9. března 2017

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 2.ČÁST

  Po zadržení narušitele, o němž jsem se zmiňoval v první části vzpomínek, které se odehrálo na konci července, byl zajištěný občan NDR odvezen na rotu v Trojmezí, kde mu byl podán čaj a něco k zakousnutí, ostatně jako každému, kdo k nám tzv."zabloudil" Mám zato, že byl i velmi překvapený, jak se s ním slušně zachází. Protože, když byl předán dál (zřejmě pohraničním orgánům NDR) k vysvětlení incidentu a odcházel z roty, tak dokonce s úlevou syknul "danke" a poté odjel v doprovodu eskortní hlídky (viděl a slyšel jsem na vlastní oči i uši). 
  Co se sním a jemu podobným dělo dál v NDR nevím a nechci spekulovat. Ale povídalo se, že pokud bylo zadržení na státní hranici bez násilí a beze zbraně ze strany narušitelů, tak to pro ně neznamenalo moc velkou katastrofu.  

  Po odjezdu eskortovaného narušitele velitel roty svolal nástup mužstva a všem poděkoval, s tím, že je rád, neboť zadržení proběhlo rychle, v klidu a bez použití zbraně - a dal rozchod. Na pohraniční rotě opět zavládl běžný služební režim (bez udělení volna či opušťáku za zadržení) a tak mě dozorčí roty vyzval, abych se i se psem opět připravil do služby. 


Dobová fotografie - kotce služebních psů 1.rPS Trojmezí.


  Byl zrovna čas večeři, mimochodem, na rotách PS nevyhlašoval dozorčí roty nástup na večeři, oběd či snídani, podle Denního řádu s tím, že voják musí okamžitě nastoupit, nic takového. Prostě kdo měl hlad a chuť, tak se šel, klidně i samostatně, v rozmezí třiceti až šedesáti minut najíst. Tak jsem se šel podívat do kotců, jestli je Evelína nažraná. Ta spokojeně odpočívala vedle poloprázdné misky, tudíž jsem ji nalil čistou vodu a šel se na večeřet, no a poté připravit do služby. 

  U DDR jsem vyfasoval asi šesti kilometrový průzkumný okruh okolo hospody U Cinka, dále po cestě, kterou lemovali tři hrázděné domky. Domy byly obydleny staršími obyvately německé národnosti, špatně hovořícími česky. Častokrát, když jsem procházel okolo a oni pracovali třeba na zahrádce, tak si mnohdy ani nevšimli, že jsem se po cestě přiblížil. Když jsem pozdravil, zvedli překvapením hlavu, pokývali a odpověděli něco jako "gut". Nato odešli do domu. 


 
Dobová fotografie - hospoda u Cinka v Trojmezí.


  Pravda je, že když mě jindy viděli už zdálky, jak přicházím se psem, tak se šli schovat. A že těch průzkumů okolo Cinka a jejich domků jsem měl nepočítaně. Tak to chodilo téměř rok, než si na mě zvykli a pochopili, že z mé strany jim žádné nebezpečí určitě nehrozí. V té době jsem již na průzkum přes den chodil výhradně sám, zřejmě si na mě a psa za tu dobu zvykli. Dokonce jsem měl pocit, že čekají, až půjdu okolo, mnohdy přistoupili k plotu, nebo vrátkům a pozdravily sami od sebe,to své "Guten Tag". No a já odpověděl hezky česky "Dobrý den, to je dnes venku hezky" a oni "Ja,ja". Tak jsme si častokrát pěkně popovídali i když jsem jim moc nerozuměl. Ale přesto, ledy roztály a neschovávali jsme se jeden před druhým a to je přece dobře. 

  Tento průzkumný okruh okolo Cinka a domků pokračoval po cestě do hraničního pásma k můstku přes potok Rokytku, mimochodem nestudenější hlídkové stanoviště, u můstku se trasa dělila na malý a velký okruh. Ten velký se stáčel vlevo ven z hraničního pásma na velkou louku, kde uprostřed stál obrovský strom, už nevím jestli kaštan, buk, dub či lípa a na něm strážní posed, kterému se říkalo Zelinka. Z té byl krásný výhled na okrajové části lesa, kde se střežilo hlavně za svítání a za soumraku. Po skončení hlídky na Zelince se šlo podél okraje lesa k můstku přes Rokytku, a pokračovalo se udržovanou pěšinou v týlu hraničního pásma, podél signální stěny, zpět na rotu. 

  Vracím Evelínu do kotců, kouknu, jestli má vše potřebné a jdu zahlásit průběh služby,poté ještě k DR, odevzdám výzbroj a jdu spát, to už je 23.00.hodina večerní. Tak končí jeden den služby a průzkumný okruh. Za pár hodin, brzy ráno následující den, mám opět službu na Zelince, Evelína už se jistě bude těšit,že půjdeme spolu ven. A tak pořád dokola, služba/spánek, služba/kotce, služba v noci, denní spánek, trenýrovka/služba v noci, zkrátka a dobře, nováček je vytížen službami natolik, aby neměl čas na stýskání,nebo nějaké chmury, dny na vojně utíkají a to je jenom dobře. 


   Začal srpen roku 1972, zkoušky na velitele hlídky jsem měl již pár dní za sebou, což mě opravňovalo provádět samostatně kontrolní činnost, jak v hraničním pásmu, tak v týlu roty PS Trojmezí a tudíž i v nedalekém městečku Hranice v Čechách. 

  V Hranicích se kontrolovalo vlakové nádraží ČSD, hlavně v době odpoledního příjezdu osobních motoráčků. Kontrolovali se také místní restaurace (hospody),vyhlášena byla Praha, Růžák a další nálevny. Při jednom tokovém průzkumu do týlu, kdy jsem byl vyslán do Hranic, jsme s Evelínou vyrazily rovnou na nádraží, neboť se blížil čas kdy dorazí motorák od Františkových Lázní. 




   Vlak dorazil včas. Protože jsem tam nebyl poprvé a vystoupily samé povědomé tváře, tudíž nebylo třeba kontroly. Po chvilce jsem se vydal zpět určenou trasou a stavil jsem se na kontrolu, vyhledávání tzv.závadových osob v hotelu a restauraci Praha. A to jsem neměl dělat. 

  Při vstupu do lokálu většina místních upřela pohledy na mne a hned mě zvali ke stolu. Sedělo tam pár pomocníků Pohraniční stráže (PPS), znal jsem je spíše od vidění a věděl jsem že spolupracují s naší i sousední rotou v Pastvinách. S důstojníky naší roty, kteří měli v Hranicích byty, se velmi dobře znali, a taky se na ně odvolávali. S tím že zavolají veliteli, pokud si v rámci dobrých vztahů s nimi  aspoň jednou nepřipiju. 

  Já byl neoblomný,vymlouval se,že nepiju a navíc, že jsem ve službě. Nakonec PPS zavolali telefonem veliteli roty a...  A jak to dopadlo? 
Nakonec jsem po té alkoholické smršti, veden služebním psem Evelínou, odkráčel relativně důstojně, ale za městem se mi udělalo nevolno a vydrželo to až na rotu. Evelína i dozorčí důstojník ze mne jistě měli radost :-) Na rotě mě pak v tichosti uložili a já se pro příště slíbil polepšit.

