezí třiceti až šedesáti minut najíst. Tak jsem se šel podívat do kotců, jestli je Evelína nažraná. Ta spokojeně odpočívala vedle poloprázdné misky, tudíž jsem ji nalil čistou vodu a šel se na večeřet, no a poté připravit do služby. 

  U DDR jsem vyfasoval asi šesti kilometrový průzkumný okruh okolo hospody U Cinka, dále po cestě, kterou lemovali tři hrázděné domky. Domy byly obydleny staršími obyvately německé národnosti, špatně hovořícími česky. Častokrát, když jsem procházel okolo a oni pracovali třeba na zahrádce, tak si mnohdy ani nevšimli, že jsem se po cestě přiblížil. Když jsem pozdravil, zvedli překvapením hlavu, pokývali a odpověděli něco jako "gut". Nato odešli do domu. 


 
Dobová fotografie - hospoda u Cinka v Trojmezí.


  Pravda je, že když mě jindy viděli už zdálky, jak přicházím se psem, tak se šli schovat. A že těch průzkumů okolo Cinka a jejich domků jsem měl nepočítaně. Tak to chodilo téměř rok, než si na mě zvykli a pochopili, že z mé strany jim žádné nebezpečí určitě nehrozí. V té době jsem již na průzkum přes den chodil výhradně sám, zřejmě si na mě a psa za tu dobu zvykli. Dokonce jsem měl pocit, že čekají, až půjdu okolo, mnohdy přistoupili k plotu, nebo vrátkům a pozdravily sami od sebe,to své "Guten Tag". No a já odpověděl hezky česky "Dobrý den, to je dnes venku hezky" a oni "Ja,ja". Tak jsme si častokrát pěkně popovídali i když jsem jim moc nerozuměl. Ale přesto, ledy roztály a neschovávali jsme se jeden před druhým a to je přece dobře. 

  Tento průzkumný okruh okolo Cinka a domků pokračoval po cestě do hraničního pásma k můstku přes potok Rokytku, mimochodem nestudenější hlídkové stanoviště, u můstku se trasa dělila na malý a velký okruh. Ten velký se stáčel vlevo ven z hraničního pásma na velkou louku, kde uprostřed stál obrovský strom, už nevím jestli kaštan, buk, dub či lípa a na něm strážní posed, kterému se říkalo Zelinka. Z té byl krásný výhled na okrajové části lesa, kde se střežilo hlavně za svítání a za soumraku. Po skončení hlídky na Zelince se šlo podél okraje lesa k můstku přes Rokytku, a pokračovalo se udržovanou pěšinou v týlu hraničního pásma, podél signální stěny, zpět na rotu. 

  Vracím Evelínu do kotců, kouknu, jestli má vše potřebné a jdu zahlásit průběh služby,poté ještě k DR, odevzdám výzbroj a jdu spát, to už je 23.00.hodina večerní. Tak končí jeden den služby a průzkumný okruh. Za pár hodin, brzy ráno následující den, mám opět službu na Zelince, Evelína už se jistě bude těšit,že půjdeme spolu ven. A tak pořád dokola, služba/spánek, služba/kotce, služba v noci, denní spánek, trenýrovka/služba v noci, zkrátka a dobře, nováček je vytížen službami natolik, aby neměl čas na stýskání,nebo nějaké chmury, dny na vojně utíkají a to je jenom dobře. 


   Začal srpen roku 1972, zkoušky na velitele hlídky jsem měl již pár dní za sebou, což mě opravňovalo provádět samostatně kontrolní činnost, jak v hraničním pásmu, tak v týlu roty PS Trojmezí a tudíž i v nedalekém městečku Hranice v Čechách. 

  V Hranicích se kontrolovalo vlakové nádraží ČSD, hlavně v době odpoledního příjezdu osobních motoráčků. Kontrolovali se také místní restaurace (hospody),vyhlášena byla Praha, Růžák a další nálevny. Při jednom tokovém průzkumu do týlu, kdy jsem byl vyslán do Hranic, jsme s Evelínou vyrazily rovnou na nádraží, neboť se blížil čas kdy dorazí motorák od Františkových Lázní. 




   Vlak dorazil včas. Protože jsem tam nebyl poprvé a vystoupily samé povědomé tváře, tudíž nebylo třeba kontroly. Po chvilce jsem se vydal zpět určenou trasou a stavil jsem se na kontrolu, vyhledávání tzv.závadových osob v hotelu a restauraci Praha. A to jsem neměl dělat. 