  Srpen 1972 v poklidu krásně uběhl a bylo tady září. Začátkem měsíce bylo opravdu krásné a teplé počasí. Jednoho zářijového dne dopoledne za mnou přišel dozorčí a říká: "máš jít okamžitě k veliteli". Tak se zahlásím u VR v kanceláři a on mi povídá: "Míro, připrav si psa. Provedeme kontrolu demarkace, za dvacet minut u Gazu poplachovky". 

  Tak jsem si vzal výzbroj, zašel do kotců pro Evelínu a nastoupil do Gazu, kde už čekal řidič Štefan a u auta i dozorčí roty. Velitel se "škorpíkem" (Sa vz.61) u pasu nasedl vedle řidiče a vyrazili jsme ke stanovišti Michal-Martin, kde nám dozorčí roty otevřel bránu v zátarasu. Vyjeli jsme po cestě dál ke styku tří států, NSR-NDR-ČSSR, které jsou označeny hraničním kamenem s označením 1/1. V místě nazvaném Kaiserův mlýn nás řidič vysadil a vrátil se nazpět, zatímco já s Evelínou a majorem Fedasem jsme pěšky došli až k HM 1/1.


 
Dobová fotografie - Trojmezí u HM 1/1 trojstátí ČSSR-NSR-NDR.


  Tam mě velitel po svém popisoval význam tohoto místa. Potok zde tvořil přirozenou hranici, neboli demarkaci. Ukázal na druhou stranu do NSR za potok, kde stál kříž neznámého vojína od Wehrmachtu. A povídá, že si tady Němci každý rok pořádají vzpomínkové akce, akorát, že neví jestli na konec války, nebo na památku padlých a že když se namažou, tak vyvádějí. 

 

  
  Mezi hraničními kameny, které jsou kvůli evidenci očíslovány, vede vyšlapaná pěšinka a v řadě za sebou se jde poměrně dobře. Na Německé straně v místech kde není les a je otevřená planina, mají podél hranice udělané cesty pro motorová vozidla, což na naší straně nebylo. V klidu jsme prošli podél celého našeho úseku státní hranice a na stanovišti B2, jsme vstoupily opět do "vnitrozemí". 

  S příchodem na rotu mě vzal velitel k DDR a do Pohraniční knihy napsal že jsem schopen provádět kontrolu demarkační linie samostatně a dal mi ho podepsat, rovněž rozkaz podepsal sloužící DDR a VR J.Fedas. Tím mě přidali další okruh služeb. 

  Měsíc září se blížil ke svému konci a mazáci byli až vlídní, no aby ne, těšili do civilu. 
Jedno jim ale nemohu upřít, dodrželi tradici, jak se sluší a patří a to tak, že poslední den na rotě PS, si všichni mazáci vzali 24h služby. A když už šel s mazákem na poslední službu bažant,tak mazák odsloužil celou službu sám. Hezké gesto,ne? Rozloučili se s námi jako chlapi a s nimi odjeli i poslední záložáci, které jsem už na rotě později nikdy neviděl. 

  Mazáci odešli do civilu a na rotě zavládl takový zvláštní klid a ticho. V tomto období, než přišli nováčkové, jsme šli ze služby do služby. 
Protože nás bylo málo, tak místo 9-11 hodin jsme najednou sloužili 11-14 hodin denně. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsi tím pádem o důstojníka nezakopl, ale i na druhou stranu důstojníci věděli, že jdeme ze služby do služby, tak nás ani nerozptylovali nějakým vojenským drilem.    

  Září uteklo, byl tady říjen, mazáci v civilu a na rotě pořád klid, s Evelínou jdeme ze služby do služby. Občas mi přidělí druhého kolegu jako velitele hlídky, hlavně v noci, kdy se chodilo ve dvojici na průzkum v týlu roty. 

  Jednoho dne pro mne přiběhl DR, zrovna jsem po večeři relaxoval na posteli, s tím, že mám jít za dozorčím důstojníkem roty a že mne má hned přivést. Tak jsem se upravil a šel se zahlásit k DDR. Ten mě sdělil, že ví o tom, jak jsem před dvěma hodinami přišel ze služby, ale okolnosti jsou takové, že mne vysílá samotného na mimořádnou průzkumnou hlídku v týlu, podél styku se sousední rotou Pastviny a ať se jdu okamžitě připravit se služebním psem do služby. Tak jsem se u DR vystrojil a vyzbrojil (pro neznalé dodám, že pokud šel do služby voják sám, tak nafasoval šedesát nábojů a pokud šli do služby ve dvojici, tak měl každý nábojů čtyřicet) což obnášelo, nést sebou vysílačku, pojítko, svítilnu, pouta, náboje a samozřejmě zbraň. 

 Dozorčí roty mne pak odvedl k DDR, kde jsem se dozvěděl důvod vyslání mimořádné průzkumné hlídky. V prostoru druhé roty PS Pastviny u vlakového nádraží ČSD Studánka byli spatřeny dvě neznámé osoby na motocyklu, na místo byla vyslána Poplachová hlídka 2.rPS, aby dotyčné osoby zkontrolovala. 


Fotografie - vlaková stanice ČSD Studánka.

  
  PchH okolo vlakové stanice již nikoho nespatřila, a tak se vydala směrem, který jim ukázal místní občan s tím, že je spatřil, jak odjíždějí směrem k hraničnímu pásmu. Vozidlo GAZ s poplachovkou se tím směrem vydal, cesta ale vedla jen na okraj hraničního pásma a zde končila. Vojáci poplachovky vyskočili z Gazu a za pomocí služebního psa propátrávali okraj končící cesty, kde nalezli malý motocykl s poznávací značkou NDR, zakrytý smrkovými větvemi. Tento poznatek hlídka nahlásila asi v 19.30.hod. na rotu do Pastvin a odtud se to dozvěděli obě sousední roty, aby mohli provést opatření na státní hranici.

  Dozorčí důstojník v Trojmezí mi tyto skutečnosti sdělil a rozkazem mě vyslal do určeného prostoru, na hranici styku s druhou rotou, protože šero již notně pokročilo, bylo kolem 20.00 hod. U dozorčího roty jsem zaslechl, že je vyhlášena tzv. zvýšená ostraha a posíleny hlídky s tím, že bylo uvědoměno i velení. čeká se na další zprávy z terénu a na vývoj situace. 

  Zaběhl jsem do kotců pro Evelínu a potichu, již v tmavém lese, spěcháme do určenému prostoru. Uběhlo tak třicet až čtyřicet minut a v lese je tma jak v pytli, jenom na mýtinách je vidět měsíční svit. Když do ticha náhle zaúpí bolestně pes, zdá se to nedaleko a les nese ozvěnu tmou. Ozvěna psího úpění ještě neutichla když se lesem nese dávka ze samopalu a zase ta ozvěna, do toho ještě znovu zaštěká další samopal,pak ozvěna dozněla a rozhostilo se hrobové ticho. 