  Při vstupu do lokálu většina místních upřela pohledy na mne a hned mě zvali ke stolu. Sedělo tam pár pomocníků Pohraniční stráže (PPS), znal jsem je spíše od vidění a věděl jsem že spolupracují s naší i sousední rotou v Pastvinách. S důstojníky naší roty, kteří měli v Hranicích byty, se velmi dobře znali, a taky se na ně odvolávali. S tím že zavolají veliteli, pokud si v rámci dobrých vztahů s nimi  aspoň jednou nepřipiju. 

  Já byl neoblomný,vymlouval se,že nepiju a navíc, že jsem ve službě. Nakonec PPS zavolali telefonem veliteli roty a...  A jak to dopadlo? 
Nakonec jsem po té alkoholické smršti, veden služebním psem Evelínou, odkráčel relativně důstojně, ale za městem se mi udělalo nevolno a vydrželo to až na rotu. Evelína i dozorčí důstojník ze mne jistě měli radost :-) Na rotě mě pak v tichosti uložili a já se pro příště slíbil polepšit.

  Srpen 1972 v poklidu krásně uběhl a bylo tady září. Začátkem měsíce bylo opravdu krásné a teplé počasí. Jednoho zářijového dne dopoledne za mnou přišel dozorčí a říká: "máš jít okamžitě k veliteli". Tak se zahlásím u VR v kanceláři a on mi povídá: "Míro, připrav si psa. Provedeme kontrolu demarkace, za dvacet minut u Gazu poplachovky". 

  Tak jsem si vzal výzbroj, zašel do kotců pro Evelínu a nastoupil do Gazu, kde už čekal řidič Štefan a u auta i dozorčí roty. Velitel se "škorpíkem" (Sa vz.61) u pasu nasedl vedle řidiče a vyrazili jsme ke stanovišti Michal-Martin, kde nám dozorčí roty otevřel bránu v zátarasu. Vyjeli jsme po cestě dál ke styku tří států, NSR-NDR-ČSSR, které jsou označeny hraničním kamenem s označením 1/1. V místě nazvaném Kaiserův mlýn nás řidič vysadil a vrátil se nazpět, zatímco já s Evelínou a majorem Fedasem jsme pěšky došli až k HM 1/1.


 
Dobová fotografie - Trojmezí u HM 1/1 trojstátí ČSSR-NSR-NDR.


  Tam mě velitel po svém popisoval význam tohoto místa. Potok zde tvořil přirozenou hranici, neboli demarkaci. Ukázal na druhou stranu do NSR za potok, kde stál kříž neznámého vojína od Wehrmachtu. A povídá, že si tady Němci každý rok pořádají vzpomínkové akce, akorát, že neví jestli na konec války, nebo na památku padlých a že když se namažou, tak vyvádějí. 

 

  
  Mezi hraničními kameny, které jsou kvůli evidenci očíslovány, vede vyšlapaná pěšinka a v řadě za sebou se jde poměrně dobře. Na Německé straně v místech kde není les a je otevřená planina, mají podél hranice udělané cesty pro motorová vozidla, což na naší straně nebylo. V klidu jsme prošli podél celého našeho úseku státní hranice a na stanovišti B2, jsme vstoupily opět do "vnitrozemí". 

  S příchodem na rotu mě vzal velitel k DDR a do Pohraniční knihy napsal že jsem schopen provádět kontrolu demarkační linie samostatně a dal mi ho podepsat, rovněž rozkaz podepsal sloužící DDR a VR J.Fedas. Tím mě přidali další okruh služeb. 

  Měsíc září se blížil ke svému konci a mazáci byli až vlídní, no aby ne, těšili do civilu. 
Jedno jim ale nemohu upřít, dodrželi tradici, jak se sluší a patří a to tak, že poslední den na rotě PS, si všichni mazáci vzali 24h služby. A když už šel s mazákem na poslední službu bažant,tak mazák odsloužil celou službu sám. Hezké gesto,ne? Rozloučili se s námi jako chlapi a s nimi odjeli i poslední záložáci, které jsem už na rotě později nikdy neviděl. 

  Mazáci odešli do civilu a na rotě zavládl takový zvláštní klid a ticho. V tomto období, než přišli nováčkové, jsme šli ze služby do služby. 
Protože nás bylo málo, tak místo 9-11 hodin jsme najednou sloužili 11-14 hodin denně. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsi tím pádem o důstojníka nezakopl, ale i na druhou stranu důstojníci věděli, že jdeme ze služby do služby, tak nás ani nerozptylovali nějakým vojenským drilem.    