  Evelína byla napnutá jako struna. A aby ne,vždyť je trénovaná, aby projevila odvahu při střelbě. Se mnou to je jiné, byť mám u sebe nejlepšího přítele člověka, který by jistě na mou ochranu nasadil i svůj život. Zaposlouchal se nastalého ticha, které se v lese rozhostilo a zklidnil Evelínu Nikde ani náznak dramatu, který se odehrál jeden až dva kilometry v lese od mne. 


Dobová fotografie - 2.rPS Pastviny (70.léta).


  Uvědomil jsem si, že musím podat zprávu na rotu o tom co jsem zaslechl, bohužel se mě nepodařilo spojit se s dozorčím signálního přístroje, který mj. obsluhoval i radiostanici na rotě. Musel jsem tedy dokráčet asi 300 metrů na skrytou linkovou přípojku k telefonnímu pojítku a zavoláním uvědomit DDR, o tom co jsem zaslechl. 
Dozorčí mě sdělil, že již mají pár poznatků, s tím že na 2rPS se střílelo v prostoru od Studánky směrem na styk s 1rPS Trojmezí."Pojítko nech zapojené a dáme ti vědět jak to vypadá" a s tím dozorčí ukončil hovor. 

  Po 22.00.hod mě DDR sdělil konec akce, s návratem na rotu a dokončením průzkumu na určené trase. Evelína si po příchodu do kotců zalezla do boudy a já jsem šel uložit výstroj a výzbroj k DR, kde jsem se dozvěděl co se vlastně ten večer na 2r.PS, odehrálo. 

  Hlavním aktérem byl čtenářům webu Pohraničník již známý (z 1.části vzpomínek) nováček z výcvikáče, s přezdívkou Johana, který nastřílel plných třicet bodů ze tří ran Ten osudový večer měl průzkumnou službu na 2.rPS Voják Johana se svým psem a velitelem hlídky Pepou,s návratem na rotu ve 22.00.h. 

  Kráčeli po vytýčené trase lesní pěšinou mezi stromy, tma že by se dala krájet, čas asi 20.40 hod. 
První jde pes, za ním psovod Johana, v menším odstupu za nimi kráčí druhý člen hlídky Pepa. Jdou potichu, jen sem tam praskne pod botou suchá větvička, nic neobvyklého. 

  Najednou si psovod Johana všímá, že se jeho pes naježil a tak jej povzbudil: "hodnej, dej pozor!" Ale bylo již pozdě. V té tmě se mihl stín a ozval se sten a úpění psa. Neznámá postava skryta za stromem udeřila dřevěným kůlem psa, který padl na bok a nemohl už vstát. Na to neznámá osoba postupovala s napřaženým kůlem v ruce proti Johanovi. Ten jej vyzval "stát, ruce vzhůru" a začal couvat, mezitím si posunul zbraň dopředu a dal palec na spoušť.  Neznámý stále s napřaženým kůlem postupoval proti Johanovi. V situaci, kdy pohraničník už nemohl spoléhat na pomoc svého psa, vystřelil do vzduchu takzvanou varovnou dávku ale útočník postupoval stále proti němu. 
V tom volá na Johanu druhý člen hlídky Pepa: "pozor, za tebou je druhý, jste v zákrytu nemohu střílet". Johana při couvání uklouzl a padá, neznámá osoba se ještě více napřahuje k ráně a Johana v pádu mačká spoušť a zároveň stáčí zbraň směrem k druhému útočníkovi a dále, ač nechtíc i k Pepovi,ale toho naštěstí o chlup míjí. (To byla ta druhá dávka co jsem slyšel). Pak už se v temném lese rozhostilo ticho. 

  Pohraničníkům z hlídky se tedy naštěstí nic vážného nestalo. Hůře to dopadlo se dvěma útočníky. Odnesli to několika čistými průstřely, ale bez ohrožení života. Jeden měl dva průstřely a druhý útočník tři. 
  Během několika minut na místo dorazila Poplachová hlídka a ta již zařídila vše potřebné, jako bylo ošetření a odvoz raněných Němců Nejhůře to odnesl služební pes vojáka Johany, který na následky úderu od německého útočníka ochrnul. 

  Tohle je asi přibližný popis událostí, při zadržení dvou osob v hraničním pásmu, výborným střelcem a psovodem Johanou velitelem hlídky Pepou. Oba dva byli později odměněni velitelem 5.brigády PS Cheb  

  Ještě můj malý dodatek: mám za to, že služební pes i voják Johana tu první osobu prostě přešli a pes zareagoval až na toho druhého útočníka. A jen proto se jeden z Němců mohl dostat mezi oba členy pohraniční hlídky, čímž se situace takto dramaticky vyvinula a bylo nutné použití služební zbraně. 

 Ale, to je jenom můj úsudek, kdoví, jak se to seběhlo přímo v reálu, kdy bylo velmi málo času na nějaké dlouhé rozhodování.

AUTOR (c): Miroslav 

FOTO: web Vojensko.cz 
            web Mockel-bahn.de  

Psovodské vzpomínky na Trojmezí - 1.část .

7. března 2017

POHRANIČNÍ STRÁŽ POD HLAVOU

Krátká reakce na finále seriálu České televize "SVĚT POD HLAVOU".

  Televizní seriál (remake TV seriálu BBC "Life on Mars") jsem si přehrál od první až po poslední epizodu. Viděl už jsem lepší, ale i horší krimi seriály z produkce ČT, nejsem filmový kritik a nebudu se pouštět do nějakých rozborů, od toho tu máme Mirku Spáčilovou :-) 

  Jenom mě zaujal poslední díl, kde tvůrci seriálu zapojili do děje bdělé pohraničníky od železné opony. Tedy, v seriálu až tak moc bdělí a ostražití nebyli, spíše naivní jako koloušek Bambi. 
Ale co už, takový byl scénář a proti větru nenachčiješ. 

Nyní přímo k věci.

  Mé okoralé srdce potěšila akční scéna pumového útoku v objektu Pohraniční roty na státní hranici, při níž bylo zničeno vozidlo Volha a následný pohraniční poplach, kdy velitel roty vydává rozkazy místně příslušným důstojníkům PS. Okamžitě to ve mně evokovalo vzpomínky na akční americké filmy s Chuckem Norrisem, nebo Arnoldem Schwarzeneggerem. 

Ostatně, potěšte se také: 

video  
Ukázka z TV seriálu "Svět pod hlavou". 




Jo,jo... Pumové útoky, to jsme měli na pohraničních rotách furt, diverzanti se kolem objektů PS kumulovali jako běhny v Perlovce, to byl denní chleba. Jen si nějak nevzpomínám, že by velitel roty měl jako velitelské vozidlo přidělenou služební Volhu. Čjort vozmi. Buď jsem starej sklerotik, anebo jsem žil v jiném Československu. 