  Září uteklo, byl tady říjen, mazáci v civilu a na rotě pořád klid, s Evelínou jdeme ze služby do služby. Občas mi přidělí druhého kolegu jako velitele hlídky, hlavně v noci, kdy se chodilo ve dvojici na průzkum v týlu roty. 

  Jednoho dne pro mne přiběhl DR, zrovna jsem po večeři relaxoval na posteli, s tím, že mám jít za dozorčím důstojníkem roty a že mne má hned přivést. Tak jsem se upravil a šel se zahlásit k DDR. Ten mě sdělil, že ví o tom, jak jsem před dvěma hodinami přišel ze služby, ale okolnosti jsou takové, že mne vysílá samotného na mimořádnou průzkumnou hlídku v týlu, podél styku se sousední rotou Pastviny a ať se jdu okamžitě připravit se služebním psem do služby. Tak jsem se u DR vystrojil a vyzbrojil (pro neznalé dodám, že pokud šel do služby voják sám, tak nafasoval šedesát nábojů a pokud šli do služby ve dvojici, tak měl každý nábojů čtyřicet) což obnášelo, nést sebou vysílačku, pojítko, svítilnu, pouta, náboje a samozřejmě zbraň. 

 Dozorčí roty mne pak odvedl k DDR, kde jsem se dozvěděl důvod vyslání mimořádné průzkumné hlídky. V prostoru druhé roty PS Pastviny u vlakového nádraží ČSD Studánka byli spatřeny dvě neznámé osoby na motocyklu, na místo byla vyslána Poplachová hlídka 2.rPS, aby dotyčné osoby zkontrolovala. 


Fotografie - vlaková stanice ČSD Studánka.

  
  PchH okolo vlakové stanice již nikoho nespatřila, a tak se vydala směrem, který jim ukázal místní občan s tím, že je spatřil, jak odjíždějí směrem k hraničnímu pásmu. Vozidlo GAZ s poplachovkou se tím směrem vydal, cesta ale vedla jen na okraj hraničního pásma a zde končila. Vojáci poplachovky vyskočili z Gazu a za pomocí služebního psa propátrávali okraj končící cesty, kde nalezli malý motocykl s poznávací značkou NDR, zakrytý smrkovými větvemi. Tento poznatek hlídka nahlásila asi v 19.30.hod. na rotu do Pastvin a odtud se to dozvěděli obě sousední roty, aby mohli provést opatření na státní hranici.

  Dozorčí důstojník v Trojmezí mi tyto skutečnosti sdělil a rozkazem mě vyslal do určeného prostoru, na hranici styku s druhou rotou, protože šero již notně pokročilo, bylo kolem 20.00 hod. U dozorčího roty jsem zaslechl, že je vyhlášena tzv. zvýšená ostraha a posíleny hlídky s tím, že bylo uvědoměno i velení. čeká se na další zprávy z terénu a na vývoj situace. 

  Zaběhl jsem do kotců pro Evelínu a potichu, již v tmavém lese, spěcháme do určenému prostoru. Uběhlo tak třicet až čtyřicet minut a v lese je tma jak v pytli, jenom na mýtinách je vidět měsíční svit. Když do ticha náhle zaúpí bolestně pes, zdá se to nedaleko a les nese ozvěnu tmou. Ozvěna psího úpění ještě neutichla když se lesem nese dávka ze samopalu a zase ta ozvěna, do toho ještě znovu zaštěká další samopal,pak ozvěna dozněla a rozhostilo se hrobové ticho. 


  Evelína byla napnutá jako struna. A aby ne,vždyť je trénovaná, aby projevila odvahu při střelbě. Se mnou to je jiné, byť mám u sebe nejlepšího přítele člověka, který by jistě na mou ochranu nasadil i svůj život. Zaposlouchal se nastalého ticha, které se v lese rozhostilo a zklidnil Evelínu Nikde ani náznak dramatu, který se odehrál jeden až dva kilometry v lese od mne. 


Dobová fotografie - 2.rPS Pastviny (70.léta).