                                       Čo bolo, to bolo. Těrezky si možme aj zazpievať. :-)




Písnička "Ne bombu ne!" kapely Sloky, ze seriálu Svět pod hlavou
Hudba Petr Marek, Marek Huňát, Ondřej Ježek
Text Petr Marek
(c) Bionaut, Česká televize





Kdo má raději originál, zvolí si místo kapely SLOKY skupinu KROKY  :-) 



video
"Láska modré oči má".

23. února 2017

EXECÍRKA VE VOJENSKÉM PROSTORU DOUPOV

Koncem září 1966 jsem přešel od Pohraniční stráže  k 72. msp, VÚ 2071 Karlovy Vary – Dvory II. Prvně jako velitel čety automobilní PŠ na rámcové 6. rotě pod kpt. Hodkem, pak na 8. rotě 3. mspr., později na 3. msr. 1. mspr. Ale to jen tak okrajově.

 Po konci tzv.Pražského jara, tedy roce 1968 a příchodu okupačních vojsk Varšavské smlouvy, které nám do každé branky a brány mířila tankovým kanonem a převzetí politické moci novým Husákovským politickým vedením bylo třeba našim ´´bratrům´´ ve zbrani ukázat jak je ČSLA bojeschopná, velení politicky uvědomělé, no prostě, že jsme opět pevným článkem Varšavské smlouvy. A protože 20. msd. byla Doupovu nejblíže, tak ji Ministerstvo národní obrany přidělilo úkol předvést velení Varšavské smlouvy ukázku útoku pluku z chodu.

Ilustrační foto - VVP Doupov


  Lehce se řekne, těžko vykoná. Žádný z pluků 20.msd. nebyl na plných stavech u všech pluků byly rámcové prapory, které v případě mobilizace byly doplňovány záložníky, kteří měli celou výbavu mimo zbraně uloženou doma, takže nastupovali k útvarům plně vybaveni. A tak pluk který měl cvičit byl složen z mspl. M. Lázně, Cheb a části Tankového pluku Podbořany a části Dělostřeleckého pluku M. Lázně, tak, aby cvičící pluk byl na plných stavech s vojáky základní služby. Cvičení proběhlo v září 1969,  před odchodem druhého ročníku do civilu, tedy vojska byla maximálně vycvičena.

  No jo, ale takové ukázkové cvičení se musí řádně předpřipravit a pak nacvičit. A tak k předpřípravě cvičení byly vybrány od Karlovarského pluku všechny jednotky mimo Dělostřeleckého oddílu houfnic 122 mm, PTŘS baterie, PL baterie, BZK baterie. V polovině června začalo velké stěhování 72. mspl. Z Karlových Varů do Doupovského vojenského prostoru, také nazývaného Vojenský ujezd Hradiště.
  Pluk vystavěl stanové městečko v Dolním Žďáru, do kterého se přestěhoval s veškerou výbavou kromě osobních zbraní. Prostě se z nás stal pracovní útvar.

Ilustrační dobové foto k článku.


  Hlavními zbraněmi se staly, lopata, krumpáč, pila, sekyra a hrábě. Pobyli jsme na Doupově od půli června do konce září. První činností ženijní roty bylo vystavění pozorovatelny pro generalitu, pevnou a rozměrnou, vedle pozorovatelny stan pro občerstvení, když se generalita pozorováním unaví. Pod pozorovatelnou protékal potok a louky byly podmočené. Úkol zněl, pokrýt louku hatěmi, tak, aby mohly projet tanky a za nimi OT-64 jednoho praporu, ostatní jeli po tvrdém podkladu. Hatě = snopy proutí. Tak jsme asi 3 týdny řezali proutí a vázali snopy. Proutí muselo být propletené, aby se nerozpadlo. Snopy se zamáčkly do teténu a louky byly zprůjezdněny.

  Aby bylo vše jako ve skutečnosti, musela se vybudovat obranná postavení nepřítele. Muselo se vybudovat první, druhé a třetí pásmo obrany nepřítele, tedy zákopy 60 cm hluboké, aby nebylo z pozorovatelny vidět na dno. Předprsně, pokrýt drny, jako maskování. Naštěstí drny ve velkém loupal civilní buldozer. Největší a celodenní dřina bylo ruční kopání zákopů, tam kde bylo kamení a zákopový pluh od ženijního praporu v Kadani se do terénu nedostal. 

  Budovaly se spojovací zákopy s kulometnými hnízdy pro boční palbu, no prostě vše jako v opravdové obraně, ale jen do hloubky 60 cm.
  Z technických opraven divize v Podbořenech byly do terénu rozmístněny vyřazené tanky T 34, samohybné houfnice zvané Kačeny a vyřazené ruské OT BRT. Dělostřelci si museli vybudovat palebná postavení a zastřílet se. A tak jsme mívali odpoledne volna a dělostřelci mydlili do toho, co jsme vykopali, abychom další den měli co opravovat. Po dokončení zákopového systému se budovaly cesty. Tatry dovážely šotolinu, grejdry šotolinu rozhrnovaly a my jsme s hráběmi dorovnávali kraje. Pak to válce vše uválely.

Ilustrační dobové foto k článku.


  Celé léto panovala neuvěřitelná horka. Uprostřed tábora vyvěral termální Pramen svobody. Dozorčí pramene neustále stáčel kyselku do várnic a vejtřasky je rozvážely jednotkám. Zemní práce se pomalu chýlily ke konci. A tak cvičíci jednotky navagonovaly a po bývalé trati do Doupova dojely do Dolního Žďáru, kde byla vykládací rampa. Vyrostlo nové stanové městečko cvičících jednotek. Každé dopoledne se nacvičovalo, odpoledne do večera jsme opravovali naše díla.
Pozemní stavby Karlovy Vary postavili na kraji Doupova z vyřazených panelů Potěmkinovu vesnici, jako cíl pro naše letectvo. Při nácviku s ostrými bombami se netrefili do cvičných baráčků a nasypali to do Doupovského hřbitova. Dva dny jsme po okolí sbírali kosti. Nepěkná práce.

  A tak jednoho dne, za účasti jen české generality, nastala generální zkouška. To jsme si s veliteli družstev naší třetí roty prvního praporu nemohli nechat ujít. Měli jsme takovou vlastní pozorovatelnu v malém čedičovém lomu zarostlém borovicemi, takže nás nebylo vidět. No jako správný útok pluku to začalo dělostřeleckou přípravou. Dany ani Grady tehdy ještě nebyly. A tak hlavní slovo měly houfnice 122 a 155 mm.

  Pal! A začaly to prát do prvního zákopu. Byli jsme od něj tak 500 m. Kurňa, to byl rachot. Pral to tam celý děl. oddíl našeho pluku a 155-ky od děl. pluku z M. Lázní.
Najednou jekot a pic. Dva až tři metry za našimi zadky se zasekla do země střepina jak talíř. To jsme upalovali! Ale jen na chvíli, než dělostřelci přenesli palbu na druhý zákop, to už jsme byli zpátky.

  Tak a teď vyrazily tanky T 55 a za nimi motostřelci na OT 64. Z boku kousek před námi to do vraků tanků a aut pražily PLDVK, BZK a PTŘS, ty jsem viděl v akci úplně poprvé, byly přísně tajné v té době. Z BZK jsem na střelnici střílel. V zákopech byly samopadací figury, do nich to valili motostřelci z ručních zbraní. První zákop, házení ostrých granátů, mockrát nacvičené. Tanky z kanonů perou do vraků obrněné techniky. Technika překonává první zákop, ale to už dělostřelcí perou do druhého zákopu. Rachot až uši zaléhají. A tak se to opakuje i u třetího zákopu a vše mizí za horizontem, konec generálky.

Ilustrační dobové foto k článku.


  A máme zase co opravovat. Naostro jsou vraky naplněny náložemi a naftou, aby po zásahu byl efekt. Ukázkové cvičení se povedlo, velení Varšavské smlouvy bylo nadšeno a už jsme zase byli jejím pevným článkem. Ale ty čtyři měsíce byly krušné. Vojáci z povolání byli odvezeni 1x za 14 dnů domů v sobotu, tak říkajíc na skok a v neděli zpět. Vojáci základní služby nic. 
Ono toho bylo více, těch zážitků, ale tohle bylo gró věci.


Autor (c) Zdeněk Holek 

Foto: www.vojensko.cz 
          www.vscr.cz 
          idnes.cz

10. února 2017

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 1.ČÁST

  4.4.1972 jsem narukoval do chebských kasáren 5.bPS, kde nás vystrojili a ještě ten den odvezli do Aše na Keller, zde jsme byli ubytováni a rozděleni dle zařazení. Zařazen jsem byl do družstva psovodů a podle toho také vybaven výstrojí. Druhý nebo třetí den při ranním nástupu velitel výcvikové roty přečetl v rozkazu jména vojáků, které vybraly do psovodské péešky. Byl jsem vybrán také. Velitel se nás zeptal, zda máme dotaz a já se otázal, zda péešku mohu odmítnout. Velitel prohlásil, že pokud se někdo přihlásí dobrovolně, tak že pojede místo mne a jinak, že mám smůlu a platí rozkaz. Měl jsem štěstí, jeden nadšenec jel místo mé osoby.  :-) 

  Praxi ve výcvikáči jistě každý zná tak ji tady nebudu celou zmiňovat. Jen na okraj zmíním, že celá rota psovodů prodělala průzkumnický a bojový výcvik. Ten trval něco přes dva měsíce a poté nás rozdělily na roty.(jakým klíčem nás rozdělily nevím a ani jsem se o to nezajímal). I když před střelbami nás upozorňovali, že kdo nenastřílí 
limit tak na rotu jít nemůže. Tolik asi z výcvikáče v Aši.     

  Zmíním jednu perličku která bude mít dohru, za půl roku, na 2.rPS Pastviny
Před ostrými střelbami velitel roty vyhlásil,že kdo nastřílí ze tří ran třicet bodů pojede na opušták. A představte si, že se to jednomu vojákovi povedlo a nastřílel onen plný počet bodů. Byl to člen našeho psovodského družstva s přezdívkou "Johana se zlatejma zubama". Opravdu měl přední zuby zlaté. Na opušták odjel o týden později, až na Slovensko. Jméno si už nepamatuji, ale jistě by se dalo vyhledat, neboť byl odměněn velitelem Chebské brigády za odvahu při zadržení na 2.rPS. O tom zadržení někdy příště, jenom dodám, že po výcvikáči nás rozdělily jako psovody na roty, mě na 1r.PS.Trojmezí a "Johanu" na sousední 2rPS.Pastviny.




  Po výcvikáči nás rozvezli po rotách, ve spojovací chodbě roty Trojmezí nás všechny nováčky (všech zařazení) přivítal tehdejší velitel roty mjr. Jan Fedas. S památnými slovy, "vojáci tohle jsou vaše poslední dva roky, kdy se o vás bude někdo starat jako maminka. Tak si toho važte, plňte si svoje úkoly na státní hranici a budeme spolu vycházet". Moudrá slova tohoto frontáka, to víte jako osmnáctiletý jsem bral taková moudra s úsměvem. Ale kdybych potkal mjr.Fedase dnes, už bych se nesmál, ale řekl bych mu že měl doslova a do písmene pravdu. 

  Tím nechci říct že by jsme byli neschopní nebo rozmazlení, ale ten servis už mít nikdy nebudu. Vždyť dozorčí roty nás vždy třicet minut před jakoukoli služební činností upozornil, aby jsme měli čas se připravit,třeba do služby, psovody na trenýrovky se psy, taky na oběd či večeři. Jen na poplach tě nikdo nepřipraví. 

  Co mne ještě překvapilo, že na rotě jsou záložáci, kteří námi sloužili až do konce roku 1972. V dalších letech už u nás na rotě nebyli. Po velitelově proslovu se představili ostatní důstojníci roty: VR mjr. Fedas, ZVP kpt.Hokeš, kynolog roty nrtm.Toník Firýt, vel.autoparku rtm.Tobolík a výkonného praporčíka vykonával rotný Šaňo Mozeš. Ještě důstojnický sbor doplňovali základáci čet. absolventi ve funkci velitelů čet, a zároveň sloužily služby jako DDR, plus kontrolní hlídky. 

  Ještě ten den jsme nafasovali veškerou výzbroj a výstroj, včetně připravených postelí a lůžkovin. A hned si nás podle zařazení rozebrali velitelé družstev, aby nás seznámily s rotou a jejím zázemím. Co na mne ty první dny jako na nováčka nejvíce zapůsobilo nebo mne překvapilo? 

  Zejména to, že jsem neviděl známky vyvyšování nad jiné, že jsi nemusel na každém rohu salutovat jak ve výcvikáči. Řízek jsi dostal jako mazák, ne-li větší, základní potraviny v jídelně k dispozici kdykoliv, komukoliv, nonstop 24 hodin, žádné "pozor, pohov" atd. Prostě. proti výcvikáči nebe a dudy. 

 Druhý den od nástupu na rotu, si nás nováčky psovody hned ráno převzal velitel družstva desátník Michal Mihajlovič. Odvedl nás ke kuchyni a kotcům pro psy, kde nám přidělili služebního psa. 

 Já vyfasoval fenu NO jménem Evelína (v té době byli na rotě v Trojmezí služebními psi pouze fenky). Evelína byla sedmiletá, původem zasloužilá matka z chebské chovné stanice, jenž po splnění rodičovských povinností byla opět vrácena do služby na státní hranici. 


Dobové foto: služební pes Evelína rok 1972


 Jakmile jsme nasadily přiděleným psům obojky,velitel zavelel "následujte mne a udržujte odstupy, aby se vám psi neporvali". A odvedl nás přes můstek potoka Rokytky k lesu na cvičnou louku s dřevěnými překážkami pro tréning psů. Tam nás seznámil se zásadami péče o svěřeného psa - našeho opravdu nejlepšího přítele. Zároveň určil kdo bude mít službu u kotců a bude zodpovídat za čistotu a pořádek. 

 Služba v kotcích spočívala také v tom, že se muselo každé ráno vařit, aby psi měli vždy čerstvé a teplé jídlo a zároveň čistou pitnou vodu. Mytí misek a kotců už byla pro nás samozřejmost. Už jenom proto, že každá kontrola, ale i důležitá návštěva chtěla vidět naše psy. 