  Uvědomil jsem si, že musím podat zprávu na rotu o tom co jsem zaslechl, bohužel se mě nepodařilo spojit se s dozorčím signálního přístroje, který mj. obsluhoval i radiostanici na rotě. Musel jsem tedy dokráčet asi 300 metrů na skrytou linkovou přípojku k telefonnímu pojítku a zavoláním uvědomit DDR, o tom co jsem zaslechl. 
Dozorčí mě sdělil, že již mají pár poznatků, s tím že na 2rPS se střílelo v prostoru od Studánky směrem na styk s 1rPS Trojmezí."Pojítko nech zapojené a dáme ti vědět jak to vypadá" a s tím dozorčí ukončil hovor. 

  Po 22.00.hod mě DDR sdělil konec akce, s návratem na rotu a dokončením průzkumu na určené trase. Evelína si po příchodu do kotců zalezla do boudy a já jsem šel uložit výstroj a výzbroj k DR, kde jsem se dozvěděl co se vlastně ten večer na 2r.PS, odehrálo. 

  Hlavním aktérem byl čtenářům webu Pohraničník již známý (z 1.části vzpomínek) nováček z výcvikáče, s přezdívkou Johana, který nastřílel plných třicet bodů ze tří ran Ten osudový večer měl průzkumnou službu na 2.rPS Voják Johana se svým psem a velitelem hlídky Pepou,s návratem na rotu ve 22.00.h. 

  Kráčeli po vytýčené trase lesní pěšinou mezi stromy, tma že by se dala krájet, čas asi 20.40 hod. 
První jde pes, za ním psovod Johana, v menším odstupu za nimi kráčí druhý člen hlídky Pepa. Jdou potichu, jen sem tam praskne pod botou suchá větvička, nic neobvyklého. 

  Najednou si psovod Johana všímá, že se jeho pes naježil a tak jej povzbudil: "hodnej, dej pozor!" Ale bylo již pozdě. V té tmě se mihl stín a ozval se sten a úpění psa. Neznámá postava skryta za stromem udeřila dřevěným kůlem psa, který padl na bok a nemohl už vstát. Na to neznámá osoba postupovala s napřaženým kůlem v ruce proti Johanovi. Ten jej vyzval "stát, ruce vzhůru" a začal couvat, mezitím si posunul zbraň dopředu a dal palec na spoušť.  Neznámý stále s napřaženým kůlem postupoval proti Johanovi. V situaci, kdy pohraničník už nemohl spoléhat na pomoc svého psa, vystřelil do vzduchu takzvanou varovnou dávku ale útočník postupoval stále proti němu. 
V tom volá na Johanu druhý člen hlídky Pepa: "pozor, za tebou je druhý, jste v zákrytu nemohu střílet". Johana při couvání uklouzl a padá, neznámá osoba se ještě více napřahuje k ráně a Johana v pádu mačká spoušť a zároveň stáčí zbraň směrem k druhému útočníkovi a dále, ač nechtíc i k Pepovi,ale toho naštěstí o chlup míjí. (To byla ta druhá dávka co jsem slyšel). Pak už se v temném lese rozhostilo ticho. 

  Pohraničníkům z hlídky se tedy naštěstí nic vážného nestalo. Hůře to dopadlo se dvěma útočníky. Odnesli to několika čistými průstřely, ale bez ohrožení života. Jeden měl dva průstřely a druhý útočník tři. 
  Během několika minut na místo dorazila Poplachová hlídka a ta již zařídila vše potřebné, jako bylo ošetření a odvoz raněných Němců Nejhůře to odnesl služební pes vojáka Johany, který na následky úderu od německého útočníka ochrnul. 

  Tohle je asi přibližný popis událostí, při zadržení dvou osob v hraničním pásmu, výborným střelcem a psovodem Johanou velitelem hlídky Pepou. Oba dva byli později odměněni velitelem 5.brigády PS Cheb  

  Ještě můj malý dodatek: mám za to, že služební pes i voják Johana tu první osobu prostě přešli a pes zareagoval až na toho druhého útočníka. A jen proto se jeden z Němců mohl dostat mezi oba členy pohraniční hlídky, čímž se situace takto dramaticky vyvinula a bylo nutné použití služební zbraně. 

 Ale, to je jenom můj úsudek, kdoví, jak se to seběhlo přímo v reálu, kdy bylo velmi málo času na nějaké dlouhé rozhodování.

AUTOR (c): Miroslav 

FOTO: web Vojensko.cz 
            web Mockel-bahn.de  

Psovodské vzpomínky na Trojmezí - 1.část .