Dobové foto: výcvik služebních psů v Trojmezí.


  No a tím začal můj (a nejen můj) dennodenní kolotoč povinností na rotě Pohraniční stráže v Trojmezí, který byl každý den potvrzen na rotě při bojovém rozdělení v šestnáct hodin, přímo velitelem roty, nebo jiným důstojníkem. V mém případě se jednalo o dennodenní výcvik služebního psa a až poté průzkumnou službu v týlu, v předem určených okruzích a zároveň kontroly nádraží v Hranicích a přístupových cest od Hranic do hraničního pásma. 

 Služby se rozepisovaly nepravidelně po dvou až pěti hodinách na celých čtyřiadvacet hodin, aby v tom nebyla pravidelnost. Nakonec jsem mohl za to poděkovat Evelíně, protože měla služební zařazení P2 (pátrací/stopař) a jako pátrací pes musela být často v terénu (zachycovat cizí pachovou stopu) a tedy v dosahu, při případném vyhlášení pohraničního poplachu. Denně (spíše nočně) jsem měl tři až čtyři průzkumy, podle délky okruhu a o pár měsíců později mi přidali ještě kontrolu demarkace od hraničního mezníku HM 1/1 až ke styku s druhou rotou v Pastvinách. Že by mi průzkumy vadily, to rozhodně ne. Rád na ně vzpomínám i dnes, vždyť to byly procházky krásnou čistou přírodou a ještě k tomu s nerozlučným přítelem všech pohraničníků.  


Dobová fotografie z 1.rPS Trojmezí.


  Dny a noci mi na rotě hrozně utíkaly, služba plus starost o služebního psa nám, mladým, zabrala veškerý volný čas. Snad v tom byl i záměr, aby jsme neměli čas na stesk po domově, což chápu až dnes a bylo to jedině dobře. I když, samozřejmě kdo si na vojně aspoň občas nezasteskne,že? 

  Jen dodám, že psovodi nedělali úklid ani rajóny na rotě, ale pouze v psích kotcích. Jako nováček jsem chodil prvního půl roku do služby (na průzkumy HP) jedině ve dvojici s déle sloužícím vojákem a samozřejmě s Evelínou. Po bezvadné orientaci v terénu naší roty, jsem stále více chodil na průzkumy sám,jen se služebním psem. 

  Evelína byla velmi klidná a pozorná fena, černá s hnědými znaky typu Rex. S poslušností na tom byla velmi dobře, což potvrzovala u kondičních zkoušek. Pachovou stopu dokázala vypracovat bezvadně, zvlášť když přivezli cizího značkaře a i z tohoto důvodu byla zařazena jakopes do tzv. pátračky (Psk). 

  Dny a měsíce na rotě v Trojmezí ubíhaly bez jakékoliv mimořádky. Je tady polovina července já se zrovna věnuji Evelíně a vyčesávám ji, když tu náhle dozorčí důstojník vyhlásí Pohraniční poplach. 
Kdo má ruce a nohy utíká se seřadit do spojovací části roty, rychle  pro rozkazy a informace. 

  Mezitím již poplachovka PchH, v počtu tří pohraničníků se psem, vyráží na místo spatření tzv.narušitele. Já určený jako druhý psovod a člen pátrací skupiny, nasazuji Evelíně obojek s vodítkem a přibírám stopovací postroj. Běžíme spolu rovněž do spojovací chodby roty a zařazujeme se do pátrací skupiny,kde velitel pátračky přebírá informace a zároveň rozkazy od DDR k přehrazení pravděpodobného postupu narušitele státní hranice. 

  Bylo zjevné že se nejedná o cvičný poplach neboť dozorčí roty okamžitě vydává patřičnou výzbroj. Informace přišly od hlídky na stanovišti VS-1(které bylo vzdušnou čarou necelý kilometr od roty PS) s tím, že na okraji lesa, směrem k rotě, byla spatřena jedna osoba v zeleném plášti, která se po chvíli v lese ztratila. 

Pátračka již vyzbrojena a vystrojena a tak vyrazila pěšky tímto směrem a my s Evelínou s nimi.  

  Když jsme dorazili na místo kde byla naposledy spatřena neznámá osoba,tak velitel pátračky zavelel stát a nařídil nasadit psa na vyhledání stopy po neznámé osobě. První psovod nasadil své feně Alici stopovací postroj a začal okamžitě vyhledávat stopu. Psovod i jeho Alice ale byli poměrně zbrklí a rozrušení tak, že stopu nezachytily a ještě místo spatření osoby tzv.podupali. Tím znesnadnily případné vyhledání stopy druhému psovodovi,kterým jsem byl já s Evelínou. 

  Po krátké poradě velitel pátračky rozhodl že druhého psa nenasadí s tím že místo je pro další práci služebních psů znehodnocené.Nařiďil psovodům z pátračky, aby odděleně zalehli za smrčky s výhledem na louku před lesem. Ostatním členům pátrací skupiny a vojákům, kteří zatím doběhli z roty, nařídil oběhnout část lesa a vytvořit rojnici s postupem směrem k louce kterou jsme střežily. 

  První psovod ležel se služební fenou Alicí a ještě jedním vojákem (při jakékoli akci vždy psovoda zajištuje střelec) asi čtyřicet metrů od nás, ani nebyli v té trávě za smrčkem vidět, spíš jsme je pouze tušili. Já s Evelínou a druhým vojákem (mazák Rudolf Repčík, do konce života to jméno nezapomenu) jsme leželi za smrčkem, blíže k onomu prohledávanému lesu. 

  Rudolf byl nejenom fajn mazák ale i hrozný kliďas, (až později jsem pochopil z čeho pramení ta jeho jistota a klid) za což získal přezdívku Dolfi. A Dolfi mi povídá "Miro keby sa niečo dialo tak klud a nepuštaj psa, ja to vybavím". A taky že jo, Evelína se rozštěkala a z ničeho nic se tak patnáct až dvacet metrů před námi v trávě postavil chlap jak hora v kabátě a s bílou boxerskou rukavici na pravé ruce. Kráčel přímo k nám, přesto, že musel slyšet štěkat Evelínu. 

  Dolfi na mne syknul: "Miro klid a nepuštaj psa", samopal si posunul na záda, aby měl volné ruce, udělal pár kroků vpřed a stoupl si před neznámou osobu. Co jsem viděl bylo pak dílo okamžiku i když by se o tom daly psát celé stránky. 

  Jakmile neznámý muž spatřil Dolfiho, tak k němu přiskočil, napřáhl pravačku s boxerskou rukavicí, která vystřelila na Dolfiho hlavu. Dolfi jako by ten útok čekal, tak se před ranou sehnul a zatímco ta osoba šla jakoby za ranou. Dolfiho levačka vystřelila do protipohybu na bradu cizince a ten padl v dokonalém K.O na záda. A bylo po boji. 


  Tak jsem se stal účastníkem u svého prvního zadržení aniž bych na to měl jakýkoliv vliv. Dolfi mě pak povídá: "Miro, tak jsme to zvládli" a já koukal jako puk, protože se vše událo tak neuvěřitelně rychle. 

A ještě  k oné Dolfiho jistotě a klidu: později jsem zjistil, že Dolfi byl mistr Slovenska ve welterové váze, dozvěděl jsem se to na rotě v Trojmezí od jiných chlapců ze Slovenska, on sám se s tím nikdy nechlubil a ani to nikdy nezneužil. 

Jo - a ten narušitel byl Němec, občan Německé demokratické republiky,chlap jako hora, vysoký 195cm a Dolfi, při své výšce jen 170cm byl proti němu,v porovnání, opravdu, ale opravdu malý :-) 

Autor vzpomínek, Miroslav, na dobové fotografii.



AUTOR (c) - Miroslav 
FOTO - archiv autora a web Vojensko.cz

4. února 2017

ZKUŠEBNÍ KOMISE

  Motto: "Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět".

  Příběh, s kterým se chci podělit, se nestal v prvosledové pohraniční jednotce, ale v poddůstojnické škole v Zadním Chodově v březnu 1977. Blížil se závěr zimního běhu PŠ a nás čekaly závěrečné zkoušky.

  Já byl spíš vychrtlé postavy a velké svaly by na mě mnozí marně hledali, takže jsem měl dosti velké obavy ze závěrečných zkoušek z tělesné přípravy na překážkové dráze (dnes s odstupem času ovšem vím, že jsem tehdy měl nejlepší kondici v životě). Naopak mě vždy bavily společenské vědy a tak jsem v PŠM uměl okecat cokoliv.

  Velitel čety por. Benda, který byl mladým důstojníkem a byl to jeden z mála, který, když na taktické přípravě při – 10° C na proslulém cvičišti „B“ zjistil, že v četě nemá někdo rukavice – zavelel „rukavice dolů“ (pro sjednocení ústroje jednotky) a sám si kožené rukavice sundal také! S podobným smyslem pro elementární spravedlnost jsem se už potom po zbytek vojny nikdy u žádného důstojníka a praporčíka nesetkal. Pocit pro spravedlnost je ale jedná věc, a prospěch vojáků vlastní čety je věc druhá.

  Když nastal den závěrečných zkoušek, přišli za mnou právě VČ por. Benda a VD svob. Glacner a zeptali se mě, zda bych neudělal zkoušky z PŠM za vojáka z vedlejší roty, který je skvěly v tělesné přípravě a mohl by mi to oplatit. Já samozřejmě okamžitě souhlasil a ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco mohl pokazit. O podfuku věděli všichni až na hlavního zkušebního důstojníka – nějakého staršího majora z praporu.



  Zkoušky z tělesné přípravy proběhly v pořádku, a já aniž bych hnul prstem, měl známku za 5 z tělesné přípravy (Hodnocení 5 znamená u armády výtečný, podobně jako v civilu 1).

  Nyní byla řada na mě. Velitel čety mě zavedl na vedlejší rotu, řekl mi příjmení vojáka, za kterého jsem se předpisově ve zkušební místnosti zahlásil a vytáhl si otázku o tom, jak budu jako velitel pohraničního družstva prosazovat cíle SSM směrem k podřízeným. Okamžitě jsem spustil, jak to budu v praxi na pohraniční rotě realizovat. Major na mě koukal jako na zjevení a já si naivně myslel, že se mu moje odpověď líbí. Dřístal jsem páté přes deváté asi 5 minut a když se mi zdálo, že už není k danému tématu co říci, skončil jsem s pocitem dobře vykonané práce :-).

Ilustrační dobové foto (Vojensko.cz)


  Major na mě kouká a pak se mě ptá: „jak chcete prosazovat politiku a cíle SSM jako VD, když tady čtu ve vašich lejstrech, že sám vůbec nejste svazákem“? Ve mně by se krve nedořezal! Stál jsem tam jak „nahý v trní“ a bohudík mě napadlo prohlásit duchapřítomně, že jsem nestihl vstoupit do SSM v civilu, ale že je to můj celoživotní sen a také osobní závazek, stát se členem SSM právě u Pohraniční stráže. Major to „spolkl i s navijákem“ a díky Bohu a Marxovi jsme všichni v tom zimním běhu PŠ zdárně ukončili, dostali „frajtry“ (hodnost svobodníka) a rozjeli se po rotách.



   Ten příběh má však po dlouhé době své volné pokračování. Uběhlo zhruba 30 let a v televizi vidím, že v pražském Spořilově nějaký bezdomovec zachránil v zimě odhozené nemluvně z odpadkového kontejneru. Nalezené miminko tehdy dostalo jméno Vendelín Čtvrtek a z bezdomovce se stál na chvilku mediální hrdina. Dokonce se v tom osobně angažoval i pražský primátor.

  Kolem tohoto bezdomovce vznikl poté kuriózní a tehdy dobově velmi aktuální problém s dluhem vůči zdravotní pojišťovně za pobyt a regulační poplatky v bohnické psychiatrické léčebně, který se ale úředníkům záhy podařilo vyřešit plně v duchu starého Stalinova hesla: „není člověk, není problém“. Bezdomovec se v Bohnicích sám udusil kouskem salámu u snídaně.

Foto: Miroslav Szamszeli


  Onen bezdomovec maďarské národnosti pocházel z Karviné a jmenoval se Miroslav Szamszeli a byl to ten pohraničník, který spolu se mnou před léty podvedl zkušební komisi v Zadním Chodově.
  Tímto se mu chci poklonit za jeho záslužný skutek, kterým zcela jistě vykoupil své morální pochybení před mnoha lety.
   Bývalý poddůstojník Pohraniční stráže Miroslav Szamszeli jednoznačně prokázal, že společenský status mnohdy velmi klame a člověk v nouzi a bez přístřeší mnohdy prokáže neskutečnou osobní a občanskou statečnost.


Autor příběhu (C) Vladislav Lojek

25. ledna 2017

PŘÍBĚHY Z KARLOVARSKÉ BRIGÁDY PS.

Příběh první - STRES. 

  Píše se listopad roku 1965, jsme na 13. rotě PS Karlovarské brigády ,v obci Potůčky, na hranici s NDR. Hranici v obci cca. v délce 2 km, tvoří hraniční potok. Na německé straně je hned vedle potoka silnice. Na české straně silnice, na krajnici drátěná stěna vysoká cca 4 metry, na druhé straně silnice halda bývalých Jáchymovských dolů. Žádná signální stěna, žádný kontrolní pás. Tento úsek je proto od setmění do rozednění trvale silně osvětlen. Úsek v délce cca 400 metrů je střežen trvale jednočlennou hlídkou ze špačkárny. Asi 10 metrů za špačkárnou už začíná signální stěna a kontrolní pás. 

Dobové foto - Johanngeorgenstadt 1965


  Na německé straně v Johanngeorgenstatu je vlakové nádraží, koleje pokračují až k nám do Karlových Varů. Mašiny se jezdí otáčet na točnu do Německa. Na kolejích je brána, již zapojená do signální stěny. Filozofie narušitelů známá z výslechů zadržených, je následovná. Přijedu do Johannu /naše zkratka/ na nádraží, v dohledu signální stěny, nikoliv hranice, ujdu tak 2 km, překonám signálku. Na nádraží v Potůčkách do vlaku nastoupit nemohu, tam by mohly být hlídky PS (ač se tam nikdy nestavěly), dojdu tedy do Horní Blatné a tam nasednu do vlaku do Karlových Varů. Další postup si plánovali tak, že dojedou do Karlových Varů, nasednou na vlak do Chebu, poslední stanici před Chebem vysednou, dojdou k čáře, překonají hlídky a signálku a jsou v NSR. 

  Nováčci, kteří nastoupili koncem září z přijímače ve Vejprtech jsou již zacvičeni druhoročáky a prošli všemi stanovišti roty. Na pozorovatelny už chodí ve dne, na osvětlený úsek i v noci samostatně, druhý člen hlídky sedí na špačku za slévárnou, vzdálený cca 400 metrů. 

  Toho dne byl do noční směny na pozorovatelnu v místě, nazvěme ho Pod haldou, denním rozkazem určen vojín, říkejme mu Zelinec. Běžný hoch z vesnice na Oravě. Dalo by se předpokládat, že kluk z vesnice nemá v terénu problém. Přes to tu jeden ukrytý problém byl a o tom to vyprávění je. Milý hoch měl mírnou vadu řeči, trošičku zadrhával, ale žádné koktání. Je dost možné, že to byl jeho první samostatný noční, zdůrazňuji noční, posez na pozorovatelně. Denních už měl několik za sebou, je cca 23:00 hod. Potok šumí a hučí, je po podzimním několikadenním dešti. 

  Náš narušitel, nazvěme ho Klaus, se spouští z Německé strany po ohnuté břízce do potoka, proud je silný, jeho vůle je ale silná také. Potok je regulovaný žulovými kvadratickými kameny. Klaus se po nich vyškrábe na břeh. Před ním však drátěná stěna. Sundává část svršků a roztahuje oka v drátěné stěně, není to signálka. Zatím se mu daří. Vzpřimuje se a chce přejí silnici na české straně. 


  V ten okamžik ho spatřuje vojín Zelinec a chce provést to, co ho celé tři a půl měsíce učili. Zadržet narušitele. Běžný postup, výzvy, výstražný výstřel a případně použití zbraně. Čeká ho opušťák za zadržení, doma na Oravě bude hrdina. Ale.., ale ono nic. Ta maličká chybička v psychice, výše popsaná, zablokovala veškeré dění v jeho organismu. Z jeho úst nevyšel ani hlásek, ani zakvílení, prst na spoušti zcela ztuhnul a nedalo se jím ani pohnout. Na to, že má u pasu signální pistoli si ani nevzpomene… A co náš narušitel Klaus? Přejde v pohodě silnici, už se drápe po kamenech haldy, mizí v lesním porostu u železniční trati a mizí v dáli. 

Dobové foto - obec Potůčky.


  Po asi 10 minutách povolí ochrnutí vojína Zelince. Zmůže se k vyjmutí pojítka z pouzdra, napichuje se a koktavým hlasem, jen málo srozumitelně, sděluje obsluze ústředny signální stěny, k čemu došlo. Do konce vojny už nepřestal koktat a na hlídku se už nikdy nedostal. Nakonec dělal kotelníka a to velmi mizerného. Pak zůstal v dosahu roty jako lesní dělník a koktal až do své smrti. Doktoři ho bohužel špatně odhadli. U pěšáků ČSLA mohl být šťastným člověkem. 

  No a co bylo dál? Začalo hotové peklo. DDR vyhlásil hraniční poplach. Všechno na nohou, ti po službě ti před službou, ti po vycházce s pár pivy pod čepicí, vše připraveno k nasazení. Poplachovka během z roty na místo proryvu. Pokryla to poplachovka z roty, protože to bylo v dosahu a nemusela sedět na piketu nebo v zemljankách. Na drátech svetr, pro psa parádní stopa. Pes přeběhl silnici a začal se škrábat na haldu. Ale chyba lávky, kamení ujíždělo psovi pod nohama a hlídka, hlídka ta už neměla šanci vůbec. Od proryvu uběhlo tak 20 až 25 minut. To už byl Klaus cca 1 km od místa proryvu. DDR a pak VR podávají hlášení operačnímu na brigádě. Ten zvedá sousední roty do stavu připravenosti k okamžitému nasazení na clonách. 

  Velitel brigády u operačního brigády vydává rozkaz, vzhledem k možnému postupu narušitele provádět propátrávání terénu v pravděpodobném směru postupu narušitele. Jsem v čtyřčlenné hlídce postupující nejblíže pravděpodobné ose postupu narušitele. Střídavě nesu R105, vysílačku s dosahem cca 8 km. Les se spíše podobá pralesu, popadané stromy, větve. Těžba se tu prováděla naposledy za Němců. V hlídce máme psovoda se psem Míšou. Míša byl nejmladší a nehloupější pes u roty. Skákat psovodovi na koleno a hejbat zadkem uměl dobře, ale stopu udělal tak maximálně 1 hod. starou… 

Vojenská radiostanice R 105


  Tak se trmácíme terénem ve směru Potůčky - Horní Blatná a začínáme toho mít plné kecky. A hle, před námi uzavřený velký seník se senem pro jeleny. Dva jistí venku, psovod a velitel hlídky jdou do seníku. Sapy připravené ke střelbě dávkami, za krkem mrazení, nervy napjaté k prasknutí. Před dvěma roky narušitel z Německa zastřelil 4 záložáky na Přísečnici. A úplně první pes Míša, dostává povel k vyhledání, pobíhá, hledá… nenachází. 

  Mezi tím už sousední roty rozložily na předpokládaném směru první clonu. Dotrmácíme se až k ní a jsme vyřízení. Ale ani Klaus na clonu nedorazil. Předpoklad brigády je, že Klaus se někde zašil a čeká na denní světlo. Velitel roty vydává rozkaz dalším hlídkám znovu propátrat terén možného postupu narušitele se zaměřením na úkryty, kde by se narušitel mohl ukrývat. 

  A co myslíte,že se stalo? Po stejné trase co šla naše hlídka, vyrazila další hlídka. No, ale samozřejmě s jiným psem. A zde musím říci, že i psi byli mazáci a bažanti. Hlídka prohledávala všechna zákoutí, skalky, shluky padlých stromů, až dorazila kam? No přece k tomu seníku! 

  Pes už venku nastražil, pustili jej tedy dovnitř a psovod nemusel ani dávat povel a pes sám provedl zadržení. Klaus spal zahrabaný v seně. A byli jsme slavní, zadrželi jsme si narušitele sami. Ostatní roty nás jen jistily. Opušťáky a u piva v hospodě na Haldě jsme si o tom dlouho povídali. 

Poučení: služební psi byli stejní hrdinové čáry jako pohraničníci.


AUTOR (c)  Zdeněk Holek